30 Cdo 3902/2023

30 Cdo 3902/2023-405

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce P. M., zastoupeného Mgr. Josefem Havlíčkem, advokátem, se sídlem v Brně, Kozí 26/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 393 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 24 C 13/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 9. 2023, č. j. 17 Co 221/2022-375, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 9. 2023, č. j. 17 Co 221/2022-375, a rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 19. 8. 2022, č. j. 24 C 13/2019-331, se ve výrocích I, v rozsahu, jímž bylo žalobě vyhověno co do částky 105 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 1. 1. 2019 do zaplacení, jakož i v navazujících výrocích o nákladech řízení, zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu Brno-venkov k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.

1. Žalobce se (po částečném zpětvzetí žaloby a následné změně žaloby) domáhal zaplacení částky 393 000 Kč s příslušenstvím sestávající z částky 268 500 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nezákonného trestního stíhání, a částky 124 500 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nesprávného úředního postupu – nepřiměřené délky trestního řízení posléze vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 3/2015.

2. Okresní soud Brno-venkov (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 8. 2022, č. j. 24 C 13/2019-331, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 369 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do zaplacení částky 24 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok II), uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 117 190 Kč (výrok III), rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu Brno-venkov náklady řízení v plné výši s tím, že jejich přesná výše bude uvedena v samostatném usnesení (výrok IV), a zastavil řízení v části, v níž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 9 750 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok V).

3. V řešené věci jde o druhý rozsudek soudu prvního stupně. V souladu se závazným právním názorem odvolacího soudu vyzval soud prvního stupně žalobce k odstranění vad žaloby. V podání ze dne 3. 12. 2021 žalobce uvedl, že se domáhá náhrady za nemajetkovou újmu za trestní stíhání na základě nezákonného rozhodnutí v celkové výši 134 250 Kč (83 měsíců × 1 500 Kč za dobu od května 2011 do března 2018, a 13 měsíců × 750 Kč za období od sdělení podezření do zahájení trestního stíhání), a náhrady za nemajetkovou újmu za nesprávný úřední postup ve výši 134 250 Kč (83 měsíců × 1 500 Kč za dobu od května 2011 do března 2018 a 13 měsíců × 750 Kč za období od sdělení podezření do zahájení trestního stíhání).

Podle žalobce bylo již z obsahu žaloby zřejmé, že uplatnil nárok na náhradu jak za nezákonné trestní stíhání, tak i za jeho nepřiměřenou délku. Dále žalobce odkázal na svá předchozí písemná podání, v nichž popsal, jak nezákonné trestní stíhání vnímal, čím trpěl, a s jakými obavami po celou dobu žil. Podáním ze dne 14. 7. 2022 žalobce změnil žalobu tak, že na náhradě za nemajetkovou újmu z titulu nezákonného rozhodnutí požadoval částku 268 500 Kč (3 000 Kč měsíčně za období od května 2011 do března 2018 a ve výši 1 500 Kč měsíčně za období od dubna 2010 do dubna 2011) a na náhradě za nemajetkovou újmu za nesprávný úřední postup požadoval částku 124 500 Kč, a to 1 500 Kč měsíčně za období od května 2011 do března 2018 (tj. v této části vzal žalobu ohledně částky 9 750 Kč s příslušenstvím zpět).

Na jednání konaném dne 15. 8. 2022 připustil soud prvního stupně změnu žaloby tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 268 500 Kč s 9,75% úrokem z prodlení od 1. 1. 2019 do zaplacení z titulu nemajetkové újmy na základě nezákonného rozhodnutí a rozhodl o zastavení řízení v části, v níž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 9 750 Kč s 9,75% úrokem z prodlení od 1. 1. 2019 do zaplacení z titulu nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup.

4. Ohledně průběhu trestního stíhání žalobce vzal soud prvního stupně ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 43 T 3/2015 vzal za prokázané, že dne 31. 3. 2009 byl Ministerstvem vnitra, Inspekcí Policie České republiky, sepsán záznam o zahájení úkonů trestního řízení ve věci podezření ze spáchání trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen „trestní zákon“), ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona, kterého se měli dopustit žalobce, J. N. a I. K. Dne 19. 4. 2010 byl žalobce předvolán k podání vysvětlení, žalobce se rozhodl využít svého práva nevypovídat. Dne 13. 5. 2011 rozhodl státní zástupce Okresního státního zastupitelství Brno-venkov pod sp. zn. SV 13/2011-1 o zahájení trestního stíhání žalobce, P. K., J. N., L. K. a I. K. s tím, že žalobce byl obviněn ze spáchání zvlášť závažného zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „trestní zákoník“). Proti usnesení o zahájení trestního stíhání podal žalobce stížnost, která byla usnesením Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 19. 8. 2011, č. j. 5 KZV 11/2011-46, odmítnuta. Dne 3. 11. 2011 žalobce jako obviněný vypovídal před Okresním státním zastupitelstvím Brno-venkov. Dne 15. 12. 2014 byl žalobce Krajským státním zastupitelstvím v Brně upozorněn na změnu právní kvalifikace s tím, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, bude kvalifikován jako zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a), § 23 trestního zákoníku. Dne 3. 2. 2015 byla Krajským státním zastupitelstvím v Brně pod sp. zn. 5 KZV 11/2011-620 podána obžaloba. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 11. 2016, sp. zn. 43 T 3/2015, zprostil všechny obžalované obžaloby s tím, že v žalobním návrhu označené skutky nejsou trestným činem. Odvolání státního zástupce bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 3. 2018, č. j. 3 To 16/2017-9420, zamítnuto.

5. Dále učinil skutková zjištění ohledně výše příjmu žalobce v letech 2010, 2011 a 2015, o žalobcem prodělaném onkologickém onemocnění, o zajištění zbrojního průkazu a zbraně (pistole a střeliva) žalobce, o dopadu trestního stíhání do rodinných, pracovních a společenských poměrů žalobce, jakož i o zdravotním a psychickém stavu žalobce a dalších následcích v jeho osobnostní sféře.

6. Ze sdělení žalované ze dne 29. 4. 2019, č. j. MSP-2407/2018-ODSK-ODSK/4, soud zjistil, že ve věci spoluobviněného J. N. (který byl stíhán společně s žalobcem) žalovaná přiznala J. N. celkové odškodnění ve výši 461 479 Kč. Součástí této částky bylo zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím ve výši 123 000 Kč. Při výpočtu bylo vycházeno ze základního zadostiučinění za každý započatý měsíc vedení trestního stíhání v částce 1 000 Kč, která byla zvýšena o 10 % (povaha trestní věci), o 30 % (mimořádně vysoký zásah do osobnostní sféry) a o dalších 10 % (z důvodu dosavadní bezúhonnosti). Výsledná částka byla po těchto úpravách stanovena na 1 500 Kč za každý měsíc trestního stíhání. Dále se přiznané zadostiučinění skládalo ze zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem. Zde bylo vycházeno z toho, že trestní stíhání trvalo od 13. 5. 2011 do 7. 3. 2018 (tedy stejně jako v případě žalobce). Žalovaná tuto dobu shledala nepřiměřenou. Při stanovení náhrady žalovaná vycházela ze základní částky ve výši 17 500 Kč za rok řízení. Tato částka byla ponížena o 20 % (z důvodu skutkové i právní složitosti věci) a o dalších 20 % (z důvodu podílu N. na celkové délce řízení); naopak byla náhrada zvýšena o 25 % (z důvodu významu pro poškozeného, který byl obviněn z trestné činnosti, kterou měl spáchat v souvislosti se svým podnikáním). Výše náhrady tak činila 86 771 Kč.

7. Podáním ze dne 29. 6. 2018 uplatnil žalobce u žalované nárok na náhradu škody spočívající v nákladech na právní zastoupení v trestním řízení ve výši 136 655 Kč a zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním ve výši 282 000 Kč. Stanoviskem ze dne 22. 5. 2019, č. j. MSP-1793/2018-ODSK-ODSK/8, žalovaná přiznala žalobci částku 130 172 Kč jako náhradu škody spočívající v nákladech na právní zastoupení žalobce v trestním řízení a v případě nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nezákonného trestního stíhání žalobce konstatovala, že trestním stíháním žalobce vedeným Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 43 T 3/2015 došlo k zásahu do práv žalobce a za tento zásah se omluvila.

8. Soud prvního stupně posoudil nárok žalobce podle § 3 odst. 1, § 5, § 8 odst. 1, § 13 odst. 1, a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), a dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení došlo jak k vydání nezákonného rozhodnutí, tak k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení.

9. V souladu se zrušovacím rozhodnutím odvolacího soudu se soud prvního stupně zabýval posouzením, zda žalobce podanou žalobou uplatnil nárok na odškodnění z titulu nezákonného rozhodnutí, tedy za újmu způsobenou nezákonně vedeným trestním stíháním, nebo nárok na odškodnění za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, tedy nesprávným úředním postupem, nebo oba tyto nároky. Podle soudu prvního stupně žalobce nemajetkovou újmu vymezil opakovaně v řadě podání, které v průběhu řízení učinil, a to naposledy v podání ze dne 14. 7. 2022, v němž rekapituloval, v čem konkrétně újma spočívá a vysvětlil, jakou újmu pojí s nezákonným rozhodnutím a jakou újmu pojí s nepřiměřenou délkou řízení. Ze samotné žaloby sice nebylo jednoznačně patrné, jaké nároky žalobce uplatňuje, i v ní však byla obsažena skutková tvrzení o nepřiměřené délce trestního řízení a o tom, že v důsledku toho trpěl žalobce dlouhodobě nejistotou ohledně výsledku řízení, jakožto typickým důsledkem nepřiměřené délky řízení. Přestože z žaloby jednoznačně nevyplývalo, jaké nároky žalobce uplatnil, z jeho dalších podání ze dne 11. 7. 2019 a ze dne 30. 10. 2019 to již patrné bylo, neboť žalobce v nich uvedl způsob vyčíslení obou nároků. Žalovanou vznesenou námitku promlčení proto soud prvního stupně posoudil jako nedůvodnou, jelikož se neztotožnil s tvrzením žalované, že žalobce uplatnil nárok na odškodnění za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, tedy nesprávným úředním postupem, až v podání ze dne 3. 12. 2021.

10. V případě nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nesprávného úředního postupu – nepřiměřené délky řízení bylo trestní stíhání žalobce započato usnesením ze dne 13. 5. 2011 a ukončeno rozhodnutím odvolacího soudu ze dne 7. 3. 2018. Trestní stíhání tak trvalo 6 let a 10 měsíců. Za tuto dobu věc po přípravném řízení projednával soud prvního stupně a k odvolání státního zástupce soud odvolací. Ve věci bylo shledáno několik průtahů, které vyplývají už i jen ze skutečnosti, že obžaloba byla podána až dne 3. 2. 2015, tj. téměř po 4 letech od zahájení trestního stíhání. Soud prvního stupně považoval za adekvátní částku 1 500 Kč za každý měsíc trestního stíhání, celkem tedy částku 123 000 Kč (1 500 Kč × 82; ohledně částky 1 500 Kč byla žaloba v této části zamítnuta, neboť trestní stíhání trvalo 82, nikoli 83 měsíců). Soud neshledal žádný důvod snížit zadostiučinění, neboť nedovodil, že by se žalobce na celkové délce trestního řízení jakkoli podílel (žalovaná to ani nenamítala), pro snížení zadostiučinění nesvědčil ani význam trestního řízení pro žalobce, jelikož byl obviněn z trestné činnosti, kterou měl spáchat v souvislosti se svým podnikáním (zajišťováním prostor pro svoje podnikání). Rovněž kritérium postupu orgánů činných v trestním řízení podle soudu prvního stupně svědčí ve prospěch vyššího zadostiučinění, neboť žalobce byl nejprve obžalován pro trestný čin zneužití informace v obchodním styku, kterého se ani hypoteticky dopustit nemohl, v dalším průběhu řízení pak byla opakovaně měněna právní kvalifikace skutku, který byl žalobci kladen za vinu.

11. K nároku žalobce na zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nezákonného rozhodnutí – nezákonného trestního stíhání bylo mezi stranami nesporné, že usnesením Okresního státního zastupitelství Brno-venkov ze dne 13. 5. 2011, sp. zn. SV 13/2011, bylo proti žalobci zahájeno trestní stíhání pro spáchání zvlášť závažného zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, odst. 4 trestního zákoníku. Toto usnesení je podle soudu prvního stupně třeba považovat za nezákonné rozhodnutí, neboť žalobce byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2016, č. j. 43 T 3/2015-9310, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 3. 2018, č. j. 3 To 16/2017-9420, zproštěn obžaloby. Při hodnocení povahy trestní věci soud zohlednil, že žalobce byl obžalován ze závažné trestné činnosti, kterou měl spáchat v souvislosti se svým podnikáním, byl ohrožen trestem odnětí svobody v trvání 5 až 10 let nepodmíněně. Navíc byl nejprve obžalován pro trestný čin zneužití informace v obchodním styku, kterého se ani hypoteticky dopustit nemohl, v dalším průběhu řízení pak byla opakovaně měněna právní kvalifikace skutku, který byl žalobci kladen za vinu. Při hodnocení délky řízení soud prvního stupně uvedl, že řízení trvající 82 měsíců bylo nepřiměřeně dlouhé, žalobce k jeho délce svým postojem nijak nepřispěl. Podle soudu bylo namístě přihlédnout též k žalobcově dosavadní bezúhonnosti. Soud proto přiznal žalobci zadostiučinění ve výši 3 000 Kč za každý měsíc trestního stíhání, tj. celkem částku 246 000 Kč (3 000 Kč × 82, nikoli 83 měsíců). Za dobu od sdělení podezření do zahájení trestního stíhání nelze náhradu nemajetkové újmy přiznat, proto byla žaloba co do částky 22 500 Kč zamítnuta.

12. Soud prvního stupně nesouhlasil s námitkou žalované, že žalobce řádně netvrdil následky trestního stíhání v jeho osobnostní sféře, neboť žalobce jak v žalobě, tak i v dalších podáních podrobně popsal, jaké dopady mělo trestní stíhání do jednotlivých sfér jeho života. Soud se neztotožnil ani s tvrzením žalované, že by žalobce tyto dopady spojoval výhradně s medializací svého případu, resp. že by státu přičítal aktivní podíl na medializaci, poukázal jen na skutečnost, že v souvislosti s případem vyšly novinové články o „boskovické mafii“ s tím, že jeho pověst byla narušena už jen v důsledku samotného nezákonného obvinění, kdy na něj bylo nahlíženo jako na pachatele činu, z něhož byl obviněn. Soud měl naopak za to, že provedenými důkazy bylo žalobcem tvrzené poškození jeho osobnosti prokázáno s tím, že byl závažným způsobem postižen na svém osobním, rodinném, profesním i veřejném životě. Podle soudu byl prokázán rovněž dopad trestního stíhání do zdravotního stavu žalobce, který v jeho průběhu onkologicky onemocněl. Prokázán byl i dopad do ekonomické situace žalobce.

13. Žalovaná byla povinna k zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu na základě žádosti žalobce ze dne 29. 6. 2018 do 6 měsíců v souladu s § 15 OdpŠk, protože dluh v této lhůtě nezaplatila, je podle soudu prvního stupně počínaje dnem 1. 1. 2019 v prodlení a žalobci byl proto podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, přiznán rovněž úrok z prodlení.

14. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 351 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím; ohledně částky 18 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok I), ve výroku III změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 90 870 Kč (výrok II), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV (výrok III) a uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 10 800 Kč (výrok IV).

15. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v posuzované věci žalobce uplatnil žalobou ze dne 15. 1. 2019 nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nedůvodným trestním stíháním a rovněž i vzniklou nepřiměřenou délkou řízení, když uzavřel, že přestože v podané žalobě žalobce uplatněné nároky výslovně právně nekvalifikoval, což není jeho povinností, zcela nepochybně je skutkově vymezil jak v žalobě, tak i dalších podáních. Za této situace pak považoval odvolací soud za zcela správný závěr soudu prvního stupně, že vzhledem k běhu zákonných promlčecích lhůt není nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu z důvodu nesprávného úředního postupu promlčen.

16. Při určení výše přiměřeného zadostiučinění za nesprávný úřední postup vyšel odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, ze zjištění, že Okresním státním zastupitelstvím Brno-venkov bylo dne 13. 5. 2011 zahájeno proti žalobci trestní stíhání, dne 26. 1. 2015 byla podána obžaloba pro spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu, a dne 10. 11. 2016 vydal trestní soud zprošťující rozsudek z důvodu, že v žalobě označené skutky nejsou trestným činem. Odvolání státního zástupce proti zprošťujícímu rozsudku bylo zamítnuto usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7.

3. 2018 s právní moci k témuž dni. Trestní stíhání žalobce tak trvalo 82 měsíců, tedy téměř 7 let a žalobce byl během nich vystaven značné nejistotě ohledně výsledku trestního řízení, v němž mu hrozilo uložení vysokého trestu, neboť byl obžalován ze závažné trestné činnosti, a význam trestního řízení tak pro něj byl nepochybně značný. Soud prvního stupně proto správně stanovil základní částku přiměřeného zadostiučinění ve výši 1 500 Kč za každý měsíc trestního stíhání, tedy částku 18 000 Kč za rok, a to i s přihlédnutím k dalším kritériím vyplývajícím z § 31a odst. 3 OdpŠk.

Ve shodě se soudem prvního stupně pak dospěl odvolací soud k závěru, že výše ročního odškodnění v asi polovině sazby vyplývající ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), která se stanovuje v rozmezí od 15 000 Kč do 20 000 Kč za rok trvání řízení (mimo první dva roky), je zcela přiměřená a nejsou zde žádné důvody jakkoli stanovenou základní částku dále modifikovat.

Soudem prvního stupně přiznaná částka zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního řízení však dle odvolacího soudu nebyla vyčíslena správně, neboť soud prvního stupně přiznanou částku nesnížil za první dva roky řízení na polovinu a přiznal tak žalobci částku o 18 000 Kč vyšší, než mu náleží. Správná výše přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení tak činí 105 000 Kč.

17. V případě nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím, tedy za vedené trestní stíhání žalobce, které bylo ukončeno zprošťujícím rozsudkem soudu, vyšel soud prvního stupně ze správně stanovené částky 3 000 Kč za každý měsíc trestního stíhání, takže za 82 měsíců náleží žalobci zadostiučinění ve výši 246 000 Kč. Odvolací soud přisvědčil též hodnocení kritéria povahy trestní věci, délky trestního řízení a následků způsobených trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby soudem prvního stupně a pro stručnost na jeho posouzení odkázal. Odvolací soud v této souvislosti nepřehlédl, že žalovaná přiznala osobě, která byla stíhána společně s žalobcem, a to spoluobviněnému J. N., celkové zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou uvedeným trestním stíháním rovněž v penězích, a to částkou 461 479 Kč, přičemž základní částky přiznaná N., jak za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím, tak také za nesprávný úřední postup jsou zcela srovnatelné s posuzovanou věcí.

18. Podle názoru odvolacího soudu nedošlo v řešené věci věci ani ke zdvojení posuzovaných kritérií, neboť soud prvního stupně je správně zkoumal u každého z jednotlivě uplatněných samostatných nároků. Základní částku přiznanou z titulu nesprávného úředního postupu nestanovil v maximální možné výši 20 000 Kč, nýbrž asi v polovině běžně přiznávaných sazeb a základní částku 18 000 Kč za rok s ohledem na délku řízení nijak nenavyšoval. Při stanovení výše zadostiučinění za nezákonné rozhodnutí pak správně posuzoval všechna kritéria, která měl, a rovněž základní částka 1 500 Kč za jeden měsíc trvání trestního řízení není podle názoru soudu nijak nadsazená a lze ji mít s ohledem na ostatní konkrétní okolnosti tohoto případu za zcela přiměřenou. Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce žalované, že žalobci nenáleží odškodnění za nezákonné rozhodnutí vzhledem k tomu, že nebyla zjištěna příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a žalobcem tvrzenými následky způsobenými v jeho osobnostní sféře, když ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že v posuzované věci bylo prokázáno žalobcem tvrzené poškození jeho osobnosti, neboť bylo zjištěno, že byl závažným způsobem postižen na svém osobním, rodinném, profesním i veřejném životě. Soud prvního stupně rovněž správně uvedl, že trestní stíhání žalobce bylo velmi pravděpodobně jedním z faktorů, který vedl k jeho onkologickému onemocnění, a rovněž se nepochybně vysokou měrou podílel i na zjištěných negativních dopadech v rodinném a pracovním životě žalobce, ovlivnil nepříznivě i jeho ekonomickou situaci a měl i negativní dopad na jeho dobrou pověst a jméno jako lékaře gynekologa v místě, kde profesně působil. Konečně odvolací soud nepřisvědčil ani námitce žalované, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně bylo náležitě a přesvědčivě zdůvodněno.

II. Dovolání a vyjádření k němu

19. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná (dále též „dovolatelka“), jednající pověřeným zaměstnancem s doloženým právnickým vzděláním, v rozsahu výroku I, včasným dovoláním.

20. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka v nesprávném právním řešení otázky, zda je výslovné vymezení nároku žalobce spočívající v nesprávném úředním postupu, tj. nepřiměřené délce soudního řízení, učiněné po výzvě odvolacího soudu novým – dosud neuplatněným nárokem. Dovolatelka má za to, že posouzením námitky promlčení v souvislosti s nárokem plynoucím z titulu nepřiměřené délky řízení se odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 493/2013, z něhož vyplývá, že promlčecí lhůta se staví jen ohledně toho nároku, který byl žalobou uplatněn. Ten je přitom vymezen nejen žalobním žádáním, ale hlavně skutkovým vymezením. Dle dovolatelky se tak nelze domnívat, že by každá žaloba směřující proti státu z titulu odškodnění újmy způsobené výkonem veřejné moci stavěla běh promlčecí doby ve vztahu ke všem újmám a ke všem jejich příčinám, které mohly mezi poškozeným a státem vzniknout.

21. Žalobce byl zproštěn obžaloby dne 7. 3. 2018, přičemž dne 29. 6. 2018 uplatnil u žalované pouze nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním, nikoli nárok na zadostiučinění z titulu nesprávného úředního postupu – nepřiměřené délky řízení. Tento nárok nebyl dle dovolatelky uplatněn ani žalobou ze dne 15. 1. 2019. Ke dni 9. 3. 2019 byl tedy nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky řízení promlčen. Dodatečné vymezení nároků žalobcem provedené v písemném vyjádření ze dne 3. 12. 2021 dle dovolatelky není právně relevantní.

22. Dovolání má být přípustné též pro řešení otázky, zda je namístě u uplatněného nároku na zadostiučinění spočívajícího v nepřiměřené délce řízení (nesprávný úřední postup), hodnotit a přičítat intenzitu nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí, je-li tento nárok uplatněn samostatně, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011.

23. Podle dovolatelky je zjevné, že odvolací soud zdvojil kritéria, na jejichž základě rozhodl o výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jelikož v případě zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení přihlédl mimo jiné k tomu, že se jednalo o trestní řízení, které mělo pro žalobce vyšší význam a že docházelo ke změně právní kvalifikace skutku. Vzhledem k tomu, že žalobce vznesl samostatný nárok na náhradu nemajetkové újmy za trestní stíhání, neměl soud k tomuto kritériu v rámci úvah o přiměřené výši zadostiučinění z titulu nepřiměřené délky přihlížet. Odvolací soud se tak dopustil nepřípustného zdvojení hodnotících kritérií, kdy pro hodnocení nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení byla využita hodnotící kritéria pro nemajetkovou újmu za nezákonné rozhodnutí. Stejně tak byla při hodnocení nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí aplikována soudem kritéria, která se mají využít výlučně pro hodnocení nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního řízení.

24. Dovolatelka nesouhlasí ani se zvýšením zadostiučinění na základě kritéria významu řízení pro poškozeného. Trestní řízení je sice podle setrvalé judikatury považováno za typ řízení, u něhož se zvýšený význam presumuje, to však neznamená, že se musí nezbytně projevit v navýšení základní částky, navíc v situaci, kdy je žalobce zároveň odškodňován za samotné trestní stíhání. Pokud tedy soudy obou stupňů navyšují zadostiučinění v souvislosti s délkou řízení podle kritéria významu řízení pro poškozeného, odškodňují žalobce dvakrát za totéž.

25. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku I zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

26. Žalobce ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedl, že v podstatě celé dovolání považuje za opakování subjektivních závěrů žalované, s nimiž se již dříve oba nižší soudy přesvědčivě a beze zbytku vypořádaly. Žalobce odmítl znovu opakovat svou argumentaci z předchozího řízení, pouze ve vztahu k námitce promlčení vznesené žalovanou při jednání soudu prvního stupně dne 22. 6. 2022, tedy po více než 3 letech trvání řízení, odkázal na obsah svých podání ze dne 14. 7. 2022 a ze dne 9. 11. 2022, z nichž má vyplývat, že již při uplatnění nároku u žalované a následně i v podané žalobě uvedl, že se domáhá zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve smyslu § 31a OdpŠk, která zahrnuje jak nesprávný úřední postup, tak nezákonné rozhodnutí. Žalobce nepovažoval podané dovolání za důvodné, proto navrhl jeho odmítnutí a zavázání žalované k náhradě nákladů dovolacího řízení žalobci.

III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání

27. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“

28. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.

29. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

30. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

31. Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací

návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).

32. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu platí, že k podání dovolání je oprávněn (subjektivně legitimován) jen ten z účastníků řízení, jemuž byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena újma na právech a tuto újmu lze napravit tím, že Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněné pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2389/2014, a ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3212/2015). Žalovaná takovou osobou není v rozsahu, v jakém byla odvolacím soudem zamítnuta žaloba co do částky 18 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím, neboť v tomto rozsahu byla ve věci úspěšná. V této části je tak dovolání podáno neoprávněnou osobou, a tedy subjektivně nepřípustné.

33. V rozsahu nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutí o zahájení trestního stíhání dovolatel nevymezuje ve smyslu § 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o. s. ř. žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení mělo napadené rozhodnutí záviset, ani nevymezuje předpoklady přípustnosti dovolání. Má-li být přitom i v tomto případě předpoklad přípustnosti dovolání naplněn odchýlením se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pak takovou praxi neoznačuje. Vytýká-li odvolacímu soudu, že při hodnocení nemajetkové újmy aplikoval kritéria, která se mají využít výlučně pro hodnocení nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního řízení, pak nijak nespecifikuje, jaká údajně nepřípustná kritéria má na mysli. V dovolání přitom nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (§ 241a odst. 4 o. s. ř.). Dovolání tak v tomto rozsahu trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.

34. Dovolání je v rozsahu, v jakém bylo odvolacím soudem přiznáno žalobci zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trestního stíhání, podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky promlčení práva na zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky řízení, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

35. Dovolání je ve stejném rozsahu ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné rovněž pro řešení otázky hodnocení kritéria významu řízení pro poškozeného v rámci nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení, je-li tento nárok uplatněn samostatně vedle nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nezákonného trestního stíhání, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

36. Dovolání je důvodné.

37. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení takové vady řízení neshledal.

38. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).

39. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

40. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

41. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).

42. Podle § 32 odst. 3 OdpŠk se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

43. Podle § 35 odst. 1 OdpŠk promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců.

44. Podle § 26 OdpŠk pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

45. Citované ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk představuje komplexní úpravu běhu promlčecí lhůty pro nároky na náhradu nemajetkové újmy v režimu odpovědnosti státu. Kombinuje dvě na sobě nezávislé promlčecí lhůty, a to šestiměsíční subjektivní a desetiletou objektivní s tím, že pokud je újma způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nedodržení zákonné či přiměřené lhůty pro učinění úkonu nebo vydání rozhodnutí, je konec běhu obou lhůt dále modifikován větou druhou citovaného ustanovení (srov. komentář k § 32 odst. 3 in Ištvánek, F., Korbel, F., Simon, P. Zákon o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2017, ISBN: 978-80-7552-521-5).

46. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby, v níž musí být uplatněny nároky na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem (ať již podle § 22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. či dle § 32 odst. 1 OdpŠk) a nároky na náhradu nemajetkové újmy (§ 32 odst. 3 OdpŠk), se odvíjí od okamžiku, kdy se poškozený o škodě či nemajetkové újmě dozvěděl, tedy kdy prokazatelně získal vědomost o tom, že došlo k jejich vzniku. K uplatnění nároku u soudu přitom není třeba znát přesnou výši majetkové či nemajetkové újmy. Postačuje, nabyl-li poškozený vědomost o rozsahu újmy vyjádřitelné v penězích, a to alespoň v přibližné sumě s možností jejího dodatečného zpřesnění v soudním řízení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2758/2004, a ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3512/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3005/2010). O výši nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení se poškozený dozví nejpozději k okamžiku skončení posuzovaného řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1529/2011). Ve Stanovisku pak Nejvyšší soud přijal závěr, že co se týče skončení řízení ve smyslu § 32 odst. 3 věty druhé OdpŠk je třeba vycházet z toho, že konečným okamžikem řízení je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno. V podmínkách České republiky je tedy nutno do doby řízení započítat i případné řízení o dovolání, řízení o kasační stížnosti i řízení o stížnosti ústavní, a to i tehdy, bylo-li toto řízení pro poškozeného neúspěšné (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4501/2011).

47. Zákonný požadavek na předběžné projednání nároku u ústředního orgánu podle § 14 OdpŠk je podmínkou pro případné uplatnění nároku u soudu, a z toho důvodu se také podle § 35 OdpŠk po dobu šesti měsíců běh promlčecí lhůty staví. Poté pokračuje běh promlčecí lhůty dále, pokud tato v důsledku uplynutí šestiměsíční lhůty nepočala běžet již dříve. Z uvedeného vyplývá, že poškozený ani po dobu předběžného projednání nemůže přestat sledovat běh promlčecí lhůty, přičemž mu nic nebrání v podání žaloby i předtím, než se úřad vyjádří, zvláště pokud poškozenému hrozí promlčení jeho práva. Ostatně § 14 OdpŠk stanoví podmínku uplatnění nároku u příslušného úřadu, nikoliv vydání stanoviska (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1529/2011). Po doručení stanoviska úřadu (poškozenému či jeho zástupci), dojde-li k němu v šestiměsíční lhůtě podle § 15 OdpŠk, počíná běžet zbývající část promlčecí lhůty, jejíž délka závisí na počtu dní, které zbývaly do konce promlčecí lhůty v době doručení žádosti úřadu (§ 14 OdpŠk).

48. Odvolací soud však podle uvedené rozhodovací praxe nepostupoval, pokud ve shodě se soudem prvního stupně uvedl, že v posuzované věci žalobce uplatnil svou žalobou ze dne 15. 1. 2019 nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nedůvodným trestním stíháním a rovněž i vzniklou nepřiměřenou délkou řízení, a v této souvislosti pouze přisvědčil soudu prvního stupně, že s ohledem na běh zákonných promlčecích lhůt nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu z důvodu nesprávného úředního postupu není promlčen, aniž se zabýval tím, zda žalobce uplatnil právo na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřenou délkou řízení u žalované, případně u soudu ještě před uplynutím promlčecí lhůty, tj. podle § 32 odst. 3 OdpŠk před uplynutím lhůty 6 měsíců od skončení řízení, které bylo dle shora uvedených skutkových zjištění skončeno rozhodnutím odvolacího soudu dne 7. 3. 2018, přičemž byl-li nárok předběžně uplatněn u Ministerstva spravedlnosti, prodlužuje se tato promlčecí lhůta o dobu předběžného projednání, maximálně však o 6 měsíců, ovšem jen tehdy, byl-li takový nárok i u Ministerstva spravedlnosti uplatněn ještě v šestiměsíční promlčecí lhůtě. Právní posouzení otázky promlčení práva na zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky řízení je tak neúplné, tudíž nesprávné.

49. V rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněném pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud k posuzování nároku na náhradu újmy způsobené trestním stíháním a nároku na náhradu újmy z titulu nepřiměřené délky trestního řízení uvedl, že je třeba věnovat zvýšenou pozornost možnému zdvojení uplatňovaného nároku založeného na totožném skutkovém základě, a to zejména ve spojení s možnou nepřiměřenou délkou trestního stíhání. Úkolem soudu proto je, aby na základě vylíčených skutkových tvrzení právně posoudil, mezi jakou újmou (jako následkem) a jakou skutečností (jakožto příčinou této újmy), má být příčinná souvislost zjišťována, a zda se jedná o nárok jediný, či zda žalobce v rámci svých žalobních tvrzení vymezuje nároků více. Zatímco nepřiměřená délka řízení typicky způsobuje újmu spočívající zejména v nejistotě ohledně výsledku řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010) a udržování osoby obviněné z trestné činnosti v tomto stavu nejistoty, samotné trestní stíhání způsobuje zpravidla újmy, které by se souhrnně daly označit za morální poškození osobnosti (integrity) poškozeného v době trestního stíhání a narušení jejího soukromého, rodinného, popřípadě i jiného života (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2773/2011).

50. Domáhá-li se poškozený zároveň nároku na náhradu nemajetkové újmy z titulu trestního stíhání, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením a z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk), není u druhého uvedeného nároku namístě vycházet z předpokladu vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného [§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009], neboť tato skutečnost bude zohledněna v posouzení prvního z uvedených nároků. Pokud již dříve došlo k odškodnění újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního stíhání, u kterého bylo v rámci stanovení přiměřeného zadostiučinění zohledněno kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného v tom, že šlo o trestní stíhání a z toho důvodu došlo ke zvýšení základní částky odškodnění, je třeba tuto skutečnost ve stejném rozsahu zohlednit i při stanovení přiměřeného zadostiučinění za újmu způsobenou trestním stíháním, aby nedocházelo ke dvojímu odškodnění téhož. Obdobná korelace přichází do úvahy i při uplatňování obou uvedených nároků při posuzování kritéria délky trestního stíhání, jestliže ji lze mít zároveň za nepřiměřenou. Nelze vyloučit, že újma takto vzniklá projevující se nejistotou poškozeného může zahrnovat a takto kompenzovat i některé následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby.

51. Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že přiměřeným zadostiučiněním za nepřiměřenou délku trestního řízení je částka 18 000 Kč za rok vzhledem ke značnému významu řízení pro žalobce, je jeho právní posouzení věci nesprávné.

52. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, v jakém bylo žalobě vyhověno ohledně zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení v částce 105 000 Kč s příslušenstvím, ohledně výše uvedených právních otázek nesprávné a tato nesprávnost se projevuje rovněž v rozhodnutí soudu prvního stupně, postupoval dovolací soud podle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním rozsudek soudu prvního stupně ve výše uvedeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve zbývajícím rozsahu (v jakém byla odvolacím soudem zamítnuta žaloba co do částky 18 000 Kč s příslušenstvím a v jakém bylo žalobě vyhověno co do částky 246 000 Kč s příslušenstvím) pak dovolání žalované dílem pro nepřípustnost a dílem pro vady odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

53. V dalším řízení soud prvního stupně nejprve znovu posoudí námitku promlčení vznesenou žalovanou a v případě, že ji opět neshledá důvodnou, se bude následně zabývat i formou a výší přiměřeného zadostiučinění ve smyslu shora uvedených právních závěrů dovolacího soudu. Přitom bude mít na zřeteli, že způsob, na jehož základě má být odůvodněna výše přiměřeného zadostiučinění, Nejvyšší soud vyložil v bodě VI Stanoviska, kde mimo jiné uvedl: „Částku, k níž se dospěje součinem základní částky za jeden rok řízení (modifikované za prvé dva roky řízení) a celkové doby řízení počítané v letech či měsících, lze následně upravovat v důsledku působení jednotlivých faktorů uvedených pod písmeny b) až e) § 31a odst. 3 zákona (OdpŠk) podle kritérií, která jsou však neuzavřeným výčtem okolností, k nimž lze v konkrétní věci při stanovení konečné výše odškodnění přihlédnout a základní částku je možno přiměřeně zvýšit či snížit.“ Nejvyšší soud dále konstatoval, že při stanovení základní částky bude hrát roli zejména celková doba řízení. Navíc, bylo-li řízení celkově extrémně dlouhé, bude se přiznaná částka za příslušný časový úsek blížit horní hranici uvedeného intervalu (tj. 15 000 Kč až 20 000 Kč za jeden rok řízení). Z napadeného rozhodnutí by tak mělo vyplývat, nejen jak soud dospěl k stanovení základní částky, ale i to, jak tuto částku podle kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk procentuálně modifikoval a na základě jakých skutečností.

54. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

55. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. 4. 2024

Mgr. Vít Bičák předseda senátu