U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a
soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka, ve věci žalobkyně M. R.,
zastoupené JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem v Jičíně,
Valdštejnovo náměstí 76, proti žalované České republice – Českému úřadu
zeměměřičskému a katastrálnímu, se sídlem v Praze 8, Pod sídlištěm 9, o náhradu
škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 128/2011, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2014,
č. j. 28 Co 470/2013-57, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 330.000 Kč s
příslušenstvím, jíž se žalobkyně domáhala z titulu náhrady škody a nemajetkové
újmy.
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně.
Žalobkyně žádala o vstup do vkladového řízení sp. zn. V - 211/2008 jako
účastník. Toto řízení bylo zahájeno na návrh J. R. a manželů H. dne 14. 1.
2008. Předmětem vkladového řízení byl vklad vlastnického práva do katastru
nemovitostí na základě darovací smlouvy uzavřené mezi J. R. a manželi H.
Předmětem vkladu byl objekt, který byl, po vypořádání společného jmění manželů,
ve vlastnictví J. R. O vypořádání společného jmění manželů bylo v době
vkladového řízení již rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Nymburce, č. j. 8
C 1278/2000-11, s vyznačenou právní mocí dne 28. 3. 2007. Po zahájení
vkladového řízení žalobkyně také žádala přerušení tohoto řízení. Jako důvod
uvedla, že řízení pod sp. zn. 8 C 1278/2000 stále ještě probíhá a ve věci byla
podána i ústavní stížnost. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že katastrální
úřad postupoval v souladu se zákonem č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a
jiných věcných práv k nemovitostem, když nejprve provedl zápis vlastnického
práva manžela žalobkyně do katastru podle pravomocného rozsudku soudu o
vypořádání společného jmění manželů, takže účastníky následného řízení o
povolení vkladu byli pouze účastníci právního úkonu, na jehož podkladě mělo být
zapsáno právo do katastru. Žalobkyně tímto účastníkem tudíž nemohla být.
Katastrální úřad také rozhodl, že nepřeruší probíhající řízení, neboť z listin,
které měl k dispozici, nevyplýval důvod k přerušení. Žalobkyně tedy nedoložila,
že řízení pod výše zmíněnou spisovou značkou stále ještě probíhá, ani že byla
podána ústavní stížnost. Odvolací soud po právní stránce dospěl k závěru, že
namítaný nesprávný úřední postup katastrálního úřadu představuje činnost přímo
směřující k rozhodnutí o povolení zápisu či vkladu do katastru nemovitostí,
případné nesprávnosti nebo vady se tudíž projeví právě v rozhodnutí o povolení
vkladu a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu podle § 1-17
zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve
znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), přičemž žalobkyně v řízení
neprokázala, že by rozhodnutí o povolení vkladu bylo jako nezákonné zrušeno.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, přičemž
splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že některé právní
otázky hmotného nebo procesního práva dosud nebyly dovolacím soudem řešeny a v
některých se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu. Dovolatelka formuluje následující otázky:
1. Je soud povinen pořídit ze svého jednání zvukový či zvukově obrazový
záznam dle § 40 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“) či pouze protokol z jednání?
2. Je nesprávným úředním postupem organizační složky státu žalované, že
nepřerušila vkladové řízení, ačkoliv věděla, že probíhá soudní řízení o
předběžné otázce ve vztahu k tomuto vkladovému řízení?
3. Je nesprávným úředním postupem a nezákonným rozhodnutím organizační
složky žalované nevyhovění podnětu dovolatelky na přistoupení dovolatelky jako
účastníka řízení ze strany katastrálního úřadu, včetně toho, že o návrzích
žalobkyně nebylo řádně a postupem dle právních předpisů příslušnými orgány
žalované rozhodnuto?
4. Je rozhodnutí soudu nepřezkoumatelné, jestliže soud nezdůvodnil, proč
důkazní návrhy dovolatelky neprovedl a nepřihlédl ke skutkovým tvrzením a
právní argumentaci dovolatelky?
Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci.
Dovolatelka následně v obsáhlém dovolání rozvíjí výše uvedené otázky a uvádí
procesní pochybení soudů obou stupňů, přičemž navrhuje dovolacímu soudu k
provedení řadu důkazů. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený
rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně změnil tak, že žalobnímu
návrhu žalobkyně se zcela vyhovuje. Dovolání bylo dne 17. 12. 2014 doplněno podáním, v němž dovolatelka poukázala
na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3399/2013,
který se týká přerušení řízení o návrhu na vklad práva do katastru nemovitostí. Předmětné rozhodnutí stanoví povinnost katastrálního úřadu přerušit řízení o
návrhu na vklad práva do katastru v případě včas podané ústavní stížnosti, což
však Katastrální pracoviště Nymburk neučinilo. Žalovaná ve vyjádření uvedla, že v původním řízení nebyly předloženy listiny,
které by odůvodňovaly, resp. umožňovaly přerušení vkladového řízení z důvodu
zodpovězení předběžné otázky. Žalovaná dále uvedla, že současná právní úprava
účinná od 1. 1. 2014 již katastrálnímu úřadu výslovně ukládá, aby řízení v
případě existence předběžné otázky nepřerušoval [viz § 24 odst. 2 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru o katastru nemovitostí (katastrální zákon)]. Žalovaná
navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř, dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Vymezení přípustnosti dovolání z důvodu, že se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, může být způsobilým ve smyslu §
241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání patrno, o kterou právní otázku
hmotného práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky
hmotného práva odvolacím soudem odchyluje (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Z dovolání není patrné, od jaké ustálené
rozhodovací praxe se měl odvolací soud odchýlit. Až v doplnění dovolání
dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3399/2013. Již v rozsudku ze dne 29. 6. 1999 sp. zn. 2 Cdon 129/97, uveřejněném v časopise
Soudní judikatura, 2000, č. 1, pod č. 5, Nejvyšší soud ve vztahu k zákonu č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo
jeho nesprávným úředním postupem uvedl, že nesprávným úředním postupem je
porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu
při jeho činnosti; zpravidla jde o postup, který s rozhodovací činností
nesouvisí. Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát podle uvedeného
ustanovení odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v
rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony
tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je-li
rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí.
Z tohoto hlediska
je nesprávným úředním postupem souvisejícím s rozhodovací činností např. nevydání či opožděné vydání rozhodnutí, mělo-li být v souladu s uvedenými
pravidly správně vydáno či vydáno ve stanovené lhůtě, případně jiná nečinnost
státního orgánu či jiné vady ve způsobu vedení řízení. Stát podle uvedených
ustanovení odpovídá za předpokladu, že poškozenému vznikla škoda (majetková
újma vyjádřitelná v penězích), která je v příčinné souvislosti s uvedeným
postupem, tedy je-li nesprávný postup orgánu státu se vznikem škody ve vztahu
příčiny a následku. Pokud ovšem orgán státu shromažďuje podklady (důkazy) pro
rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o
činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady
tohoto postupu se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány
jedině z hlediska odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí (srov. též
rozsudek téhož soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000, publikovaný v
Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 1000). V usnesení ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 40/2005, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že „takovým případem je i
posuzování podmínek účastenství v řízení, neboť eventuální pochybení soudu v
úsudku o tom, kdo je (má být) účastníkem řízení, se projeví přímo v rozhodnutí
samém, totiž v tom, o čích právech a povinnostech je jím rozhodováno a pro koho
je závazné (§ 159a o. s. ř.).“ Závěr odvolacího soudu, že dovolatelkou namítaný
nesprávný úřední postup spočívající v nevyhovění žádostem na přistoupení do
řízení a na přerušení řízení je postupem, jenž se bezprostředně odrazil v
obsahu rozhodnutí o vkladu, nebyl dovoláním nikterak zpochybněn. Dovolatelkou
vymezené otázky výše uvedené pod č. 2 a 3 tudíž nemohou založit přípustnost
dovolání dle § 237 o. s. ř., neboť na jejich vyřešení (na posouzení, zda daný
postup byl nesprávný) napadené rozhodnutí nezávisí. Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky, jimiž dovolatelka uplatňuje
vadu řízení (otázky č. 1 a 4). Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. smí dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání
přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo
496/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 82, ročník 2006, a ze
dne 17. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 762/2013). Tento předpoklad však v posuzované
věci naplněn není. Dovolací soud rovněž nevyhověl návrhu dovolatelky na provedení navržených
důkazů, neboť ty lze obecně provádět jen k prokázání důvodu dovolání, což v
případě jediného dovolacího důvodu spočívajícího v nesprávném právním posouzení
věci nepřichází pojmově do úvahy. Proto ani občanský soudní řád ve znění od 1. 1. 2013 neobsahuje ustanovení obdobné ustanovení § 243a odst. 2 o. s. ř. ve
znění do 31. 12. 2012. Dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1
a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v
§ 237 o. s. ř. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.