30 Cdo 1839/2024-163
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně MVDr. Michaely Riedlové, IČO 69057061, se sídlem v Praze 6, náměstí Interbrigády 948/4, zastoupené Mgr. Janem Seidelem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dělnická 213/12, proti žalovaným 1) hlavnímu městu Praze, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému Mgr. Tomášem Krutákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1079/3a, a 2) České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení částky 206 456,68 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 63 C 147/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2024, č. j. 62 Co 352/2023-128, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2024, č. j. 62 Co 352/2023-128, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 7. 2023, č. j. 63 C 147/2022-87, se ve výrocích o zamítnutí žaloby vůči druhé žalované co do částky 111 205,48 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 111 205,48 Kč od 3. 8. 2022 do zaplacení a ve výrocích o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá. III. Žalobkyně je povinna zaplatit prvnímu žalovanému na nákladech dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Tomáše Krutáka.
1. Žalobkyně se v řízení domáhala po žalovaných zaplacení částky 206 456,68 Kč s příslušenstvím, která sestávala jednak z částky 111 205,48 Kč, na níž žalobkyně vyčíslila zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení o odvodu za porušení rozpočtové kázně (dále též jen „posuzované řízení“), jednak z částky 95 251,20 Kč připadající na náhradu škody, jež odpovídala nákladům právního zastoupení vynaloženým žalobkyní v posuzovaném řízení na zrušení v něm vydaných platebních výměrů.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. 7. 2023, č. j. 63 C 147/2022-87, žalobu zcela zamítl (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení (výroky II a III).
3. V rámci svých skutkových zjištění tento soud předně popsal průběh posuzovaného řízení, přičemž zejména uvedl, že dne 12. 1. 2015 vydal Magistrát hlavního města Prahy (dále též jen „správce daně“) v pořadí první platební výměr, v němž žalobkyni stanovil odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 2 527 200 Kč (tj. ve výši 100 % dříve poskytnuté dotace). Tato částka byla splatná ve lhůtě 15 dnů ode dne nabytí právní moci platebního výměru. Žalobkyně
však proti tomuto výměru podala dne 26. 2. 2015 odvolání, které správce daně dne 26. 8. 2015 doručil Ministerstvu financí (dále též jen „odvolací orgán“). Dne 14. 9. 2015 odvolací orgán vyzval správce daně k doplnění spisu, což správce daně učinil ve dnech 24. 9. 2015, 7. 5. 2019 a 18. 6. 2019. Dne 20. 6. 2019 odvolací orgán vyrozuměl žalobkyni (resp. jejího právního zástupce) o „příslušných úředních osobách“, načež svým rozhodnutím ze dne 4. 7. 2019, č. j. MF-10552/2019/1203-4, platební výměr ze dne 12.
1. 2015 zrušil a věc vrátil správci daně k novému projednání. Odvolací orgán ve svém rozhodnutí, které nabylo právní moci dne 5. 7. 2019, označil vyměřený odvod ve výši 100 % dříve poskytnuté dotace za nepřiměřený s tím, že by mělo dojít k jeho snížení na 1/6 této dotace. Spis byl poté dne 11. 7. 2019 vrácen správci daně, který dne 4. 9. 2020 vydal v pořadí druhý platební výměr, v němž názor odvolacího orgánu zohlednil a výši odvodu nově stanovil na částku 421 200 Kč. Rovněž i tato částka byla splatná ve lhůtě 15 dnů ode dne nabytí právní moci platebního výměru.
Žalobkyně se dne 2. 11. 2020 proti tomuto platebnímu výměru taktéž odvolala a dne 6. 1. 2021 navrhla, aby byl napadený platební výměr zrušen a řízení zastaveno, a to z důvodu nastalé prekluze. Poté, co bylo odvolání předloženo dne 5. 3. 2021 odvolacímu orgánu a žalobkyně byla dne 17. 6. 2021 vyrozuměna o „příslušných úředních osobách“, jakož i po doplnění spisu provedeném dne 8. 7. 2021 a po doplnění odvolání, jež bylo provedeno dne 20. 7. 2021, vydal odvolací orgán dne 3. 8. 2021 rozhodnutí č. j.
MF-8016/2021/1203-5, v němž konstatoval prekluzi práva na vyměření odvodu, přičemž napadený platební výměr zrušil a řízení zastavil. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 3. 8. 2021.
4. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalobkyně své nároky předběžně uplatnila dne 3. 2. 2022, přičemž tak učinila v rámci jediné výzvy adresované dne 2. 2. 2022 oběma žalovaným. Ta však ve vztahu k prvnímu žalovanému neobsahovala požadavek na náhradu tvrzené nemajetkové újmy. Oba žalovaní poté nároky žalobkyně odmítli, přičemž první žalovaný tak učinil dne 30. 3. 2022 a druhá žalovaná dne 27. 6. 2022.
5. Po právním posouzení uvedených skutkových zjištění, které vycházelo z aplikace v rozsudku citovaných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), jakož i zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba není důvodná. Co se týče nároku na náhradu nemajetkové újmy, soud prvního stupně přisvědčil námitce promlčení vznesené oběma žalovanými. Vyšel z toho, že o celém rozsahu utrpěné nemajetkové újmy se žalobkyně dozvěděla v den právní moci konečného rozhodnutí, jež bylo v posuzovaném řízení vydáno, tj. dne 3. 8. 2021, pročež by poslední den šestiměsíční subjektivní promlčecí lhůty upravené v § 32 odst. 3 OdpŠk připadl na 3. 2. 2022 (byť OdpŠk užívá pojem promlčecí doba, v dalším textu odůvodnění tohoto rozhodnutí bude užíváno pojmu promlčení lhůta – poznámka Nevyššího soudu). Uvedeného dne však žalobkyně předmětný nárok předběžně uplatnila vůči druhé žalované, čímž ve vztahu k ní došlo podle § 35 odst. 1 OdpŠk ke stavění běhu promlčecí lhůty. Ve vztahu k prvnímu žalovanému, vůči němuž však nárok na náhradu nemajetkové újmy v uvedené výzvě předběžně uplatněn nebyl (neboť požadavek žalobkyně se vůči tomuto žalovanému omezil pouze na náhradu škody), však uvedená promlčecí lhůta dále plynula, načež k promlčení tohoto nároku vůči němu došlo dne 4. 2. 2022. Nárok žalobkyně vůči prvnímu žalovanému by však byl dle soudu prvního stupně promlčen i za situace, pokud by jej žalobkyně u prvního žalovaného dne 3. 2. 2022 také předběžně uplatnila. Pokud totiž první žalovaný na její žádost zareagoval dne 30. 3. 2022, kdy její požadavek svým konečným sdělením uspokojit odmítl, promlčecí lhůta by vůči němu uplynula již dne 31. 3. 2022, tedy i v tomto případě přede dnem podání žaloby, který připadl až na 28. 6. 2022. Ve vztahu k druhé žalované pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že běh promlčecí lhůty se obnovil dne 27. 6. 2022, na který současně připadl i poslední den této lhůty. Byla-li žaloba k soudu podána až následujícího dne, pak i vůči této žalované se jedná o nárok promlčený, když prodloužení promlčecí lhůty ve smyslu § 652 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), zde nepřichází v úvahu.
6. Stran nároku na náhradu škody soud prvního stupně dospěl k závěru o absenci odpovědnostního titulu ve smyslu § 8 odst. 1, 2 OdpŠk, neboť žádný z vydaných platebních výměrů nikdy nenabyl právní moci, přičemž se nejednalo ani o rozhodnutí předběžně vykonatelná, byl-li počátek lhůty k plnění v nich uložené povinnosti vztažen vždy až k okamžiku, kdy tato rozhodnutí nabydou právní moci. Odpovědnost druhé žalované za tvrzenou škodu je nadto vyloučena i tím, že předmětná rozhodnutí byla vydána územním samosprávným celkem v jeho samostatné působnosti. Za současného poukazu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2928/2006, soud prvního stupně rovněž dodal, že rozhodovat o nákladech daňového řízení přísluší toliko správci daně ve smyslu § 107 daňového řádu a pokud poškozenému nebyly tyto náklady podle procesního předpisu ovládajícího dané řízení přiznány, nemůže se poškozený jejich náhrady domáhat žalobou proti státu.
7. K odvolání žalobkyně poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze jako soud odvolací, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu).
8. Odvolací soud zhodnotil skutková zjištění soudu prvního stupně jako postačující a správná, přičemž korigoval pouze závěr prvostupňového soudu týkající se předběžného uplatnění nároků, neboť měl za to, že nárok na náhradu nemajetkové újmy byl řádně předběžně uplatněn rovněž i vůči prvnímu žalovanému. Dále se odvolací soud zcela ztotožnil jak s právním závěrem soudu prvního stupně o tom, že žádný z obou vydaných platebních výměrů nepředstavuje způsobilý odpovědnostní titul ve smyslu § 8 odst. 1 a 2 OdpŠk, neboť se nejednalo o rozhodnutí pravomocná ani o rozhodnutí předběžně vykonatelná, s tím, že již jen tento závěr samotný důvodnost žaloby v části týkající se nároku na náhradu škody vylučuje (dalšími závěry zmíněnými soudem prvního stupně v souvislosti s tímto nárokem se proto odvolací soud již nezabýval), tak i se závěrem, že vznesený nárok na náhradu nemajetkové újmy je ve vztahu k oběma žalovaným promlčen. Přestože odvolací soud vycházel, na rozdíl od soudu prvního stupně, z toho, že žalobkyně tento nárok předběžně uplatnila i vůči prvnímu žalovanému, závěr o jeho promlčení vůči tomuto žalovanému i tak dle odvolacího soudu obstojí, neboť k tomuto promlčení došlo uplynutím dne 30. 3. 2022. V této souvislosti odvolací soud doplnil, že subjektivní promlčecí lhůta upravená v § 32 odst. 3 OdpŠk je lhůtou určenou podle měsíců, pročež se pro její počítání použije § 605 odst. 2 o. z., v souladu s nímž konec lhůty nebo doby určené podle týdnů, měsíců nebo let připadá na den, který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na který připadá skutečnost, od níž se lhůta nebo doba počítá. V závislosti na datu právní moci konečného rozhodnutí odvolacího orgánu, které připadlo na den 3. 8. 2021, tedy posledním dnem této lhůty byl den 3. 2. 2022, kdy však došlo k předběžnému uplatnění nároku u žalovaných, následkem čehož se tato lhůta stavěla, a to u prvního žalovaného od tohoto data do 30. 3. 2022, ze kdy pochází jeho konečné zamítavé stanovisko v dané věci, a u druhé žalované pak od tohoto data do dne 27. 6. 2022, kdy na požadavek žalobkyně negativně zareagovala tato účastnice řízení. Žaloba podaná dne 28. 6. 2022 tak již byla podána v případě obou žalovaných po marném uplynutí promlčecí lhůty, neboť její další prodloužení za pomoci aplikace § 652 o. z. není ani dle odvolacího soudu možné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu, a to v části jeho výroku I, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku o věci samé, napadla žalobkyně dovoláním.
10. Ve vztahu k nároku na náhradu škody žalobkyně v dovolání vymezila otázku, zda za nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 OdpŠk, v souvislosti s nímž má poškozený nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů právního zastoupení ve smyslu § 31 OdpŠk, lze považovat platební výměr na uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně, jestliže došlo k jeho zrušení na základě řádného opravného prostředku, který poškozený v řízení využil, a toto řízení bylo poté pravomocně zastaveno. Tím, že odvolací soud na tuto otázku odpověděl záporně, se měl dle názoru dovolatelky odchýlit nejen od jí uváděné judikatury Nejvyššího správního soudu, ale i od ustálené judikatury Nejvyššího soudu představované rozsudkem ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3718/2008, ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4679/2015, ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1132/2018, nebo ze dne 24. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2212/2022, jakož i od nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 18/01, a ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 38/06.
11. Další tři právní otázky pak dovolatelka zformulovala ve vztahu k nároku na náhradu utrpěné nemajetkové újmy. První z nich se týkala určení okamžiku počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty upravené v § 32 odst. 3 OdpŠk, respektive jejího konce a rozsahu jejího stavění podle § 35 odst. 1 OdpŠk, a to za situace, kdy k předběžnému uplatnění nároku podle § 14 OdpŠk došlo v poslední den této lhůty. Určil-li odvolací soud počátek běhu promlčecí lhůty na den právní moci posledního rozhodnutí v posuzovaném řízení (nikoli na den následující) a do jejího běhu rovněž započítal den, kdy došlo k předběžnému uplatnění nároku, jakož i den, kdy druhý žalovaný žalobkyni oznámil výsledek předběžného projednání, odchýlil se tím podle názoru žalobkyně od ustálené judikatury Nejvyššího soudu představované rozsudkem ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5112/2016, ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1776/2020, a ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3248/2020.
12. Odvolací soud měl taktéž pochybit, pokud za situace, kdy předběžné projednání nároku vycházejícího z posuzovaného řízení, které tvoří jeden celek, skončilo u jednoho z potencionálně solidárně odpovědných škůdců dříve než u druhého, stanovil konec promlčecí lhůty u každého ze žalovaných odlišně. Žalobkyně je přitom přesvědčena, že tato otázka dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu řešena.
13. Závěrem pak žalobkyně předestřela otázku, zda námitka promlčení vznesená prvním žalovaným není v rozporu s dobrými mravy, nelze-li po poškozeném požadovat, aby sám posuzoval míru případné společné odpovědnosti územního samosprávného celku a státu, přičemž v této souvislosti poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 76/17, s nímž je dle jejího názoru napadené rozhodnutí rovněž v rozporu.
14. Žalobkyně proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
15. První žalovaný se ve svém vyjádření k podanému dovolání vyslovil pro jeho odmítnutí, popř. zamítnutí, neboť napadený rozsudek považuje za správný a souladný s judikaturou dovolacího soudu. K části týkající se nároku na náhradu škody uvedl, že v dovolání zmiňovaná judikatura není přiléhavá. Navíc tvrzení žalobkyně, že platební výměry byly zrušeny na základě řádných opravných prostředků, není přesné, neboť tato rozhodnutí byla zrušena z důvodu prekluze práva na vyměření odvodu za porušení rozpočtové kázně (nebýt prekluze, druhý platební výměr by byl podle prvního žalovaného potvrzen). Co se týče nároku na náhradu nemajetkové újmy, první žalovaný trvá na tom, že tento nárok vůči němu předběžně uplatněn nebyl, přičemž předběžné uplatnění adresované druhé žalované vůči němu nemá žádné účinky (a to i kdyby byla dovozena solidární odpovědnost obou žalovaných, kterou nicméně první žalovaný odmítá). Nadto i pokud by k předběžnému uplatnění tohoto nároku u prvního žalovaného přeci jen došlo, nárok by byl od 30. 3. 2022 tak jako tak promlčen.
16. Druhá žalovaná se předně nedomnívá, že by ve vztahu k nároku na náhradu škody byla ve věci pasivně věcně legitimována, neboť platební výměry vydal první žalovaný v samostatné působnosti, přičemž druhá žalovaná současně odmítla názor žalobkyně o dělené či solidární odpovědnosti obou žalovaných, když za tuto škodu může odpovídat pouze první žalovaný. Nadto zrušení platebních výměrů a následné zastavení řízení z důvodu prekluze práva na vyměření odvodu za porušení rozpočtové kázně nelze chápat jako deklarování nezákonnosti zrušených rozhodnutí, pročež zde absentuje podmínka vzniku odpovědnosti za škodu představovaná existencí nezákonného rozhodnutí. K nároku na náhradu nemajetkové újmy pak druhá žalovaná uvedla, že subjektivní promlčecí lhůta, k jejímuž počítání se užije § 605 odst. 2 o. z., začala běžet dnem právní moci posledního rozhodnutí, jež bylo v posuzovaném řízení vydáno. Byl-li tento nárok předběžně uplatněn v poslední den této lhůty, promlčecí lhůta uplynula dnem, kdy bylo předběžné projednání skončeno. Opačný výklad by vedl k prodloužení promlčecí lhůty na šest měsíců a jeden den, což druhá žalovaná považuje za nepřípustné. Navíc žalobkyni nic nebránilo v tom, aby svůj nárok žalobou uplatnila již v průběhu předběžného uplatnění. I v případě, že by k promlčení nedošlo, má druhá žalovaná za to, že tvrzená nemajetková újma byla kompenzována již výše uvedenou prekluzí, vznesení nároku na náhradu nemajetkové újmy tedy považuje za rozporné s dobrými mravy, když navíc samotné posuzované řízení bylo důsledkem protiprávního jednání žalobkyně. Druhá žalovaná tedy považuje rozsudky soudů obou stupňů za správné, dovolání za nepřípustné, popř. nedůvodné, a navrhuje jeho odmítnutí nebo (soudě podle obsahu citovaného vyjádření) zamítnutí.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
18. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., přičemž současně obsahuje i všechny náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř.
19. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
20. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
21. Otázka, zda lze platební výměry na uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně považovat za nezákonná rozhodnutí ve smyslu § 8 OdpŠk, došlo- li k jejich zrušení na základě využití řádných opravných prostředků a řízení o odvodu bylo poté pravomocně zastaveno, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Při řešení této otázky se totiž odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, pokud s ohledem na učiněná skutková zjištění, jejichž revize není v dovolacím řízení možná – srov. § 241a odst. 1 větu první o.
s. ř. a contrario – a v souladu s nimiž žádný ze zrušených platebním výměrů nikdy nenabyl právní moci, přičemž počátek běhu lhůty stanovené pro splnění v nich uložené povinnosti měl vždy připadnout až na okamžik, v němž této právní moci nabydou (nikoliv tedy již na okamžik jejich doručení žalobkyni), dospěl k závěru, že tato rozhodnutí nelze za nezákonná ve smyslu § 8 OdpŠk považovat, pročež žalobkyni nárok připadající na náhradu škody představované náklady řízení, které měla na zrušení těchto rozhodnutí vynaložit, nepřiznal.
Poukázat lze v této souvislosti např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 3047/13, dále na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1954/2019, který byl publikován pod č. 35/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2722/2022, a na z nich plynoucí závěr, podle kterého aby bylo možno rozhodnutí orgánu veřejné moci považovat za nezákonné, je třeba
splnit dvě podmínky: rozhodnutí musí být v okamžiku svého zrušení pravomocné (případně vykonatelné bez ohledu na právní moc), a rozhodnutí musí být zrušeno nebo změněno příslušným orgánem pro nezákonnost. Podmínka pravomocného rozhodnutí přitom vychází z premisy, že do okamžiku nabytí právní moci má účastník řízení možnost bránit se odpovídajícími procesními prostředky a v rámci instančního přezkumu dosáhnout změny či zrušení rozhodnutí, které je pro něj nepříznivé, přičemž je současně zohledňováno, že v případě předběžně vykonatelného rozhodnutí (tj. vykonatelného bez ohledu na právní moc) může jeho výkonem dojít ke vzniku škody ještě předtím, než toto rozhodnutí právní moci nabyde. Ani jedna z těchto podmínek přitom v posuzovaném případě splněna nebyla. Oproti tomu judikatura, na kterou žalobkyně v dovolání v souvislosti s uvedenou otázkou poukázala, na řešení předmětné otázky přímo nedopadá.
22. Přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka počátku a konce běhu subjektivní promlčecí lhůty upravené v § 32 odst. 3 OdpŠk. Odvolací soud se předně neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, dospěl-li k závěru, že počátek běhu této lhůty vztahující se k nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení připadl na den právní moci posledního rozhodnutí, které v něm bylo vydáno, tedy na den 3. 8. 2021. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu totiž v této souvislosti dospěla k závěru, že v případě nepřiměřené délky řízení je stěží myslitelné, že by se poškozený o vzniklé nemajetkové újmě a jejím rozsahu dozvěděl později než okamžikem pravomocného skončení řízení, neboť nemajetková újma spočívá právě v nejistotě ohledně výsledku řízení a skončením řízení (připadajícím právě na okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno) je tato nejistota odstraněna a újma dovršena [srov. část III.
stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „Stanovisko“), a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 96/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. II. ÚS 117/2012, ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3968/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7.
2023, sp. zn. 28 Cdo 1750/2023]. Od ustálené judikatury dovolacího soudu se přitom odvolací soud neodchýlil ani svým závěrem, podle kterého by šestiměsíční subjektivní promlčecí lhůta upravená ve zmíněném ustanovení v projednávané věci uplynula (nebýt jejího stavění) dnem 3. 2. 2022 (nikoli tedy dnem 4. 2. 2022, jak se domnívala žalobkyně). V souladu s touto judikaturou totiž zmíněná subjektivní promlčecí lhůta je lhůtou určenou podle měsíců, jejíž konec tak podle § 605 odst. 2 o. z., ve spojení s § 26 OdpŠk, připadá na den, který se číslem shoduje se dnem, na který připadá skutečnost, od níž se tato lhůta počítá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.
12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3248/2020).
23. Odchýlení se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu se odvolací soud nedopustil ani při řešení otázky, zda je nárok na náhradu nemajetkové újmy, který žalobkyně vznesla vůči prvnímu žalovanému, promlčen, pokud na ni odpověděl kladně. Ani ve vztahu k této otázce tudíž nelze přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. dovodit. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že ke dni podání žaloby v této věci, jenž připadl na 28. 6. 2022, uvedená šestiměsíční subjektivní promlčecí lhůta ve vztahu k prvnímu žalovanému marně uplynula, předně se tím totiž neodchýlil od závěru vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1233/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. III. ÚS 2532/23, v souladu s nímž § 35 odst. 1 OdpŠk upravující stavění promlčecí lhůty v důsledku jeho předběžného uplatnění nelze aplikovat na běh promlčecí lhůty, v níž se promlčuje nárok na náhradu škody (újmy) způsobené při výkonu veřejné moci, za kterou odpovídá územní samosprávný celek, neboť se toto ustanovení vztahuje pouze na nároky na náhradu škody (újmy) uplatňované vůči státu. Současně je uvedený závěr odvolacího soudu v souladu se závěrem ustálené judikatury dovolacího soudu, podle kterého na uplynutí promlčecí lhůty ve vztahu k prvnímu žalovanému nemá vliv ani případná solidární odpovědnost tohoto žalovaného s druhou žalovanou. Nejvyšší soud totiž v rozsudcích ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. 33 Odo 716/2002, ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 32 Odo 529/2003, a ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 33 Odo 934/2005, vyložil, že splatnost závazků jednotlivých solidárních dlužníků nemusí být totožná a závazek každého solidárního dlužníka se také zvlášť promlčuje; promlčecí doba běží ve vztahu ke každému ze spoludlužníků zvlášť. Na tyto závěry pak dovolací soud dále navázal též v rozsudcích ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 493/2013, nebo ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1232/2021.
24. Otázka týkající se (ne)souladu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy taktéž přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Žalobkyně zde totiž svou dovolací argumentaci staví na námitce, kterou poprvé uplatňuje až v dovolacím řízení, a tudíž v rozporu se zněním § 241a odst. 6 o. s. ř., podle kterého v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy. Napadené rozhodnutí tak z pohledu předmětné otázky nemůže spočívat na nesprávném právním posouzení věci, přichází-li žalobkyně s námitkou, která z této otázky vychází, až v dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012, ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1480/2014, ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3709/2023, a ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2950/2022, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. I. ÚS 1092/23, a dále usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS 2458/22).
25. Potud (tj. ve vztahu k prvnímu žalovanému co do obou vznesených nároků a ve vztahu k druhé žalované co do nároku na náhradu škody) tedy Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
26. Při řešení otázky určení okamžiku uplynutí subjektivní promlčecí lhůty podle § 32 odst. 3 OdpŠk ve vztahu k druhé žalované, a to s ohledem na stavění této lhůty podle § 35 odst. 1 OdpŠk v důsledku předběžného uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy vůči ní ve smyslu § 14 OdpŠk, se však odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu odchýlil, pročež je v tomto rozsahu dovolání žalobkyně podle § 237 o. s. ř. přípustné.
IV. Důvodnost dovolání
27. Dovolání je ve zbývajícím rozsahu též důvodné.
28. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
29. Podle § 14 OdpŠk nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6 (odstavec 1). Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu (odstavec 3).
30. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.
31. Podle § 26 OdpŠk pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.
32. Podle § 32 odst. 3 OdpŠk se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.
33. Podle § 35 odst. 1 OdpŠk promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců.
34. Podle § 605 odst. 2 o. z. konec lhůty nebo doby určené podle týdnů, měsíců nebo let připadá na den, který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na který připadá skutečnost, od níž se lhůta nebo doba počítá. Není-li takový den v posledním měsíci, připadne konec lhůty nebo doby na poslední den měsíce.
35. Zákonný požadavek na předběžné projednání nároku u ústředního orgánu podle § 14 OdpŠk je podmínkou pro případné uplatnění nároku směřujícího vůči státu u soudu, a z toho důvodu se také podle § 35 OdpŠk u tohoto typu nároku po dobu (maximálně) šesti měsíců běh promlčecí lhůty staví. Jak Nejvyšší soud konstatoval v rozsudku ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3248/2020, a ze dne 16. 4. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3902/2023, po doručení stanoviska úřadu poškozenému (popř. jeho zástupci), dojde-li k němu v šestiměsíční lhůtě podle § 15 OdpŠk, počíná běžet zbývající část promlčecí lhůty, jejíž délka závisí na počtu dní, které zbývaly do konce promlčecí lhůty v době doručení žádosti úřadu. Totožný názor ostatně zastává i odborná literatura, která rovněž uvádí, že běh promlčecí lhůty pokračuje ode dne následujícího poté, co předběžné projednání skončilo, viz VOJTEK, P., BIČÁK, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, str. 405, nebo IŠTVÁNEK, F., SIMON, P., KORBEL, F. Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Komentář. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2020, str. 357–361. V již zmíněném rozsudku ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3248/2020, Nejvyšší soud nadto vyslovil závěr, že ke stavění promlčecí lhůty dochází již dnem, kdy je příslušná žádost podle § 14 OdpŠk úřadu doručena, tedy již v tento den promlčecí lhůta neběží.
36. V nyní řešeném případě posuzované řízení pravomocně skončilo dne 3. 8. 2021. Téhož dne tedy žalobkyni začala plynout šestiměsíční subjektivní promlčecí lhůta upravená v § 32 odst. 3 OdpŠk, jejíž poslední den by tak v souladu s § 605 odst. 2 o. z., aplikovaným ve spojení s § 26 OdpŠk, připadl na čtvrtek 3. 2. 2022. Tohoto dne však žalobkyně svůj nárok u druhé žalované předběžně uplatnila, pročež došlo v souladu s § 35 OdpŠk ke stavění promlčecí lhůty a tento den již do jejího běhu zahrnout nelze. Uvedený stav poté trval až do dne 27. 6. 2022, kdy bylo předběžné projednání skončeno a kdy tak z předmětné promlčecí lhůty zbýval do jejího kompletního uplynutí ještě jeden den, který po skončení předběžného projednání následoval, tj. den 28. 6. 2022. Pokud žalobkyně svou žalobu v tento den podala u soudu, učinila tak tedy dříve, než se její nárok vůči druhé žalované promlčel. Právní posouzení věci odvolacím soudem, který tento nárok vyhodnotil rovněž jako promlčený, je tudíž v dotčeném rozsahu nesprávné.
37. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádnou takovou vadu řízení však Nejvyšší soud nezjistil.
38. Nejvyšší soud tedy z výše uvedených důvodů napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. v části týkající se požadavku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy ve výši 111 205,48 Kč s příslušenstvím,
jenž byl vznesen vůči druhé žalované, jakož i v navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou zrušil. Protože důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu částečně zrušeno, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. v tomu odpovídajícím rozsahu také tento rozsudek a věc vrátil v této části soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
39. Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu, jež byly v tomto rozsudku vysloveny.
40. Vzhledem k tomu, že řízení o žalobě v části směřující vůči prvnímu žalovanému tímto rozhodnutím končí, Nejvyšší soud rozhodl o nákladech dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a zmíněným žalovaným. Podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. přitom zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo v části směřující vůči prvnímu žalovanému odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které prvnímu žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Přestože byl první žalovaný v řízení zastoupen advokátem, výše účelně vynaložených nákladů řízení, jež tomuto účastníku vznikly, byla stanovena pouze na částku 300 Kč, a to podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, tj. postupem, jenž se uplatní v případě účastníka nezastoupeného. Je tomu tak z důvodů plynoucích z nálezů Ústavního soudu ze dne ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2984/09, a ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2434/19, neboť povaha tohoto řízení neodůvodňuje aplikaci výjimky z pravidla, že statutární město je z veřejných prostředků dostatečně personálně a materiálně vybaveno k tomu, aby bylo schopno kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by muselo využívat právní pomoci advokátů.
41. O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou, a to včetně nákladů tohoto dovolacího řízení, rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 9. 2024
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu