U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně
L. T. L., zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze,
Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti,
se sídlem v Praze, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 143/2015, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2016, č. j. 12 Co
145/2016-101, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
zaplacení, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. V řízení před soudem prvního stupně se žalobkyně domáhala náhrady nemajetkové
újmy za zásah do osobnostních práv ve výši 2.000.000 Kč s odůvodněním, že je
manželkou D. D. H., proti kterému bylo vedeno trestní stíhání pro návod ke
zvlášť závažnému trestnému činu vraždy. Manžel žalobkyně byl zprvu stíhán
vazebně, když byl vzat do vazby dne 20. února 2012 a z vazby propuštěn dne 11. října 2013. Trestní řízení manžela žalobkyně bylo skončeno zprošťujícím
rozsudkem. Nezákonné trestní stíhání manžela mělo narušit základní osobnostní
práva žalobkyně, způsobilo jí stres a trpěla obavami, což se negativně mělo
odrazit na jejím psychickém stavu. Soud prvního stupně zjistil, že trestní
stíhání manžela žalobkyně bylo skončeno zprošťujícím rozsudkem Městského soudu
v Praze ze dne 22. ledna 2014, sp. zn. 41 T 12/2013. Žalobkyně uplatnila u
žalované nárok na náhradu škody spočívající v zadostiučinění za zásah do
osobnostních práv ve výši 2.000.000 Kč. Žalovaná nárok žalobkyně odmítla s tím,
že žalobkyně není aktivně legitimována. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Při posuzování
merita věci soud postupoval podle § 7 a násl. zák. č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále již „OdpŠk“). Soud
prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně nebyla účastníkem trestního řízení
vedeného proti jejímu manželovi a tudíž ani nebyla aktivně věcně legitimována k
podání žaloby; z tohoto důvodu žalobu zamítl. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví
označeným rozsudkem potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek soudu
prvního stupně (rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem potvrzen
toliko do částky 300.000 Kč, jelikož odvolání žalobkyně směřovalo pouze do
částky 300.000 Kč), a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Žalobkyně ve svém odvolání namítala, že soud prvního stupně měl poté, co
shledal, že na věc nelze aplikovat OdpŠk, posoudit věc podle jiného zákona, a
to konkrétně občanského zákoníku a jeho norem vztahujícím se k ochraně
osobnosti. Odvolací soud se přiklonil ke skutkovému i právnímu závěru soudu
prvního stupně. Odvolací soud vysvětlil, že „trestním řízením stát vykonává
veřejnou moc, přičemž za škody (majetkové či nemajetkové) způsobené při výkonu
veřejné moci stát odpovídá podle zákona č. 82/1998 Sb. Žalobkyně nebyla v žádné
fázi účastníkem trestního řízení vedeného proti jejímu manželovi, nehradila za
něj náklady trestního řízení apod., a proto jí nemohla vzniknout taková škoda,
kterou by bylo možno ve smyslu zák. č. 82/1998 Sb. odškodnit.“ Odvolací soud s
odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“
či „dovolací soud“) ze dne 16. listopadu 2015, sp. zn. 30 Cdo 1711/2015, uvedl,
že není přípustný extenzivní výklad, podle kterého by se OdpŠk vztahoval např.
na kárné řízení, „pak tím spíše nelze poskytnout odškodnění v poměrech
projednávané věci, kdy žalobkyně vůbec nebyla účastníkem žádného řízení.“ Dále
odvolací soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2014, sp. zn. 30 Cdo 1496/2014 (a další v tomto usnesení zmíněná rozhodnutí dovolacího
soudu), podle něhož ve skutkově obdobných věcech žalující straně chybí aktivní
věcná legitimace ve sporu. Odvolací soud dále konstatoval, že nesprávný je i
názor žalobkyně, že pokud soud prvního stupně shledal nemožným poskytnout
odškodnění žalobkyni na základě OdpŠk, tak měl přistoupit k aplikaci obecných
ustanovení občanského zákoníku týkajících se ochrany osobnosti: „Právě z toho
důvodu, že namítané jednání, z něhož měla žalobkyni vzniknout škoda, bylo
výkonem státní moci, je použití norem občanského zákoníku vztahujících se k
odškodnění majetkových či nemajetkových újem (ať už dle zák. č. 40/1964 Sb. nebo dle zák. č. 89/2012 Sb.) vyloučeno, a to právě z důvodu existence lex
specialis zák. č. 82/1998 Sb.“ V této souvislosti odvolací soud odkázal na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013 (a
další v něm obsažená rozhodnutí dovolacího soudu); z vyložených důvodů odvolací
soud napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též
„dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje
dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. a přípustnost svého dovolání
vymezuje tvrzením, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena právní otázka, „zda je vyloučena aplikace obecné právní normy
(občanský zákoník a úprava práv z ochrany osobnosti) tím, že je v právním řádu
speciální právní norma, která vymezuje jen specifický okruh osob, na které se
vztahuje (zákon č. 82/1998 Sb.), přičemž tato speciální norma formálně na kauzu
s ohledem na definici oprávněných subjektů na projednávanou věc nedopadá“. Dalším dovolacím důvodem má být vyřešení otázky, „zda stát může výkonem veřejné
moci zasáhnout do osobnostních práv fyzické osoby“, když tato otázka je podle
dovolatelky v konstantní judikatuře dovolacího soudu „řešena rozdílně, než jak
ji řešil v dané situaci odvolací soud“. Podle dovolatelky jsou rozsudek soudu prvního stupně i dovoláním napadený
rozsudek odvolacího soudu projevem denegatio iustitiae a popřením principu iura
novit curia. Jestliže soud prvního stupně dospěl k závěru, že nelze na případ
aplikovat ustanovení OdpŠk, měl otázku posoudit podle jiného zákona – obecného
právního předpisu, tj. občanského zákoníku. Vyloučení aplikace speciálního
zákona nemůže vést k vyloučení obecného právního předpisu. Dovolatelka dodává,
že právní kvalifikace použitá při podání žaloby není z hlediska posouzení
žaloby soudem významná, jelikož soud má posoudit nárok dle jeho obsahu, nikoli
dle v žalobě vymezené právní kvalifikace. Dovolatelka namítá, že zjištění obou soudů, že není aktivně legitimována (podle
§ 7 odst. 1 OdpŠk), je zcela formalistickým výkonem práva, který nebere zřetel
na obecné právní předpisy týkající se ochrany osobnosti.
Podle dovolatelky se
soudy obou stupňů vůbec nezabývaly otázkou, zda mohl stát výkonem veřejné moci
zasáhnout do osobnostních práv dovolatelky, které by bylo možné posuzovat podle
obecného právního předpisu. V této souvislosti dovolatelka odkázala na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, a v něm
citovanou judikaturu Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“)
(všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na
internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz, a rozhodnutí
Ústavního soudu na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz). Aplikování
obecného právního předpisu „lze a simile přirovnat ke vztahu přímé
aplikovatelnosti čl. 5 odst. 5 Úmluvy o lidských právech.“. Podle dovolatelky ochrana osobnosti spadá do soukromoprávních vztahů, ve
kterých je stát postaven na roveň fyzickým osobám. Žádným právním předpisem
není vyloučena odpovědnost státu za zásah do osobnostních práv jednotlivce. Nelze proto vyloučit, že by stát nemohl zasáhnout do osobnostních práv
žalobkyně. I před přijetím OdpŠk bylo možné domáhat se odškodnění za
nemajetkovou újmu od státu „cestou ochrany osobnosti“; na podporu právní
argumentace dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. října
2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud
zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního
stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání
není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatelka vymezila dvě hlediska přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud se nejprve zabýval prvním z dovolatelkou vymezených hledisek
přípustnosti dovolání, podle kterého dosud nebyla v rozhodovací praxi
dovolacího soudu vyřešena následující právní otázka: „zda je vyloučena aplikace
obecné právní normy (občanský zákoník a úprava práv z ochrany osobnosti) tím,
že je v právním řádu speciální právní norma, která vymezuje jen specifický
okruh osob, na které se vztahuje (zákon č. 82/1998 Sb.), přičemž tato speciální
norma formálně na kauzu s ohledem na definici oprávněných subjektů na
projednávanou věc nedopadá“.
S tvrzením dovolatelky, že jí vymezená právní otázka v rozhodování dovolacího
soudu nebyla dosud vyřešena, nelze souhlasit; v tomto směru lze odkázat i na
odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud
mj. odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2014, sp. zn. 30
Cdo 4286/2013 (a další v něm obsažená rozhodnutí dovolacího soudu). V citovaném
rozsudku byla řešena otázka aplikace obecných právních předpisů občanského
práva ve vztahu k OdpŠk s tím, že: „Zákon č. 82/1998 Sb. je k občanskému
zákoníku ve vztahu speciality, tj. uplatní se zde zásada lex specialis derogat
legi generali a aplikace speciálního zákona má přednost před občanským
zákoníkem, podle nějž se postupuje jen tehdy, neobsahuje-li zvláštní zákon
vlastní právní úpravu. Jak již bylo uvedeno výše novela č. 160/2006 Sb. zavedla
do zákona č. 82/1998 Sb. ustanovení § 31a, dle nějž je odškodňována rovněž
nemajetková újma. Uplatnil-li dovolatel nárok na náhradu nemajetkové újmy v
souvislosti s nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, pak
nebylo možné postupovat jinak, než dle tohoto zákona. Rovněž žalobu, kterou by
žalobce formálně označil jako žalobu na ochranu osobnosti, by v tomto případě
soud musel dle obsahu posuzovat dle zákona č. 82/1998 Sb. (srov. např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, ze dne 6. 12.
2011, sp. zn. 30 Cdo 402/2011, ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2579/2011, a
další).“ Nejvyšší soud v tomto rozsudku vysvětlil, že uplatnil-li dovolatel
nárok na náhradu nemajetkové újmy v souvislosti s nezákonným rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem, pak nebylo možné postupovat jinak, než podle
tohoto zákona. OdpŠk je speciálním právním předpisem, podle kterého je
posuzována odpovědnost státu ve vztahu k výkonu veřejné moci.
Tvrzení dovolatelky, že „ochrana osobnosti spadá do soukromoprávních vztahů, ve
kterých je stát postaven na roveň fyzickým osobám“ nesouvisí se situací, kdy
stát vykonává veřejnou moc; je zřejmé, že při výkonu veřejné moci stát není
postaven na roveň fyzickým osobám, ale naopak stát je v tomto případě ve
„vrchnostenském postavení“ (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 7. října
2008, sp. zn. II. ÚS 99/07). Obsáhlý odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, a v něm citovanou
judikaturu Ústavního soudu, není pro posuzovanou věc relevantní. V předmětném
rozsudku (a zejména v dovolatelkou zvýrazněných částech tohoto rozsudku) je
řešena problematika přímé aplikovatelnosti čl. 5 Úmluvy o lidských právech
(dále již „Úmluva“). Z dovolatelkou citovaného čl. 5 odst. 5 Úmluvy vyplývá, že
„každý, kdo byl obětí zatčení nebo zadržení v rozporu s ustanoveními tohoto
článku, má nárok na odškodnění.“ Předmětný rozsudek se věnoval vztahu národních
právních předpisů k Úmluvě, nikde ovšem nebylo v tomto rozsudku uvedeno, že by
Úmluvou (popř. OdpŠk) vymezený rozsah subjektů, které mají nárok na odškodnění,
měl být rozšířen i na osoby další, bez vztahu k předmětnému řízení. Odvolací
soud – stejně jako před ním i soud prvního stupně – se detailně zabývaly
existencí věcné legitimace dovolatelky (posuzovaly zejména to, účastnila-li se
dovolatelka v některé fázi trestního řízení proti jejímu manželovi), načež
dospěly k závěru, že věcná aktivní legitimace u ní absentuje.
Druhá dovolatelkou vymezená právní otázka zní, „zda stát může výkonem veřejné
moci zasáhnout do osobnostních práv fyzické osoby“, když tato otázka je podle
dovolatelky v konstantní judikatuře dovolacího soudu „řešena rozdílně, než jak
ji řešil v dané situaci odvolací soud.“ Dovolatelka tak de facto tvrdí, že
odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (ač použila
terminologii jiného z hledisek přípustnosti, tj. hlediska, že předmětná otázka
je v praxi dovolacího soudu rozhodována rozdílně). Dovolatelka sice odkazuje na
několik rozhodnutí dovolacího soudu, ovšem v dovolání nevymezila, v čem se měl
odvolací soud od rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlit. Jak bylo vyloženo
výše, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo
3916/2008, není pro posuzovanou otázku relevantní. Ve vztahu k přiznání
odškodnění nemajetkové újmy „cestou ochrany osobnosti“ dovolatelka zmínila
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009. Ve
vztahu k posuzované otázce ovšem ani tento rozsudek není pro předmětné řízení
relevantní. Zmíněný rozsudek se věnuje posuzování náhrady nemajetkové újmy dle
OdpŠk za situace, kdy nezákonné rozhodnutí o zahájení trestního řízení, od
něhož se odpovědnost státu odvíjí, bylo vydáno před účinností OdpŠk ve znění
zák. č. 160/2006 Sb.; v žádném ohledu tento rozsudek nerozšiřoval nárok na
náhradu nemajetkové újmy i na osoby, které se trestního řízení nijak
neúčastnily, což je i případ dovolatelky.
Dovolání žalobkyně tak není přípustné, neboť odvolací soud se neodchýlil od
rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. právní otázka, o níž dovolatelka
tvrdí, že v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, ve skutečnosti
již vyřešena byla, přičemž odvolací soud rozhodl v souladu s ní. Nejvyšší soud
proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako
nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. března 2017
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu