U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou v
právní věci žalobkyně hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám.
2, zastoupené JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15,
proti žalované M. V., zastoupené Mgr. Jaroslavem Marténkem, advokátem se sídlem
v Brně, Slavíčkova 827/1a, za účasti Městské části Praha – Štěrboholy, se
sídlem v Praze 10, Ústřední 135/15, zastoupené Mgr. Martinou Klvaňovou,
advokátkou se sídlem v Praze 1, Těšnov 5, o určení vlastnického práva k
nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 C 270/2010, o
dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. května
2015, č. j. 72 C 103/2015-143, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. prosince 2014, č. j. 13 C 270/2010-117, určil, že žalobkyně je vlastnicí
pozemku p. č. 349/229 v katastrálním území Štěrboholy, a dále rozhodl o náhradě
nákladů řízení. K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví
označeným rozsudkem v meritu věci potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí)
rozsudek soudu prvního stupně, zčásti jej změnil a jinak potvrdil ve výroku o
náhradě nákladů řízení, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím
svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle § 241a
odst. 1 o. s. ř. s tím, že: „Napadený rozsudek odvolacího soudu stojí zejména
na nesprávném právním posouzení (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) namítané ochrany
dobré víry žalované při nabytí vlastnického práva.“ Pokud jde o předpoklady
přípustnosti dovolání, dovolatelka pouze uvádí, že: „Z hlediska práva
procesního je toto dovolání přípustné, protože napadený rozsudek závisí na
vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a která je v rozhodovací praxi
dovolacího soudu rozhodována rozdílně (§ 237 zák. č. 99/1963 Sb....), což
žalobce (zjevně míněno žalovaná) rozebere v odd. 2 tohoto dovolání.“ V další
části dovolání ovšem dovolatelka předpoklady přípustnosti svého dovolání
neprecizuje, pouze brojí do skutkových a právních závěrů odvolacího soudu,
uvádí, jaká skutková zjištění měly soudy v dané věci správně učinit, a namítá,
že „se soudy obou stupňů nesprávně vypořádaly s obranou žalované vázanou na
právní závěry nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 143/07 ze dne 25. 2. 2009 a
sp. zn. II. ÚS 165/11, potvrzující obranu žalované spočívající mimo jiné v
námitce dobré víry při pořizování předmětných nemovitostí.“ Závěrem dovolatelka
navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo
„dovolací soud“) zrušil oba rozsudky a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. K podanému dovolání se písemně vyjádřily žalobkyně i vedlejší účastnice na její
straně, vesměs s právní argumentací směřující do věci samé, odmítající dovolací
argumentaci žalované. Obě také navrhly, aby Nejvyšší soud dovolání žalované
odmítl, případně je zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání
žalované nelze – jak bude rozvedeno níže – věcně projednat, respektive nejsou
zde splněny podmínky, aby se dovolací soud vůbec zabýval jeho přípustností ve
smyslu § 237 o. s. ř. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá,
vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na
podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v
odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy (odst. 6). Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že dovolatelka v něm nevymezila
předpoklad (předpoklady) přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., tj. neuvedla v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci
šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva:
1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od
kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací
soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí
odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3)
která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí
dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle
názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-
li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je
zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací
praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být
dovolacím soudem posouzena jinak). Přitom pouhá skutková či právní polemika
dovolatelky s právním posouzením věci odvolacím soudem přípustnost dovolání ve
smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Řádnému vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
neodpovídá ani ta část formulace v dovolání, v níž dovolatelka odkazuje na
judikaturu Ústavního soudu v řešení právní otázky nabytí vlastnického práva k
nemovitosti na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2015, sp. zn. 30 Cdo
1251/2015). O zcela jinou situaci by se pochopitelně jednalo, pokud by dovolání
bylo postaveno na argumentaci, respektive na vymezení předpokladů jeho
přípustnosti v tom směru, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení
příslušné právní otázky, která sice byla již dovolacím soudem vyřešena, avšak
podle názoru dovolatele (např. právě i s odkazem na judikaturu Ústavního soudu,
s níž podle přesvědčení dovolatele judikatura dovolacího soudu v řešení
předmětné právní otázky není souladná), by měla být posouzena jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2013, sp. zn. 32 Cdo
3119/2013, nebo ze dne 25. března 2015, sp. zn. 30 Cdo 1111/2015). Kromě toho – jak lze vyvodit z odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním
napadeného rozsudku – odvolací soud při posuzování uvedené otázky onu
judikaturu Ústavního soudu zohlednil a s námitkou dovolatelky se v odůvodnění
svého rozhodnutí řádně vypořádal. Tím, že dovolatelka ve svém dovolání nevymezila právně relevantním způsobem
předpoklad přípustnosti dovolání, znemožnila tak Nejvyššímu soudu, aby se vůbec
zabýval otázkou přípustnosti jejího podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Lze současně připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května
2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem
Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí
odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového
závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a
ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska
konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či
procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června
2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po
dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání,
nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“ V aktuálním
usnesení ze dne 15. března 2016, sp. zn. III. ÚS 656/16, český orgán ochrany
ústavnosti připomenul, že: „V případě mimořádného opravného prostředku v podobě
dovolání platí, že je přípustný pouze za předpokladu, že jsou splněna zákonná
kritéria jeho přípustnosti.“
Jelikož dovolání žalované postrádá obligatorní náležitost a uvedený nedostatek
nebyl v průběhu dovolací lhůty dovolateli odstraněn (§ 241b odst. 3 o. s. ř.),
trpí dovolání vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat a dovolání
věcně projednat.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle § 243c odst. 1 věty první o. s.
ř. odmítl.
I když v případě odmítacího usnesení není zapotřebí nákladový výrok odůvodňovat
(§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.), přesto je vhodné uvést, že žalobkyni a
vedlejší účastnici na její straně, které se k dovolání žalované písemně
vyjádřily, nebylo možné náhradu nákladů dovolacího řízení přiznat, neboť jejich
písemná vyjádření k dovolání zcela pominula důvod, pro který nakonec bylo
dovolání žalované odmítnuto, takže z uvedeného hlediska nelze hovořit o účelně
vynaložených výdajích těchto účastnic v tomto dovolacím řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. dubna 2016
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu