30 Cdo 791/2025-202
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně S. H., zastoupené JUDr. Arturem Ostrým, advokátem se sídlem v Praze 5, Arbesovo náměstí 257/7, proti žalované České televizi, IČO 00027383, se sídlem v Praze 4, Na Hřebenech II 1132/4, zastoupené JUDr. Jaromírem Císařem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, o zaplacení částky 613 200 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 9 C 55/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2024, č. j. 35 Co 275/2024-137, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 588,30 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Artura Ostrého.
1. Žalobkyně se v řízení domáhala vůči žalované (dále též „první žalovaná“) a vůči České republice – Ministerstvu financí (dále též „druhá žalovaná) zaplacení částky 613 200 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené jí usnesením Rady České televize (dále jen „Rada ČT“) ze dne 11. 11. 2020, č. 225/18/20, jímž byla odvolána z funkce členky Dozorčí komise Rady ČT a které bylo pro svou nezákonnost zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2020, č. j. 4 As 422/2021-73. Požadovaná částka představovala ušlý zisk odpovídající odměně za výkon funkce, z níž byla žalobkyně zrušeným rozhodnutím odvolána, a to za období od listopadu 2020 do července 2022.
2. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 6. 2024, č. j. 9 C 55/2023-96, rozhodl o povinnosti první žalované zaplatit žalobkyni částku 598 129 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 3. 8. 2023 do zaplacení (výrok I), ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou žalobu co do částky 15 071 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 3. 8. 2023 do zaplacení zamítl (výrok II), ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou žalobu o zaplacení částky 613 200 Kč s
3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I o věci samé a v nákladovém výroku IV potvrdil (výrok I) a žalované uložil povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). V zamítavých výrocích nebyl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním dotčen, přičemž tento rozsudek v tomto rozsahu nabyl samostatné (oddělené) právní moci a Česká republika – Ministerstvo financí tak již účastnicí odvolacího řízení nebyla.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná, zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), v celém rozsahu, včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
5. Žalobkyně se ve svém vyjádření k podanému dovolání vyslovila pro jeho zamítnutí s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné.
6. K dovolání se vyjádřila i Česká republika – Ministerstvo financí, přičemž navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně zamítl.
7. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. V části, v níž podané dovolání směřuje proti výroku II napadeného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, jakož i proti té části jeho výroku I, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v nákladovém výroku IV, je podané dovolání objektivně nepřípustné, neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V této části proto Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání žalované odmítl.
10. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka výkladu pojmů státní moci či státní správy, které jsou obsaženy v § 1 odst. 1 a § 3 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále též jen „OdpŠk“. Svým závěrem, podle kterého stát v intencích uvedeného zákonného předpisu neodpovídá za škodu, jež nebyla způsobena při výkonu státní moci, a to státními orgány nebo právnickými a fyzickými osobami při výkonu státní správy a nebo orgány územních samosprávných celků při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona, a tudíž jej nelze činit odpovědným za škodu způsobenou i při výkonu veřejné moci, jež pod výkon státní moci nespadá, se totiž odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, reprezentované též judikaturou uváděnou dovolatelkou, představované rozsudkem ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2301/2017 (viz zejména body 31 a 32 jeho odůvodnění), publikovaným pod č. 46/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesením ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2897/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 639/20, tedy judikaturou, kterou Nejvyšší soud navázal na závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3638/15, a dále též např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2945/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. I. ÚS 3026/21, nebo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1740/2018. Žalovaná současně v podaném dovolání nepřichází s argumentací, která by mohla úvahu o možné změně uvedené judikatury odůvodnit, vychází-li z nepřesvědčivého zpochybnění zákonodárcovy vůle spočívající v důsledném rozlišování pojmů veřejná správa a státní správa. Toto její tvrzení totiž nekoresponduje s tím, že v době, z níž zákon č. 82/1998 Sb. pochází, již po několik let neplatilo, že by veškerou veřejnou správu monopolně vykonával stát, nýbrž běžně docházelo k jejímu delegování na jiné její nositele, což v dotčeném zákoně nalezlo svého odrazu právě v rozlišování pojmů státní moc (správa) a veřejná moc (správa), jakožto pojmů s nestejnou obsahovou náplní, které je patrné ze znění § 1 odst. 1, § 3 odst. 1 a § 4 odst. 1 OdpŠk na straně jedné a z § 1 odst. 2 a § 19 OdpŠk na straně druhé.
11. Přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka, zda měl odvolací soud v daném případě přistoupit ke snížení náhrady škody postupem podle § 2953 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Argumentaci, s jejíž pomocí žalovaná důvodnost aplikace zmíněného zákonného ustanovení v dovolání dovozuje, totiž poprvé uplatňuje až v podaném dovolání, a tudíž v rozporu se zněním § 241a odst. 6 o. s. ř., podle kterého v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3841/2023, bod 29 odůvodnění, nebo ze dne 24. 9. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1839/2024, bod 24 odůvodnění). Poukázat lze v této souvislosti též na judikaturu Ústavního soudu, v souladu s níž za dané situace dovolatel nemůže očekávat, že si bude určité argumentační linie šetřit až do dovolacího řízení, kde se jimi bude Nejvyšší soud zabývat v předmětném sporu jako první soud. Takový postup by šel zcela proti smyslu dovolání jako mimořádného opravného prostředku i proti smyslu instančního přezkumu obecně a vůbec ekonomii občanského soudního řízení, což platí dokonce i tehdy, jde-li o argumenty vztahující se k otázce, kterou soudy řeší z úřední povinnosti kdykoli během řízení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS 2458/22).
12. Ani otázka tvrzené absence zavinění žalované přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Při jejím řešení se totiž odvolací soud především neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dle které se v případě tzv. obecné povinnosti hradit újmu podle § 2010 o. z. zavinění za podmínek § 2911 a § 2912 o. z. presumuje a je případně na škůdci, aby prokázal, že na jeho straně toto zavinění (a to ani ve formě nevědomé nedbalosti) dáno není. Poukázat je v této souvislosti namístě na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1621/2020, uveřejněný pod č. 27/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2021, sp. zn. II. ÚS 887/21, nebo na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 234/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. III. ÚS 88/22. Jde-li o konkrétní skutečnosti, které mají existenci presumovaného zavinění v daném případě vyvrátit, pak i zde platí, že žalovaná se svou argumentací přichází (navzdory svému tvrzení obsaženému v bodě 85 dovolání) poprvé až v dovolacím řízení, pročež se i v tomto případě uplatní závěry popsané v předchozím odstavci.
13. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka týkající se postavení Rady ČT, neboť tuto otázku řešil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 14. 10. 2025, sp. zn. 30 Cdo 735/2025 a dospěl k závěru, že Rada ČT je orgánem České televize, nikoli orgánem státu.
14. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. pak nezakládá ani otázka, zda rozhodnutí Rady ČT o odvolání žalobkyně z funkce člena Dozorčí komise představuje výkon státní správy. Touto problematikou se Nejvyšší soud zabýval rovněž ve shora citovaném rozsudku ze dne 14. 10. 2025, sp. zn. 30 Cdo 735/2025, a dospěl k závěru, že rozhodnutí Rady ČT o odvolání člena Dozorčí komise z funkce ve smyslu § 8a odst. 2 zákona České národní rady č. 483/1991 Sb., o České televizi, nepředstavuje výkon státní moci (správy) ve smyslu § 1 odst. 1 a § 3 odst. 1 OdpŠk, za nějž by odpovídal stát. Je-li Rada ČT orgánem České televize, jak Nejvyšší soud uzavřel v rámci řešení předešlé právní otázky, přičemž se jedná o orgán, jehož prostřednictvím je plnění popsané veřejné úlohy České televize a zajištění její nezávislosti naplňováno a garantováno (k čemuž mu má být současně nápomocna Dozorčí komise jako jeho poradní orgán), pak stejně jako Česká televize sama ani tento orgán součástí systému státní správy není.
15. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což však není případ nyní projednávané věci.
16. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a procesně neúspěšnou žalovanou zavázal k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Výše této náhrady odpovídá součtu mimosmluvní odměny advokáta žalobkyně za zmíněné vyjádření ve výši 10 780 Kč [§ 7 bod 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], paušální náhrady hotových výdajů spojených s tímto úkonem právní služby ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a částky 2 358,30 Kč připadající na 21% daň z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. b) o. s. ř.]. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 12. 2025
Mgr. Vít Bičák předseda senátu