ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobců a) Ing. M. H., b) Heleny H., c) J. H. a d) Ing. J. H., zastoupených
JUDr. Pavlem Čížkovským, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 18,
proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze
2, Vyšehradská 424/16, o náhradu újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod
sp. zn. 19 C 70/2011, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 11. 12. 2012, č. j. 30 Co 340/2012-132, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 30. 3. 2011 se žalobci
domáhali náhrady nemajetkové újmy, která jim měla vzniknout v důsledku
trestního stíhání a vazby žalobce a). Věc podezření žalobce a) z trestného činu
zpronevěry ve spolupachatelství byla odložena, neboť trestní stíhání bylo
nepřípustné z důvodu promlčení. Žalobci b), c) a d) jsou manželka a synové
žalobce a), před zahájením trestního stíhání žili všichni žalobci jako normální
řádná rodina, pro všechny žalobce však trestní stíhání a vazba žalobce a)
znamenaly velký otřes a poznamenaly jejich duševní stav.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
31. 1. 2012, č. j. 19 C 70/2011-91, zamítl žalobu o zaplacení částky 1 000 000
Kč s příslušenstvím žalobci a) (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 500
000 Kč s příslušenstvím žalobkyni b) a částek 250 000 Kč s příslušenstvím
každému ze žalobců c) a d) (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací výrokem I napadeného rozsudku
rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalobci a) ve výrocích I a III
potvrdil; ve vztahu k žalobcům b), c) a d) rozsudek soudu prvního stupně ve
výrocích II a III zrušil a věc v tomto rozsahu postoupil Městskému soudu v
Praze jako soudu prvního stupně. Ve výroku II napadeného rozsudku rozhodl, že
ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů odvolacího řízení.
4. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění.
Žalobce a) byl obviněn z trestného činu zpronevěry spáchaného ve formě
spolupachatelství a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 20. 3. 1997
byl vzat do vazby. Usnesením Městského státního zastupitelství v Praze ze dne
23. 6. 1997 byl propuštěn na svobodu. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne
29. 6. 2007 byla věc vrácena státnímu zástupci k došetření. Usnesením Vrchního
soudu v Praze ze dne 4. 3. 2008 byla zamítnuta stížnost státní zástupkyně proti
usnesení o vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Z odůvodnění tohoto
usnesení je patrné, že sdělení obvinění odporuje zákonným požadavkům § 160
odst. 1 trestního řádu.
5. Dále soud prvního stupně zjistil, že usnesením Policie České
republiky ze dne 31. 3. 2008, které nabylo právní moci dne 20. 5. 2008, byla
věc podezření z trestného činu odložena, neboť trestní stíhání bylo nepřípustné
z důvodu promlčení. Dne 12. 6. 2008 „dostal“ JUDr. Tomáš Mácha, obhájce žalobce
a), usnesení o odložení věci. Žalobci uplatnili nárok u žalované dne 30. 9.
2010, žalovaná stanoviskem doručeným žalobcům dne 9. 3. 2011 sdělila, že
žádosti nevyhoví.
6. Soud prvního stupně věc po právní stránce posoudil podle zákona č.
82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen
„OdpŠk“. Uvedl, že podle ustanovení § 7 odst. 1 OdpŠk má právo na náhradu škody
způsobené nezákonným rozhodnutím pouze účastník řízení, u žalobců b), c) a d)
proto není dána aktivní legitimace. Dále se soud zabýval vznesenou námitkou
promlčení a přisvědčil jí. Podle ustanovení § 137 odst. 2 trestního řádu, má-li
osoba, jíž je třeba usnesení oznámit, obhájce, a oznamuje-li se usnesení
doručením opisu, doručuje se jen obhájci. Usnesení o odložení věci ze dne 31.
3. 2008 bylo obhájci žalobce a) řádně doručeno dne 12. 6. 2008. Zcela
irelevantní je tvrzení žalobců o tom, že se o odložení trestního stíhání
dověděli až 28. 4. 2010. Stát nemůže v žádném případě odpovídat za nedostatek
komunikace mezi žalobcem a) a jeho obhájcem. Šestiměsíční promlčecí doba proto
marně uplynula, podle soudu prvního stupně počala běžet ode dne právní moci
usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým byla zamítnuta stížnost státní
zástupkyně proti usnesení o vrácení věci státnímu zástupci k došetření, tedy od
4. 3. 2008. Již v tomto usnesení byl uveden právní názor trestního soudu o
promlčení trestního stíhání. Usnesení policie o odložení věci bylo vydáno s
ohledem na vázanost uvedeným právním názorem.
7. Odvolací soud zopakoval dokazování usnesením Vrchního soudu v Praze
ze dne 4. 3. 2008 a zjistil, že toto usnesení bylo doručeno obhájci žalobce a)
dne 17. 3. 2008. Z odůvodnění tohoto usnesení vyplývá, že Vrchní soud v Praze
shledal správným závěr Městského soudu v Praze o tom, že dopad opatření o
sdělení obvinění v této věci je nulitní pro závažné vady. S ohledem na nulitní
účinky sdělení obvinění je věc ve stadiu před sdělením obvinění, tj. před
rozhodnutím o zahájení trestního stíhání. Odvolací soud provedl dokazování
obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 41 C 66/2011, z nějž zjistil,
že rozsudkem ze dne 14. 5. 2012 byla zamítnuta žaloba žalobce a) proti JUDr.
Tomáši Máchovi, jeho bývalému obhájci, o náhradu škody. Důvodem zamítnutí
žaloby byl závěr o nepromlčení nároku žalobce a) proti České republice na
náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě, když promlčecí doba začíná běžet
od právní moci zprošťujícího rozhodnutí, přičemž rozhodnutí o odložení věci ze
dne 31. 3. 2008 dosud nenabylo právní moci.
8. Odvolací soud z uvedených důkazů zjistil, že žalobci a) bylo v roce
1997 sděleno obvinění, následně však bylo soudy pravomocně (usneseními ze dne
29. 6. 2007 a 4. 3. 2008) rozhodnuto o tom, že předmětné sdělení obvinění pro
své závažné vady nemělo žádný právní dopad, mělo nulitní účinky. Poté byla věc
odložena pro nepřípustnost trestního stíhání z důvodu promlčení.
9. Odvolací soud věc po právní stránce posoudil tak, že formálně žalobce
a) nebyl nikdy trestně stíhán, neboť úkon, jímž se zahajuje trestní stíhání,
tj. sdělení obvinění, neměl žádné právní účinky. Fakticky však žalobce a)
stíhán byl. Protože by bylo absurdní zastavovat trestní stíhání, které
neexistuje, bylo posléze vydáno rozhodnutí o odložení věci pro nepřípustnost
trestního stíhání. Je nepochybné, že na žalobce se již v té době pohlíželo jako
na osobu, která není trestně stíhaná, neboť o odložení věci se rozhoduje před
zahájením trestního stíhání. Žalobce a) tedy fakticky byl trestně stíhán, toto
faktické trestní stíhání skončilo pravomocným usnesením Městského soudu v Praze
ze dne 29. 6. 2007 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 3.
2008, jímž bylo s konečnou platností a závazně vysloveno, že sdělení obvinění
nemělo právní účinky, tedy že žalobce a) nebyl v uvedené věci právně účinně
obviněn a nebylo proti němu zahájeno trestní stíhání. Z tohoto důvodu je
uvedená rozhodnutí třeba považovat za rozhodnutí o „skončení“ trestního
stíhání, jimiž bylo „zrušeno“ sdělení obvinění.
10. Podle ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk začíná promlčecí doba běžet od
okamžiku, kdy se poškozený dověděl o vzniklé nemajetkové újmě. Je-li podmínkou
pro uplatnění práva na náhradu újmy zrušení rozhodnutí, jako v posuzovaném
případě, uplatní se § 32 odst. 1 věta druhá OdpŠk, podle které promlčecí doba
běží od okamžiku doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí. Za zrušovací
rozhodnutí je podle odvolacího soudu třeba považovat usnesení Vrchního soudu v
Praze, které bylo obhájci žalobce doručeno dne 17. 3. 2008. Toho dne začala
plynout šestiměsíční promlčecí lhůta, která marně uplynula dne 17. 9. 2008,
závěr soudu prvního stupně o promlčení nároku žalobce a) je proto správný. S
ohledem na uvedené není významné, zda a kdy nabylo právní moci rozhodnutí
Policie České republiky ze dne 31. 3. 2008 o odložení věci.
11. Pokud jde o žalobce b), c), a d), je nepochybné, že jejich nárok
není dán podle zákona č. 82/1998 Sb., je však třeba posoudit, zda lze nároky
uvedených žalobců přiznat podle ustanovení § 11 a násl. zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník.
II. Dovolání a vyjádření k němu
12. Rozsudek odvolacího soudu napadl v jeho potvrzující části dovoláním
žalobce a), který uvedl následující.
13. Podle žalobce má zásadní právní význam otázka počátku běhu
promlčecí lhůty podle ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk v případě, kdy je úkon
sdělení obvinění považován soudem za nicotný. Žalobce uvádí, že výroková část
rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 3. 2008 se netýká postavení žalobce
ani sdělení obvinění. Pouze v odůvodnění je uvedeno, že dosavadní přípravné
řízení a úkony v něm učiněné mají nulitní účinky. Není proto správná
interpretace odvolacího soudu, podle které bylo uvedeným usnesením „rozhodnuto
o tom, že předmětné sdělení obvinění nemělo žádný dopad“. Procesně nastala
situace, že věc byla vrácena do přípravného řízení, tedy trestní stíhání
pokračovalo, a ukončeno bylo až odložením věci usnesením vyšetřovatele.
14. Žalobce je toho názoru, že počátek běhu promlčecí lhůty musí být
jasně seznatelný, nikoliv obtížně dovoditelný výkladem. V daném případě by z
výroku usnesení Městského soudu v Praze nebo Vrchního soudu v Praze muselo být
zřejmé, že právní mocí těchto rozhodnutí nadále obžalovaný není stíhán, tedy se
trestní stíhání vůči němu zastavuje nebo se věc odkládá. Vrácení věci státnímu
zástupci k došetření však tento význam nemá. Po něm naopak trestní stíhání
pokračuje.
15. Až teprve usnesení Policie České republiky ze dne 31. 3. 2008 je
usnesením, z jehož výrokové části lze učinit závěr, že trestní stíhání proti
žalobci končí. Toto usnesení však bez ohledu na vyznačenou doložku právní moci
není pravomocné, neboť nebylo doručeno všem poškozeným.
16. Žalobce dále vytýká odvolacímu soudu i to, že se nevypořádal s jeho
námitkami týkajícími se běhu lhůt a že porušil právo žalobce na spravedlivý
proces. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je poměrně velmi stručné a obsahuje
pouze odkaz na dvě rozhodnutí, která je těžko možno považovat za ustálenou
judikaturu.
17. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12.
2012 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
19. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř., a splňovalo náležitosti podle ustanovení §
241a odst. 1 o. s. ř.
20. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
21. Podle § 237 o. s. ř. odst. 1 písm. c) je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam.
22. Podle odstavce 3 téhož ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
§ 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
23. Zásadní právní význam nezakládá otázka dostatečnosti odůvodnění
rozhodnutí odvolacího soudu, neboť odůvodnění napadeného rozsudku je v souladu
s ustálenou judikaturou soudu dovolacího, když je z něj zřejmé, na základě
jakých důvodů odvolací soud rozhodl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.
12. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3000/2012, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6.
2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
24. Otázka, od kdy počíná běžet promlčecí lhůta pro uplatnění nároku na
zadostiučinění za újmu způsobenou trestním stíháním a vazbou (podle ustanovení
§ 32 odst. 3 OdpŠk) v případě trestního stíhání, které sice fakticky proběhlo,
ale bylo zahájeno nicotným opatřením o sdělení obvinění, nebyla dosud v
judikatuře Nejvyššího soudu řešena. Dovolání je proto přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
25. Podle ustanovení § 32 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody podle
tohoto zákona promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a
o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody
zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího
rozhodnutí.
26. Podle ustanovení § 32 odst. 3 věty první OdpŠk se nárok na náhradu
nemajetkové újmy podle tohoto zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se
poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let
ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy
spojen.
27. Nejvyšší soud připomíná, že podle jeho ustálené judikatury odpovídá
stát za újmu způsobenou obviněnému (obžalovanému) trestním stíháním, které
neskončilo odsuzujícím trestním rozhodnutím, pokud ke skončení trestního
stíhání došlo z určitých (v § 12 OdpŠk neuvedených) důvodů (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikované ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 35/1991, rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, a rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 26. 1. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1388/2004).
28. Jestliže proti žalobci de facto probíhalo trestní stíhání, v jehož
rámci byl i vzat do vazby, mohla mu být nepochybně tímto trestním stíháním
způsobena újma. Na tom nemůže nic změnit skutečnost, že de iure trestní stíhání
proti žalobci nikdy nebylo (řádně) zahájeno, neboť opatření o sdělení obvinění
bylo od počátku nicotné.
29. Nejvyšší soud se ve své judikatuře vyjádřil k odpovědnosti státu za
škodu způsobenou nicotným správním rozhodnutím. Uvedl, že „za použití
výkladového argumentu a minori ad maius je ... třeba dovodit, že odpovědnost
státu za škodu způsobenou nicotným rozhodnutím je ve své podstatě odpovědností
za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 5 odst. 1 písm. a) a § 7
a § 8 zákona č. 82/1998 Sb. I když tedy předmětná rozhodnutí vydaná v
posuzované věci ve stavebním řízení nebyla zrušena pro nezákonnost, soud
příslušný k jejich správnímu přezkumu je pravomocným rozhodnutím označil za
nicotná, tedy za taková, která nelze ani zrušit, neboť postrádají právní
účinky. Pokud přesto sloužila jako exekuční titul, mohla vyvolat žalobci
majetkovou újmu“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn.
25 Cdo 3375/2008, uveřejněný pod číslem 89/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
30. Nejvyšší soud neshledal důvod, který by bránil vztáhnout uvedený
závěr i na odpovědnost státu za nicotný právní akt vydaný v trestním řízení. I
odpovědnost státu za újmu způsobenou nicotným právním aktem vydaným v trestním
řízení je nutno posuzovat analogicky podle ustanovení o odpovědnosti státu za
újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím, a to včetně ustanovení upravujících běh
promlčecí lhůty. To odpovídá i právní jistotě a oprávněným očekáváním
obviněných, jejichž trestní stíhání neskončilo potvrzením předpokladu o
spáchání trestného činu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Cz 6/90,
citované výše).
31. Podle ustanovení § 32 odst. 1 OdpŠk je-li podmínkou pro uplatnění
práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení
(oznámení) zrušovacího rozhodnutí. Promlčení nemajetkové újmy upravuje § 32
odst. 3 OdpŠk, není ale rozumného důvodu pro stanovení různého počátku běhu
subjektivní promlčecí doby u nároku na náhradu škody podle § 32 odst. 1 OdpŠk a
nároku na náhradu nemajetkové újmy podle § 32 odst. 3 OdpŠk – promlčecí doba
proto v obou případech (je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu újmy
zrušení rozhodnutí) poběží až ode dne doručení (oznámení) zrušovacího
rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo
2371/2009).
32. Subjektivní promlčecí doba u nároku na náhradu škody způsobené
trestním stíháním, které neskončilo odsuzujícím rozsudkem, počíná běžet od
okamžiku, kdy obžalovanému (obviněnému) bylo oznámeno rozhodnutí, jímž byl
zproštěn obžaloby, nebo jímž bylo trestní stíhání zastaveno (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1029/2008, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 20/2011). Jinými slovy,
subjektivní promlčecí doba počíná běžet od okamžiku oznámení rozhodnutí, kterým
bylo trestní stíhání skončeno, obžalovanému nebo obviněnému. Skončení trestního
stíhání některými způsoby má totiž stejné důsledky jako zrušení usnesení o
vznesení obvinění pro nezákonnost, jestliže k němu došlo z určitých důvodů, a
to v podstatě proto, že předpoklad o spáchání trestného činu obviněným nebyl
potvrzen (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Cz 6/90, citované výše).
33. V nyní posuzovaném případě bude na místě postupovat obdobně jako v
rozhodnutích citovaných výše. Jak již bylo uvedeno, trestní stíhání žalobce a)
sice de iure neprobíhalo, jeho faktické účinky však žalobce pociťoval, tj.
vnímal existenci újmy, jejíž odškodnění je předmětem tohoto řízení. Je proto
třeba zjišťovat, kterým okamžikem fakticky probíhající trestní stíhání žalobce
a) skončilo.
34. Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 6. 2007 rozhodl (a Vrchní
soud v Praze jeho rozhodnutí usnesením ze dne 4. 3. 2008 potvrdil), že opatření
o sdělení obvinění žalobci a) odporuje zákonným požadavkům § 160 odst. 1
trestního řádu, a vrátil věc státnímu zástupci k došetření podle § 188 odst. 1
písm. e) trestního řádu. I po vrácení věci státnímu zástupci se věc fakticky
stále nacházela ve stadiu trestního stíhání (srov. § 12 odst. 10 trestního
řádu). Trestní stíhání proti žalobci bylo stále de facto vedeno (ačkoliv již
bylo z rozhodnutí soudů patrné, že musí být i formálně ukončeno, aby se
faktický stav dostal do souladu se stavem právním, neboť trestní stíhání nebylo
nikdy řádně zahájeno a nemělo tedy vůbec být vedeno).
35. Teprve poté, co státní zástupce věc vrátil policejnímu orgánu se
svými pokyny k doplnění podle ustanovení § 174 odst. 2 písm. d) trestního řádu,
došlo k faktickému skončení trestního stíhání a věc se vrátila do stádia
prověřování, tedy do stadia před zahájením trestního stíhání. Po vrácení věci
policejnímu orgánu již trestní stíhání neprobíhalo ani de iure, ani de facto.
Trestní stíhání tedy (ve smyslu výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.
zn. 1 Cz 6/90) skončilo vrácením věci státním zástupcem policejnímu orgánu.
36. Usnesení policie o odložení věci již na vedení trestního stíhání
nemělo žádný vliv, neboť jde o úkon, kterým se ukončuje fáze prověřování věci,
aniž by bylo zahájeno trestní stíhání (srov. § 159a trestního řádu).
37. Odvolací soud se měl vzhledem k výše uvedenému při posuzování
námitky promlčení vznesené žalovanou zabývat otázkou, kdy se žalobce a) dověděl
o tom, že byla věc vrácena státním zástupcem policejnímu orgánu, neboť od
tohoto okamžiku začala běžet promlčecí lhůta pro uplatnění nároku žalobce a) na
náhradu nemajetkové újmy. Nejpozději se žalobce a) o vrácení věci policejnímu
orgánu musel dovědět z usnesení ze dne 31. 3. 2008, kterým policejní orgán věc
odložil – z něj je zřejmé, že věc již není ve stadiu trestního stíhání, ale ve
stadiu prověřování policejním orgánem (před zahájením trestního stíhání).
Uvedené usnesení o odložení věci bylo zástupci žalobce podle skutkových
zjištění doručeno dne 12. 6. 2008. Nejpozději od tohoto okamžiku začala plynout
šestiměsíční promlčecí lhůta (§ 32 odst. 3 OdpŠk), uplynula tedy nejpozději dne
12. 12. 2008. V době uplatnění nároku u žalované (v září 2010) a v době podání
žaloby (dne 30. 3. 2011) byl nárok žalobce a) již promlčen.
38. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že na uvedené úvahy nemá žádný
vliv otázka, zda usnesení o odložení věci policejním orgánem nabylo právní
moci, neboť od jeho právní moci se počátek běhu promlčecí lhůty v této věci
neodvíjí. Podstatné je, že žalobce a) se z uvedeného usnesení dověděl, že
trestní stíhání skončilo a věc byla státním zástupcem vrácena policejnímu
orgánu.
39. Vzhledem k výše uvedenému nebylo třeba napadený rozsudek odvolacího
soudu rušit. Posouzení věci odvolacím soudem sice bylo nesprávné, ale ani po
zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení by nebylo možno
dospět k jinému závěru, než že žalovaný nárok je promlčen. Z hlediska závěru,
ke kterému odvolací soud dospěl (že nárok je promlčen, a žalobě proto nelze
vyhovět), je tedy napadený rozsudek věcně správný.
V. Závěr
40. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalobce a) zamítl
podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.
41. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §
243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142
odst. 1 o. s. ř. Žalobce a), jehož dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu
nákladů řízení právo, a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené
náklady nevznikly.
42. Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. února 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu