30 Cdo 4485/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy v právní
věci žalobce T-M. C. R. a.s., proti žalovanému Z. W., zastoupenému advokátem,
o zaplacení částky 94.607,- Kč, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn.
4 C 227/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
31. května 2007, č. j. 18 Co 281/2006-59, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízní
částku 1844,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Stručné odůvodnění
(§ 243c odst. 2 o.s.ř.):
Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 22. června 2006, č.j. 4 C
227/2005-34, zamítl návrh žalobce, aby mu žalovaný zaplatil částku 94.607,- Kč
s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. května 2007,
č. j. 18 Co 281/2006-59, rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 občanského
soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil o rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a
dospěl k závěru, že žalobcem požadované smluvní pokuty ve výši 12.607,- Kč a
15.000,- Kč za neodebrání služeb v částce minimálně 5.000,- Kč měsíčně, by
představovaly další sankci pro žalovaného (vedle již uložené povinnosti
zaplatit úroky z prodlení za tuto nesplněnou povinnost). Dále dovodil, že v
případě požadavku
na zaplacení další smluvní pokuty ve výši 67.000,- Kč je v této části smlouva
uzavřená účastníky neplatná, a nelze proto z ní dovozovat tento nárok.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost
odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Jako otázku zásadního
právního významu uvádí: „Je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, pokud
poskytovatel služeb po účastníku smlouvy o poskytování služeb elektronických
komunikací, který porušil svoji povinnost zaplatit faktury za telekomunikační
služby, která je zajištěna zákonnými úroky z prodlení, a poskytovatel služeb
účastníkovi dočasně zamezil z tohoto důvodu možnost využívat telekomunikační
služby, požaduje smluvní pokutu za porušení povinnosti využít sjednaný
minimální objem telekomunikačních služeb?“. Dovolací důvod spatřuje v naplnění
předpokladů ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., konkrétně uvádí, že
odvolací soud nesprávně posoudil po právní stránce soulad vymáhání smluvní
pokuty podle článku 3.1. Obchodních podmínek Smlouvy významného účastníka (dále
jen „OP-SVZ“) s dobrými mravy a současně po právní stránce nesprávně posoudil
určitost ujednání o smluvní pokutě podle článku 3.2 OP-SVZ. Navrhl, aby
dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se písemně vyjádřil žalovaný a navrhl jeho odmítnutí.
Dovolací soud po té, co přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a další související zákony, konstatuje, že ve věci nejsou naplněny
předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b)
o.s.ř., a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 písm. c) téhož
zákona. Jak vyplývá z obsahu spisu, odvolací soud rozhodoval v posuzované věci
o částce 94.607,- Kč, která se skládá ze tří samostatných nároků z titulu
smluvních pokut. Jedná se o částky 15.000,- Kč, 12,607,- Kč a 67.000,- Kč. Soud
tak rozhodoval o samostatných nárocích na peněžitá plnění, z nichž ve dvou
případech částka nepřevyšuje 20.000,- Kč, takže u nich není dána přípustnost
dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.; v této části
proto bylo dovolání odmítnuto (§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm.
c/ téhož zákona).
Pokud dovolání směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu týkajícího se
částky 67.000,- Kč, nebylo shledáno též přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nelze posuzovat jako
rozhodnutí
po právní stránce zásadního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. K
dovolatelem vymezené otázce dovolací soud uvádí, že ustanovení § 3 odst. 1 o.z.
patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k
právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a
které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém
případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného
okruhu okolností.
Pro posouzení, zda jednání účastníka občanskoprávního vztahu je v souladu či
v rozporu s dobrými mravy, zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud
vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním
případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití
ustanovení § 3 odst. 1 o.z., je vždy třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž
rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu (viz např. usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. prosince 2008, sp.zn. 28 Cdo
4386/2008). Občanský zákoník ani jiný právní předpis neobsahuje definici pojmu
dobré mravy. Tuto definici nelze odvodit ani z § 3 odst. 1 o.z. Dobrými mravy
společnosti je nutno chápat souhrn určitých etických a kulturních obecně
zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i
právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními
zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem
společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován
z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve
vzájemném jednání účastníků právního vztahu. Při hodnocení musí být brán zřetel
na konkrétní individualizovaný případ a nezáleží tolik na subjektivním názoru
jednotlivce, jako na hodnocení společenském, objektivizovaném (srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. února 2009, sp.zn. 33 Odo 1526/2006).
Proto v konkrétním případě je pro užití ustanovení § 3 odst. 1 podstatné a
rozhodující seznání konkrétních skutkových zjištění, která buď odůvodňují nebo
moderují užití tohoto ustanovení. V těchto případech proto jde vždy o
eventuální uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. listopadu 2004, č.j. 28 Cdo
1094/2004), k němuž však nemůže být při posouzení, zda je dovolání v této věci
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (dále srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004,
uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo usnesení
Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné
pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). To, jak odvolací soud
hodnotí neurčitost ujednání o smluvní pokutě, odvolatel zpochybňuje konkrétními
skutkovými tvrzeními, aniž by objasnil, v čem podle něho má spočívat naplnění
jím výslovně uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř. Dovolání bylo proto odmítnuto i v této části jako nepřípustné
podle § 243 odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c) téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.
5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 o.s.ř. a § 146 odst. 3
o.s.ř., když v dovolacím řízení žalovanému vznikly náklady spojené s jeho
zastoupením advokátem, spočívající v paušální odměně ve výši 1.250,- Kč /srov.
§ 2 odst. 1, § 10 odst. 3, § 11, § 14 odst. 1, § 15, a § 18 odst. 1 vyhlášky
č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné
od 1. 9. 2006/ a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč
(§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou
č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí
1.550,- Kč, která je po úpravě o 19% daň z přidané hodnoty, jejímž plátcem je
zástupce žalovaného, představována částkou 1.844,50 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2009
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu