30 Cdo 790/2024-79
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce P. B., proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, 2) Okresnímu soudu v Chrudimi, se sídlem v Chrudimi, Všehrdovo náměstí 45, o zaplacení částky 18 801 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 3 C 283/2022, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 28. 8. 2023, č. j. 18 Co 193/2023-65, takto:
I. Dovolací řízení se v rozsahu výroku I usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 28. 8. 2023, č. j. 18 Co 193/2023-65, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Chrudimi ze dne 23. 5. 2023, č. j. 3 C 283/2022-50, ve výroku I, jímž bylo zastaveno řízení o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 13. 3. 2023, č. j. 27 Co 13/2023-38, zastavuje; jinak se dovolání odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se žalobou domáhal zaplacení částky 18 801 000 Kč jako náhrady škody a zadostiučinění za vzniklou zdravotní a psychickou újmu. Okresní soud v Chrudimi (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 23. 5. 2023, č. j. 3 C 283/2022-50, zastavil řízení o dovolání žalobce podaného k soudu dne 11. 4. 2023 proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 13. 3. 2023, č. j. 27 Co 13/2023-38 (výrok I), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II), nepřiznal žalobci osvobození od placení soudních poplatků (výrok III) a zamítl žádost žalobce o ustanovení zástupce z řad advokátů (výrok IV). Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce není dle § 238 odst. 1 písm. h), i) a j) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným usnesením odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení, ať již co do potvrzení nákladového výroku v usnesení soudu prvního stupně či co do výroku o nákladech odvolacího řízení a v rozsahu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o nepřiznání osvobození od placení soudních poplatků a o zamítnutí žádosti žalobce o ustanovení zástupce z řad advokátů. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle § 243c odst. 1 o.
s. ř. odmítl. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není. Nesprávné poučení
odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012). Podle § 241 odst. 1 věty první o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem. Podle odstavce 2 písm. a) tohoto ustanovení odstavec 1 neplatí, je-li dovolatelem fyzická osoba, která má právnické vzdělání. Podle odstavce 4 téhož ustanovení dovolání musí být sepsáno, s výjimkou případu uvedeného v odstavci 2 písm. a), advokátem, notářem, nebo v případě právnické osoby osobou uvedenou v § 21 o. s. ř, která má právnické vzdělání.
Podle § 241b odst. 2 o. s. ř. platí, že není-li splněna podmínka uvedená v § 241, postupuje se obdobně podle § 104 odst. 2; to neplatí, bylo-li dovolání podáno opožděně, někým, kdo k dovolání není oprávněn, nebo směřuje-li proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání podle § 238 přípustné. Podle § 104 odst. 2 o. s. ř. jde-li o nedostatek podmínky řízení, který lze odstranit, učiní soud k tomu vhodná opatření. Přitom zpravidla může pokračovat v řízení, ale nesmí rozhodnout o věci samé. Nezdaří-li se nedostatek podmínky řízení odstranit, řízení zastaví (v případě neodstranění nedostatku podmínky uvedené v § 241 o. s. ř. viz též § 241b odst. 3 věta třetí a § 243c odst. 3 věta třetí o. s. ř.).
Povinné zastoupení je tedy zvláštní podmínkou dovolacího řízení týkající se dovolatele, jejíž nedostatek lze odstranit, bez jejíhož splnění však nelze o dovolání meritorně rozhodnout.
Vzhledem k nedostatku povinného zastoupení při podání dovolání byl žalobce usnesením soudu prvního stupně ze dne 8. 12. 2023, č. j. 3 C 283/2022-74, které bylo žalobci doručeno dne 18. 1. 2024, vyzván, aby doložil plnou moc o zastoupení advokátem v dovolacím řízení a jeho prostřednictvím podal řádné dovolání, na což žalobce reagoval žádostí doručenou soudu prvního stupně dne 7. 2. 2024 o ustanovení zástupce z řad advokátů soudem, jejíž součástí byla i námitka podjatosti.
Nejvyššímu soudu je z úřední činnosti známo, že žalobce dlouhodobě zneužívá svého práva na soudní ochranu opakovaným podáváním neurčitých, popřípadě nedůvodných žalob, přičemž po zahájení řízení podává mimořádné množství vesměs neodůvodněných procesních podání, včetně opakovaně zamítaných návrhů na osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce, jakož i opravných prostředků včetně opravných prostředků nepřípustných. Takové dlouhodobé a cílené počínání žalobce lze jednoznačně označit za obstrukční a sudičské (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 480/06, či ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/08, dostupná z https://nalus.usoud.cz, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1882/2016, ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1417/2016, nebo ze dne 4. 3. 2021, sp. zn. 27 Cdo 46/2021, dostupná z www.nsoud.cz).
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému má za nepochybné, že záměrem počínání žalobce při podání žádosti o ustanovení zástupce pro toto dovolací řízení je nikoliv sledování ochrany jím tvrzeného subjektivního práva (§ 1 o. s. ř.), nýbrž vyvolání procesních obtíží na straně soudu. Takový zneužívající procesní úkon žalobce pak dle § 2 a § 6 o. s. ř. nemůže požívat právní ochrany, a proto se k němu podle § 41 odst. 3 o. s. ř. nepřihlíží (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Nd 159/2016).
Z dovolání nevyplývá, že by byl žalobce právně zastoupen. Žalobce neprokázal ani netvrdil, že je zastoupen advokátem nebo že sám má právnické vzdělání. Z uvedeného je tedy zřejmé, že žalobce nesplnil zákonem stanovenou podmínku povinného zastoupení, nejsou tak splněny podmínky pro pokračování v řízení o jeho dovolání, když k jeho žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů dovolací soud nepřihlížel, jak je uvedeno výše. Nejvyšší soud proto postupoval podle § 243c odst. 3 věty třetí o. s. ř. a dovolací řízení v uvedeném rozsahu zastavil.
Dovolatel nezaplatil ani soudní poplatek z dovolání. Ačkoli si je dovolací soud vědom, že podle ustálené judikatury má před zastavením dovolacího řízení pro nesplnění podmínky právního zastoupení zásadně přednost zastavení pro nezaplacení soudního poplatku (viz usnesení Nejvyššího soudu z 27. 1. 2012, sen. zn. 29 NSČR 6/2012, uveřejněné pod č. 57/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v daném případě k zaplacení soudního poplatku dovolatele již nevyzýval, neboť z postoje dovolatele v tomto i v dalších řízeních je zřejmé, že si je povinnosti zaplatit soudní poplatek vědom, platit jej však nehodlá a pouze opakovaně podává neúspěšné žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce a dlouhodobě tak zneužívá svého práva na soudní ochranu.
Takové počínání lze pokládat za obstrukční a sudičské (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 480/06, či ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/08). K obdobným závěrům dospěl Nejvyšší soud i v usnesení ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1417/2016, nebo (ve věci téhož dovolatele) usnesení ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 25 Cdo 6075/2017, proti němu podané ústavní stížnosti Ústavní soud odmítl usneseními ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 850/18, a ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. I.
ÚS 1887/18. K námitce podjatosti Nejvyšší soud nepřihlížel ve smyslu § 43 odst. 2 věta druhá o. s. ř., neboť žalobce, který byl v minulosti o náležitostech takové námitky opakovaně Nejvyšším soudem poučen, neupřesnil, proti kterému konkrétnímu soudci své výhrady směřuje.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 4. 2024
Mgr. Vít Bičák předseda senátu