30 Cdo 777/2023

30 Cdo 777/2023-261

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce J. V., zastoupeného Mgr. Janou Gúckou, advokátkou, se sídlem ve Zlíně, Štefánikova 5462, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, o zaplacení 300 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 98/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2022, č. j. 64 Co 19/2016-215, takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2022, č. j. 64 Co 19/2016-215, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. II. Nařizuje se, aby věc v dalším řízení projednal u Městského soudu v Praze jiný senát, jehož členy nebudou JUDr. Jan Klášterka, JUDr. Blanka Chlostová a JUDr. Michal Holub.

1. Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonnými rozhodnutími. Za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 11. 6. 2007, č. j. KUZL-32981/2007, a Městského úřadu Vsetín ze dne 2. 4. 2007, č. j. MUVS13146/2006/21/OSA/KL, požadoval žalobce částku 200 000 Kč. Další nemajetková újma měla být žalobci způsobena rozhodnutím Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 27. 9. 2007, č. j. KUZL-51039/2007, a Městského úřadu Vsetín ze dne 26. 6. 2007, č. j. MUVS13146/2006/34/OSA/KL. Za tuto nemajetkovou újmu požadoval žalobce částku 100 000 Kč.

2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 10. 2015, č. j. 18 C 98/2013-49, vyslovil, že „úředním postupem Městského úřadu Vsetín ve věci vedené pod sp. zn. MUVS-S13146/2006 ve veřejnoprávním přestupkovém řízení bylo nezákonně zasaženo do práv žalobce“ (výrok I), zamítl žalobu co do částky, kterou se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 300 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok II), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 17 424 Kč (výrok III).

3. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce byl rozhodnutím Městského úřadu Vsetín ze dne 2. 4. 2007, č. j. MUVS13146/2006/21/OSA/KL, uznán vinným z přestupků proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle § 22 odst. 1 písm. f) bod 3, 7 a 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“). Za tyto přestupky mu byla uložena pokuta ve výši 5 000 Kč, povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozhodnutím Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 11. 6. 2007, č. j. KUZL-32981/2007.

4. Žalobce podal žalobu ke Krajskému soudu v Brně, kterou se domáhal zrušení uvedených rozhodnutí a s ohledem na podanou žalobu podal rovněž dne 21. 6. 2007 k Městskému úřadu Vsetín žádost o odložení výkonu rozhodnutí Městského úřadu Vsetín ze dne 2. 4. 2007, č. j. MUVS13146/2006/21/OSA/KL, které Městský úřad Vsetín rozhodnutím ze dne 26. 6. 2007, č. j. MUVS13146/2006/34/OSA/KL, v části o odložení výkonu rozhodnutí u pokuty ve výši 5 000 Kč a nákladů řízení ve výši 1 000 Kč vyhověl. V části týkající se odložení výkonu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců vyhověno nebylo. Rozhodnutí Městského úřadu Vsetín bylo potvrzeno rozhodnutím Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 27. 9. 2007, č. j. KUZL-51039/2007.

5. Na podkladě žalobcem podaných správních žalob Krajský soud v Brně nejprve rozsudkem ze dne 31. 10. 2012, č. j. 57 A 47/2011-71, zrušil rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 27. 9. 2007, č. j. KUZL-51039/2007, a věc vrátil žalované k novému projednání s odůvodněním, že rozhodnutí správního orgánu bylo v části odložení, resp. neodložení výkonu rozhodnutí sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 6 měsíců nezákonné a potažmo i protiústavní. Současně Krajský soud v Brně vyslovil závazný právní názor, že žádosti žalobce o odklad výkonu rozhodnutí u sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu má být vyhověno.

6. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 12. 2012, č. j. 57 A 68/2011-185, bylo zrušeno rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 11. 6. 2007, č. j. KUZL -32981/2007, a věc byla vrácena žalované k novému projednání s odůvodněním, že ze strany žalované došlo k pochybení ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a), b), c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, spočívající zejména v tom, že výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně byl neurčitý, nepřesný a nedostatečně specifikovaný v popisu skutkového děje, neboť místo přestupku nebylo dostatečně identifikováno a specifikováno. Současně Krajský soud v Brně poukázal na § 20 odst. 1 zákona o přestupcích, dle kterého nelze přestupek projednat, uplynula-li od jeho spáchání doba jednoho roku. S ohledem na soudem vyslovené závazné právní názory Krajský úřad Zlínského kraje rozhodnutím ze dne 22. 1. 2014, č. j. KUZL-4767/2014, zrušil rozhodnutí Městského úřadu Vsetín ze dne 2. 4. 2007, č. j. MUVS13146/2006/21/OSA/KL, a předmětné řízení zastavil, neboť přestupky již nešlo projednat vzhledem k uplynutí lhůty pro projednání ve smyslu § 20 odst. 1 zákona o přestupcích. Současně změnil rozhodnutí Městského úřadu Vsetín ze dne 26. 6. 2007, č. j. MUVS13146/2006/34/OSA/KL, tak, že žádosti o odklad výkonu rozhodnutí bylo plně vyhověno.

7. Žalobce uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy podáním ze dne 3. 6. 2013, žalovaná mu však nevyhověla.

8. Po právní stránce dospěl soud prvního stupně k závěru, že postupem žalované došlo k řetězení hned čtyř rozhodnutí nezákonných ve smyslu § 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), a to rozhodnutí Městského úřadu Vsetín ze dne 2. 4. 2007, č. j. MUVS13146/2006/21/OSA/KL, Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 11. 6. 2007, č. j. KUZL-32981/2007, Městského úřadu Vsetín ze dne 26. 6. 2007, č. j. MUVS13146/2006/34/OSA/KL, a Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 27. 9. 2007, č. j. KUZL-51039/2007, a s ohledem na povahu a význam práv, která byla postupem žalované dotčena, míru závažnosti narušení a jeho rozsah, shledal, že v dané věci postačuje samotné konstatování porušení práva žalobce na zákonný postup správního orgánu a není namístě žalobci přiznat finanční kompenzaci za vzniklou nemateriální újmu.

9. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II o věci samé tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 9 200 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím; jinak rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II potvrdil (výrok I), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů částku 71 459,27 Kč (výrok II).

10. V řešené věci jde o čtvrtý rozsudek odvolacího soudu. První rozsudek odvolacího soudu ze dne 2. 6. 2016, č. j. 64 Co 19/2016-69, potvrzující v obou výrocích výše uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně, byl k dovolání žalobce zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2018, č. j. 30 Cdo 4816/2016-88. Nejvyšší soud v něm odvolacímu soudu vytkl, že nenapravil pochybení soudu prvního stupně ve vztahu k výroku I, jehož znění neodpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.

2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4411/2010, neboť v něm není výslovně uvedeno, k porušení kterého práva nebo práv žalobce došlo (ostatně není z něj ani zřejmé, jakým úředním postupem nebo rozhodnutím mělo být do práv žalobce zasaženo). Nejvyšší soud také nepovažoval z rozsudku odvolacího soudu za zřejmé, zda ten dospěl k závěru, že dovolateli nemajetková újma nevznikla a není namístě poskytnutí zadostiučinění v žádné formě, tj. ani konstatování porušení práva, či mu nemajetková újma v příčinné souvislosti s nezákonnými rozhodnutími vznikla.

Nejvyšší soud nepochyboval o tom, že rozhodnutí (správního) odvolacího orgánu, které prvostupňové rozhodnutí o vině a trestu převzalo, bylo ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk pro nezákonnost zrušeno, přičemž žalobce na základě tohoto rozhodnutí vykonal trest zákazu činnosti, tudíž nelze a priori (bez dalšího dokazování) vyloučit, že mu v důsledku nezákonného rozhodnutí vznikla nemajetková újma. K posouzení možného obstrukčního jednání žalobce (účastníka správního řízení) potom konstatoval, že procesní aktivitu je možné účastníku řízení přičítat k tíži pouze ve zcela výjimečných případech, kdy ji již nelze považovat za využívání jeho procesních práv, ale za jejich zneužívání a za obstrukční jednání, přičemž vytkl odvolacímu soudu, že v napadeném rozhodnutí neuvedl, proč podle jeho názoru došlo k uplynutí prekluzivní lhůty právě a jen v důsledku obstrukčního jednání dovolatele a v čem spatřoval obstrukčnost jeho námitek ve správním řízení, které jeho délku nijak neprodloužily, neboť současně byly shledány správními soudy důvody pro zrušení správních rozhodnutí pro nezákonnost.

Uplatnění takových důvodů pak nelze považovat obecně za obstrukční jednání, neboť jsou součástí práva (obviněného z přestupku) na obhajobu. Nejvyšší soud v kontextu výše uvedených právních závěrů tak ve zrušujícím rozsudku zavázal odvolací soud k tomu, aby znovu posoudil nárok dovolatele na náhradu nemajetkové újmy s přihlédnutím k judikatuře Nejvyššího soudu týkající se dokazování vzniku nemajetkové újmy a stanovení adekvátní formy či výše zadostiučinění (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9.

2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014), aby zohlednil judikaturu označenou dovolatelem v dovolání a neopomenul judikaturní požadavek, že poskytnutí zadostiučinění nesmí být v konkrétních okolnostech případu v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti.

11. Ve svém druhém rozsudku ze dne 29. 1. 2019, č. j. 64 Co 19/2016-108, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II o věci samé potvrdil, ve výroku III o nákladech řízení změnil jen tak, že výše nákladů řízení činí 16 456 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč (výrok II). I tento rozsudek byl zrušen k dovolání žalobce, a to rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020, č. j.

30 Cdo 3644/2019-126, v němž Nejvyšší soud konstatoval, že odvolací řízení bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu, pakliže odvolací soud nijak neposuzoval nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč vyplývající dle žalobního tvrzení z nezákonného rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 27. 9. 2007, č. j. KUZL-51039/2007, kterým bylo potvrzeno prvostupňové nevyhovění žalobcově žádosti o odložení výkonu rozhodnutí, tj. zákazu řízení.

Dále Nejvyšší soud (a to již v prvním rozhodnutí o dovolání) také zavázal odvolací soud k tomu, aby napravil pochybení soudu prvního stupně ve vztahu k výroku I, jehož znění neodpovídalo ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, a to rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4411/2010, neboť v něm není výslovně uvedeno, k porušení kterého práva nebo práv žalobce došlo. Tato nesprávnost však nebyla odvolacím soudem v jeho druhém rozhodnutí napravena (a Nejvyšší soud to měl za

nesprávné právní posouzení), neboť opětovně rozhodl tak, že svým výrokem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně pouze v zamítavém výroku II ohledně částky 300 000 Kč a změnil jej ve výroku III o nákladech řízení a výrok I rozsudku soudu prvního stupně (zasažení do práv žalobce úředním postupem Městského úřadu Vsetín ve věci vedené pod sp. zn. MUVS-S13146/2006) ponechal beze změny, a to vše za situace, kdy bylo kompenzační řízení vedeno o dvou rozdílných nárocích žalobce ze dvou rozdílných nezákonných rozhodnutí, byť se oba nároky týkaly náhrady nemajetkové újmy, co do vykonaného trestu zákazu činnosti dokonce totožné.

Nejvyšší soud měl také za další nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, pokud za situace, kdy v napadeném rozsudku byl posuzován nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným (tehdy pravomocným) rozhodnutím o přestupku, a to zejména (nikoliv však výlučně) v důsledku výkonu uloženého trestu zákazu činnosti, přičemž nelze a priori (bez dalšího dokazování) vyloučit, že žalobci v důsledku nezákonného rozhodnutí vznikla nemajetková újma, odvolací soud (ve druhém rozhodnutí o věci) již sice obecně konstatoval, že žalobci vznikla v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím nemajetková újma spočívající v jeho pociťování vzniklé situace, nicméně jím zjištěnou žalobcovu újmu, a to především v intencích žalobních tvrzení, blíže neobjasnil.

Konečně měl Nejvyšší soud též za nesprávně právně posouzenou věc co do formy a výše zadostiučinění. Uvedl, že je třeba zvážit, zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu by se i jiná osoba v obdobném postavení mohla cítit být dotčena ve složkách tvořících ve svém souhrnu nemajetkovou sféru jednotlivce, nikoliv ovšem jiná osoba v postavení řidiče páchajícího přestupek, jak dovozuje odvolací soud, ale v postavení osoby prožívající ve svém životě následek nezákonného rozhodnutí, tj. následek pochybení státní moci.

Odkázal přitom na svoji rozhodovací praxi, ze které vychází obecný požadavek, že při úvaze o formě a výši odškodnění nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí vydané ve správním řízení, je třeba vzít do úvahy kritérium povahy správního řízení a jeho specifik, dopady rozhodnutí vydaného ve správním řízení do osobnostní sféry poškozeného a na jeho dosavadní způsob života, a případně další pro věc významná a přezkoumatelná hlediska. Zavázal odvolací soud znovu posoudit formu a výši zadostiučinění za jím zjištěnou nemajetkovou újmu žalobce, která mu vznikla v době po vydání později pro nezákonnost zrušeného rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 11.

6. 2007, č. j. KUZL-32981/2007, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Vsetín ze dne 2. 4. 2007, č. j. MUVS13146/2006/21/OSA/KL, a to jak z hlediska morálního poškození žalobcovy osobnosti (integrity), tak i z hlediska narušení jeho soukromého, rodinného, popřípadě i jiného života, zjistit, zda jsou dány objektivní důvody, aby se dotčená osoba mohla cítit poškozenou, tedy dotčenou ve složkách tvořících ve svém souhrnu nemajetkovou sféru jednotlivce, a výslovně posoudit nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč, dle žalobce vzniklé následkem nezákonnosti zrušeného rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 27.

9. 2007, č. j. KUZL-51039/2007.

12. V pořadí třetím rozsudkem ze dne 23. 3. 2021, č. j. 64 Co 19/2016-154, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II o věci samé změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobci částku 9 200 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím, jinak jej v zamítavém výroku II potvrdil (výrok I), a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů ve výši 56 455 Kč (výrok II). K dovolání žalobce byl tento rozsudek zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25.

2. 2022, č. j. 30 Cdo 2869/2021-182. Nejvyšší soud považoval rozsudek odvolacího soudu za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů v rozsahu námitky žalobce, že se odvolací soud nikterak nevypořádal s jeho tvrzením (a předloženými důkazy), že v důsledku nezákonně připsaných 6 bodů do bodového hodnocení řidiče (následek nezákonného rozhodnutí) byl v dalším (pozdějším nesouvisejícím) řízení o jiném přestupku, za nějž žalobce obdržel dalších 7 bodů, proveden v jeho neprospěch součet všech obdržených bodů (tedy včetně nezákonně připsaných, a také dvou již existujících) přesahující počet 12, což mělo za následek odebrání řidičského oprávnění na další jeden rok.

Nejvyšší soud odkázal na své předcházející kasační rozhodnutí ze dne 26. 11. 2020, č.j. 30 Cdo 3644/2019-126, v němž uložil odvolacímu soudu znovu posoudit formu a výši zadostiučinění, za jím zjištěnou nemajetkovou újmu žalobce, která mu vznikla v době po vydání později pro nezákonnost zrušeného rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 11. 6. 2007, kterým bylo potvrzeno rozhodnutím Městského úřadu Vsetín ze dne 2. 4. 2007. Toto posouzení mělo být učiněno z hlediska morálního poškození žalobcovy osobnosti a z hlediska narušení jeho soukromého, rodinného a popřípadě i jiného života.

Zavázal jej k objektivizaci formy a výše zadostiučinění s tím, že vyslovil, že cílem je dosažení obecně sdílené představy spravedlnosti, tedy posouzení, zda jsou dány objektivní důvody, aby se dotčená osoba mohla cítit poškozenou, zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu, mezi kterými může být k obraně žalované zohledněno i případné jednání poškozeného, pro které bylo přestupkové řízení vedeno, by se i jiná osoba v obdobném postavení mohla cítit dotčenou ve složkách tvořících ve svém souhrnu nemajetkovou sféru jednotlivce.

Přihlédnuto mělo být jak k jednání poškozeného, pro které bylo přestupkové řízení vedeno, tak k pocitům jiné osoby v obdobném postavení především však té, která by byla nezákonně shledána vinnou ze spáchání přestupku a na níž by byl vykonán nezákonně uložený trest zákazu činnosti. Nejvyšší soud vytkl odvolacímu soudu, že nedostál jeho pokynům co do odůvodnění právní úvahy, která vedla k přiznané částce zadostiučinění, neboť absentuje výslovné posouzení dopadu trestu odebrání řidičského oprávnění na žalobcův soukromý, rodinný a pracovní život, není zřejmé, z jakých tvrzení žalobce odvolací soud vycházel a absentuje posouzení objektivizačních důvodů.

Dále vytkl odvolacímu soudu, že nebyl naplněn příkaz k aplikaci závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn.

30 Cdo 2174/2012, z nějž vychází obecný požadavek ve správním řízení vzít do úvahy kritérium povahy správního řízení a jeho specifik. Odvolacímu soudu též vytkl, že neobjasnil skutkové okolnosti případů, s nimiž posuzovanou věc srovnával, ačkoli tyto okolnosti měly být „dílčím etalonem“ přiznaného zadostiučinění v projednávané věci a v této souvislosti odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 303/2019, a ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3541/2020. Nejvyšší soud odvolacímu soudu uložil znovu posoudit výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu žalobce z hlediska morálního poškození žalobcovy osobnosti i z hlediska narušení jeho soukromého, rodinného, popřípadě jiného života.

Dále odvolacímu soudu uložil posoudit, zda jsou dány objektivní důvody, aby se žalobce mohl cítit vzhledem ke konkrétním okolnostem případu poškozeným s tím, že k obraně žalované zohlední případné jednání poškozeného, pro které bylo přestupkové řízení vedeno a posoudí, zda by se jiná osoba v obdobném postavení, tedy především ta, která by byla nezákonně shledána vinnou ze spáchání přestupku a na níž by byl vykonán nezákonně uložený trest zákazu činnosti, mohla cítit dotčenou ve složkách tvořících ve svém souhrnu nemajetkovou sféru jednotlivce.

13. V nynějším (čtvrtém) rozsudku vyšel odvolací soud ze skutkového stavu zjištěného v průběhu předchozích řízení a též ze závěru, že vzhledem ke zrušení obou pravomocných rozhodnutí správního odvolacího orgánu ze dne 11. 6. 2007 a ze dne 27. 9. 2007 pro nezákonnost jsou ve věci splněny podmínky § 8 odst. 1 OdpŠk.

14. K výtce dovolacího soudu týkající se nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu pro nedostatek důvodů, spočívající v nevypořádání se s tvrzením žalobce, že v důsledku nezákonně připsaných 6 bodů do bodového hodnocení řidiče byl v dalším řízení o jiném přestupku, za nějž žalobce obdržel dalších 7 bodů, proveden v jeho neprospěch součet všech obdržených bodů, tedy 6 nezákonně připsaných, 2, které obdržel již předtím a nově obdržených 7 bodů tak, že celkový součet všech bodů žalobce přesáhl počet 12, což mělo za následek odebrání řidičského oprávnění na další 1 rok, odvolací soud uvedl, že skutečnost, že žalobce obdržel 7 bodů za nedodržení zákazu řízení motorových vozidel podle § 180d zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, tedy spáchal trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění, svědčí o tom, že žalobce nedodržel jemu uložený zákaz, přičemž nepovažoval za podstatné, že ohledně skutku, který se stal a za nějž bylo žalobci uděleno 6 bodů, bylo posléze přestupkové řízení pro prekluzi zastaveno. Má-li se vycházet i z obecně sdílené představy spravedlnosti nelze dle odvolacího soudu argumentovat tím, že kdyby býval byl neobdržel 7 bodů, nebyl by pozbyl řidičské oprávnění na další 1 rok. Za normu a jednání odpovídající obecně sdílené představě spravedlnosti je možné považovat pouze takové jednání, které respektuje veškeré zákonné předpisy, jakož i dopravní předpisy, tedy jednání, že se jakákoli osoba přestupků, ani trestných činů nedopouští. Argumentem tedy může být pouze to, že kdyby byl býval žalobce jednal jako řádný občan a řidič, a respektoval zákaz řízení motorových vozidel, nezískal by dalších 7 bodů a nepřišel o řidičské oprávnění.

15. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu v této věci ze dne 26. 11. 2020, č. j. 30 Cdo 3644/2019-126, odvolací soud přihlédl též ke skutečnosti, že žalobci vznikla nemajetková újma spočívající ve stavu mysli poškozené osoby, když dovodil, že běžná osoba ve smyslu § 4 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, by se cítila v případě, že na ní byl vykonán nezákonně uložený trest např. zákazu činnosti, poškozenou. Doplnil však, že za dosažení obecně sdílené představy spravedlnosti lze těžko považovat jednání žalobce za situace, kdy bylo přestupkové řízení zastaveno pro prekluzi.

Omezení soukromého a rodinného života žalobce spatřoval odvolací soud v tom, že v důsledku odebrání řidičského oprávnění a vzhledem k bydlišti v hájovně na opuštěném okraji vesnice Hovězí, těžko přístupném hromadnou dopravou, s manželkou a dvěma dětmi se nemohl svobodně pohybovat, jak byl zvyklý, měl obavu, zda bude schopný zajistit odvoz v případě potřeby, nemohl být v kontaktu s matkou, která bydlí na jiném místě, ani s dalšími příbuznými. Tvrzení o narušení pracovního života žalobce nebylo dle odvolacího soudu prokázáno, neboť uzavření pracovní smlouvy se společností LESS a.

s. dne 1. 1. 2007 s podmínkou držení řidičského průkazu v době, kdy již bylo vedeno přestupkové řízení a uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru dne 30. 4. 2007 z důvodu očekávané ztráty řidičského oprávnění, hodnotil odvolací soud jako účelové. Závěr o účelovosti uzavření pracovní smlouvy dle odvolacího soudu podporovala též skutečnost zjištěná z obchodního rejstříku, že žalobce byl členem představenstva společnosti LESS a. s. od 28. 9. 1999 do 24. 4. 2001, přičemž v době od 24. 4. 2001 do 17.

5. 2007 byl žalobce ve funkci místopředsedy představenstva.

16. Z výše uvedeného odvolací soud dovodil, že žalobci vznikla v důsledku nezákonného rozhodnutí nemajetková újma, která není jen nepatrná, tudíž samotné konstatování porušení práva není dostatečným prostředkem satisfakce, a je namístě poskytnutí zadostiučinění v penězích. Při určení konkrétní výše zadostiučinění vycházel odvolací soud ze své judikatury, neboť judikaturu žádného jiného soudu, včetně Nejvyššího soudu, nedohledal. Podrobně rozebral skutkové okolnosti srovnávaných případů vedených pod sp. zn. 11 Co 117/2019, 11 Co 345/2020, 39 Co 199/2014 a 55 Co 220/2020, přičemž neshledal, že by mezi nimi a posuzovanou věcí byly zásadní odchylky, a dospěl k závěru, že nelze postupovat jinak než vycházet z částek přiznaných poškozeným v předchozích rozhodnutích.

Odvolací soud vzal v úvahu, že pro odškodnění vazby jsou přiznávány částky v rozmezí 500 – 1 500 Kč za jeden den trvání vazby, přičemž újma osoby při zadržení řidičského průkazu ve srovnání s osobou, na niž byla uvalena vazba, je podstatně nižší již při úvaze, že taková osoba není zbavena osobní svobody, není podřízena režimu ve věznici včetně s tím spojeným omezením podle zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, a pociťuje pouze diskomfort výhod spojených s držením řidičského oprávnění a řízením motorových vozidel (pohodlí, dostupnost, rychlost, časové prodlevy spojené s hromadnou dopravou, velikost úložných prostor, apod.).

Ostatně i osoby, které samy nedisponují řidičským oprávněním, těchto výhod nepožívají (ať z vlastní vůle, či věku, zdravotního stavu apod., přitom v případě posledních dvou jmenovaných pro omezení vyplývající z právních předpisů). Zadržení řidičského průkazu, v jehož důsledku je podle § 118b odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), znemožněno řídit motorová vozidla, je ve svém důsledku srovnatelné s uložením trestu zákazu řízení vozidel.

Při vědomí uvedených skutečností stanovil odvolací soud základní částku 50 Kč za každý jeden den, kdy byl žalobci řidičský průkaz zadržen. V řízení nebylo prokázáno, že by zadržení řidičského průkazu mělo zásadní vliv na pracovní zařazení žalobce, proto odvolací soud neshledal žádné skutečnosti, pro které by bylo namístě tuto základní sazbu zvýšit. Odvolací soud přihlédl též ke skutečnosti, že u žalobce bylo přestupkové řízení zastaveno pouze z důvodu prekluze, nikoli, že by se skutek nestal. V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.

6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2930/2021.

17. Žalobce požadoval náhradu nemajetkové újmy s tvrzením, že mu vznikla v příčinné souvislosti se dvěma zrušenými rozhodnutími. Nemajetkovou újmu však dovozoval ze skutečnosti, že nemohl po dobu 6 měsíců řídit motorová vozidla. Odvolací soud tak přisvědčil žalované, že újmu spočívající v nemožnosti řídit motorová vozidla nelze pociťovat násobně a nelze tutéž újmu za stejné období odškodnit dvojnásobně, neboť dopad pozbytí řidičského oprávnění na osobu žalobce a vnímání újmy je stále tentýž. Žalobci byl uložen zákaz řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců a dalším rozhodnutím bylo rozhodováno o odkladu tohoto zákazu. Tvrzená újma z rozhodnutí, jímž bylo zrušeno potvrzující rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 27. 9. 2007 je tak plně subsumována přiznaným zadostiučiněním za nemajetkovou újmu způsobenou zákazem řízení motorových vozidel.

II. Dovolání a vyjádření k němu

18. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce, zastoupený advokátkou, včasným dovoláním.

19. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatel ve vyřešení otázky stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu na základě relevantních kritérií, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, a ve vyřešení otázky stanovení výše přiměřeného zadostiučinění tak, aby odpovídala výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích shodují, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 441/2020, a ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3541/2020.

20. Dovolatel má za to, že odvolací soud nezohlednil dopady nezákonného rozhodnutí do jeho osobní sféry a na jeho dosavadní způsob života, ani ostatní významné okolnosti věci a jiná konkrétní přezkoumatelná hlediska, což mělo za následek přiznání odškodnění v nepřiměřeně nízké výši. U žádného ze srovnávaných případů odvolací soud neuvedl, že by dotčený řidič bydlel na samotě tak, jako žalobce. Přitom jde o významnou okolnost z hlediska dopadů ztráty řidičského oprávnění na život dotčené osoby, neboť je zcela jistě rozdíl, zda přijde o možnost vykonávat řidičské oprávnění osoba žijící v hájovně u lesa nebo osoba žijící ve městě a využívající hromadnou dopravu. Po celou dobu, kdy byl žalobce bez řidičského průkazu, prožíval velký stres a nejistotu, zda v případě potřeby bude schopen zajistit si dopravu. Než se musel podrobit zákazu řízení, jezdil žalobce vozidlem denně. Tato sankce tak měla na jeho dosavadní způsob života velmi nepříznivý vliv. Odvolací soud měl zohlednit, zda měl žalobce možnost jiné dopravy, zda bydlí na místě nedostupném veřejné dopravě, zda jsou na něho odkázané s dopravou jiné osoby či, zda auto využívá pro cesty do zaměstnání. Takové odůvodnění však napadený rozsudek odvolacího soudu postrádá. Jelikož není zřejmé, na základě čeho odvolací soud dospěl k závěru o přiměřenosti výše přiznaného zadostiučinění, považuje jej dovolatel v tomto směru za nepřezkoumatelný. Nadto odvolací soud před vydáním rozhodnutí neseznámil žalobce se srovnávanými případy, resp. jejich společnými a rozdílnými znaky, jak vyplývá ze zvukového záznamu z jednání soudu ze dne 28. 6. 2022, čímž se odchýlil od výše označených rozsudků Nejvyššího soudu.

21. Odvolací soud nepřihlédl ani k tomu, že žalobce v důsledku zákazu řízení přišel i o pracovní místo u svého zaměstnavatele, společnosti LESS a. s., jelikož k výkonu zaměstnání nutně potřeboval řidičské oprávnění. Nezákonná rozhodnutí tak měla dopad i do pracovního života žalobce. Odvolací soud však uvedl, že uzavření pracovní smlouvy se společností LESS a. s. dne 1. 1. 2007 s podmínkou držení řidičského průkazu v době, kdy již bylo vedeno přestupkové řízení a uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru dne 30. 4. 2007 z důvodu očekávané ztráty řidičského oprávnění, hodnotil jako účelové, aniž vysvětlil důvod. Z dovoláním napadeného rozsudku přitom podle dovolatele vyplývá, že v jiných případech považoval odvolací soud tuto okolnost za podstatnou, což vedlo ke zvýšení náhrady nemajetkové újmy.

22. Další významnou okolností, za níž k nemajetkové újmě došlo, je celkový přístup úřadů k osobě žalobce, když nejenže pochybily při vydávání rozhodnutí o přestupcích, ale pak zcela nelogicky, bezdůvodně a od počátku jednoznačně v rozporu s právními předpisy (§ 83 zákona o přestupcích) odmítly odložit výkon sankce zákazu řízení. Žalobce pak musel absolvovat zdlouhavé soudní řízení, aby dosáhl nápravy. Nesprávně byla rovněž posouzena doba trvání újmy.

23. Za nesprávný a nepřezkoumatelný považoval dovolatel též závěr odvolacího soudu ohledně jeho viny za přestupky, kterou soud celou dobu presumuje. Předmětné rozhodnutí však bylo zrušeno z mnoha důvodů, přičemž žalobce je přesvědčen, že kdyby bylo přestupkové řízení řádně vedeno, prokázal by svou nevinu.

24. Závažnost újmy a její dopady dle dovolatele nereflektuje ani

přiznaná náhrada ve výši 50 Kč za den. Dovolatel má za to, že z napadeného rozsudku nelze zjistit, z jakých důvodů odvolací soud považoval zadostiučinění ve výši 9 200 Kč za přiměřené. V důsledku nesprávného posouzení výše uvedených kritérií odvolací soud nesprávně posoudil i výši přiměřeného zadostiučinění. V této souvislosti poukázal žalobce na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž se soud zabýval otázkou nemajetkové újmy v případech nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, přičemž dospěl k závěru, že pro poměry České republiky je přiměřená základní částka v rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč za jeden rok řízení.

Za období 6 měsíců by se tak mělo jednat o částku 7 500 Kč až 10 000 Kč. Pokud odvolací soud přiznal žalobci částku 9 200 Kč, pak postavil jeho újmu na roveň újmě způsobené v případech nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Takový postup a právní posouzení považuje žalobce za nesprávné, neboť je přesvědčen, že každá osoba, aktivní řidič motorového vozidla, by důvodně pociťovala intenzivněji újmu spočívající v nemožnosti řídit vozidlo po určitou dobu než újmu spočívající v tom, že by po stejnou dobu nedošlo k vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

Navíc v případě zákazu řízení mohou být dopady do osobní sféry poškozeného podstatně závažnější než v případě nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě a je proto třeba se jimi zabývat a neomezit se pouze na jeden společný znak vzniklé újmy, kterým je zákaz řízení.

25. Podle dovolatele zakládá přípustnost dovolání rovněž otázka, zda v situaci, kdy se domáhá náhrady za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou tím, že přišel o řidičské oprávnění na určité období (1,5 roku), je správný takový postup soudu, kdy přiznal náhradu pouze za část období (v tomto případě 6 měsíců), kdy byl žalobci uložený přímý zákaz řízení a již nezohlednil, že v důsledku nezákonných rozhodnutí byly žalobci v registru řidičů zapsány body, které vedly ke ztrátě jeho řidičského oprávnění na další rok. Tuto otázku považuje dovolatel za dovolacím soudem dosud neřešenou.

26. Dovolatel od počátku poukazuje na fakt, že na základě rozhodnutí Městského úřadu Vsetín a Krajského úřadu Zlínského kraje mu bylo v bodovém hodnocení řidiče zaznamenáno 6 bodů. Už před tím mu byly zaznamenány 2 body a následně v roce 2008 dalších 7 bodů, čímž dosáhl hranice 12 bodů a pozbyl řidičské oprávnění na dobu 1 roku. V důsledku výše uvedených rozhodnutí nejenže žalobce v období od 13. 6. 2007 do 13. 12. 2007 vykonal rozhodnutí spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců, ale následně pozbyl řidičské oprávnění na dobu dalšího 1 roku a musel znovu absolvovat autoškolu. Přesto, že žalobce doložil důkazy, z nichž je zřejmé, že pozbyl řidičské oprávnění až na dobu 1,5 roku, z rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá, že by soud tento skutkový závěr učinil, přičemž k němu následně nepřihlédl ani odvolací soud. Podle žalobce se však jedná o zásadní skutečnost pro posouzení intenzity újmy vzniklé na jeho straně. Takový postup odvolacího soudu je dle dovolatele ve zjevném rozporu s jiným případem odvolacího soudu – rozhodnutím ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 39 Co 199/2014, na který soud poukázal ve svém odůvodnění v rámci srovnání s jinými případy. Skutečnost, že se odvolací soud s tímto tvrzením nevypořádal přitom žalobce namítal již v předchozím dovolání a Nejvyšší soud tuto vadu odvolacímu soudu vytkl v rozsudku ze dne 25. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2869/2021. Podle dovolatele odvolací soud tuto vadu neodstranil ani v napadeném rozhodnutí, což vede k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je v tomto směru neúplný, nesprávný a nepřezkoumatelný.

27. Poslední otázkou, na jejímž vyřešení má dle dovolatele napadené rozhodnutí záviset, je otázka, zda v situaci, kdy žalobce uplatnil dva nároky na náhradu nemajetkové újmy v penězích v souvislosti s tím, že nemohl vykonávat své řidičské oprávnění, avšak každý z těchto nároků je založen na zrušení jiných pravomocných rozhodnutí, je správný závěr odvolacího soudu, že tvrzená újma je plně subsumována přiznaným zadostiučiněním za nemajetkovou újmu způsobenou zákazem řízení motorových vozidel.

28. Žalobce požádal o odklad výkonu sankce zákazu řízení, avšak v přímém rozporu s § 83 zákona o přestupcích mu nebylo vyhověno. Pokud by správní orgán postupoval správně, žalobce by nemusel zákaz řízení vykonat, neboť následně bylo rozhodnutí o přestupku zrušeno. Dle žalobce tak došlo ke stupňování a řetězení nesprávností a závažných pochybení ze strany správních orgánů vůči žalobci, což by mělo být zohledněno i při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy. Odvolací soud však požadavku žalobce nevyhověl s odůvodněním, že újmu spočívající v nemožnosti řídit motorová vozidla nelze pociťovat násobně a nelze tutéž újmu za stejné období odškodnit dvojnásobně. Takové odůvodnění považuje dovolatel za formalistické a nesprávné, neboť při stanovení výše újmy se má přihlédnout k tomu, že správní orgán při svém rozhodování ignoroval ustálenou rozhodovací praxi soudů, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, o to víc by se tedy mělo přihlédnout k tomu, že správní orgán ignoroval výslovné znění zákona. Každá osoba by totiž nepochybně pociťovala újmu větší, pokud by se státní orgány vůči ní dopustily více závažných pochybení. Pokud se soud rozhodl neztotožnit s tvrzením dovolatele, měl minimálně tuto okolnost zohlednit jako významnou pro posouzení výše náhrady nemajetkové újmy, což však neučinil.

29. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

30. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.

III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání

31. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“

32. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.

33. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

34. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

35. Dovolání je sice podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné v části týkající se nákladů řízení, avšak Nejvyšší soud jej nemohl v této části odmítnout s ohledem na to, že nákladový výrok zrušil jako akcesorický (viz dále).

36. Dovolání není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky stanovení výše přiměřeného zadostiučinění vzhledem k narušení soukromého, rodinného a pracovního života žalobce, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (představované dovolatelem označenými rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 441/2020, a ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3541/2020), pokud spatřoval omezení soukromého a rodinného života žalobce v tom, že v důsledku odebrání řidičského oprávnění a vzhledem k bydlišti v hájovně na opuštěném okraji obce Hovězí, těžko přístupném hromadnou dopravou, s manželkou a dvěma dětmi se žalobce nemohl svobodně pohybovat, jak byl zvyklý, měl obavu, zda bude schopný zajistit odvoz v případě potřeby, nemohl být v kontaktu s matkou, která bydlí na jiném místě, ani s dalšími příbuznými. Pokud však jde o otázky stanovení výše přiměřeného zadostiučinění vzhledem ke kritériu povahy správního řízení a jeho specifik, presumpci viny žalobce v přestupkovém řízení a seznámení žalobce se srovnávanými případy, srov. dále odst. 40.

37. Přípustnost dovolání, pro údajné odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu podle § 237 o. s. ř., nemůže založit ani dovolatelův nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o neprokázání tvrzení o narušení pracovního života žalobce, neboť je založen na nepřípustné polemice o skutečnostech (tvrzeních žalobce), které odvolací soud vzal či nevzal za prokázané, ačkoliv podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soud spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

38. Obdobně přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka, zda v situaci, kdy žalobce uplatnil dva nároky na náhradu nemajetkové újmy v penězích v souvislosti s tím, že nemohl vykonávat své řidičské oprávnění, avšak každý z těchto nároků je založen na zrušení jiných pravomocných rozhodnutí, je správný závěr odvolacího soudu, že tvrzená újma je plně subsumována přiznaným zadostiučiněním za nemajetkovou újmu způsobenou zákazem řízení motorových vozidel, neboť se nejedná o námitku proti nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale o polemiku s tím, jaký skutkový závěr odvolací soud z jednotlivých skutkových zjištění učinil (tedy jaká jiná újma, než v důsledku výkonu zákazu řízení motorových vozidel, kterou měl odvolací soud za plně kompenzovanou již v rámci přiznání zadostiučinění za nezákonné rozhodnutí o přestupku, měla žalobci ještě vzniknout), jak vyplývá též z posledního kasačního rozsudku Nejvyššího soudu v této věci ze dne 25. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2869/2021.

39. Přípustnost dovolání nemůže založit ani nesouhlas dovolatele se závěrem odvolacího soudu, že mezi nezákonným rozhodnutím a ztrátou řidičského oprávnění žalobce na dobu dalších 12 měsíců v důsledku „vybodování“ není dána příčinná souvislost. Obecně totiž platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je zpravidla otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3077/2013). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Žádnou konkrétní právní otázku však dovolatel v této souvislosti nevymezuje. Samotný namítaný rozpor s jiným rozhodnutím odvolacího soudu pak přípustnost dovolání nezakládá (k tomu nicméně dále srov. odst. 51).

40. Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázek stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzhledem ke kritériu povahy správního řízení a jeho specifik, presumpci viny žalobce v přestupkovém řízení a seznámení žalobce se srovnávanými případy, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

41. Dovolání je důvodné.

42. Podle § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2).

43. Ve druhém kasačním rozsudku ve věci žalobce ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3644/2019, Nejvyšší soud uvedl, že v případě stanovení adekvátní formy (či výše) přiměřeného zadostiučinění za vykonaný trest uložený rozhodnutím o přestupku, které bylo posléze pro nezákonnost zrušeno, bylo-li posléze přestupkové řízení zastaveno, lze ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk k obraně žalované zohlednit skutečnost, bude-li prokázána, že se poškozený (obviněný z přestupku) dopustil jednání, za něž důvodně mohl očekávat uložení trestu, který byl na něm posléze, byť na podkladě nezákonného rozhodnutí, vykonán. Nelze však pominout, že předpokladem výkonu trestu za protiprávní jednání není protiprávní jednání samo o sobě, ale i vydání rozhodnutí o vině a trestu v přestupkovém řízení vedeném v souladu se zákonnými procesními pravidly. Je přitom zřejmé, že v případě pozdějšího pravomocného zrušení rozhodnutí o přestupku pro nezákonnost tento požadavek naplněn být nemůže. Protiprávní jednání poškozeného samo o sobě tak nemůže vyloučit vznik nemajetkové újmy způsobené výkonem trestu uloženého nezákonným rozhodnutím.

44. Současně je nutno si uvědomit, že na rozdíl od trestního řízení, které vyústilo v rozhodnutí o zastavení trestního stíhání či zproštění obžaloby, obsahující závěr o skutkovém stavu, z nějž mnohdy (alespoň podpůrně) může vyjít i soud v kompenzačním řízení, v případě zastavení přestupkového řízení z důvodu prekluze zde žádné takové rozhodnutí není. Soud v kompenzačním řízení by tak sám měl mít na mysli pravidla přestupkového řízení při posuzování otázky, zda se poškozený jednání vykazujícího zákonné znaky přestupku dopustil (příp. při posuzování existence dalších skutečností, které podle obsahu nezákonného rozhodnutí o přestupku vedly správní orgán k závěru o vině a trestu), neboť je-li jejich dodržování právem obviněného v přestupkovém řízení, mohla by být újma způsobená nezákonným rozhodnutím (zvláště spočívá-li nezákonnost rozhodnutí právě v porušení těchto procesních pravidel), stěží kompenzována, dospěl-li by posléze soud v kompenzačním řízení k totožnému skutkovému závěru jako správní orgán tímtéž (nezákonným) postupem. Nelze tak učinit skutkový závěr o protiprávním jednání poškozeného (příp. jiných relevantních okolnostech), marginalizující nemajetkovou újmu způsobenou vykonaným trestem, na základě důkazních prostředků či procesních postupů, o nichž je zřejmé, že by v přestupkovém řízení jako podklad závěru o vině a trestu nemohly obstát.

45. Jestliže odvolací soud pouze uvedl, že za dosažení obecně sdílené představy spravedlnosti lze těžko považovat jednání žalobce za situace, kdy bylo přestupkové řízení zastaveno pro prekluzi a při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu přihlédl též ke skutečnosti, že u žalobce bylo přestupkové řízení zastaveno pouze z důvodu prekluze, nikoli, že by se skutek nestal, aniž by vyhověl výše uvedeným právním závěrům, je jeho právní posouzení věci neúplné, tudíž nesprávné. Krom toho z napadeného rozhodnutí nevyplývá, v čem odvolací soud spatřuje podobnost s jím odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2930/2021, jestliže v odkazovaném rozsudku šlo o náhradu škody způsobenou trestním stíháním, které bylo zastaveno pro promlčení (a bylo tak na místě řešit okolnosti zahájení trestního stíhání), a v nynější věci se žalobce domáhá náhrady nemajetkové újmy způsobené nikoliv zahájením a vedením přestupkového řízení, nýbrž nezákonným pravomocným rozhodnutím o přestupku, jakož i nezákonným výkonem tam uloženého trestu zákazu činnosti spočívající v řízení motorových vozidel všeho druhu (a to bez ohledu na samotnou nezákonnost rozhodnutí o přestupku), jestliže nezákonným bylo i pravomocné rozhodnutí o neodložení výkonu zákazu činnosti.

46. V posledním kasačním rozhodnutí v této věci ze dne 25. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2869/2021, vytkl Nejvyšší soud odvolacímu soudu absenci aplikace závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, z nějž vychází obecný požadavek, že při úvaze o formě a výši odškodnění nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí vydané ve správním řízení, je třeba vzít do úvahy kritérium povahy správního řízení a jeho specifik, ani tomuto požadavku však odvolací soud nedostál.

47. Nejvyšší soud již v pořadí druhém kasačním rozhodnutí v této věci ze dne 26. 11. 2020, č. j. 30 Cdo 3644/2019-126, zavázal odvolací soud, aby znovu posoudil formu a výši zadostiučinění za jím zjištěnou nemajetkovou újmu žalobce, která mu vznikla v době po vydání později pro nezákonnost zrušeného rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 11. 6. 2007, č. j. KUZL-32981/2007, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Vsetín ze dne 2. 4. 2007, č. j. MUVS13146/2006/21/OSA/KL, a to jak z hlediska morálního poškození žalobcovy osobnosti (integrity), tak i z hlediska narušení jeho soukromého, rodinného, popřípadě i jiného života. Zavázal jej však též k objektivizaci formy a výše zadostiučinění, jejímž cílem je dosažení obecně sdílené představy spravedlnosti, tedy v podstatě zda jsou dány objektivní důvody, aby se dotčená osoba mohla cítit poškozenou, zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu, mezi kterými může být k obraně žalované zohledněno i případné jednání poškozeného, pro které bylo přestupkové řízení vedeno, by se i jiná osoba v obdobném postavení, tedy především ta, která by byla nezákonně shledána vinnou ze spáchání přestupku a na níž by byl vykonán nezákonně uložený trest zákazu činnosti, mohla cítit dotčenou ve složkách tvořících ve svém souhrnu nemajetkovou sféru jednotlivce. Odvolací soud přitom měl vyjít z judikatury Nejvyššího soudu uvedené v tom i v předcházejícím kasačním rozhodnutí.

48. V posledním kasačním rozhodnutí pak dovolací soud konstatoval, že odvolací soud tomuto předchozímu kasačnímu příkazu nedostál. Nikoli co do výsledné částky, ale co do odůvodnění právní úvahy, která k přiznané částce zadostiučinění vedla. V odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela absentuje (výslovné) posouzení dopadů trestu odebrání řidičského oprávnění vykonaného na základě nezákonného rozhodnutí na žalobcův soukromý (individuální), rodinný, pracovní život, není zřejmé, z jakých tvrzení žalobce odvolací soud vyšel či nikoliv, a absentuje rovněž výslovné posouzení objektivizačních důvodů. Nebyl naplněn ani kasační příkaz k aplikaci závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, z nějž vychází obecný požadavek, že při úvaze o formě a výši odškodnění nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí vydané ve správním řízení, je třeba vzít do úvahy kritérium povahy správního řízení a jeho specifik. Již ve svém předchozím rozhodnutí odvolací soud sice uzavřel, že výše přiznaného zadostiučinění je dostatečná, neboť se shoduje s posouzením náhrad nemajetkových újem ve srovnatelných případech, ale již nikterak neobjasnil skutkové okolnosti těchto případů, tj. srovnávaných a posuzovaného, i když právě tyto okolnosti by měly být dílčím etalonem přiznaného spravedlivého zadostiučinění v projednávané věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 303/2019, a ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3541/2020).

49. Ani v novém rozhodnutí odvolacího soudu z provedeného srovnání s jinými případy v odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá, k jakým zásahům a v jaké intenzitě v osobnostní sféře žalobců v nynější věci a ve srovnávaných případech došlo, jaký mělo nezákonné rozhodnutí vliv na pověst žalobců a jejich dosavadní způsob života apod., a jak případně odvolací soud zjištěné rozdíly při stanovení formy či výše zadostiučinění v prospěch či neprospěch nynějšího žalobce hodnotil. Odvolací soud toliko „obhajuje“ stanovenou paušalizovanou částku 50 Kč za jeden den vykonaného trestu zákazu činnosti a to srovnáním s judikatorně nastaveným (nutno podotknout že velice rámcově) peněžitým rozmezím pro odškodňování vazby a s poukazem na osoby, které řidičským oprávněním nedisponují, aniž by v případě prvního srovnání provedl jakékoliv srovnání konkrétních následků v životě poškozených (nutno podotknout, že v konkrétních případech i nezákonně uložená vazba může být kompenzována jinak než peněžitým zadostiučiněním, příp. jako zadostiučinění může být shledána i částka výrazně jdoucí nad odvolacím soudem uváděné rozmezí 500 až 1 500 Kč za den) a aniž by v druhém případě vzal v potaz, že jen obtížně lze provést srovnání s případy, kde na žádné zadostiučinění není nárok. Jistě z důvodu věku či zdravotního stavu má řada lidí výraznější omezení, než je nemožnost řídit motorové vozidlo, to však neznamená, že v případě, kdy je takové omezení následkem odpovědnostního titulu, se peněžité zadostiučinění neposkytuje. Dovolacímu soudu tak není zřejmé, jaký má uvedená skutečnost pro projednávanou věc vypovídací hodnotu. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak co do provedeného srovnání a stanovení adekvátní výše peněžitého zadostiučinění neúplné, tudíž nesprávné.

50. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

51. Dovolateli nelze přisvědčit v tom, že napadený rozsudek odvolacího soudu trpí neúplností, nesprávností a nepřezkoumatelností spočívající v tom, že se odvolací soud ani v napadeném rozhodnutí nevypořádal s tvrzením žalobce, že v důsledku nezákonně připsaných 6 bodů do bodového hodnocení řidiče byl v dalším řízení o jiném přestupku, za nějž obdržel dalších 7 bodů, proveden v jeho neprospěch součet všech obdržených bodů, tedy 6 nezákonně připsaných, 2, které obdržel již předtím a nově obdržených 7 bodů tak, že celkový součet všech bodů žalobce přesáhl počet 12, což mělo za následek odebrání řidičského oprávnění na další 1 rok.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Měřítkem toho, zda rozhodnutí je či není přezkoumatelné, totiž nejsou požadavky dovolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (§ 157 odst. 2, § 211 o.

s. ř.), ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli v dovolání proti tomuto rozhodnutí náležitě uvést dovolací důvody. Podle odvolacího soudu skutečnost, že žalobce obdržel 7 bodů za nedodržení zákazu řízení motorových vozidel podle § 180d zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, tedy spáchal trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění svědčí o tom, že nedodržel jemu uložený zákaz, přičemž neměl za podstatné, že ohledně skutku, který se stal a za nějž bylo žalobci uděleno 6 bodů, bylo posléze přestupkové řízení pro prekluzi zastaveno.

Za normu a jednání odpovídající obecně sdílené představě spravedlnosti pak odvolací soud považoval pouze takové jednání, které respektuje veškeré zákonné předpisy, jakož i dopravní předpisy, tedy jednání, že se jakákoli osoba přestupků, ani trestných činů nedopouští. Argumentem tedy může být pouze to, že kdyby byl býval žalobce jednal jako řádný občan a řidič, a respektoval zákaz řízení motorových vozidel, nezískal by dalších 7 bodů a nepřišel o řidičské oprávnění. Z odůvodnění napadeného rozsudku tudíž vyplývá, jak uvedené skutečnosti odvolací soud hodnotil z hlediska příčinné souvislosti.

Odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu tak dovolateli nijak neznemožnilo uvést v dovolání dovolací důvody a předestřít svou argumentaci. Okolnost, že dovolatel žádnou právní otázku vážící se k posouzení příčinné souvislosti v dovolání nevymezil, však z hlediska nového rozhodování odvolacího soudu (viz dále) neznamená, že právní posouzení přičinné souvislosti odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí je správné.

52. Rozsudek odvolacího soudu netrpí nepřezkoumatelností ani ve vztahu k tvrzení žalobce, že není zřejmé, na základě čeho odvolací soud dospěl k závěru o přiměřenosti výše přiznaného zadostiučinění. Z dovoláním napadeného rozsudku je totiž zřejmé, jakými skutečnostmi se odvolací soud při stanovení výše zadostiučinění zabýval. Neúplnost tohoto posouzení (viz shora) jde na vrub správnosti rozsudku, nikoliv jeho přezkoumatelnosti.

53. V této souvislosti lze však odvolacímu soudu vytknout, jak se vypořádal s tvrzením žalované, které ovšem žalobce popírá, že se žalobce jednání (pro které byl nezákonným rozhodnutím o přestupku postižen) dopustil, avšak důkazy k prokázání svého tvrzení neoznačila (a nebyla k tomu postupem podle § 118a o. s. ř. vedena, ačkoliv již v druhém kasačním rozsudku ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3644/2019, tomuto tvrzení dovolací soud právní relevanci přiznal). Naopak o trestní či přestupkové minulosti žalobce nic netvrdila, toliko při jednání odvolacího soudu dne 16. 3. 2021 poukázala na to, co uváděl žalobce o „vybodování“ a navrhla vyžádat evidenční kartu řidiče, což navrhoval i žalobce. Odvolací soud listinu přečetl, ale v rozsudku tento důkaz nijak nezhodnotil (ve smyslu § 211 ve spojení s § 157 odst. 2 o. s. ř. jakými úvahami se i ve vztahu k hodnocení tohoto důkazu řídil).

54. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do právního posouzení výše uvedené právní otázky neúplné, tudíž nesprávné, a současně dovolací soud shledal vady řízení, které mohly mít vliv na správnost rozhodnutí, postupoval dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný pod číslem 37/2015 Sbírky soudních

55. Podle § 243e odst. 3 věty prvé o. s. ř. zruší-li dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu proto, že nebyl dodržen závazný právní názor (§ 243g odst. 1) nebo že v řízení došlo k závažným vadám, může nařídit, aby věc v dalším řízení projednal jiný senát nebo přikázat věc k dalšímu řízení jinému odvolacímu soudu.

56. Smyslem ustanovení § 243e odst. 3 o. s. ř. je především „odblokovat“ řízení zatížené neschopností odvolacího soudu uzavřít věc zákonným způsobem. Tomuto účelu slouží jak možnost odejmout věc soudci z důvodu nerespektování právního názoru, tak z důvodu existence závažných vad řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 385/16).

57. Jelikož ze strany odvolacího soudu, nebyl opakovaně dodržen závazný právní názor dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.), a to ve vícero právních otázkách, vyplývající z předchozích kasačních rozhodnutí, přičemž odvolací soud navíc opakovaně zjevně nerespektoval ani ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (jak byla připomenuta shora), nelze za dané situace - též s přihlédnutím k časovým souvislostem tohoto případu - mít za to, že v této věci stejní soudci by byli schopni rozhodnout v intencích ustálené judikatury dovolacího soudu.

58. Dovolacímu soudu tudíž nezbylo, než ve smyslu § 243e odst. 3 o. s. ř. nařídit, aby tuto věc u odvolacího soudu projednal senát v jiném složení.

59. V dalším řízení odvolací soud znovu posoudí výši přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, přičemž vyjde z výše uvedených právních závěrů dovolacího soudu.

60. Soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto i v předchozích kasačních rozhodnutích v této věci.

61. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 7. 2024

Mgr. Vít Bičák předseda senátu