USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně J. H., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrou Gerlichovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2 - Vinohrady, Španělská 742/6, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 14 C 396/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2022, č. j. 17 Co 265/2022-592, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Původní žalobce – zemřelý manžel žalobkyně P. H. se podanou žalobou (ve znění změn a doplnění) domáhal po žalované náhrady škody představované jednak částkou 993 354 Kč s příslušenstvím jako rozdílu mezi průměrným starobním důchodem a důchodem, který mu byl vyplacen v době od 1. 1. 2007 do 28. 3. 2020, kdy nesprávný úřední postup měl spočívat v tom, že žalovaná donutila původního žalobce k vystěhování z Československé socialistické republiky a znemožnila mu tím dosahovat dostatečný výdělek pro výměru průměrného důchodu, jednak částkou 11 924 916 Kč s příslušenstvím jako rozdílu mezi odhadnutou (současnou) tržní hodnotou nemovitostí ve výši 12 000 000 Kč a částkou 75 084 Kč, kterou za prodej nemovitostí obdržel v roce 1982, kdy nesprávný úřední postup měl spočívat v nátlaku příslušníků Státní bezpečnosti (orgánu právního předchůdce žalované) na původního žalobce a jeho rodinu směřující k nucenému prodeji nemovitostí.
Podáním ze dne 9. 2. 2022 žalobkyně uplatnila další nárok na náhradu škody ve formě ušlého zisku z nájmu nemovitostí (bytových a nebytových jednotek v domě) za dobu od roku 1982 do 31. 12. 2021 ve výši 6 560 000 Kč. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 3. 2022, č. j. 14 C 396/2007-553, poté, co dřívější rozhodnutí soudů byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. III. ÚS 450/20, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 993 354 Kč s tam definovaným příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 18 484 916 Kč s tam definovaným příslušenstvím (výrok II), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 5 400 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným (v pořadí druhým)
rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupená advokátkou, v celém rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl dílem pro vady a dílem pro nepřípustnost.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení, ať již co do potvrzení nákladového výroku v rozsudku soudu prvního stupně či co do výroku o nákladech odvolacího řízení.
Podle § 241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh
(odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3). Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 a 3). Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014). Obdobně musí být vymezena rozdílná judikatura dovolacího soudu (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ve vztahu k prvním dvěma nárokům, tj. nároku na doplatek důchodu a nároku na náhradu škody spočívajícím v rozdílu mezi kupní cenou, kterou původní žalobce P. H. obdržel za prodej nemovitostí v Prostějově v roce 1982 a současnou tržní hodnotou nemovitostí, dovolatelka těmto požadavkům nedostála. V úvodní části dovolání pouze uvádí, že „dovolání je přípustné z důvodů obsažených v ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž některé otázky nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny a další otázky byly dovolacím soudem rozhodovány rozdílně. Některé další podstatné otázky by měly podle přesvědčení žalobkyně být dovolacím soudem posouzeny jinak“. Z obsahu podaného dovolání je dále zřejmé, že dovolatelka, poté, co v něm obsáhle rekapituluje historii rodiny H., dosavadní průběh řízení a uvádí vlastní právní úvahy vztahující se k projednávané věci a vlastní verzi skutkového děje, toliko polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem, respektive oběma soudy (včetně jejich hodnocení důkazů) aniž by právně relevantním způsobem vymezila jednu z výše připomenutých variant předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Za předpoklad přípustnosti dovolání nelze považovat ani námitku žalobkyně zmíněnou v závěru dovolání, že obecné soudy porušily její právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, přičemž Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. III. ÚS 450/20, uvedl, že tato práva byla porušena předchozími rozhodnutími obecných soudů. V tomto směru dovolací soud odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na www.nalus.usoud.cz), který zaujal právní názor, že dovolání je přípustné, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe nejen Nejvyššího soudu, ale také Ústavního soudu, a namítá-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, a tedy v rozporu s jejími ústavně garantovanými základními právy, a je-li dovolatelem citovaná judikatura přiléhavá a dostatečně konkrétní, přestože dovolatel v podání explicitně necituje judikaturu dovolacího soudu. O takový případ se zde nejedná, jelikož žalobkyně v dovolání žádnou právní otázku ve smyslu § 237 o. s. ř. neformulovala, pouze namítla, že v jejím případě mělo dojít k porušení výše uvedených ústavních práv, aniž by svou dovolací argumentaci způsobem shora vyloženým Ústavním soudem rozvedla. Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí posuzovaného dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání. Konečně dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné ani ve vztahu k nároku na náhradu škody ve formě ušlého zisku z pronájmu bytových a nebytových jednotek, neboť odvolací soud svůj závěr o nedůvodnosti nároku založil na dvou samostatných důvodech, a to jednak na odvolacím soudem převzatém právním závěru soudu prvního stupně (srov. bod 34 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), že předmětný nárok na náhradu ušlého zisku z pronájmu je promlčen, jednak na závěru o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně, neboť ohledně tohoto nároku nemohla vstoupit do práv a povinností původního žalobce. Žalobkyně svým dovoláním zpochybnila pouze závěr o promlčení uplatněného nároku. Závěr o nedostatku aktivní věcné legitimace, žalobkyně nezpochybnila. Tento závěr, který sám o sobě obstojí jako důvod zamítnutí žaloby (v rozsahu předmětného nároku), není dovoláním napadán a nemůže tak být předmětem dovolacího přezkumu. Jestliže tedy žalobkyně svým dovoláním řádně a přípustně nenapadá oba důvody, které vedly odvolací soud k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, nemůže být dovolání (ani z tohoto důvodu) shledáno přípustným, neboť není s to (v předmětném rozsahu) vyvolat zrušení či změnu napadeného rozsudku (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 239/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2112/2017). Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) nepřezkoumatelnost a nesrozumitelnost rozhodnutí a porušení práva na spravedlivý proces s tím, že soudy obou stupňů nedostály povinnosti poučovací a vysvětlovací, poukazuje tímto na možné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takovým vadám řízení, stejně jako k případným vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., by ovšem dovolací soud mohl přihlédnout pouze tehdy, pokud by dovolání bylo přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 4. 2023
Mgr. Vít Bičák předseda senátu