U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka ve věci žalobce Klub právní podpory, nadace v likvidaci, identifikační číslo osoby 45768587, se sídlem v Praze, Musílkova 42/260, zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Paprsková 1340/10, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 216/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2015, č. j. 11 Co 151/2015-387, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se na žalované domáhal zaplacení částky 400 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 28 C 122/94. Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 11. 2014, č. j. 9 C 216/2010-338, žalobě co do částky 14 250 Kč s příslušenstvím vyhověl (výrok I), co do částky 385 750 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II), a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 13 700 Kč (výrok III).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 6. 2015, č. j. 11 Co 151/2015-387, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku (I) změnil pouze co do výše úroku z prodlení za dobu od 1. 7. 2013 do 28. 11. 2014 (výrok I rozsudku odvolacího soudu), v zamítajícím výroku (II) jej změnil jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 22 641,50 Kč s příslušenstvím, jinak jej potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a žalované uložil, aby žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů zaplatila 27 200 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu, v němž byl potvrzen zamítající výrok rozsudku soudu prvního stupně, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího.
Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb., (dále jen „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není.
Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu složitosti věci, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Otázka stanovení výše základní částky za jeden rok trvání řízení nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud uzavřel, že s ohledem na délku posuzovaného řízení (20 let a 5 měsíců) činí základní částka 19 000 Kč za prvé dva a za každý další rok jeho trvání [srov. část VI stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13.
4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“]. Ani při řešení otázky naplnění předpokladů pro snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění z důvodu složitosti řízení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když zohlednil, že posuzované řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy a rovněž před Ústavním soudem [srov. část IV písm. a) Stanoviska]. Odvolacím soudem aplikované hledisko vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.
5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013). Námitka žalobce, že nebyly dány předpoklady pro snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění z důvodu chování žalobce, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud v souladu s judikaturou soudu dovolacího zohlednil, že žalobce svou aktivitou obstrukčního charakteru (opakované neúspěšné vznášení námitky podjatosti soudce, jakož i neúspěšné procesní návrhy na přikázání věci jinému soudu) přispěl k prodloužení délky posuzovaného řízení [srov. část IV písm. b) Stanoviska].
Z důvodů předestřených výše nemůže ani nesouhlas žalobce s rozsahem zvýšení základní částky přiměřeného zadostiučinění z důvodu postupu soudu v posuzovaném řízení, který opakovaně vydával rozhodnutí o zastavení řízení, která byla v následném instančním postupu rušena, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, když odvolací soud z uvedeného důvodu přiměřené zadostiučinění žalobce zvýšil o 20 %, což nelze považovat za zcela zjevně nepřiměřené (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá námitka žalobce, podle které nebylo namístě snížit základní částku přiměřeného zadostiučinění z důvodu malého významu předmětu řízení pro žalobce, neboť odvolací soud v souladu s judikaturou soudu dovolacího správně přihlédl k tomu, co bylo v posuzovaném řízení pro účastníka „v sázce“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Námitka žalobce týkající se dvojího krácení základní částky přiměřeného zadostiučinění soudem na základě kritéria složitosti případu, přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř.
nezakládá, když odvolací soud v souladu s judikaturou soudu dovolacího správně rozlišil právní a skutkovou složitost věci spočívající v posouzení otázek zrušení a likvidace poškozeného jako právnické osoby na straně jedné, a složitost procesní spočívající především v projednání věci ve třech instancích a před Ústavním soudem na straně druhé [srov. část IV písm. a) Stanoviska, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2215/2015]. Otázka celkového snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění o více než 50 % není způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř., neboť odvolací soud v souladu s judikaturou dovolacího soudu vyšel z toho, že obvyklý limit zvýšení či snížení základní částky se nevztahuje k poměru základní výše zadostiučinění před zohledněním kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk vůči výsledné výši zadostiučinění po zohlednění daných kritérií, ale že se vztahuje ke každému z těchto kritérií zvlášť (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3995/2011). Konečně ani otázka, zda výše přiměřeného zadostiučinění měla být stanovena podle „částek, které přiznává Evropský soud pro lidská práva“, nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř., neboť odvolací soud správně zohlednil, že v době porušení práva na přiměřenou délku řízení (posuzované řízení bylo pravomocně skončeno v lednu 2015) měl poškozený k dispozici účinný vnitrostátní prostředek nápravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009). Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto
o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 20. května 2016
JUDr. Pavel Simon předseda senátu