30 Cdo 4526/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M. a JUDr. Pavla
Simona v právní věci žalobce J. J., zastoupeného JUDr. Ludmilou Pávkovou,
advokátkou se sídlem v Praze 1, Kodaňská 558, proti žalované České republice -
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, zastoupené
Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2,
Rašínovo nábřeží 42, o zaplacení 8 553 268 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 387/2013, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2016, č. j. 30 Co 319/2015
- 139, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 4. 2015, č. j. 42 C 387/2013 -
64, byla výrokem I zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované
zaplacení částky ve výši 8 553 268 Kč s příslušenstvím, a výrokem II nebylo
žádnému z účastníků přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání žalobce byl výrok I uvedeného rozhodnutí soudu prvního stupně
potvrzen, výrok II (o nákladech řízení) byl změněn tak, že je žalobce povinen
uhradit žalované na nákladech nalézacího řízení částku ve výši 600 Kč. Dále
bylo žalobci uloženo uhradit žalované částku ve výši 1 200 Kč na náhradě
nákladů odvolacího řízení (výrok III). Žalobce se domáhal náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem
Obvodního soudu pro Prahu 5, kde bylo pod sp. zn. 24 C 507/99 vedeno řízení o
zaplacení částky ve výši 8 553 268 Kč vůči žalovaným I. N. (fyzické osobě) a
CENTROTEX, a. s., jež žalobce žaloval z titulu neuhrazeného nájemného (dále jen
jako „posuzované řízení“). Řízení bylo zahájeno dne 8. 11. 1999 a bylo ukončeno
vydáním rozsudku pro zmeškání dne 29. 4. 2010 (právní moc 22. 6. 2010). Řízení
bylo přerušeno v období od 16. 8. 2000, kdy byl prohlášen konkurz na majetek
CENTROTEX, a.s., resp. od 3. 8. 2005, kdy Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením
řízení jako celek přerušil, až do 3. 2. 2010, kdy uvedený soud usnesením
rozhodl o pokračování v řízení. V řízení bylo pokračováno na základě sdělení
Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2009, že konkurz na společnost CENTROTEX,
a. s. v likvidaci, byl zrušen usnesením uvedeného soudu ze dne 29. 4. 2009. Nesprávný úřední postup dle žalobních tvrzení spočíval ve skutečnosti, že
soudní řízení bylo přerušeno, jak vůči společnosti CENTROTEX, a. s. v likvidaci
(proti níž bylo vedeno konkurzní řízení), tak i vůči I. N.. Soud měl řízení
proti žalované v konkurzu vyloučit k samostatnému projednání a v řízení
pokračovat vůči I. N.. Společnost CENTROTEX, a. s. zanikla, I. N. je nemajetný
a pohledávky vůči němu vedené v exekučním řízení dosahují částky více jak 25
000 000 Kč. Žalobce tvrdí, že v příčinné souvislosti s nesprávným úředním
postupem soudu se jeho pohledávka stala nedobytnou. Soud prvního stupně žalobu zamítl z důvodu, že prozatím žalobci nevznikla
škoda, jelikož exekuční řízení proti I. N. probíhá a teprve po jeho skončení
bude postaveno najisto, zda a v jaké výši škoda vznikla. Odvolací soud zopakoval důkaz spisem Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 24 C
507/99, a v souladu s § 213 o. s. ř. doplnil dokazování elektronickým spisem
soudního exekutora Mgr. Jana Vedrala, sp. zn. 140 Ex 00111/10. Na základě
učiněných skutkových zjištění uzavřel, že v posuzovaném řízení došlo k
nesprávnému úřednímu postupu soudu spočívajícím v neprojednání věci žalobce v
přiměřené lhůtě ve vztahu k žalovanému I. N., ačkoli mu v tom nic nebránilo. Přestože bylo v žalobě po žalovaných požadováno plnění „společně a nerozdílně“,
neměli žalovaní postavení tzv. nerozlučných společníků ve smyslu § 91 odst. 2
o. s. ř. Řízení tak bylo podle § 14 odst. 1 písm. c) zákona č.
328/1991 Sb., o
konkurzu a vyrovnání, v tehdy platném znění, přerušeno ex lege, nebyla však
založena žádná překážka v pokračování v řízení vůči žalovanému I. N.. Dále
odvolací soud došel k závěru, že žalobci vznikla majetková újma představující
ušlý zisk (neuhrazené nájemné), jelikož je pohledávka žalobce již nedobytná
(CENTROTEX, a. s. již neexistuje, v exekučním řízení vůči I. N. nebyly žádné
částky vymoženy a ani v budoucnu nelze reálně předpokládat jakýkoli úspěch s
ohledem na množství dalších exekucí, jež jsou proti panu N. vedeny). Odvolací soud tedy následně zkoumal, zda je splněn i třetí předpoklad vzniku
odpovědnosti státu podle OdpŠk, přičemž bylo konstatováno, že se žalobci
nepodařilo prokázat, že by mezi nesprávným úředním postupem soudu a vzniklou
škodou byla dána příčinná souvislost. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu
odvolací soud rekapituloval kritéria, která byla brána do úvahy. Příčinná
souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vzniklou škodou musí být dána
najisto a nepostačí obecná úvaha o možných následcích. Příčinou škody může být
vícero skutečností, avšak protiprávní jednání přičitatelné státu musí být
příčinou podstatnou, hlavní. Odvolací soud poučil žalobce ve smyslu § 118a
odst. 3 o. s. ř., že pro jeho úspěch ve věci je jeho povinností tvrdit a
prokázat, že pokud by soud v posuzovaném řízení rozhodl v přiměřené lhůtě, za
kterou odvolací soud považuje cca 1 rok (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 19. 8. 2014, 30 Cdo 1943/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, 30 Cdo 1549/2013), žalobce by si svůj nárok uspokojil z majetku povinného
I. N.. Jako začátek plynutí jednoleté lhůty soud určil okamžik, kdy žalobce
předložil soudu pro věc relevantní důkazy. Na základě žalobcem navržených
důkazů zhodnotil odvolací soud majetkové poměry I. N. v době rozhodné a
uzavřel, že tvrzení žalobce, že by napadl podle § 42a zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění tehdy účinném, dohodu o vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví manželů N. uzavřenou dne 18. 8. 1997, je pouze na bázi
hypotézy, že není zřejmé, že by tak žalobce vůbec učinil a kdy a zda by stihl
lhůtu obsaženou v citovaném ustanovení. Stejně tak nebyly zjištěny příjmy I. N. plynoucí z jeho podnikatelské činnosti. Pozemek v době rozhodné vlastněný I. N. v k. ú. L. u P. byl v roce 2003 zatížen zástavním právem ve prospěch dalšího z
věřitelů pana N. a následně byl v roce 2009 celý výtěžek z exekučního prodeje
pozemku (po odečtení nákladů exekuce) vyplacen tomuto zástavnímu věřiteli. Odvolací soud proto shrnul, že je pouze hypotetickou úvahou, že by žalobce
stihl zahájit exekuční řízení vůči I. N. před zatížením daného pozemku
zástavním právem. Taktéž nelze předjímat, zda by v případném exekučním řízení
zahájeným žalobcem skutečně došlo k prodeji daného pozemku a za jakou cenu,
tedy do jaké míry by byla pohledávka žalobce uspokojena. Soud proto shrnul, že žalobce nemůže být v řízení úspěšný, jelikož neprokázal,
že by mezi škodným jednáním přičitatelným státu a vzniklou škodou byl vztah
příčiny a následku.
Žalobce podal dovolání proti celému rozsahu v záhlaví specifikovaného rozsudku
Městského soudu v Praze a tvrdí, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. shledává
žalobce ve skutečnosti, že se odvolací soud při svém právním posouzení odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně podmínek příčinné
souvislosti mezi škodou a protiprávním jednáním. Domáhá se toho, aby dovolací
soud rozhodl, zda je akceptovatelný závěr odvolacího soudu v tom rozsahu, že
žalobce údajně nedostatečně prokázal příčinnou souvislost mezi vznikem škody a
právní skutečností, za níž škůdce odpovídá. Žalobce tvrdí, že je tato otázka v
rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena jinak a odvolací soud se odchýlil
zejména od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo
1930/2014, případně rozsudku ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1437/2006). Žalobce odmítá, že by se mu nepodařilo prokázat příčinnou souvislost mezi
škodou a protiprávním jednáním. Souhlasí s právním posouzením odvolacího soudu
v otázce vzniku škody a nesprávného úředního postupu soudu v posuzovaném
řízení. Odvolací soud však v odůvodnění rozhodnutí předložil kontradiktorní
tvrzení, neboť na straně 8 uvádí, že pan N. v rozhodné době vlastnil lukrativní
nemovitost v širším okolí Prahy, na straně 9 pak soud uzavřel, že žalovaný N. v
rozhodné době nedisponoval žádným majetkem. Žalobce je přesvědčen, že v řízení
před odvolacím soudem prokázal, že I. N. vlastnil v době rozhodné majetek,
který by bylo možné využít k uspokojení pohledávky žalobce a že se svého
majetku po roce 2000 postupně zbavoval. Taktéž žalobce odmítl hodnocení
odvolacího soudu, že v posuzovaném řízení postupoval liknavě, jelikož jeho
procesní postup byl strategií v rámci obchodních vztahů mezi žalobcem a
žalovanými z posuzovaného řízení. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, např. rozsudek ze dne 20. 3. 2008,
sp. zn. 25 Cdo 1437/2006, vytýká žalobce, že odvolací soud nedostatečně zvážil
charakter protiprávního jednání a nevyhodnotil konkrétní příčinu škody z
hlediska její ne/podstatnosti. Žalobce tvrdí, že hlavní příčinou neuspokojení
jeho pohledávky je nepřiměřená délka posuzovaného řízení. Odvolací soud dle
tvrzení žalobce postavil své závěry na spekulativních teoriích. Dovolací soud
by měl postavit najisto, zda nepřiměřeně dlouhé nalézací řízení za situace, kdy
má dlužník dostatek majetku, ale z jeho jednání je zřejmé snaha o účelové
zbavení se takového majetku, představuje dostatečně podstatnou příčinu mezi
budoucí nedobytností žalované pohledávky a protiprávním jednáním soudu. Žalobce
považuje argumentaci odvolací soudu za vyprázdnění základního práva na náhradu
škody za nesprávný úřední postup podle čl. 36 odst. 3 Listiny a odkazuje na
nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. II ÚS 1430/13. Žalobce taktéž kritizuje názor odvolacího soudu, že žalobce není aktivně
legitimován k podání této žaloby, jelikož je pouze jedním ze spoluvlastníků a
mohl se proto domáhat odškodnění pouze v rozsahu jeho spoluvlastnického podílu.
Tímto názorem se odvolací soud měl odchýlit od usnesení Nejvyššího soudu ze dne
26. 3. 2015, sp. zn. 32 Odo 1057/2005. Žalobce proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a věc byla
vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná vyjádření k dovolání nepodala. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího
soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a o. s. ř.). Zpochybňuje-li žalobce závěr odvolacího soudu, podle kterého nebyla prokázána
existence příčinné souvislosti mezi nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení a
nedobytností jeho pohledávky, uplatňují nezpůsobilý dovolací důvod. Závěr
odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti mezi porušením práva žalobců
na přiměřenou délku řízení a nemožnosti domoci se uspokojení žalobcovy
pohledávky není výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav,
nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o
závěr skutkový. Obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi
škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2002, sp. zn. 21 Cdo
300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025). Právní
posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými
skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké
okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009).
Odvolací soud s odkazy na relevantní judikaturu a v souladu s ní definoval
kritéria, jejichž vzájemný poměr bude zkoumat a z provedených důkazů vyvodil
konkrétní závěr. Kritika takového závěru není proto s to založit přípustnost
dovolání. Předkládá-li žalobce otázku, kterou „by měl soud postavit na jisto“,
a to zda nepřiměřeně dlouhé nalézací řízení za situace, kdy má dlužník dostatek
majetku, ale z jeho jednání je zřejmé snaha o účelové zbavení se takového
majetku, představuje dostatečně podstatnou příčinu mezi budoucí nedobytností
žalované pohledávky a protiprávním jednáním soudu, byla tato v judikatuře
Nejvyššího soudu opakovaně řešena (např. rozsudek ze dne 19. 8. 2014, sp. zn.
30 Cdo 1943/2013, či rozsudek ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010),
avšak pouze v kontextu kritérií, mezi kterými by měla být příčinná souvislost
zkoumána. Žalobce se snaží domoci revize skutkových závěrů odvolacíhou soudu,
čímž není možno založit přípustnost dovolání.
Pokud žalobce tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 26. 3. 2015, sp. zn. 32 Odo 1057/2005, nemůže ani tato námitka založit
přípustnost dovolání, neboť soud úvahu o své pochybnosti o aktivní legitimaci
žalobce uvedl jako závěrečnou poznámku, nepřiložil jí žádný právní význam a
nevyvodil z ní žádný právní důsledek. Byť i odlišné posouzení nastíněné
problematiky od názoru odvolacího soudu nemůže přinést žalobci příznivější
výsledek ve sporu, neboť odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru o
absenci jednoho z předpokladů odpovědnosti státu za škodu podle OdpŠk, nikoli
na nedostatku aktivní legitimace žalobce. Řešená otázka je v tomto ohledu
marginální.
S ohledem na shora řečené nelze než uzavřít, že se odvolací soud neodchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání proto nebylo shledáno
přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud jej tudíž podle § 243c odst. 2
odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s.
ř).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. 4. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu