U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobce Ing. J. K., CSc., zastoupeného Mgr. Radanem Venclem, advokátem se
sídlem v Hradci Králové, Chmelova 357/2, proti žalovaným 1) KERSON spol. s r.
o., se sídlem v Dobré 80, identifikační číslo osoby 45536040, zastoupené JUDr.
Ivanem Brožem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 672, a 2) obci
Skuhrov nad Bělou, se sídlem obecního úřadu ve Skuhrově nad Bělou 84,
zastoupené JUDr. Miloslavem Tuzarem, advokátem se sídlem v Rychnově nad
Kněžnou, Palackého 108, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v
Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 7 C 298/2005, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. listopadu 2011, č.j. 24 Co
107/2011-448, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (dále již „soud prvního stupně“ v pořadí
druhým) rozsudkem ze dne 11. listopadu 2010, č.j. 7 C 298/2005-416, zamítl
žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že „je vlastníkem budovy č.p. 23 na
stavební parcele č. 34, pozemku stavební parcely č. 34, rozestavěné budovy bez
čísla popisného na stavební parcele č. 69, pozemku č. 492 a pozemku parcelní
číslo 2111/5 tak, jak bylo zaměřeno geometrickým plánem č. 283-336/2006 ing. R. L., pozemku stavební č. 69 a pozemků parcelní č. 492, 493, 604/6 a 2111/5 v
obci a katastrálním území S. n. B.“ Dospěl k závěru, že žalobce nemá na určení
vlastnictví k předmětné rozestavěné budově bez čísla popisného naléhavý právní
zájem, neboť i za předpokladu, že by soud jeho žalobě ohledně této nemovitosti
vyhověl, žalobce by na základě tohoto rozhodnutí nedosáhl provedení změny
vlastnického práva u této nemovitosti, neboť tato nemovitost není v katastru
nemovitostí evidována. Soud prvního stupně „žalobci nevyhověl ani ve zbytku
jeho žalobního žádání, i když další nemovitosti jsou již v katastru nemovitostí
zapsány a na určení vlastnického práva k nim by žalobce naléhavý právní zájem
měl, neboť skutečnost, že nedošlo ke vkladu vlastnického práva do katastru
nemovitostí rozestavěné budovy bez čísla popisného na pozemku parc. č. st. 69
ve S. n. B., i když jí účastníci sledovali učinit předmětem převodu, ale v jimi
uzavřené kupní smlouvě ji označili jako dosud v katastru nemovitostí
evidovanou, ale v době uzavření smlouvy již neexistující, budovou čp. 24 na
pozemku parc. č. st. 69 ve S. n. B. v nesprávném přesvědčení, že je tím i pro
účely řízení o povolení vkladu podle této smlouvy tato nemovitost náležitě
identifikována, nečiní smlouvu uzavřenou mezi žalobcem a prvním žalovaným
neplatnou. Jak potom vyplývá z obsahu rozhodnutí soudu I. a II. stupně, jakož i
dovolacího soudu, nebylo shledáno, že by smlouva byla neplatná z důvodů
uvedených v §§ 37 až 49a obč. zákoníku, neboť i nejvyšší soud dovodil, že
smlouva je i přes nepřesné označení nově zhotovené stavby původním číslem
popisným 24, platná, když oběma stranám bylo zřejmé, jaké věci včetně nově
zhotovené stavby, jsou předmětem prodeje, a tak jak tyto nemovitosti účastníci
označili ve smlouvě, to bylo seznatelné i třetím osobám.“ Soud prvního stupně
neshledal, že by žalobce předmětnou smlouvu uzavřel v tísni za nápadně
nevýhodných podmínek. K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové (dále již „odvolací soud“
rovněž v pořadí druhým v záhlaví citovaným) rozsudkem podle § 219 o. s. ř. potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o absenci naléhavého
právního zájmu žalobce na určení ve vztahu k předmětné rozestavěné budově,
která dosud není evidována v katastru nemovitostí. V ostatní části žaloby
odvolací soud dovodil naléhavý právní zájem, dospěl však shodně jako nalézací
soud k závěru, že z věcného hlediska není tato žaloba důvodná. Předmětná kupní
smlouva ze dne 24.
ledna 2001 nenaplňuje znaky lichevní smlouvy a ujednání v
této smlouvě nelze považovat za ujednání o propadné zástavě ve smyslu § 169
obč. zák. Odvolací soud uzavřel, že uvedená kupní smlouva byla uzavřena
svobodně, vážně, určitě a srozumitelně (podle závěrů Nejvyššího soudu platnosti
smluvního ujednání nebrání ani nepřesnost ve specifikaci převáděné rozestavěné
budovy), je v souladu se zákonem a neodporuje dobrým mravům. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již „dovolatel“)
prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody ve smyslu §
241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Naplnění dovolací důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) (tj., že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci)
spatřuje dovolatel v nesprávném postupu odvolacího soudu (ale i soudu prvního
stupně), který – aniž by dovolatele předem poučil o nedostatku naléhavého
právního zájmu a poskytl dovolateli možnost tvrdit k této otázce nové rozhodné
skutečnosti – předmětnou žalobu zamítl. Řízení před obecnými soudy je tak
postiženo procesní vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci. Naplnění dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tj., že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) spatřuje dovolatel v
nesprávném právním názoru odvolacího soudu, že ohledně určení vlastnictví k
budově dosud nezapsané v katastru nemovitostí, není dán naléhavý právní zájem
na tomto určení, dále, že rozsudek soudu o určení vlastnického práva k
rozestavěné budově není dostatečným podkladem pro zápis novostavby do katastru
nemovitostí, a že předmětná kupní smlouva není absolutně neplatná z důvodu
jejího lichevního charakteru; zde dovolatel s odkazem na skutkové okolnosti
případu dospívá k opačnému právnímu závěru a kromě toho vytýká soudům, že
neprovedly důkaz označeným spisem Okresního soudu v Jičíně, z něhož podle
dovolatele je zřejmé, že se dovolatel dostal finanční tísně v důsledku
podvodného jednání obžalovaného B. D. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší
soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil
rozsudky obou soudů a věc opět vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že se podle dovolatele oba soudy při opakovaném rozhodování po
kasačním rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2010, č.j. 30 Cdo
1485/2008-350, dopustily závažného a ústavně nekonformního pochybení zejména v
otázce hodnocení naléhavého právního zájmu žaloby na určení sporného
vlastnického práva k předmětné novostavbě, dovolatel požádal, aby dovolací soud
podle § 221 odst. 2, ve spojení s § 243b odst. 5 o. s. ř., současně se zrušením
napadených rozsudků rozhodl o přikázání věci jinému soudu prvního stupně mimo
obvod Krajského soudu v Hradci Králové. Dovolatel také navrhl, aby dovolací
soud rozhodl o odložení vykonatelnosti dovoláním napadených rozhodnutí ohledně
jejich nákladových výroků, a to do doby pravomocného rozhodnutí o podaném
dovolání. K dovolání nebylo podáno písemné vyjádření. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání není
v této věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno
přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §
237 odst. 3 o. s. ř.
Předně je třeba zdůraznit, že pokud dovolatel v dovolání poukazoval na procesní
pochybení odvolacího soudu či na skutkové okolnosti případu, nepřípustně tím
uplatňoval okolnosti, k nimž dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) nemůže přihlížet (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Pokud se týká nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, dovolateli
lze sice obecně přisvědčit, že sama okolnost, že předmětem převodní smlouvy
byla mj. nesprávně označená nemovitost, která je sice evidována v katastru
nemovitostí, avšak již (v důsledku demolice) právně neexistuje, nemůže být
překážkou pro závěr, že žalobce má naléhavý právní zájem na určení vlastnictví
k existující, byť dosud v katastru nemovitostí neevidované, rozestavěné budově,
jež stojí na místě původní (dosud v katastru nemovitostí zapsané) budovy, leč z
pohledu výsledku rozhodnutí odvolacího soudu bylo potřeba zohlednit, což se
také i stalo, i další okolnosti tohoto případu. Dovolatel totiž dovozoval své
vlastnictví k předmětné rozestavěné budově při žalobním tvrzení, že (převodní)
kupní smlouva ze dne 24. ledna 2001, kterou uzavřel s žalovaným 1), je
absolutně neplatným právním úkonem, v jejímž důsledku (podle dovolatele) měla
být absolutně neplatná i následně uzavřená kupní smlouva ze dne 9. července
2002 mezi žalovanými. Takový závěr by přicházel v úvahu tehdy, jestliže by
vlastník rozestavěné budovy nemohl dosáhnout (za)evidování této rozestavěné
budovy v katastru nemovitostí postupem ve smyslu § 5 odst. 5 a násl. zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), v
platném znění. V této souvislosti je vhodné připomenout judikované závěry z
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2009, sp. zn. 30 Cdo 620/2008 (in
www.nsoud.cz), ve kterém dovolací soud vyložil, že vzhledem k právním a
evidenčním účinkům zápisů vlastnických vztahů v katastru nemovitostí se
záznamem, učiněným na základě soudního výroku o určení, završuje proces
odstranění nejistoty v dosavadním určení právního vztahu. Je-li navrhovatelem
tohoto určení osoba, jež tvrdí, že ona je oprávněnou v právním vztahu, vyplývá
z logiky věci, že se svým právem obrací proti těm osobám, které své postavení
oprávněných právě o zápis v katastru nemovitostí opírají, a naopak, je-li
navrhovatelem tohoto určení osoba, jež je sice jako vlastník zapsána v katastru
nemovitostí, avšak tvrdí, že skutečným vlastníkem je někdo jiný, je logické, že
žaloba na určení bude v tomto případě směřovat vůči tomuto tvrzenému skutečnému
vlastníku nemovitostí. V posuzované věci ovšem ani jeden ze žalovaných není (a
vzhledem k již shora cit. kasačnímu rozhodnutí dovolacího soudu ani nemohl být)
zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník žalobcem tvrzené rozestavěné
budovy, takže závěry obsažené v rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 30
Cdo 620/2008 jsou uplatnitelné i na tento případ. Z uvedeného je zřejmé, že
odvolací soud tyto závěry ve svém rozhodnutí reflektoval. Dále je třeba zdůraznit, že v poměrech této věci Nejvyšší soud (připomíná se,
že v rozsahu dovolacího přezkumu) již ve svém rozsudku ze dne 25.
února 2010,
sp. zn. 30 Cdo 1485/2008 (in www.nsoud.cz), vyložil, že předmětná kupní smlouva
ze dne 24. ledna 2001 není postižena absolutní neplatností ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák., tj. z hlediska neurčitosti jejího předmětu. Lze tedy celkově
uzavřít, že z pohledu výsledku – potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně,
který předmětnou žalobu zamítl – je (nyní dovoláním napadené) rozhodnutí
odvolacího soudu správné. K ostatní dovolací argumentaci dovolatele lze uvést, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. může
být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu
relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto
soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání
žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat
nenárokové dovolání přípustným (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, in www.nsoud.cz). Dovolatel ve svém dovolání přistupuje k vlastnímu hodnocení skutkových zjištění
daného případu, z nějž posléze – na rozdíl od odvolacího soudu (obou soudů) -
dovozuje právní závěr o absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 24. ledna
2001. Sama tato dovolatelova polemika ovšem přípustnost dovolání nezakládá,
přičemž z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) nelze ani vyvodit žádnou
právní otázku, která by v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo
která je soudy rozhodována rozdílně, nebo by měla být dovolacím soudem
posouzena jinak. Z odůvodnění napadeného rozsudku je přitom zřejmé, že odvolací
soud při posuzování otázky platnosti předmětné smlouvy reflektoval právní
závěry, které dovolací soud zaujal k otázce tzv. lichevních smluv v rozsudku ze
dne 30. března 2011, sp. zn. 30 Cdo 1180/2010 (in www.nsoud.cz). Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání dovolatele podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je důsledkem aplikace § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. per
analogiam, neboť dovolatel s ohledem na výsledek tohoto dovolacího řízení nemá
na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovaným podle obsahu spisu v
tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, takže podmínky pro
aplikaci § 146 odst. 3 o. s. ř. v daném případě splněny nebyly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 30. května 2012
JUDr. Pavel V r c h a, v. r.
předseda senátu