30 Cdo 4011/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce R.
I., zastoupeného Mgr. Julií Chocholovou, advokátkou se sídlem v Brně,
Královopolská 84, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti,
se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení nemajetkové újmy ve výši
100.000.000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 74/2012,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2015,
č. j. 21 Co 140/2015-205, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) shora v záhlaví citovaným
rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále též „soud prvního
stupně“) ze dne 20. října 2014, č. j. 42 C 74/2012-162, kterým soud prvního
stupně ve výroku I. zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení
částky 100.000.000 Kč, a rozhodl ve výroku II. o náhradě nákladů řízení (výrok
I.). Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud vycházel ze závěru, že žalobce se proti žalované domáhal
náhrady škody majetkové újmy ve výši 5.487.245 Kč, způsobené mu nesprávným
úředním postupem a poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 100.000.000 Kč
za nemajetkovou újmu, způsobenou mu nepřiměřenou délkou řízení, vedených u
Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 Cm 51/96, a pod sp. zn. 18 Cm 552/2006
(dále též „původní řízení“). Ohledně majetkové újmy vzal žalobce žalobu zpět a
soud prvního stupně v této části řízení zastavil. Žalobce vycházel z toho, že
obě původní řízení je třeba posuzovat jako jedno soudní řízení, když ve druhém
původním řízení, vedeném pod sp. zn. 18 Cm 552/2006, se domáhá obnovy již
pravomocně skončeného původního řízení, vedeného pod sp. zn. 1 Cm 51/96. Žalovaná vznesla námitku promlčení uplatněného nároku. Žalobce k vyjádření
žalované namítl, že do celkové délky řízení je třeba započíst i řízení o
mimořádném opravném prostředku, což má vliv na stavění promlčecí doby. Odvolací soud věc posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti
za škodu při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a
o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále již „OdpŠk“) a dovodil, že
žalobci vznikala nemajetková újma již v průběhu původního řízení, vedeného pod
sp. zn. 1 Cm 51/96, a byla dovršena rozhodnutím v této věci, které nabylo
právní moci dne 30. března 2006. Tímto okamžikem skončila nejistota žalobce
ohledně výsledku řízení a od něho počala běžet i šestiměsíční subjektivní
promlčecí doba. Pokud podal žalobce mimořádný opravný prostředek – návrh na
obnovu původního řízení vedeného pod sp. zn. 1 Cm 51/96 – mohl v důsledku
tvrzené nepřiměřené délky opět pociťovat nemajetkovou újmu způsobenou
nepřiměřenou délkou řízení, avšak pouze ve vztahu k tomuto dalšímu řízení o
povolení obnovy. Odvolací soud uzavřel, že obě původní řízení lze sice vnímat
jako jeden celek, protože se týkají stejné věci, nikoliv však ve vztahu k
posouzení námitky promlčení, když v takovém případě je třeba obě původní řízení
posuzovat samostatně, vždy od nápadu věci do jeho pravomocného ukončení. Proto
uzavřel, že žalobcem uplatněný nárok na přiměřené zadostiučinění za
nemajetkovou újmu v původním řízení vedeném pod sp. zn. 1 Cm 51/96 je promlčen. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že vznesení námitky promlčení
žalovanou není v rozporu s dobrými mravy. Přihlédl přitom k závěrům
vyplývajícím jednak z nálezu Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní
soud“) ze dne 28. května 2011, sp. zn. IV.
ÚS 2842/10, o nezbytnosti posouzení
této otázky dle individuálních okolností každého případu, a dále z nálezu ze
dne 16. září 2010, sp. zn. IV. ÚS 262/10, o tom, že vznesení námitky promlčení
zásadně dobrým mravům neodporuje, vyjma případu, kdy uplatnění této námitky je
výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby
nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí
promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem
účastníkem uplatněného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil
(všechna zde označená rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti k dispozici na
internetových stránkách Ústavního soudu http://www.nalus.usoud.cz). Odvolací
soud dovodil, že žalobce již dne 30. března 2006 nabyl definitivní vědomost o
vzniku nemajetkové újmy a že si musel si být vědom jejího rozsahu. Běh
promlčecí doby nechal marně uplynout a námitka samotné délky řízení nebo
pochybení soudu nemohly založit rozpor s dobrými mravy, pokud žalovaná námitku
vznesla, aniž by v daném případě jakkoli zneužila práva na úkor žalobce. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobce (dále též „dovolatel“) podal
dovolání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti
shora citovanému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou
(účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud se
dále zabýval přípustností dovolání dle ustanovení § 237 o. s. ř. Dovolatel namítá, že původní řízení, vedené pod sp. zn. 1 Cm 51/96, nemohlo být
pravomocně skončeno pro nezaplacení soudního poplatku z odvolání, neboť
dovolatel, nebyl soudem řádně vyzván k uhrazení poplatku podle § 9 odst. 1 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále již
„zákon o soudních poplatcích“). S touto námitkou se odvolací soud řádně vypořádal již v napadeném rozhodnutí –
jak vyplývá z jeho odůvodnění – když vycházel ze zjištění učiněných ze spisu
Krajského soudu v Brně sp. zn. 1 Cm 51/96. Zjistil, že tamní soud na základě
pokynu Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. prosince 2005 žalobci opětovně
zaslal výzvu k úhradě soudního poplatku z odvolání, podaného proti rozhodnutí
ve věci samé, s poučením o následcích jeho nezaplacení ve smyslu § 9 odst. 1
zákona o soudních poplatcích s tím, že v případě nezaplacení soudního poplatku
nebude usnesení o zastavení řízení zrušeno. Zároveň byly žalobci zaslány obě
rozhodnutí ve věci samé. Žalobce v dodatečné lhůtě stanovené výzvou soudní
poplatek z odvolání nezaplatil. Předmětný rozsudek Krajského soudu v Brně pod
č. j. 1 Cm 51/96-254, ve spojení s rozsudkem č. j. 1 Cm 51/96-257, tak nabyly
právní moci dne 30. března 2006. Jestliže dovolatel polemizuje se skutkovými závěry soudů a s jejich hodnocením,
dovolací soud připomíná, že od 1. ledna 2013 nelze v dovolání úspěšně
zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet
ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2015, sp. zn. 22 Cdo 2253/2015, ze dne 30. 9. 2014, sp. zn.
30 Cdo 416/2014, nebo ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo
4295/2013 (všechna zde označená rozhodnutí dovolacího soudu jsou veřejnosti k
dispozici na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). Z uvedeného je zřejmé, že uvedená námitka dovolatele nemohla založit
přípustnost dovolání. Dovolatel dále předestírá z hlediska obsahového posouzení dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) otázku, zda skončení řízení je ve smyslu § 32 odst. 3 věta druhá
OdpŠk možné vázat na právní moc rozhodnutí a zda má být při posouzení celkové
délky řízení započtena rovněž délka řízení o povolení obnovy řízení. Namítá
nesprávnost závěru odvolacího soudu o tom, že za situace, kdy byl podán návrh
na obnovu původního řízení, vedeného pod sp. zn. 1 Cm 51/96, je pro účely
stanovení celkové délky řízení třeba původní řízení, sp. zn. 1 Cm 51/96 a další
řízení o povolení obnovy původního řízení, posuzovat samostatně, vždy od nápadu
věci do jeho pravomocného ukončení. V této otázce nepředstavuje napadený
rozsudek jiné řešení ve smyslu § 237 o. s. ř., když je zcela v souladu s
judikaturou Nejvyššího soudu, od které se dovolací soud nehodlá odchýlit. Nejvyšší soud ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011, pod
bodem III. ve vztahu k otázce skončení řízení uvedl, že konečným okamžikem
řízení je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném
řízení vydáno. V rozsudku ze dne 1. června 2016, sp. zn. 30 Cdo 2780/2015, Nejvyšší soud
vyložil, že „při posouzení přiměřenosti délky řízení se nepřihlíží k délce
řízení o povolení obnovy“. Dále dovolací soud dovodil, že právě z důvodu, že okolnosti, jež mohou být
důvodem obnovy řízení, nemohou být přičítány k tíži rozhodujícího orgánu, resp. státu, činí tento mimořádný opravný prostředek natolik odlišným od jiných
opravných prostředků, že jej nelze zahrnout do celkové délky řízení. V době
rozhodování o obnově řízení již účastník původního řízení není v nejistotě
ohledně jeho výsledku. Soudy nižších stupňů postupovaly správně, když pro
určení relevantní délky řízení rozdělily posuzované řízení do dvou úseků, a to
od zahájení řízení do právní moci prvního rozsudku odvolacího soudu a následně
od právní moci usnesení, jímž byla povolena obnova řízení, do dne rozhodování
soudu v tomto řízení. Dovolatel konečně namítl, že odvolací soud nesprávně posoudil jeho námitku, že
námitka promlčení byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy. Dovolatel
zdůraznil, že „ode dne právní moci rozhodnutí soudu prvního stupně bylo
dovolateli postupem Krajského soudu v Brně znemožněno řádné uplatnění jeho
nároku, neboť daný soud vyznačil na svém rozhodnutí právní moc, přestože řízení
nebylo pravomocně skončeno“. K tomu dovolatel odkázal na svoji dovolací námitku
uvedenou shora, že „původní řízení vedené pod sp. zn. 1 Cm 51/96 nemohlo být
pravomocně skončeno pro nezaplacení soudního poplatku z odvolání, neboť
dovolatel, nebyl soudem řádně vyzván k uhrazení poplatku (…)“, což dovolatel
považuje za „zneužití práva podle ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku
(zákona č.
40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013)“. Především
pak dovolatel neuznává, že mu dne 30. března 2006 začala běžet subjektivní
promlčecí doba, jelikož k tomuto datu předmětné řízení nebylo skončeno (§ 32
odst. 3 věta druhá OdpŠk). K tomu podrobněji odkazuje na shora uplatněné
dovolací námitky. Dovolací soud shledal, že napadené rozhodnutí – jak vyplývá z jeho odůvodnění –
je z hlediska uplatněné námitky v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího
soudu (srov. např. rozsudek ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99,
publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1058,
rozsudek ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 19. října 2016, sp. zn. 30 Cdo 4776/2014). Napadené rozhodnutí je i v
souladu s judikaturou Ústavního soudu, na kterou odkazuje odvolací soud v
napadeném rozhodnutí (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. května 2011, sp. zn. IV. ÚS 2842/10, a ze dne 16. září 2010, sp. zn. IV. ÚS 262/10). Jak vyplývá se shora uvedeného, dovolání žalobce proti shora citovanému
rozsudku Městského soudu v Praze není podle § 237 o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.