30 Cdo 486/2018-61
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr.
Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka v
právní věci žalobkyně WIS Energo Kladno a. s., identifikační číslo 28873106, se
sídlem v Praze 6, Podbabská 1112/13, zastoupené JUDr. Martinem Dančišinem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Husova 240/5, proti žalované České republice -
Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o náhradu škody,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1, pod sp. zn. 38 C 40/2017, o dovolání
žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2016 (správně:
2017), č. j. 13 Co 353/2017-43, t a k t o:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) svým
usnesením ze dne 14. 8. 2017, č. j. 38 C 40/2017-32, zamítl návrh žalobkyně na
osvobození od povinnosti platit soudní poplatek (výrok I), zastavil řízení
(výrok II) a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení
(výrok III).
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) svým usnesením ze dne
8. 11. 2017, č. j. 13 Co 353/2017-43, usnesení soudu prvního stupně ve výrocích
II a III potvrdil (výrok I rozhodnutí odvolacího soudu) a současně vyslovil, že
žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II
rozhodnutí odvolacího soudu).
3. Soud prvního stupně vycházel z toho, že se žalobkyně podanou žalobou
domáhá na žalované zaplacení částky 2 655 979 Kč s příslušenstvím jako náhrady
tvrzené škody, jež jí (jako provozovateli fotovoltaické elektrárny) měla
vzniknout přijetím zákona č. 310/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 165/2012
Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění
zákona č. 407/2012 Sb., a další související zákony, jehož prostřednictvím byl
pro období od 1. 1. 2014 zaveden odvod z podpory vyplácené podle zákona č.
165/2012 Sb. (dále i jen „solární odvod“). Zavedení solárního odvodu žalobkyně
považovala za rozporné s právem Evropské unie a – mimo jiné – s poukazem na
nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1521/10, byla toho
názoru, že při absenci příslušné vnitrostátní právní úpravy odpovědnosti státu
za porušení unijního práva je při žalobním uplatnění nároku odvíjeného z
takového porušení nutné postupovat analogicky podle zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále i jen
„OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“) a klasifikovat řízení o žalobě za
přiměřeného použití § 11 odst. 1 písm. n) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále i jen „PoplZ“ nebo „zákon o
soudních poplatcích“), jako věcně osvobozené od soudních poplatků.
4. Soudy obou stupňů s podrobnější argumentací shodně dovodily, že věci
projednávané toliko na základě analogické aplikace zákona č. 82/1998 Sb. nejsou
osvobozeny od soudních poplatků (k čemuž poukázaly na usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1269/2014, či usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 6. 2013, sp. zn. II. ÚS 4524/12). Odpovědnost státu za porušení tzv.
komunitárního práva není totožná s odpovědností státu za škodu ve smyslu zákona
č. 82/1998 Sb., a k (automatickému) poplatkovému osvobození žalobce, který z
takového tvrzeného porušení odvíjí vůči státu majetkové nároky, proto není
důvod. Odvolací soud doplnil úvahy soudu prvního stupně v tom směru, že opačný
závěr nelze přijmout ani s ohledem na žalobkyní označená rozhodnutí Soudního
dvora Evropské unie (dále i jen „SDEU“). Požadavky SDEU směřují k tomu, aby při
neexistenci předpisů Společenství v této oblasti byla v rámci právních řádů
jednotlivých členských zemí stanovena měřítka pro určení rozsahu náhrady za
podmínky, že ona měřítka nesmí být méně příznivá, než měřítka platná pro
podobné nároky vzniklé na základě vnitrostátního práva a v žádném případě nesmí
být upravena tak, aby v praxi znemožňovala nebo nadměrně ztěžovala získání
náhrady škody. „Podobným“ nárokem, ve smyslu konkrétně citované judikatury
SDEU, je přitom podle odvolacího soudu ve vnitrostátních poměrech právě nárok
na náhradu za nucené omezení vlastnického práva, který poplatkové povinnosti
podléhá, přičemž základem poplatku je (stejně jako v souzené věci) cena
předmětu řízení vyjádřená peněžní částkou požadovanou žalobcem. Soud prvního
stupně i odvolací soud odůvodnily i výroky o nákladech řízení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání.
Uvedla, že ji odvolací soud nesprávně poučil o (ne)možnosti podat proti jím
vydanému rozhodnutí dovolání, neboť v dané věci nebylo rozhodnuto ve věci
osvobození od soudního poplatku, nýbrž (výrokem II usnesení odvolacího soudu) o
zastavení řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Žalobkyně dovozuje
přípustnost podaného dovolání pro řešení otázky procesního práva, a to zda
řízení o žalobě na náhradu škody způsobené legislativní činností Parlamentu
České republiky, při níž podle žalobkyně došlo k porušení norem primárního
práva Evropské unie, je ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písmeno n) PoplZ
věcně osvobozeno od soudního poplatku na základě analogické aplikace zákona č.
82/1998 Sb. či nikoliv, když jde o otázku v rozhodovací činnosti Nejvyššího
soudu dosud judikatorně neřešenou.
6. Nesprávné právní posouzení žalobkyně spatřuje v tom, že odvolací soud
pominul znění § 11 odst. 1 písm. n) PoplZ, a to přesto, že podle rozhodnutí
SDEU ve věci C-6/90 a C9/90, F. a B., je nezbytné respektovat požadavek
zajištění dovolání se odpovědnosti státu za škodu způsobenou jednotlivci
porušením práva EU za týchž podmínek jako dovolání se obdobných vnitrostátních
nároků. Uvedené pravidlo SDEU rozvinul ve věci C-199/82, San Giorgio. Přestože
uplatnění nároku na náhradu škody z titulu porušení práva EU je nárokem
odlišným od nároků uplatňovaných podle zákona č. 82/1998 Sb., kterého lze v
projednávané věci užít toliko analogicky, pak nároky podle práva EU nemohou být
s ohledem na judikaturu SDEU upraveny pro žalobkyni méně výhodně, než kdyby se
žalobkyně domáhala podobného nároku na základě vnitrostátního práva, tedy přímo
podle zák. č. 82/1998 Sb. Žalobkyně se proto dovolává nezbytnosti analogické
aplikace ustanovení § 11 odst. 1, písmeno n) PoplZ a nesouhlasí ani s tím, že
odvolací soud na věc vztáhl závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu z 23. 7. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1269/2014, a z usnesení Ústavního soudu, ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. II. ÚS 4524/12, neboť oproti tam řešeným případům žalobkyně v
poměrech projednávané věci neuplatňuje nárok na náhradu za omezení vlastnického
práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále i jen
„Listina“). Nelze rovněž tvrdit, že uplatněnému nároku žalobkyně je nejbližší,
resp. „podobná“, úprava nároku dle čl. 11 odst. 4 Listiny, neboť nárokem
procesně nejbližším uplatněnému nároku z porušení práva EU je dle mínění
žalobkyně naopak nárok podle zákona č. 82/1998 Sb. Je proto nutné postupovat
tak, jako by žalobkyně uplatnila svůj nárok přímo podle uvedeného zákona,
poplatková povinnost na ni proto nedopadá. Existují-li v právním řádu České
republiky dva „různě výhodné režimy“ pro uplatnění odpovědnosti státu za škodu
(režim podle čl. 11 odst. 4 Listiny, s nímž je spojena povinnost soudní
poplatek hradit, a režim podle zákona č. 82/1998 Sb., který poplatkovou
povinností v rozhodné době zatížen nebyl), a stanoví-li judikatura SDEU, že
uplatnění nároků podle práva EU nemůže být méně příznivé než uplatnění
obdobných nároků podle vnitrostátního práva, nelze než dospět k závěru o
potřebě aplikace pro žalobkyni nejpříznivějšího režimu. Jakýkoliv jiný přístup
by žalobkyni diskriminoval. Rozdíl ve vztahu k nárokům uplatněným podle čl. 11
odst. 4 Listiny, analogicky projednávaným podle zákona č. 82/1998 Sb. a nyní
projednávanou věcí, tkví podle žalobkyně rovněž v tom, že u nároků odvozených z
Listiny žádná právní norma neukládá, aby byl žalobkyni poskytnut stejně
příznivý režim, a to i co do placení soudního poplatku. Nelze proto na
projednávanou věc vztáhnout odvolacím soudem zvažovanou judikaturu. Ze soudem
prvního stupně zmiňovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2064/2005, přitom nikterak neplyne, že by byla vyloučena analogická
aplikace PoplZ i na řízení o náhradu škody za porušení práva EU.
7. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9.
2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
9. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem
řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního
zastoupení žalobkyně (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud přitom
souhlasí se žalobkyní v tom, že se jí dostalo v napadeném usnesení odvolacího
soudu nepřesného poučení o nemožnosti podat proti němu opravný prostředek v
podobě dovolání, neboť ve vztahu k potvrzujícímu výroku o zastavení řízení pro
nezaplacení soudního poplatku nejde o věc, která by byla objektivně z
přípustnosti dovolání vyloučena. Nešlo totiž o usnesení, kterým bylo rozhodnuto
o návrhu na osvobození od soudních poplatků nebo o povinnosti zaplatit soudní
poplatek [srov. § 238 odst. 1, písm. i) o. s. ř.].
IV. Přípustnost dovolání
10. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť otázka, zda na
řízení o žalobě na náhradu škody spočívající v tvrzeném porušení práva EU
legislativní činností Parlamentu České republiky se vztahuje věcné osvobození
od soudních poplatků ve smyslu § 11 odst. 2 písm. n) PoplZ, nebyla dosud v
rozhodovací praxi dovolacího soudu výslovně a v celé své šíři řešena.
11. Nejvyšší soud napadené proto usnesení odvolacího soudu přezkoumal z
hlediska uplatněného dovolacího důvodu (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) a
dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
12. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o.s.ř.) může
spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního
předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně
jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
13. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 8. 2012, sp. zn. 28
Cdo 2927/2010, podmínky aplikace principu odpovědnosti státu za škodu
způsobenou porušením unijního práva vyplývají a byly jasně vymezeny ustálenou
judikaturou SDEU. Existenci náhrady škody jako institutu plynoucího z unijního
(tehdy komunitárního) práva vyvodil SDEU již v rozsudku ze dne 19. 11. 1991, ve
spojených věcech C-6/90 a C-9/90, F. a B. proti Italské republice [1991], ECR
I-05357. SDEU zde připomněl, že Smlouva o EHS (dnes SFEU) vytvořila vlastní
právní řád začleněný do právních systémů členských států, jenž zavazuje soudy,
a jehož subjekty nejsou jen členské státy, ale rovněž jejich státní
příslušníci, jímž právo EU ukládá jak povinnosti, tak práva. Dále v rozhodnutí
zdůraznil, že „je věcí vnitrostátních soudů, kterým přísluší v rámci jejich
pravomoci uplatňovat ustanovení práva Společenství [Unie], aby zajistily plný
účinek těchto norem a poskytovaly ochranu právům, jež tyto normy poskytují
jednotlivcům … Je namístě konstatovat, že plná účinnost norem by byla
zpochybněna a že ochrana práv, která přiznávají, by byla oslabena, kdyby
jednotlivci neměli možnost získat náhradu škody, jsou-li jejich práva narušena
porušením práva Společenství ze strany členského státu. Možnost náhrady škody k
tíži členského státu je nezbytná zvláště tehdy, kdy … je plný účinek norem
Společenství [Unie] podmíněn činností ze strany státu, a kdy v důsledku toho
jednotlivci v případě jeho nečinnosti nemohou uplatnit u vnitrostátních soudů
práva, jež jim přiznává právo Společenství.“ Z výše uvedených závěrů tak SDEU
dovodil, že zásada odpovědnosti státu za škodu způsobenou jednotlivci porušením
práva EU je unijnímu právu vlastní a svůj základ nachází „rovněž v článku 5
Smlouvy [dnes článek 4 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii], podle něhož členské
státy [učiní] veškerá vhodná obecná i zvláštní opatření k plnění závazků, které
vyplývají z práva Společenství [v dnešním znění: ze Smluv nebo z aktů orgánů
Unie].“
14. V rozhodnutí ze dne 5. 3. 1996, ve spojených věcech C-46/93 a
C-48/93, Brasserie du p?cheur SA, Factortame Ltd a další [1996], ECR I-01029,
pak SDEU dále rozvedl, že v případě porušení práva přiznaného jednotlivci přímo
normou práva ES (EU) vyplývá právo na náhradu škody z přímého účinku právních
norem Unie, jejichž porušením byla vzniklá škoda způsobena. Porušením přímo
účinných norem tak vzniká odpovědnost státu za škodu. Jelikož Smlouva o EHS
(dnes SFEU) neobsahuje žádné ustanovení, které by výslovně upravovalo důsledky
porušení práva přiznaného jednotlivci, musí být odpovědnost státu posuzována se
zřetelem na základní zásady právního systému EU. Konkrétní podmínky, za jakých
odpovědnost státu za porušení unijního práva dává vzniknout právu jednotlivce
na náhradu škody, vyplývají z již zmiňovaných rozsudků SDEU ze dne 19. 11.
1991, ve spojených věcech C-6/90 a C-9/90, F. a B. proti Italské republice
[1991], ECR I-05357, rozsudku SDEU ze dne 5. 3. 1996, ve spojených věcech
C-46/93 a C-48/93, Brasserie du p?cheur SA, Factortame Ltd a další [1996], ECR
I-01029, a rozsudku SDEU ze dne 30. 9. 2003, ve věci C-224/01, Gerhard Köbler
[2003], ECR I-10239 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2018, sp.
zn. 30 Cdo 4231/2016, vydaný v jiné věci nynější žalobkyně).
15. Citovaná judikatura SDEU tak nastoluje jednoznačný požadavek
zajištění dovolání se odpovědnosti státu za škodu způsobenou jednotlivci
porušením práva EU, a to zásadně za týchž podmínek jako dovolání se obdobných
vnitrostátních nároků. Odvolací soud správně vycházel z rozsudku SDEU ve věci
C-470/03, A.G.M. - COS.MET Srl, ze dne 17. 4. 2007, podle nějž „při neexistenci
předpisů Společenství v této oblasti stanoví měřítka pro určení rozsahu náhrady
právní řád každého členského státu, přičemž ovšem tato měřítka nesmí být méně
příznivá než měřítka platná pro podobné nároky vzniklé na základě
vnitrostátního práva a v žádném případě nesmí být upravena tak, aby v praxi
znemožňovala nebo nadměrně ztěžovala získání náhrady škody“. Nejvyšší soud v té
souvislosti doplňuje, že obdobné závěry zaujal SDEU kupř. i v rozsudku ze dne
2. 4. 1998, ve věci C-127/95 Norbrook Laboratories.
16. Dovolací soud při svých úvahách zohlednil (ve shodě se soudem
odvolacím) znění zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, účinné do 29.
9. 2017, neboť podle čl. VI. přechodného ustanovení zákona č. 296/2017 Sb.
platí, že na řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se
použije zákon č. 549/1991 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona. V projednávané věci bylo přitom řízení ve věci zahájeno dne 28.
2. 2017.
17. Podle § 1, písmeno a) PoplZ platí, že soudní poplatky (dále jen
"poplatky") se vybírají za řízení před soudy České republiky, a to z úkonů
uvedených v sazebníku poplatků (dále jen "poplatky za řízení").
18. Podle ust. § 2 odst. 1, písmeno a) PoplZ poplatníkem poplatku za
řízení před soudem prvního stupně je navrhovatel (navrhovatelé), není-li dále
stanoveno jinak.
19. Z ustanovení § 4 odst. 1, písmeno a) PoplZ plyne, že jde-li o
poplatek za řízení, vzniká poplatková povinnost podáním žaloby nebo jiného
návrhu na zahájení řízení (dále jen "návrh na zahájení řízení").
20. Dle § 7 odst. 1, věta prvá PoplZ poplatek, s výjimkou poplatku za
zápis skutečnosti do veřejného rejstříku provedený notářem, je splatný vznikem
poplatkové povinnosti.
21. Následky nezaplacení soudního poplatku jsou upraveny v § 9 odst. 1 a
3 PoplZ tak, že nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení
řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve
poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této
lhůty soud řízení zastaví (odstavec prvý). Soud poplatníka ve výzvě poučí o
tom, že řízení zastaví, jestliže poplatek nebude ve stanovené lhůtě zaplacen
(odstavec třetí).
22. Podle § 11 odst. 1, písmeno n) PoplZ od poplatku se osvobozují
řízení ve věcech náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci
nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření
nebo nesprávným úředním postupem.
23. Z uvedených zákonných ustanovení je především zřejmé, že
občanskoprávní řízení je v České republice řízením zásadně zpoplatněným. Zákon
o soudních poplatcích, jako předpis práva veřejného, sám neobsahuje definici
pojmu soudní poplatek a ani nevymezuje účel, který zákonodárce zavedením
poplatkové povinnosti sleduje. Soudní poplatek je tradičně vnímán jako platba,
kterou jsou účastníci řízení povinni hradit v souvislosti s činností soudů,
vyvíjenou z jejich podnětu nebo v jejich zájmu. Jejich účelem je částečná
úhrada nákladů jinak spojených s činností soudů (fiskální funkce soudních
poplatků) a plní současně i funkci regulační (preventivní), jejímž
prostřednictvím je posilována odpovědnost účastníků řízení za uvážlivé a
smysluplné uplatňování či bránění jejich skutečných a nikoli pouze domnělých
práv (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 25 Cdo
3076/2014, uveřejněné pod číslem 31/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
24. Ze všeobecné poplatkové povinnosti však existují výjimky. Zákon o
soudních poplatcích a občanský soudní řád rozeznávají tři druhy osvobození od
poplatků, a to věcné, osobní a individuální. Věcná a osobní osvobození spadají
do tzv. zákonného osvobození, neboť, na rozdíl od osvobození individuálního (§
138 o. s. ř. ), vyplývají přímo ze zákona a uplatňují se bez návrhu. V případě
osvobození věcného (§ 11 odst. 1 PoplZ) vyňal zákonodárce z poplatkové
povinnosti některá řízení jako celek. Jde o řízení, na jejichž projednání bez
toho, že by účastníci byli povinni hradit soudní poplatky, má společnost zájem
a kde by nebylo vhodné tvořit žádnou bariéru v podobě poplatkové povinnosti,
která by mohla účastníky omezit v přístupu k soudu. Věcné osvobození se uplatní
bez ohledu na povahu subjektů a bez ohledu na jejich majetkové či jiné poměry.
Vymezení řízení věcně osvobozených od povinnosti platit soudní poplatek je
provedeno jednak pomocí taxativního výčtu v § 11 odst. 1 PoplZ, jednak
prostřednictvím ustanovení § 16 odst. 1 PoplZ, které zmocňuje Ministerstvo
financí po dohodě s Ministerstvem spravedlnosti osvobodit „jednotlivé druhy
poplatných úkonů“ a skupiny osob od poplatků (o posledně uvedený případ však v
projednávané věci nejde).
25. Z § 11 odst. 1 písm. n) PoplZ neplyne, že by věcné osvobození od
soudních poplatků dopadalo na všechna řízení, v nichž jako žalovaná vystupuje
Česká republika. Soudní praxe již v minulosti také poskytla jednoznačnou
odpověď na otázku, zda se na řízení, jejichž předmětem je nárok, který se svou
povahou analogicky řídí úpravou zákona č. 82/1998 Sb., vztahuje věcné
osvobození od soudních poplatků.
26. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 26 Cdo
1269/2014, které bylo uveřejněno pod číslem 106/2014 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, a proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 3475/14, bylo přehledně
vyloženo, že řízení o náhradu za omezení vlastnického práva pronajímatele není
osvobozeno od soudního poplatku podle § 11 odst. 1 písm. m) PoplZ ve znění
účinném do 31. 12. 2012 [nyní jde o § 11 odst. 1 písm. n)]. Obdobný názor
zaujal i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. II. ÚS
4524/12 (a v mnohých dalších svých rozhodnutích). K uvedeným závěrům dospěly
soudy v souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st.
27/09, které v bodu 19 odůvodnění zdůraznilo, že v případě žalob na náhradu za
omezení vlastnického práva ve smyslu článku 11 odst. 4 Listiny je nutno
postupovat analogicky podle předpisu svým obsahem a účelem nejbližšího, kterým
je zákon č. 82/1998 Sb.; přesto však taková řízení od soudního poplatku věcně
osvobozena nejsou.
27. Odvolací soud závěry uvedených rozhodnutí vztáhl do poměrů nyní
projednávané věci nikoliv proto, že by si nebyl vědom odlišnosti žaloby
směřující k náhradě za omezení vlastnického práva od žalob na náhradu škody
dovozovanou tvrzeným porušením práva EU, nýbrž proto, že v obou poměřovaných
případech se zákon č. 82/1998 Sb. aplikuje na uplatněné nároky toliko
analogicky.
28. Žalobkyně současně pomíjí, že ustanovení § 11 odst. 1 písm. n) PoplZ
se vztahuje výlučně jen k výkonu veřejné moci podle zákona č. 82/1998 Sb.,
navíc text právní úpravy dále redukuje osvobození toliko na řízení o náhradě
škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci „nezákonným rozhodnutím,
rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním
postupem“. Žalobkyně v podané žalobě existenci nezákonného rozhodnutí nebo
nesprávného úředního postupu ve smyslu uvedeného zákona netvrdí. S ohledem na
konstrukci žalobních tvrzení nelze v této věci uvažovat o bezprostřední
odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., neboť rozhodovací
praxe Nejvyššího soudu se ustálila na závěru, že za nesprávný úřední postup ve
smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb. zásadně nelze považovat zákonodárnou činnost
– obsah přijatého právního předpisu (nejde o výkon státní moci ve smyslu § 1
odst. 1 OdpŠk.). Nejvyšší soud se k této otázce vyjádřil ve svém rozsudku ze
dne 31. 1. 2007 sp. zn. 25 Cdo 1124/2005, uveřejněném pod číslem 7/2008 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
29. Nejvyšší soud rovněž již dříve na dané téma vysvětlil, že řízení o
nárocích uplatněných proti státu, jež se neřídí přímo zákonem č. 82/1998 Sb.,
nýbrž zvláštní právní úpravou, od soudních poplatků rovněž osvobozena nejsou.
Učinil tak např. ve vztahu k nárokům na náhradu škody způsobené v příčinné
souvislosti s krizovým opatřením podle zvláštní skutkové podstaty odpovědnosti
státu za škodu dle § 36 odst. 1 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o
změně některých zákonů (krizový zákon), která (jako nyní projednávaná věc) není
rovněž založena na nezákonném rozhodnutí či nesprávném úředním postupu (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1649/2007,
publikovaný pod číslem 10/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a v níž
se proto zákonné osvobození od povinnosti platit soudní poplatek neuplatní
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4320/2015).
Přiměřeně lze odkázat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2016, sp.
zn. 25 Cdo 1422/2016 (ústavní stížnost proti němu podaná byla odmítnuta
usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. I. ÚS 2115/16), které
vznik poplatkové povinnosti spojovalo s uplatněním nároků vůči České republice
na náhradu škody způsobené chráněným živočichem, jehož početní stavy nelze
lovem snižovat, podle zákona č. 115/2000 Sb., o poskytování náhrad škod
způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy.
30. Za situace, kdy § 11 odst. 1 PoplZ obsahuje taxativní výčet případů,
v nichž je řízení věcně osvobozeno od soudních poplatků, nelze nad rámec takto
obsahově uzavřeného vymezení přiznávat poplatkovou úlevu pro další řízení, a to
ani prostřednictvím analogie zákona. Jde ostatně o určitou poplatkovou výjimku,
neboť – jak bylo vyloženo výše – ani některá jiná řízení směřující proti státu
nejsou od poplatků osvobozena, včetně takových, kde jde o náhradu škody. Z
povahy výjimky pak plyne, že ustanovení o výjimce nelze při interpretaci
právního předpisu vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat pouze a jen
v případech, pro něž byla výjimka konstruována (k tomu srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné pod
číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 6. 11.
2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2008,
sp. zn. 29 Cdo 2287/2008, uveřejněný pod číslem 67/2009 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, popř. též odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne
5. 2. 2004, sp. zn. II. ÚS 624/2002). Nejvyšší soud s ohledem na uvedené
připomíná i výše zmíněné usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn.
I. ÚS 2115/16, v němž soud ochrany ústavnosti jednoznačně zdůraznil, že „je
zásadně na zákonodárci, která řízení z poplatkové povinnosti vyjme a která
nikoli. Výčet těchto výjimek je vyčerpávající a nelze jej rozšiřovat či
zužovat“.
31. Odvolací soud se proto zcela správně zabýval tím, zda v případě
dovolání se odpovědnosti České republiky za škodu způsobenou jednotlivci
porušením práva EU je v projednávané věci možné za týchž podmínek jako dovolání
se „obdobných vnitrostátních nároků“. Z výše nastíněné judikatury se podává, že
v České republice jsou žalobou uplatňované nároky směřující proti státu a
posuzované buď jen na základě analogické aplikace zákona č. 82/1998 Sb. nebo
odvíjející se od zvláštní právní úpravy, zásadně podrobeny povinnosti zaplatit
soudní poplatek. Lze proto přisvědčit závěru odvolacího soudu, že za „obdobné
nároky“, tak, jak je vnímá SDEU, je třeba v poměrech České republiky považovat
ty, které podle § 1, písm. a), § 2 odst. 1 písm. a) a § 4 odst. 1 PoplZ
předmětem soudního poplatku jsou. Akcentuje-li se v dovolání, že žalobkyně má
právo v rámci vnitrostátního práva na „nejpříznivější režim“ uplatnění svého
nároku, pak uvedená hypotéza se váže ve světle judikatury SDEU právě a jen k
„obdobným nárokům“ a nikoliv k jakýmkoliv nárokům uplatňovaným vůči České
republice. Opačnému závěru nesvědčí ani žalobkyní citovaná rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2927/2010 a Ústavního soudu
ze dne 9.2.2011, sp. zn. IV. ÚS 1521/10, v nichž uvedená otázka výslovně řešena
nebyla.
VI. Závěr
32. Jestliže odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, jímž
bylo zastaveno řízení pro nezaplacení soudního poplatku, a to na základě
dílčího předběžného závěru, že projednání žaloby o náhradu škody způsobené
tvrzeně porušením práva EU není věcně osvobozeno od soudních poplatků, je jeho
rozhodnutí v hranicích otázek vymezených dovoláním věcně správné. Proto
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalobkyně podle ustanovení §
243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
33. S ohledem na výsledek dovolacího řízení Nejvyšší soud vyslovil, že
žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť úspěšné žalované
podle obsahu spisu žádné náklady v této fázi řízení nevznikly (srov. § 243b, §
224 odst. 1, § 151 odst. 1, část věty před středníkem, odst. 3 a § 142 odst. 1
o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 11. 2018
JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu