USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta
Bičáka a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Pavla Simona v právní věci
žalobkyně Z. T., nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Opatovická 4, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 10 000 EUR
s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C
218/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
31. 1. 2019, č. j. 53 Co 413/2018-642, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala náhrady nemajetkové újmy ve výši 10 000 EUR, která jí
měla být způsobena nepřiměřeně dlouhým řízením o úpravu styku s nezletilým
vnukem vedeným nejprve u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. Nc 664/99 a poté
u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 30 P 308/2006. Žalovaná
nárok žalobkyně odmítla. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně (v pořadí třetím) rozsudkem
ze dne 9. 8. 2018, č. j. 19 C 218/2009-572, uložil žalované povinnost zaplatit
žalobkyni 3 523 EUR (výrok I), v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit
žalobkyni 6 477 EUR, žalobu zamítl (výrok II) a uložil žalované zaplatit
žalobkyni na náhradě nákladů řízení 69 450 Kč (výrok III). Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku II změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit
žalobkyni 505 EUR, jinak jej v tomto výroku a ve výroku I potvrdil (výrok I) a
rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy
všech stupňů (výrok II). Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho závěrem, že
délka řízení v trvání 9 let a 7 měsíců je nepřiměřená a že žalobkyni vznikl v
příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem státu nárok na přiměřené
zadostiučinění v penězích (§ 13, § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutí nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen
„OdpŠk“). Za správné považoval určení základní částky soudem prvního stupně ve
výši 128 750 Kč i její ponížení o 30 % z důvodu složitosti věci a zvýšení o 10
% z důvodu zvýšeného významu řízení pro žalobkyni. Nesouhlasil však s jejím
ponížením o 10 % z důvodu chování žalobkyně, které na rozdíl od soudu prvního
stupně nehodnotil jako obstrukční. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku I v rozsahu, kterým byl rozsudek soudu
prvního stupně změněn tak, že žaloba byla zamítnuta co do částky, která po
přepočtu dosahuje ke dni podání dovolání 100 000 Kč, a ve výroku II napadla
žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017
(viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle dovolatelky přípustnost dovolání vyplývá ze skutečnosti, že odvolací soud
se při aplikaci kritérií, která jsou příkladmo uvedená v § 31a odst. 3 písm. a)
až e) OdpŠk odchýlil od stálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Výtka, že odvolací soud v rozporu se stanoviskem občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněným
pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“),
řádně nezhodnotil všechny skutečnosti, které měly vliv na celkovou délku
řízení, neboť se nevypořádal s kritériem postupu soudů, se míjí s odůvodněním
napadeného rozhodnutí. I když se odvolací soud výslovně nevyjádřil k podílu postupu soudů na délce
řízení, z napadeného rozhodnutí je zjevné, že se ztotožnil s hodnocením soudu
prvního stupně, který s výjimkou ojedinělého průtahu neshledal v postupu soudů
pochybení a na základě tohoto kritéria základní částku odčinění nemajetkové
újmy ani nezvýšil ani nesnížil. Již dříve přitom dovolací soud dovodil, že v
případě bezvadného postupu soudu v posuzovaném řízení by nebylo možné dojít k
závěru o odpovědnosti státu za způsobenou újmu spočívající v porušení práva
poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě. Z toho důvodu je daná
skutečnost již zohledněna v základní částce, z níž soudy při stanovení
zadostiučinění vycházejí. Odvolací soud (resp. soud prvního stupně) se tak
neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, shledal-li postup soudů v
posuzovaném řízení nikoliv natolik nesprávným, aby na jeho základě modifikoval
stanovenou základní částku zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011). Posouzení kritéria složitosti věci dovolatelka zpochybňuje dvěma námitkami. Za prvé má za to, že napadené rozhodnutí je „za použití výkladového pravidla a
contrario v rozporu se závěry rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo
348/2010“, nevymezuje však žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, při
jejímž řešení se odvolací soud měl od citované judikatury odchýlit, a nelze ji
seznat ani z obsahu dovolání. Pro uvedenou vadu (§ 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.)
nelze dovolání v tomto rozsahu projednat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Za druhé formuluje otázku, „zda složitost posuzované věci se posuzuje prizmatem
složitosti kauzy samotné a nebo se složitost věci posuzuje podle složitosti
kauzy, s níž byla posuzovaná věc spojena“, kterou považuje za dosud neřešenou a
kterou namítá, že „soudy posuzovaly složitost řízení prizmatem složitého řízení
o péči o nezletilé a nepřihlédly ke skutečnosti, že původní řízení o styk
prarodiče s nezletilým bylo ničím nekomplikovaným řízením“. Uvedená otázka
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť na jejím vyřešení
napadené rozhodnutí nezáviselo. Odvolací soud totiž při stanovení výše
přiměřeného zadostiučinění hodnotil složitost posuzovaného řízení a k závěru o
jeho složitosti dospěl po zohlednění počtu stupňů, na nichž byla věc
projednávána, a složitosti procesní, která v tomto případě vyplývala z procesní
aktivity samotné žalobkyně, a neodchýlil se tak od řešení přijatého v
judikatuře Nejvyššího soudu (srov.
bod IV. Stanoviska). Ke složitosti souběžně
probíhajícího řízení se vyjadřoval – vázán právním názorem vysloveným v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2352/2014 – při
řešení otázky, zda rozhodnutí o návrhu žalobkyně o úpravě styku s nezletilým
vnukem záviselo na rozhodnutí o výchově a výživě nezletilého. I souběžně
probíhající řízení považoval za složité, nikoli však z důvodů přičitatelných
státu, nýbrž (rovněž) pro počet instancí, v nichž byla věc řešena, a procesní
složitost, a dovodil, že rozhodnutí v posuzovaném řízení nebylo možné vydat
dříve, přesto délku posuzovaného řízení hodnotil jako nepřiměřenou. Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka žalobkyně, že odvolací soud měl
délku řízení 9 let a 7 měsíců posoudit jako „zjevně nepřiměřenou“. Spatřuje-li
dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud se při řešení této
otázky odchýlil od nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS
1531/11, či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo
4540/2009, přehlíží, že v uvedených rozhodnutích soudy posuzovaly skutkově
odlišné situace a nevyslovily žádný obecný závěr o zjevně nepřiměřené
(extrémní) délce řízení. Odvolací soud se neodchýlil od řešení přijatého v
judikatuře dovolacího soudu, jestliže při posuzování přiměřenosti délky řízení
vyšel z kritérií v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, hodnotil je ve vztahu ke
konkrétním okolnostem individuálního případu (srov. bod IV. Stanoviska) a své
úvahy, proč neshledal důvody pro přiznání vyšší částky základního
zadostiučinění, náležitě odůvodnil. Přípustnost dovolání nezakládá ani nesouhlas žalobkyně se zvýšením základní
částky z důvodu zvýšeného významu řízení pro žalobkyni (pouze) o 10 %. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného
zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto
soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý
nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností
každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného
práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v
zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených
v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by
vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně
nepřiměřená, což v případě žalobkyně není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje
v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen
správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše
přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro
snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka,
nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené
zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %) – srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009.
Jestliže odvolací soud uzavřel, že řízení o návrhu žalobkyně o úpravě styku s
nezletilým vnukem je řízením s typově vyšším významem (srov. část IV. Stanoviska), a považoval za odpovídající zvýšení základní částky zadostiučinění
z tohoto důvodu o 10 %, nijak se tím neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. V rozsahu výroku II je dovolání objektivně nepřípustné [§ 238 odst. 1 písm. h)
o. s. ř.]. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 5. 2020
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu