30 Cdo 404/2022-315
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce J. Š., nar. XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Denisou Sudolskou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Italská 1219/2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 20 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 127/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2021, č. j. 20 Co 250/2021-290, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se v řízení domáhal vůči žalované zaplacení částky 20 000 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, jež mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem orgánu Policie ČR souvisejícím s domovní prohlídkou jeho domu nacházejícího se na adrese XY. Požadovaná částka, kterou žalobce v průběhu řízení částečným zpětvzetím žaloby snížil o 3 556 648 Kč s příslušenstvím na konečných 16 443 352 Kč s příslušenstvím, konkrétně sestávala jednak z částky 12 332 514 Kč s příslušenstvím, na níž žalobce vyčíslil škodu způsobenou na jeho nemovité věci tím, že k provedení zmíněné domovní prohlídky došlo až více než dva měsíce poté, co již policejní orgány disponovaly informací o tom, že se zde nachází pěstírna konopí, a jednak z částky 4 110 838 Kč s příslušenstvím, která odpovídala škodě způsobené na předmětné nemovitosti při vlastním provedení domovní prohlídky dne 21.
2. 2017. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 2. 2021, č. j. 22 C 127/2020-253, řízení o částce 3 556 648 Kč s příslušenstvím zastavil (výrok I), načež ve vztahu k požadavkům na zaplacení částek 12 332 514 Kč s příslušenstvím a 4 110 838 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výroky II a III) a žalobci uložil povinnost nahradit náklady řízení (výroky IV a V). Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem zmíněný rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích o věci samé a ve výrocích o nákladech řízení potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka procesního práva, kterou dovolatel vymezil námitkou, že skutkové závěry, jež odvolací soud převzal ze závěrů soudu prvního stupně a podle kterých mezi tvrzenou škodou připadající na oba zažalované nároky a vytýkaným nesprávným úředním postupem policejního orgánu není dán vztah příčinné souvislosti, nemají oporu v provedeném dokazování (bod 3.3 dovolání), přičemž zde měla nastat situace popsaná v žalobcem citované části odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3742/2019, podle kterého existence výrazných rozporů mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními odporuje čl.
36 odst.
1
Listiny základních práv a svobod a je tak v rozporu s nálezovou judikaturou Ústavního soudu, na níž žalobce rovněž poukázal, přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Skutkové závěry odvolacího soudu (které odvolací soud převzal dle bodu 6 a úvodní části bodu 7 odůvodnění napadeného rozhodnutí ze závěrů soudu prvního stupně zrekapitulovaných v bodech 2 až 4 tohoto odůvodnění, jež zhodnotil jako správné), s nimiž dovolatel nesouhlasí a které dle jeho názoru vycházejí z nesprávné interpretace v řízení předložených znaleckých posudků, by podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního
soudu mohly vést k protiústavnosti napadeného rozhodnutí pro zásah do žalobcova práva na spravedlivý proces pouze tehdy, pokud by byly v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn.30 Cdo 844/2015, ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3646/2018, a ze dne 10. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 354/2020, nebo žalobcem zmíněná judikatura Ústavního soudu reprezentovaná např. nálezem ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). O takovou situaci se však v daném případě nejedná, neboť žalobcem zpochybňovaný skutkový závěr, ze kterého odvolací soud vycházel, je ve skutečnosti výrazem zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.
s. ř. Dovolatel tedy napadá samotné hodnocení důkazů realizované odvolacím soudem v duchu zmíněné zásady, čímž však vznáší námitky skutkové, přehlížeje, že dovolací soud je zjištěným skutkovým stavem vázán a není kompetentní k jeho přezkumu. V této části tedy žalobce uplatňuje nepřípustný dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Ani ve vztahu k otázce, zda žalobcem tvrzené prodlení policejního orgánu s provedením domovní prohlídky v jeho domě a následné provedení této prohlídky v rozporu „s postupy odborné praxe, pravidly chemické bezpečnosti a … zákonnou povinností chránit majetek osob“ zakládá nesprávný úřední postup, tj. k otázce hmotného práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, přípustnost podaného dovolání ve smyslu výše citovaného § 237 o.
s. ř. dovodit nelze. Jestliže obstál některý z důvodů, pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl (v daném případě důvod spočívající v absenci prokázané příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a oběma případy vzniklé škody, který, jak již bylo uvedeno výše, odvolací soud převzal ze závěrů soudu prvního stupně), nemůže totiž žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se v poměrech dovolatele nemohlo nijak projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4273/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3721/19). Tentýž závěr se uplatní i ve vztahu k další dovolatelem vymezené hmotněprávní otázce, o níž je přesvědčen, že dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, a která spočívá v posouzení, zda má postup policejního orgánu spočívající v náležitém zjištění trestných činů a jejich pachatelů přednost před obecnou povinností Policie ČR chránit majetek a zamezit vzniku bezdůvodné újmy či jejímu navýšení.
Jiné řešení, než jaké přijal odvolací soud, totiž ani v případě této otázky, která ve své podstatě opět míří na problematiku vlastní existence nesprávného úředního postupu policejního orgánu (byť v tomto případě jen ve vztahu k nároku odvozovanému od tvrzeného prodlení s provedením domovní prohlídky), totiž za popsaných okolností nemůže vést k procesnímu výsledku, jenž by mohl být pro žalobce jakkoliv příznivější. Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 4. 2022
JUDr. Pavel Simon předseda senátu