ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona ve věci
žalobkyně NA Engineering s.r.o., identifikační číslo osoby 27371174, se sídlem
v Horoušanech, Na Anežce 109, zastoupené JUDr. Zuzanou Smítkovou, Ph.D.,
advokátkou se sídlem v Praze 2, Trojanova 2022/12, proti žalované České
republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o
náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 24/2014, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2016,
č. j. 25 Co 179/2016-119, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
1. Žalobkyně se v řízení na žalované domáhala zaplacení částky 15 360,40
EUR s příslušenstvím jako náhrady škody v podobě ušlého zisku a částky 34 240
Kč s příslušenstvím jako náhrady nákladů právního zastoupení, to vše v
souvislosti s tvrzeným nesprávným úředním postupem Celního úřadu Praha 2 v
celním řízení o propuštění zboží do režimu vývoz, jež bylo zahájeno dne 2. 5.
2011 a nebylo pravomocně skončeno ani po třech měsících.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
19. 2. 2016, č. j. 25 C 24/2014-75, zastavil řízení co do částky 34 240 Kč s
příslušenstvím (výrok I), rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 15
360,40 EUR s příslušenstvím (výrok II), a uložil žalované povinnost zaplatit
žalobkyni na náhradě nákladů řízení 64 028 Kč (výrok III).
3. Řízení ohledně částky 34 240 Kč s příslušenstvím zastavil soud
prvního stupně z důvodu, že žalobkyně vzala v tomto rozsahu žalobu zpět.
4. Při posouzení nároku na náhradu škody ve formě ušlého zisku ve výši
15 360,40 EUR s příslušenstvím soud prvního stupně vyšel z následujících
skutkových zjištění. Žalobkyně dne 24. 11. 2009 uzavřela s běloruskou
společností AEROMASH smlouvu o dodávce zboží s tím, že žalobkyně dodá
společnosti AEROMASH zboží do 120 dnů od zaplacení zálohy. Po obdržení zálohy,
k němuž došlo dne 18. 4. 2011, podala žalobkyně dne 2. 5. 2011 u Celního úřadu
Praha 2 celní prohlášení č. 11CZ1764002BL14W19, kterým požádala o propuštění
zboží do režimu vývoz. Celní úřad provedl dne 3. 5. 2011 kontrolu zboží a na
základě podezření, že se jedná o zboží dvojího užití, odebral dne 4. 5. 2011
vzorky zboží, které předal ke zkoumání Celně technické laboratoři, jež vydala
dne 17. 6. 2011 své stanovisko. Na jeho základě celní úřad vyzval dne 24. 6.
2011 žalobkyni k předložení doplňujících dokladů. Ty byly žalobkyní předloženy
dne 12. 7. 2011 a ještě téhož dne celním úřadem postoupeny Celně technické
laboratoři. Již dne 15. 7. 2011 bylo vydáno Celně technickou laboratoří další
stanovisko, na jehož základě celní úřad dne 19. 7. 2011 požádal o stanovisko
Licenční správu Ministerstva průmyslu a obchodu jako orgán dozoru. Vzhledem k
tomu, že celní řízení nebylo skončeno ani po třech měsících od podání
prohlášení, došlo dohodou ze dne 8. 8. 2011 mezi žalobkyní a společností
AEROMASH k ukončení smluvního vztahu. Žalobkyně následně požádala podáním ze
dne 15. 8. 2011, jež celnímu úřadu došlo dne 17. 8. 2011, o zastavení celního
řízení a o vrácení odebraných vzorků. Následně bylo celní řízení zastaveno.
5. Na základě takto zjištěného skutkového stavu měl soud prvního stupně
za to, že je dána existence odpovědnostního titulu spočívajícího v nepřiměřené
délce celního řízení. K tomu uvedl, že celní řízení se sice řídí zákonem č.
280/2009 Sb., daňový řád, dále jen „daňový řád“, nicméně pro závěr o
přiměřenosti délky předmětného řízení je třeba vycházet z ustanovení § 71
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, dále jen „správní řád“, a proto celková
doba posuzovaného řízení měla činit nejvýše 90 dnů. Jestliže tuto lhůtu celní
úřad nedodržel, nelze dobu celního řízení považovat za přiměřenou. Soud prvního
stupně vedle toho spatřoval nesprávný úřední postup také v tom, že celní úřad v
uvedené lhůtě nepostavil najisto, zda šlo o zboží dvojího užití, a zda tedy
existovala překážka bránící vývozu zboží. Závěrem soud prvního stupně
konstatoval, že shledal rovněž příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním
postupem celního úřadu a škodou spočívající v ušlém zisku žalobkyně, a uložil
proto žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 15 360,40 EUR s
příslušenstvím.
6. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. 6. 2016,
č. j. 25 Co 179/2016-119, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o věci
samé změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 15 340,40 EUR s příslušenstvím
zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni zaplatit žalované
na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 1 500 Kč (výrok II
rozsudku odvolacího soudu).
7. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu, jak jej zjistil soud prvního
stupně.
8. Po právní stránce odvolací soud nejprve dovodil, že nesprávný úřední
postup celního úřadu by mohl spočívat toliko v porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v zákonné, resp. v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1
věta druhá a třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), dále jen „OdpŠk“. Dále odvolací soud uvedl, že podle § 262
daňového řádu je v posuzované věci vyloučena aplikace správního řádu, a podle §
7 odst. 1 daňového řádu platí, že správce daně postupuje bez zbytečných
průtahů. Při úvaze o přiměřené lhůtě podle § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk tak
soud vycházel z ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) a c) daňového řádu
upravujících ochranu před nečinností. Odvolací soud takto posoudil jednotlivé
úkony celního úřadu a neshledal nesprávný úřední postup spočívající v
nedůvodných průtazích, neboť úkony celního úřadu byly konány bez zbytečných
průtahů v obvyklé lhůtě. Protože odvolací soud uzavřel, že v projednávané věci
není dán odpovědnostní titul, již se dále nezabýval příčinnou souvislostí mezi
tvrzenou škodou a tvrzeným nesprávným úředním postupem, ani existencí a výší
škody.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně v celém rozsahu
dovolání. V něm předkládá dovolacímu soudu dosud v judikatuře Nejvyššího soudu
neřešenou otázku, zda na celní řízení o propuštění zboží do režimu vývoz lze
aplikovat ustanovení § 6 odst. 1 a § 71 správního řádu, jež obsahují obecnou
úpravu lhůt ve správním řízení. Podle žalobkyně mělo být předmětné celní řízení
skončeno nejpozději ve lhůtě 90 dnů, kterou lze dovodit z § 71 správního řádu,
jak správně (na rozdíl od odvolacího soudu) uzavřel soud prvního stupně. Vedle
toho žalobkyně v dovolání vymezila dalších devět otázek, které měl odvolací
soud podle jejího názoru nesprávně posoudit; u žádné z nich však žalobkyně
řádně neuvedla předpoklad jejich přípustnosti (srov. bod 13 odůvodnění níže).
10. Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání tvrdila, že daňový řád
upravuje lhůty pro vydání rozhodnutí v daňovém řízení samostatně, a pokud
odvolací soud rozhodoval v souladu s tímto názorem, pak se s jeho právním
posouzením věci ztotožňuje. Z tohoto důvodu navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání
zamítl.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o.
s. ř.“.
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud proto zkoumal, zda má dovolání
náležitosti vyžadované § 241a o. s. ř.
13. V části, v níž žalobkyně předkládá dovolacímu soudu k posouzení
devět otázek (1/ zda lze více než devadesátidenní lhůtu považovat za přiměřenou
pro celní řízení, 2/ jaká je přiměřená délka celního řízení ohledně zboží,
které není zbožím dvojího určení, 3/ v jaké lhůtě je povinna Celně technická
laboratoř učinit závěr o povaze zboží, a pokud je zboží přezkoumáváno touto
laboratoří, zda musí být celní řízení ukončeno ve lhůtách § 6 a § 71 správního
řádu, 4/ zda je nesprávným úředním postupem, pokud celní orgán nepostupoval bez
zbytečného odkladu, 5/ zda lze stanovisko Celně technické laboratoře klást na
roveň znaleckého posudku a zda má tato skutečnost význam pro posouzení
nesprávného úředního postupu, 6/ zda lze porovnávat dobu zpracování stanoviska
Celně technické laboratoře s obvyklou dobou pro zpracování znaleckého posudku,
7/ zda je pro posouzení nesprávného úředního postupu důležitá povaha vyváženého
zboží, 8/ zda může celní úřad uvést, že jde o zboží dvojího užití bez důkazů ve
spise, 9/ zda je pro posouzení správnosti postupu celního úřadu relevantní
stanovisko Celního úřadu Mělník a Veřejného ochránce práv, a že odvolací soud
nesprávně posoudil přiměřenost délky trvání celního řízení, dále charakter
stanoviska Celně technické laboratoře, a také význam povahy vyváženého zboží
pro kompenzační řízení), neobsahuje posuzované dovolání náležitosti vyžadované
ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť v něm žalobkyně pro každý jednotlivý
dovolací důvod nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání.
14. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je
dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit,
kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014). Vymezení, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést
pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění
účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti
dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu
nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře
Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl
se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). V posuzovaném případě však
vymezení toho, v čem žalobkyně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, v
dovolání absentuje, když z dovolání není seznatelné, který předpoklad
přípustnosti považuje žalobkyně pro jednotlivé dovolací důvody (srov. bod 13
odůvodnění shora) za splněný. Dovolání tak v této v části trpí vadami, pro něž
nelze v dovolacím řízení pokračovat.
15. Rovněž v rozsahu, v němž byl dovoláním žalobkyně napaden rozsudek
odvolacího soudu ve výroku o náhradě nákladů řízení, neobsahuje dovolání
zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze
pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
16. Dovolací soud se proto dále zabýval přípustností dovolání pouze
vztahu ke zbývající otázce, u níž žalobkyně řádně vymezila předpoklad
přípustnosti dovolání (srov. bod 9 odůvodnění).
IV. Přípustnost dovolání
17. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
18. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Dovolání je přípustné pro řešení otázky, zda na celní řízení o
propuštění zboží do režimu vývoz lze aplikovat úpravu lhůt podle § 6 odst. 1 a
§ 71 správního řádu, neboť uvedená otázka nebyla dosud v praxi dovolacího soudu
vyřešena.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
20. Dovolání není důvodné.
21. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu,
považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
22. Nejvyšší soud předně odkazuje na svou judikaturu, podle které v
případě, kdy se poškozený domáhá náhrady škody (majetkové újmy), může k
založení odpovědnosti státu za ni dojít jen z důvodu nesprávného úředního
postupu spočívajícího v existenci průtahů (ve smyslu období nečinnosti), nikoli
z důvodu nepřiměřené délky řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.
11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2793/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.
9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3728/2016).
23. Z uvedeného důvodu Nejvyšší soud zkoumal, zda byl celní úřad v
posuzovaném řízení povinen provést úkon nebo vydat rozhodnutí ve lhůtách
stanovených v § 6 odst. 1 a § 71 správního řádu.
24. Podle ustanovení § 320 odst. 1 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon,
ve znění účinném do 31. 12. 2012, dále jen „celní zákon“, nestanoví-li tento
nebo zvláštní zákon nebo přímo použitelný předpis Evropských společenství
jinak, platí pro řízení před celními orgány:
a) ve věcech přestupků obecné předpisy o přestupcích,
b) správní řád, jde-li o řízení ve věcech: 1. správních deliktů právnických a
podnikajících fyzických osob a pořádkových pokut podle tohoto zákona, 2.
zajištění zboží a věcí pro řízení o správních deliktech, 3. udělení, změny nebo
odnětí povolení být ručitelem a vydávat celní a ručící dokumenty podle
mezinárodní smlouvy nebo tohoto zákona, včetně prodloužení platnosti tohoto
povolení, 4. vyloučení osob z provozování přepravy na podkladě karnetu TIR, 5.
udělení, změny nebo odnětí povolení k poskytnutí jistoty podle mezinárodní
smlouvy nebo tohoto zákona, včetně prodloužení platnosti tohoto povolení, 6.
udělení, změny nebo odnětí povolení zproštění povinnosti poskytnout jistotu
podle mezinárodní smlouvy nebo přímo použitelného předpisu Evropské unie,
včetně prodloužení platnosti tohoto povolení, 7. vydání osvědčení o původu
zboží a povolení schváleného vývozce při osvědčování původu zboží a zrušení
těchto povolení a osvědčení, 8. vydání závazných informací a zrušení jejich
platnosti, 9. povolení nebo odnětí povolení režimu s hospodářským účinkem,
provozování celního skladu, nebo povolení zvýhodněného sazebního zacházení z
důvodu zvláštního použití, povolení změn v těchto povoleních a prodloužení
jejich platnosti, 10. schválení dočasného skladu a stanovení podmínek k
dočasnému uskladnění zboží, včetně provedení změn v tomto rozhodnutí a zrušení
jeho platnosti, 11. udělení, změny nebo odnětí povolení zjednodušeného postupu
včetně místního řízení a prodloužení jeho platnosti, 12. vydání, pozastavení a
zrušení osvědčení oprávněného hospodářského subjektu, 13. prohlášení části
území za svobodné pásmo nebo povolení zřízení svobodného skladu, 14. udělení
souhlasu ke stavbě budov ve svobodném pásmu, 15. určení celního prostoru, 16.
udělení, změny nebo odnětí povolení centralizovaného celního řízení, včetně
prodloužení platnosti tohoto povolení, 17. udělení, změny nebo odnětí povolení
elektronicky komunikovat s celními orgány, 18. udělení, změny nebo odnětí
dalších povolení souvisejících s přidělením celně schváleného určení nebo s
provozováním dočasného skladu, celního skladu, svobodného pásma nebo svobodného
skladu, upravených přímo použitelným předpisem Evropské unie nebo mezinárodní
smlouvou, včetně prodloužení platnosti těchto povolení, 19. vydání, pozastavení
a zrušení osvědčení schváleného hospodářského subjektu, 20. ověření osvědčení o
úlovku při dovozu nebo zpětném vývozu produktů mořského rybolovu.
c) v ostatních věcech daňový řád.
25. Skutečnost, že řízení o propuštění zboží do režimu vývoz není
uvedeno ve výčtu řízení podle § 320 odst. 1 písm. b) celního zákona, a že se
tedy jedná o „ostatní věc“ ve smyslu § 320 odst. 1 písm. c) celního zákona, na
kterou je třeba použít daňový řád, sama o sobě ještě neznamená, že na uvedené
řízení nebylo lze správní řád vůbec aplikovat. Podle § 177 odst. 1 správního
řádu totiž platí, že se základní zásady činnosti správních orgánů uvedené v § 2
až § 8 správního řádu použijí při výkonu veřejné správy i v případech, kdy
zvláštní zákon stanoví, že se správní řád nepoužije, ale sám úpravu
odpovídající těmto zásadám neobsahuje.
26. Podle § 6 odst. 1 správního řádu správní orgán vyřizuje věci bez
zbytečných průtahů. Nečiní-li správní orgán úkony v zákonem stanovené lhůtě
nebo ve lhůtě přiměřené, není-li zákonná lhůta stanovena, použije se ke
zjednání nápravy ustanovení o ochraně před nečinností (§ 80).
27. Podle § 7 odst. 1 daňového řádu postupuje správce daně bez
zbytečných průtahů.
28. Důvodová zpráva k daňovému řádu uvádí, že oproti zákonu č. 337/1992
Sb., o správě daní a poplatků, dochází „k rozšíření výčtu jednotlivých zásad
tak, aby v úvodních ustanoveních zákona byly v širší míře deklarovány principy,
které je třeba při správě daní dodržovat a které jsou pro danou oblast
esenciální. Výslovné zakotvení tak nově nalezne např. zásada rychlosti, kterou
současná úprava ve svém výčtu základních zásad daňového řízení neobsahuje“.
29. Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že pro použití § 6
odst. 1 správního řádu v předmětném celním řízení není důvod, neboť ustanovení
§ 7 odst. 1 daňového řádu obsahuje dostatečně komplexní úpravu odpovídající
této zásadě [srov. též BAXA, J. a kol. Daňový řád. Komentář. II. díl (§ 125 až
266). Praha: Wolters Kluwer, 2011, s. 1514].
30. Ani odkaz žalobkyně na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. 8. 2005, č. j. 2 Afs 144/2004-110, jež tvoří základ
její argumentace, není v tomto smyslu přiléhavý. V uvedeném rozsudku totiž
Nejvyšší správní soud řešil vztah správního řádu a zákona č. 337/1992 Sb., o
správě daní a poplatků, který nejenže neobsahoval zásadu rychlosti nyní
vyjádřenou v § 7 odst. 1 daňového řádu, ale ani žádným jiným způsobem
nezavazoval správce daně lhůtami.
31. Podle § 71 odst. 1 správního řádu je správní orgán povinen vydat
rozhodnutí bez zbytečného odkladu. Podle odstavce 3 téhož ustanovení pokud
nelze rozhodnutí vydat bezodkladně, je správní orgán povinen vydat rozhodnutí
nejpozději do 30 dnů od zahájení řízení, k nimž se připočítává doba až 30 dnů,
jestliže je zapotřebí nařídit ústní jednání nebo místní šetření, je-li třeba
někoho předvolat, někoho nechat předvést nebo doručovat veřejnou vyhláškou
osobám, jimž se prokazatelně nedaří doručovat, nebo jde-li o zvlášť složitý
případ, případně doba nutná k provedení dožádání podle § 13 odst. 3 správního
řádu, ke zpracování znaleckého posudku nebo k doručení písemnosti do ciziny.
32. Ve vztahu k té části otázky, zda byl celní úřad v posuzovaném řízení
vázán ustanovením § 71 správního řádu, jež se týká lhůt pro vydání rozhodnutí,
Nejvyšší soud konstatuje, že daňový řád s ohledem na ustanovení § 7 odst. 1
obsahuje, jak uvedeno výše (bod 29 odůvodnění), dostatečně komplexní úpravu
zásady rychlosti řízení, a vylučuje tím rovněž aplikaci ustanovení § 71 odst. 1
správního řádu. V případě ustanovení § 71 správního řádu nadto nejde ani o
úpravu základních zásad činnosti správních orgánů, jichž by bylo možno na
základě ustanovení § 177 odst. 1 správního řádu použít i v případě, kdy
zvláštní zákon stanoví, že se správní řád nepoužije.
33. Podle § 38 odst. 1 daňového řádu osoba zúčastněná na správě daní je
oprávněna dát podnět nejblíže nadřízenému správci daně v případě, že správce
daně nepostupuje v řízení bez zbytečných průtahů, protože
a) marně uplynula zákonem stanovená lhůta, v níž měl správce daně provést úkon,
b) neprovedl úkon ve lhůtě, která je pro provedení takového úkonu při správě
daní obvyklá, nebo
c) nevydal rozhodnutí bezodkladně poté, co došlo k shromáždění podkladů
potřebných pro rozhodnutí.
34. Z ustanovení 38 odst. 1 a 2 daňového řádu se podává, že v něm
zákonodárce blíže specifikuje zásadu rychlosti řízení, žádnou konkrétní lhůtu
(určenou např. podle dnů, týdnů, měsíců či let, srov. § 33 daňového řádu),
kterou by bylo možné aplikovat na činění úkonů, resp. vydání rozhodnutí celním
úřadem v posuzovaném celním řízení, však nestanoví. Zásada rychlosti řízení
vyjádřená postupem „bez zbytečných průtahů“ přitom nepředstavuje stanovení
lhůty pro učinění určitého úkonu ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé OdpŠk, a v
posuzovaném řízení lze proto pouze zkoumat, zda v něm byly činěny úkony době
přiměřené ve smyslu téhož ustanovení věty třetí (srov. obdobně rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3271/2012, uveřejněný pod
číslem 102/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
35. V projednávané věci odvolací soud hodnotil, zda úkony celního úřadu
učiněné ve dnech 3. 5. 2011, 4. 5. 2011, 17. 6. 2011, 24. 6. 2011, 12. 7. 2011,
15. 7. 2011 a 19. 7. 2011 byly konány bez zbytečných průtahů, a to do doby, než
dne 17. 8. 2011 došel celnímu úřadu na návrh žalobkyně na zastavení celního
řízení. Postup odvolacího soudu byl tak zcela v souladu s judikaturou
Nejvyššího soudu, která vyžaduje, aby soudy s ohledem na konkrétní okolnosti
posuzované věci zkoumaly, zda šlo o úkony učiněné v přiměřené době podle § 13
odst. 1 věty třetí OdpŠk (srov. již shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 24. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3271/2012).
36. Z judikatury Nejvyššího soudu navíc vyplývá, že při posouzení, zda
byl určitý úkon učiněn v přiměřené době ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí
OdpŠk, je třeba se rovněž zabývat závažností újmy, která v případě neprovedení
úkonu hrozí a které má daný úkon zabránit (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 530/2014). V posuzované věci ze skutkových
zjištění soudů nižších stupňů neplyne, že by s ohledem na újmu, která žalobkyni
v důsledku neprovedení úkonů celním úřadem hrozí (např. zkáza zboží v důsledku
plynutí času), měl postupovat v jiných než obvyklých lhůtách pro daný typ
celního řízení. I v tomto směru proto závěr odvolacího soudu, že úkony celního
úřadu byly v posuzovaném řízení činěny v přiměřené době, obstojí.
37. Na základě shora uvedeného lze uzavřít, že hodnocení odvolacího
soudu, podle kterého nebyl v posuzované věci naplněn předpoklad odpovědnosti
státu za škodu spočívající v existenci nesprávného úředního postupu celního
úřadu ve smyslu § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk, je tedy správné.
38. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3
o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však žádnou takovou vadu řízení neshledal.
VI. Závěr
39. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalobkyně podle
ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
40. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §
243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.
a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo zamítnuto, k náhradě nákladů
dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k
dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení
zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů.
Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II
bod. 1 ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.), ve výši 300 Kč (§ 2 odst.
3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 12. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu