ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce M. Š., zastoupeného JUDr. Mgr. Jiřím Drobečkem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Štefánikova 4083/14, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 8 131,73 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 168/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2024, č. j. 39 Co 225/2024-162, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2024, č. j. 39 Co 225/2024-162, se v části výroku I, a to v rozsahu potvrzení rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobci 5 739,29 EUR spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 8. 2. 2022 do zaplacení, a ve výroku II o nákladech řízení zrušuje a věc v uvedeném rozsahu se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
1. Žalobce se původně žalobou domáhal po žalované částky 150 000 Kč jako náhrady škody a nemajetkové újmy z titulu tvrzeného nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 3 T 172/2011, a dále částky 5 739,29 EUR jako náhrady výdajů, které musel vynaložit na svoji obhajobu, a to konkrétně na odměnu své právní zástupkyně JUDr. Svetlany Machové. Uvedl k tomu, že čelil trestnímu stíhání od roku 2011 do září roku 2021, kdy bylo rozhodnuto o tom, že je toto trestní stíhání žalobce nepřípustné.
Žalobce nejprve přípisem doručeným dne 31. 1. 2022 uplatnil svůj nárok u žalované dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Ta jej posoudila tak, že v daném případě došlo k nesprávnému úřednímu postupu v tom směru, že celková délka řízení nebyla přiměřená, a poskytla žalobci zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
K uplatněnému nároku na náhradu majetkové újmy ve výši 5 739,29 EUR žalovaná uvedla, že z žalobních tvrzení nijak nevyplývá, z jakého odpovědnostního titulu žalobce náhradu nákladů požaduje, a v tomto směru je tak dle žalované žaloba neprojednatelná. V průběhu řízení došlo k rozšíření žaloby ohledně majetkové újmy na částku 8 131,73 EUR. O částce 150 000 Kč požadované na náhradu nemajetkové újmu za nepřiměřenou délku soudního řízení rozhodly soudy již dříve, a to když žalobci přiznaly tento nárok v rozsahu 117 000 Kč. Dále byla věc vedena již toliko o náhradě majetkové újmy.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 5. 2024, č. j. 14 C 168/2022-138, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 5 739,29 EUR spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 8. 2. 2022 do zaplacení, v převyšující části co do 2 392,44 EUR se zákonným úrokem z prodlení z této částky do 8. 2. 2022 žalobu zamítl (výrok I) a dále rozhodl, že žalovaná je povinna na náhradě nákladů řízení zaplatit žalobci částku 8 954,61 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce, JUDr. Mgr. Jiřího Drobečka, advokáta (výrok II). Soud prvního stupně ve věci učinil následující skutková zjištění: proti žalobci bylo vedeno trestní stíhání pro trestný čin podvodu spáchaného ve spolupachatelství, které bylo zahájeno v lednu 2011, obžaloba byla podána dne 21. 9. 2011, soud I. stupně vyhlásil dne 21. 12. 2015 zprošťující rozsudek, který byl Krajským soudem v Ústí nad Labem zrušen dne 10. 5. 2016; druhý opět zprošťující rozsudek, byl vyhlášen dne 16. 10. 2017, přičemž byl opět zrušen rozhodnutím odvolacího soudu ze dne 2. 10. 2018, a dne 20. 9. 2021 bylo trestní stíhání žalobce zastaveno (rozhodnutí nabylo právní moci dne 23. 10. 2021), trvalo tak 10 let a 9 měsíců a žalobce vynaložil náklady na svoji obhajobu v uznatelné výši 5 739,29 EUR (specifikované v bodě 6 a 8 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Závěr o uvedené částce soud prvního stupně učinil veden závazným právním názorem odvolací instance, kdy vycházel z úkonů právní služby ve prospěch žalobce. Co do částky 2 438,33 EUR, o kterou byl předmět řízení rozšířen, však nebyl tento dílčí nárok uplatněn u žalované, a nemohl proto být projednán soudem.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 23 886 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta JUDr. Mgr. Jiřího Drobečka (výrok II). Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně z titulu odvolání jak žalobce, tak žalované, a dospěl k závěru, že odvolání nejsou důvodná. Po přezkoumání věci dospěl k témuž závěru jako soud prvního stupně. V dané věci bylo trestní stíhání žalobce zastaveno bez závěru o jeho vině či nevině z důvodu promlčení, a tedy v důsledku zániku trestní odpovědnosti žalobce. Odvolací soud s ohledem na specifika dané věci setrvával na svém již dříve vysloveném názoru, podle něhož z toho, že ve věci byly vydány dva nepravomocné zprošťující rozsudky, vyplývá potřeba akcentovat zásadu presumpce neviny.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasným dovoláním směřujícím proti výroku I rozsudku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobci 5 739,29 EUR spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 8. 2. 2022 do zaplacení.
5. Žalovaná odvolacímu soudu vytýká, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dle žalované byla nesprávně právně posouzena otázka, zda má žalobce nárok na náhradu škody za situace, kdy došlo k zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení, pokud žalobce měl možnost pokračovat v trestním řízení a mohl tak dosáhnout zprošťujícího rozsudku, což však neučinil. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3485/2013, přitom vyplývá, že právo na náhradu škody a nemajetkové újmy náleží osobám, kterým nenáleželo právo na pokračování v trestním řízení, ve kterém by se mohly domáhat vydání příznivějšího rozhodnutí nebo plné rehabilitace, tj. prokázání nevinny. Za předpokladu, že trestně stíhanému byla dána možnost domoci se skončení řízení z pro něj příznivějšího důvodu, zejména pokud měl možnost trvat na projednání věci tak, aby dosáhl své plné rehabilitace (v prvé řadě zprošťujícího rozsudku), je poté zachována i možnost žádat náhradu škody. Žalovaná má za to, že právě od těchto judikatorních závěrů se napadené rozhodnutí odvolacího soudu odchyluje. Žalovaná se neztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu ohledně otázky způsobu ukončení trestního stíhání žalobce a jeho vlivu na nárok na náhradu škody. Odvolací soud uvádí, že trestní stíhání žalobce bylo zastaveno bez závěru o jeho vině či nevině z důvodu promlčení a v důsledku toho zanikla žalobcova trestní odpovědnost. Rozhodnutí odvolacího soudu tak není ani v tomto ohledu v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3485/2013, odvolací soud se nijak nevypořádal ani s argumentací žalované, že žalobce mohl trvat na projednání věci a dosáhnout tak případně zprošťujícího rozhodnutí.
6. Z výše uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil ve výroku I tak, že se žaloba zamítá, a pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu změnit nelze, žalovaná navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc spolu se závazným právním názorem odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
7. Ve svém vyjádření k dovolání žalobce uvádí, že dle jeho názoru není v dovolání vymezeno, v čem žalovaná spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Současně ohledně žalovanou namítaného nesprávného způsobu posouzení zastavení trestního stíhání žalobce z důvodu promlčení a k tomu odkazované judikatuře dovolacího soudu žalobce naopak odkazuje na rozsudek Nejvyššího soud ze dne 10. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 998/2022. Žalovaná podle něj dále přehlíží, že rozhodnutí o zastavení trestního stíhání ze dne 20. 9. 2021 neobsahuje poučení o tom, že žalobce může podat stížnost a domáhat se tak vyslovení své neviny. Žalobce závěrem uvádí, že dovolací námitky uplatněné žalovanou mají charakter nesouhlasu se skutkovými závěry soudů druhého stupně a jím provedeného hodnocení důkazů. Žalobce proto navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, neboť žalovaná nesplnila zákonné důvody kladené na přípustnost dovolání, nebo pokud i přes uvedené bude dovolání shledáno způsobilým k věcnému projednání, nechť je jako neopodstatněné zamítnuto.
III. Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
9. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
11. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Žalovaná pokládá otázku, zda „OdpŠk vůči státu přiznává odškodnění (zde právo na náhradu nákladů trestního řízení, jež obviněný vynaložil na odměnu obhájce) i tomu, jehož trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu promlčení, aniž by byl učiněn závěr o tom, zda daný skutek spáchal či nikoli.“ Žalovaná se domnívá, že došlo-li k zastavení trestního stíhání žalobce pro promlčení a žalobce ve smyslu § 172 odst. 4 a § 227 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“), nevyužil práva trvat na projednání věci, právo na náhradu nákladů trestního řízení, jež obviněný vynaložil na odměnu obhájce, žalobci nenáleží, a že odvolací soud nerespektoval ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (konkrétně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3485/2013), došel-li k opačnému závěru. Tato právní otázka přitom zakládá přípustnost dovolání, protože při jejím řešení se odvolací soud skutečně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
13. Dovolání je důvodné.
14. Dle § 227 trestního řádu, jestliže bylo trestní stíhání zastaveno v důsledku udělení milosti, amnestie, promlčení nebo proto, že souhlas poškozeného s trestním stíháním nebyl dán nebo byl vzat zpět, anebo z některého z důvodů uvedených v § 172 odst. 2 a v řízení se pokračovalo jen proto, že obžalovaný na projednání věci trval (§11 odst. 4, § 172 odst. 4), soud, neshledá-li žádný jiný důvod ke zproštění obžalovaného, vysloví sice vinu, trest však neuloží.
15. Podle § 172 odst. 4 trestního řádu se pokračuje v trestním stíhání, které bylo zastaveno z některého důvodu uvedeného v odstavci 2, prohlásí-li obviněný do tří dnů od doby, kdy mu bylo usnesení o zastavení trestního stíhání oznámeno, že na projednání věci trvá, o tom je třeba obviněného poučit.
16. V právní otázce, zda OdpŠk přiznává odškodnění i tomu, jehož trestní stíhání bylo zastaveno, aniž by byl učiněn závěr o tom, zda daný skutek spáchal, či nikoli, dospěla judikatura Nejvyššího soudu k závěru, že při striktní aplikaci principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) by taková osoba měla mít na odškodnění nárok; takový výklad by však v některých případech vedl k „odškodnění“ skutečných pachatelů trestných činů, což by odporovalo dobrým mravům i obecnému chápání spravedlnosti (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.
9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012). Nepřiznáním odškodnění v těchto případech není princip presumpce neviny zpochybněn, jestliže trestně stíhanému byla dána možnost domoci se skončení řízení z pro něj příznivějšího důvodu, zejména pokud měl možnost trvat na projednání věci tak, aby dosáhl své plné rehabilitace, a to v prvé řadě zprošťujícím rozsudkem (viz § 11 odst. 4 trestního řádu), a na tomto základě posléze i náhrady škody (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2458/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3713/2016). Právě uvedený závěr byl jako ústavně konformní aprobován i Ústavním soudem v nálezu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 1391/15, dle kterého požadavek soudů v kompenzačním řízení na vyčerpání prostředku nápravy v podobě využití možnosti obviněného v trestním řízení pokračovat a domoci se tak pravomocného zprošťujícího rozsudku a tím i kompenzace za nezákonné trestní stíhání za předpokladu, že (pro promlčení) zastavené trestní řízení nebylo zahájeno, respektive vedeno svévolně, nelze pokládat za rozporný s ústavně garantovaným právem na náhradu škody (či nemajetkové újmy) způsobené veřejnou mocí v rozporu se zákonem (čl.
36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Posouzení oné svévole při zahájení nebo vedení trestního řízení je pak dle citovaného nálezu Ústavního soudu úkolem soudu rozhodujícího v kompenzačním řízení (srovnej odstavec 25 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2024, sp. zn. 30 Cdo 619/2024). K právě uvedenému se dovolací soud přihlásil rovněž v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2644/2024; totéž plyne i ze žalovanou označeného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3485/2013.
17. V posuzované věci odvolací soud svůj úsudek o důvodnosti požadavku žalobce na náhradu nákladů obhajoby odůvodnil výhradně tím, že „v dané věci bylo trestní stíhání žalobce zastaveno bez závěru o jeho vině či nevině z důvodu promlčení, a v důsledku toho zániku trestní odpovědnosti žalobce. Odvolací soud s ohledem na specifika dané věci setrvává na svém již dříve vysloveném názoru, podle něhož z toho, že ve věci byly v průběhu vydány dva nepravomocné zprošťující rozsudky, vyplývá potřeba akcentovat zásadu presumpce neviny. Odvolací soud v tomto závěru odkazuje i na judikatorní závěry Nejvyššího soudu, vyslovené v odůvodnění rozsudku tohoto soudu ze dne 10. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 998/2022, podle nichž bylo-li trestní stíhání žalobce (v podstatné části) ukončeno jeho zastavením, které nepředstavuje vyslovení viny, nelze pro účely posouzení nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trestního řízení vycházet z toho, že žalobce trestný čin, pro který byl stíhán, spáchal, přičemž v odškodňovacím řízení nelze otázku jeho viny posuzovat. S odkazem i na čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod proto odvolací soud dospěl k témuž závěru jako soud prvního stupně a odvolání žalované strany tak neshledal důvodné.“
18. Ze shora uvedené judikatury dovolacího soudu se mj. podává, že má-li obviněný (zde žalobce) právo domoci se své plné rehabilitace v rámci trestního řízení prostřednictvím ustanovení § 172 odst. 4 a § 227 trestního řádu, jež mu dávají možnost vynutit si pokračování v trestním řízení zastaveném pro promlčení tím, že bude trvat na jeho pokračování, je na něm, aby tohoto práva využil. V opačném případě nemá právo na kompenzaci za vedení trestního stíhání vůči své osobě. Nic jiného neplyne ani z odvolacím soudem zdůrazněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 998/2022, jenž zdůrazňuje fakt, že otázku viny a trestu nelze posuzovat přímo v odškodňovacím řízení, protože tato otázka je ve výlučné kompetenci orgánů činných v trestním řízení. Ze shora uvedené rozhodovací praxe, jakož i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 998/2022, se naopak podává, že má-li obviněný (nyní žalobce) možnost domoci se pokračování v trestním řízení a vydání zprošťujícího rozsudku, kterou nevyužije, v zásadě není na místě přiznat z toho důvodu obviněnému (nyní žalobci) právo na kompenzaci obhajného proto, že trestní stíhání bylo vedeno nezákonně (srovnej s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1747/2020).
19. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu v části jeho výroku I, a to v rozsahu potvrzení rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobci 5 739,29 EUR spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 8. 2. 2022 do zaplacení, a ve výroku II podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
20. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, ve spojení s § 226 o. s. ř.). Odvolací soud dále rovněž zjistí a případně zohlední, zda žalobce byl v usnesení o zastavení trestního stíhání pro promlčení poučen o svém právu trvat na pokračování řízení dle § 172 odst. 4 trestního řádu.
21. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 4. 2025
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu