30 Cdo 82/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce E. B., zastoupeného Mgr. Kateřinou Korpasovou, advokátkou se sídlem v Liberci, Mozartova 21, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 102.167,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 142/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. srpna 2015, č. j. 25 Co 226/2015-84, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud pro Prahu 2 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. března 2015, č. j. 10 C 142/2013-55, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 7,05 % p. a. z částky 198.120,- Kč od 15. května 2013 do 4. září 2013 (výrok I.), dále ve zbytku zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 102.167,- Kč úrokem z prodlení ve výši 7,05 % p. a. z této částky od 15. května 2013 do zaplacení, zaplacení úroku z prodlení ve výši 7,05 % p. a. z částky 360.000,- Kč od 9.
dubna 2013 do 14. května 2013, a zaplacení úroku z prodlení ve výši 7,05 % p. a. z částky 59.713,- Kč od 15. května 2013 do 4. září 2013 (výrok II.). Soud prvního stupně dále rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. srpna 2015, č. j. 25 Co 226/2015-84, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když shledal, že soud prvního stupně „svá skutková tvrzení i jejich právní hodnocení v odůvodnění rozsudku náležitě vyložil a odůvodnil a vysvětlil, na základě jakých úvah provedl výpočet výše přiměřeného zadostiučinění.
V tomto směru jsou výtky odvolatele o nedostatečném odůvodnění rozsudku ohledně jednotlivých modifikací základní částky neopodstatněné. Soud je vyložil přehledně a logicky, způsobem odpovídajícím hmotnému právu i judikatuře dovolacího soudu vykládající jednotlivá soudem požitá zákonná ustanovení...“ Odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Žalobce se u soudu prvního stupně domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 360.000,- Kč se 7,05 % úrokem z prodlení p.
a. od 9. dubna 2013, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 11 C 7/94. Soud prvního stupně zjistil, že předmětné řízení trvalo 17 let a 6 měsíců, k čemuž soud prvního stupně v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) uvedl, že je to „doba nepřiměřeně dlouhá, neboť ani právně či skutkově sebenáročnější spor nesmí trvat v právním státě takovou dobu, neboť důvěryhodnost justice tak trpí zásadním způsobem“, načež příkladem odkázal na nález Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ze dne 24.
listopadu 2005, sp. zn. II. ÚS 168/05. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalovaná zaplatila žalobci na nemajetkovou újmu částku 257.833,- Kč po uplynutí šestiměsíční lhůty podle § 15 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále již „OdpŠk“). Ve vztahu k výši zadostiučinění za nemateriální újmu vzniklou v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce předmětného řízení soud prvního stupně vycházel z judikatury Evropského soudu pro lidská práva a dovolacího soudu.
Soud prvního stupně poukázal na to, že z konstantní judikatury výše uvedených soudů vyplývá, že „za soudní řízení lze přiznat účastníku řízení základní částku v rozmezí mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za první dva roky řízení a dále pak za každý další rok řízení.“ Za posuzované soudní řízení v délce trvání 17 let a 6 měsíců soud přiznal žalobci základní částku ve výši 330.200,- Kč. Při stanovování této částky vycházel ze základní částky 20.000,- Kč za první dva roky a dále z částky 20.000,- Kč za každý další rok řízení a z částky 1.700,- Kč za každý měsíc řízení, a to „ s ohledem na jeho mimořádnou délku, kterou zavinil převážně soud.“ Při kalkulaci výsledné částky soud prvního stupně nejprve přistoupil k navýšení této částky 10 % z důvodu nesoustředěného postupu soudu v řízení, jakož i velkého množství průtahů.
Dále soud prvního stupně přistoupil ke snížení této částky o 30 % z důvodu vysoké skutkové složitosti, jakož i z důvodu vyšší právní složitosti. Soud prvního stupně přistoupil i ke snížení této částky o 20 % z důvodu zavinění délky řízení žalobcem, přičemž své úvahy odůvodnil včetně toho, proč shledal význam řízení pro žalobce jako „běžný.“ Soud prvního stupně tak přiznal žalobci právo na zaplacení nemajetkové újmy v penězích ve výši 198.120,- Kč (základní částka 330.200,- Kč snížená o 40%). Žalovaná žalobci dobrovolně uhradila částku 257.833,- Kč, tedy částku vyšší.
Proto soud žalobu o zaplacení 102.167,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % p. a. z této částky od 9. dubna 2013 do zaplacení jako nedůvodnou zamítl (výrok II.) Žalobce svůj nárok u žalované uplatnil dne 14. listopadu 2012, žalovaná tak byla v prodlení s uhrazením částky 257.833,- Kč od 15. května 2013 do zaplacení, tj. do 4. září 2013, avšak pouze z částky, kterou by žalobci přiznal soud. Ve zbývající části soud prvního stupně žalobu zamítl. Odvolací soud shledal, že odvolání žalobce není důvodné; proto napadené prvoinstanční rozhodnutí (jako věcně správné) podle § 219 o.
s. ř. potvrdil.
Žalobce (dále již „dovolatel“) podal proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu dovolání, v němž uvedl, že dovoláním napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, které mělo spočívat zejména v tom, že v „daném případě došlo k nepřípustnému snížení základní částky vyčíslené na
330.200,- Kč.“ Podle názoru dovolatele je právní posouzení výše jeho nároku nesprávné z toho důvodu, že stanovenou základní částku odvolací soud nepřizpůsobil okolnostem posuzovaného řízení ve světle kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk. V této souvislosti dovolatel odkázal na rozsudek dovolacího soudu ze dne 5. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 4671/2009. Ve vztahu ke kritériu složitosti, kdy „právě z důvodu vysoké skutkové i vyšší právní složitosti soud snížil základní částku o 30 %, kdy uvedl, že zjišťování skutkového stavu bylo komplikované nedostatkem prvotních účetních dokladů ohledně činnosti sdružení, kdy to byl právě žalobce, který nevedl řádně účetnictví a ani v průběhu řízení nebyl schopen vydat podklady potřebné pro rozhodnutí...“, má dovolatel za to, že se v daném případě nejedná o složitost případu, neboť složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci počet instancí a dále složitost věci samé o sobě, tedy nároky skutkové, právní a procesní.
Dovolatel v této souvislosti uvádí: „Jednání žalobce (který byl v původním řízení v postavení žalovaného) podle žalobcova názoru není možné podřadit pod kritérium složitosti a z tohoto důvodu tedy základní částku snížit o 30 %.“ Dovolatel má tedy za to, že pojem složitost a následné snížení základní částky z jejího důvodu je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Dovolatel dále poukazuje na to, že „základní částka byla soudem snížena rovněž o 20 % z důvodu zavinění délky řízení žalobcem, když žalobce v únoru 1996 nepředložil k výzvě soudu veškeré potřebné dokumenty a následně opět nepředal znalci veškerou potřebnou dokumentaci.“ Dovolatel v této souvislosti uvádí, že je patrné, že soud prvního stupně při snížení jeho nároku jak o 30 %, tak o 20 % argumentoval nečinností dovolatele, a to navíc o „celkovou procentní výměru 50 %“.
Dovolatel se dále domnívá, že jeho nárok není možné snížit o 20 % z důvodu jeho zavinění délky řízení, jelikož v případě, kdy měl být v prodlení s poskytnutím potřebné součinnosti, bylo toto prodlení způsobeno především v důsledku jeho zdravotních komplikací. Dovolatel „je tak přesvědčen, že na jeho straně se nejedná o zavinění, a toto kritérium tak bylo užito, resp. došlo ke snížení základní částky v rozporu se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010.“ Dovolatel dále poukazuje na vadu řízení spočívající v absenci aplikace § 118a o.
s. ř. soudem prvního stupně. Neztotožňuje se s tvrzením soudu prvního stupně, že zde nejsou další důvody pro zvýšení základní částky. V tomto ohledu poukazuje na to, že se v průběhu původního řízení obával možných negativních důsledků soudního řízení, které „těžce snášel“. Je názoru, že „pakliže se výše uvedená tvrzení nejevila soudu prvního stupně jako dostatečná či úplná pro zvýšení základní částky, měl postupovat v souladu s ust.
§ 118a občanského soudního řádu, tedy měl žalobce vyzvat, aby svá tvrzení potřebným způsobem doplnil.“ Dovolatel dále tvrdí, že během soudního řízení „navíc žalobci začal diabetes, který byl rovněž jistě ovlivněno stresovým vypětím v důsledku zdlouhavého řízení...“
V závěru dovolatel shrnuje, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, „a to jak ohledně jednotlivých kritérií snižujících základní sazbu přiměřeného zadostiučinění, tak rovněž v disproporci mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným zadostiučiněním.“ Odvolací soud se nezabýval dalšími případnými kritérii, jež by mohla ovlivnit úpravu základní sazby přiměřeného zadostiučinění, a to zejména tuto sazbu zvýší v důsledku zhoršeného zdravotního stavu žalobce. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel vymezil přípustnost dovolání tak, že se odvolací soud při hodnocení kritérií snižujících základní částku zadostiučinění, resp. kritéria zvýšení základní částky z důvodu zhoršeného zdravotního stavu žalobce, odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ač dovolatelem vymezení přípustnosti dovolání neobsahuje explicitně zformulovanou právní otázku hmotného či procesního práva, přesto lze dovodit, že dovolatel má v intencích § 237 o. s. ř. zřejmě za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Touto otázkou má být kritérium (a jeho aplikace) posuzování položek zvyšujících, resp. snižujících základní částku. Mimo to dovolatel poukázal na vadu řízení spočívající v tom, že soud prvního stupně nevyzval dovolatele k doplnění svých tvrzení podle § 118a o. s. ř. Jak bylo poukázáno výše, dovolatel má za to, že se v daném případě nejedná o „složitost“ případu, když složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci počet instancí a dále složitost věci samé o sobě, tedy nároky skutkové, právní a procesní, resp.
že jednání dovolatele „není možné podřadit pod kritérium složitosti a z tohoto důvodu tedy základní částku snížit o 30 %.“ Dovolatel má tedy za to, že pojem složitost a následné snížení základní částky z jejího důvodu je v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu řešena v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Otázce „složitosti“ soudního řízení se obsáhle věnuje Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. dubna. 2011, Cpjn 206/2010 (dále již „Stanovisko“).
Podle Stanoviska je složitost případu (řízení) jen jednou z možných objektivních příčin prodloužení řízení. Je zde možno přihlédnout jak k procesním komplikacím, tak i ke skutkové či hmotněprávní složitosti daného případu. Složitost řízení z pohledu Evropského soudu pro lidská práva zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, a dále složitost věci sama o sobě. Vedle počtu instancí, u kterých řízení probíhalo, je podle Stanoviska ještě třeba zohlednit i další okolnosti provázející konkrétní řízení, tedy jednak jeho složitost skutkovou (rozsah účastníky tvrzených skutečností a z toho vyplývající rozsah prováděného dokazování a různorodost užitých důkazních prostředků výslechy mnoha svědků, znalecké posudky, výslechy znalce apod.), složitost právního posouzení z hlediska aplikační i interpretační [závisející zejména na četnosti obdobných řízení s obdobnými skutkovými okolnostmi či existující judikatury a její ustálenosti (viz např. rozsudek senátu druhé sekce ESLP ze dne 25.
února 2003, ve věci Tímár proti Maďarsku, stížnost č. 36186/97, odst. 35), povinnosti položit předběžnou otázku Evropskému soudnímu dvoru (nyní Soudnímu dvoru Evropské unie) či předběžném vyřešení ústavnosti aplikovaného právního předpisu atd.], a dále samozřejmě musí být uvažována i složitost procesní (procesní aktivita účastníků, četnost a srozumitelnost jejich podání a procesních návrhů, četnost opravných prostředků, výsledky řízení o těchto opravných prostředcích atd.). Ze Stanoviska, resp. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.
prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009 (všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetové stránce
Nejvyššího soudu http://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz) rovněž vyplývá, že „pro závěr o složitosti věci je podstatné například to …, zda šlo o věc skutkově složitou v závislosti na rozsahu předmětu řízení (např. vypořádání rozsáhlého společného jmění manželů - viz rozsudek ESLP ve věci Bořánková proti České republice ze dne 7. 1. 2003, č. 41486/98, odst. 60, či požadavek více osob na vydání většího množství nemovitostí v rámci restitučního řízení, když o každé z nich je třeba rozhodnout zvlášť viz rozsudek ESLP ve věci Schmidtová proti České republice ze dne 22. 7. 2003, č. 48568/99, odst. 64), zda šlo o věc složitou z hlediska důkazního ve vztahu k velkému množství důkazních prostředků a jejich povaze (např.
nutnost zadání znaleckého posudku viz rozsudek ESLP ve věci Škodáková proti České republice ze dne 21. 12. 2004, č. 71551/01, odst. 39) …. Pro složitost věci rovněž svědčí počet stupňů soudní soustavy, ve kterých byla rozhodována, s přihlédnutím k případnému předcházejícímu řízení před správním orgánem, jsou-li předmětem jeho rozhodování stejná práva a povinnosti, která jsou následně předmětem soudního řízení (nebude sem spadat povinné předběžné uplatnění nároku např. ve smyslu § 14 zákona, neboť při něm správní orgán o právech účastníků nijak nerozhoduje).“ Názor dovolatele, že jeho jednání nelze zařadit pod žádné z kritérií složitosti, a že tak se tak odvolací soud při hodnocení kritéria složitosti odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, je však třeba odmítnout.
Při hodnocení kritéria složitosti sice soud prvního stupně zmínil i procesní chování dovolatele v původním řízení, ovšem zejména poukázal na aspekty kritéria složitosti, která vyplývají ze Stanoviska a související judikatury. Soud prvního stupně výslovně uvedl, že „základní částku snížil o 30 % z důvodu vysoké skutkové složitosti, jakož i z důvodu vyšší právní složitosti (o čemž svědčí i to, že z důvodu složitosti věci byla prodloužena lhůta k vyhotovení rozsudku jak soudu I. tak II. stupně), kdy odvolací soud posoudil věc po právní stránce podle jiného zákona.
Předmětem řízení bylo zaplacení peněžitých částek z titulu smlouvy o sdružení do konsorcia podle hospodářského zákoníku. Zjišťování skutkového stavu bylo komplikované nedostatkem prvotních účetních dokladů ohledně činnosti sdružení, ze kterých by bylo možné jednotlivé nároky členů sdružení dovodit“ (str. 7 rozsudku soudu prvního stupně). Hodnocením kritéria složitosti soudem prvního stupně se zabýval i odvolací soud: „Svá skutková tvrzení i jejich právní hodnocení v odůvodnění rozsudku náležitě vyložil a odůvodnil a vysvětlil, na základě jakých úvah provedl výpočet výše přiměřeného zadostiučinění“.
Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že při hodnocení kritéria složitosti řízení odvolací soud, resp. soud prvního stupně, postupovaly v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu. Jak bylo zmíněno výše, dovolatel jako jedno z hledisek přípustnosti dovolání uvedl, že se odvolací soud při hodnocení kritérií snižujících základní částku zadostiučinění odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel v této souvislosti uvedl, že soud prvního stupně při snížení jeho nároku jak o 30 %, tak o 20 % argumentoval nečinností dovolatele, a to navíc o „celkovou procentní výměru 50 %“.
Mimo to dovolatel uvedl, že jeho nárok není možné snížit o 20 % z důvodu jím zaviněné délky řízení, jelikož v případě, kdy měl být v prodlení s poskytnutím potřebné součinnosti, bylo toto prodlení způsobeno především v důsledku zdravotních komplikací dovolatele. Názor dovolatele je však třeba i v tomto případě odmítnout. Z rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že k 30 % snížení základní částky soud prvního stupně přistoupil z důvodu složitosti řízení (viz výše), zatímco ke snížení základní částky o 20 % přistoupil z důvodu „zavinění délky žalobcem“.
Nelze tak dovozovat, že došlo ke snížení o „celkovou procentní výměru 50 %“ z důvodu nečinnosti žalobce. Ze zjištění skutkového stavu učiněného soudem prvního stupně (k němuž se přiklonil i odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku) vyplývá, že dovolatel opakovaně nereagoval (včasně či vůbec) na výzvy soudu v předmětném řízení (viz str. 8 rozsudku soudu prvního stupně). Tvrzení dovolatele s odkazem na jeho zdravotní komplikace v roce 2003 tak nelze – s ohledem na skutkové zjištění soudu prvního stupně – považovat za relevantní.
Jak bylo zmíněno výše, dovolatel jako jedno z hledisek přípustnosti dovolání rovněž uvedl, že se odvolací soud při hodnocení kritérií zvyšujících základní částku zadostiučinění, resp. absencí takového hodnocení, odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel vymezuje různé zdravotní problémy, které mu měly vzniknout v souvislosti s předmětným řízením. K tvrzení dovolatele se nelze ani v tomto ohledu přiklonit. Soud prvního stupně řádně vysvětlil (viz str. 8 rozhodnutí soudu prvního stupně), jakými úvahami se řídil při hodnocení významu řízení pro dovolatele.
Odvolací soud se s tímto hodnocením ztotožnil. Na tomto místě je nutné uvést, že – jak vyplývá z konstantní judikatury dovolacího soudu – stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srovnej např. rozsudek Nevyššího soudu ze dne 14.
října 2015, sp. zn. 30 Cdo 5440/2014). Dovolací soud tedy posuzuje jen správnost základních úvah soudu ohledně aplikace toho kterého kritéria, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009). Soud prvního stupně řádně vymezil úvahy, jakými se vedl a odvolací soud se v dovoláním napadeném rozsudku k úvahám soudu prvního stupně přiklonil.
Nejvyšší soud neshledal, že by aplikace kritérií obsažených v úvahách soudu prvního stupně byla nepřiměřená. Po zhodnocení dovolatelem vymezených kritérií přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) dospěl proto dovolací soud k závěru, že přípustnost dovolání není dána. Odvolací soud se v dovoláním napadeném rozsudku neodchýlil při řešení relevantní právní otázky (otázek), od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ve vztahu k dovolatelem tvrzené vadě řízení spočívající v údajné absenci aplikace § 118a o.
s. ř. soudem prvního stupně dovolací soud uvádí, že podle § 242 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud k vadám řízení přihlédne jen v případě, kdy je dovolání přípustné. Jak bylo vymezeno výše, dovolání není přípustné, a proto se dovolací soud dovolatelem tvrzenou vadou řízení nezabýval (zabývat nemohl).
Lze tedy uzavřít, že shora vymezeným předpokladem přípustnosti dovolání se dovolateli nepodařilo založit přípustnost jejího dovolání, když dovolací soud shledal, že se odvolací soud neodchýlil při řešení právní otázky, na níž dovoláním napadené rozhodnutí spočívalo, od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 18. května 2016
JUDr. Pavel Vrcha předseda senátu