Judikát 30 Cdo 825/2026
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01.04.2026
Spisová značka:30 Cdo 825/2026
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:30.CDO.825.2026.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Nepřípustnost dovolání
Příslušnost soudu věcná
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a odst. 5 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E 30 Cdo 825/2026-52
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce J. P., zastoupeného Mgr. Milanem Peroutkou, advokátem, se sídlem v Mostě, Čsl. armády 2113/58, proti žalované Vězeňské službě ČR - Věznici Bělušice, se sídlem Bečov u Mostu, Bělušice 66, o přezkoumání uložení kázeňského trestu, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 14 C 59/2025, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 7. 2025, č. j. 84 Co 141/2025-17, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í:
Okresní soud v Mostě (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 5. 3. 2025, č. j. 14 C 59/2025-8, zastavil řízení o žalobě dožadující se přezkoumání rozhodnutí Vězeňské služby - Věznice Bělušice o uložení kázeňského trestu, a to s odkazem na ustanovení § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“ (výrok I), poučil žalobce o možnosti podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve správním soudnictví ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem jako soudu věcně a místně příslušnému (výrok II), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu). Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí „Vězeňské služby ČR Bělušice 66 Most 1“ o uložení kázeňského trestu ze dne 3. 2. 2025, č. j. VS - 6608-9/ČJ-20224-801832, které nabylo právní moci dne 6. 2. 2025.
Soudy obou stupňů shodně dospěly k závěru, že ve věci by měly rozhodnout správní soudy, konkrétně pak Krajský soud v Ústí nad Labem, k němuž žalobce může (jak byl o tom poučen) podat obdobnou tzv. správní žalobu. Usnesení odvolacího soudu žalobce napadl v celém rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s.
ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-l být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud především nepřihlížel k obsahu dovolání, které sepsal sám právně nezastoupený účastník řízení (srov. § 241a odst. 5 o.
s. ř.), a to pokud jde o vymezení rozsahu dovolání a dovolací důvody. Zabýval se v tomu odpovídajícím rozsahu jen dovoláním sepsaným ustanoveným zástupcem z řad advokátů. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. ovšem není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání až nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o.
s. ř. skutečně splněna jsou. Otázka „zda v situaci, kdy soud dospěje k závěru, že věc náleží do správního soudnictví, je vždy namístě řízení zastavit, anebo zda je soud povinen podrobně odůvodnit, proč nepřichází v úvahu postup postoupení věci jinému soudu“ nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ve smyslu § 243c odst. 1 o. s. ř. jde o dovolání zcela zjevně bezdůvodné. Nejvyšší soud opakovaně vyslovil, že za zjevně bezdůvodné je třeba považovat takové dovolání, jehož přípustnost má zakládat otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.
5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, a ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014), a dále otázka, jejíž řešení je zcela zjevné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2699/2018). Podle § 104b o. s. ř. označeného marginální rubrikou „věci správního soudnictví“ (které je ve vztahu speciality k soudy obou stupňů odkazovanému obecnému ustanovení § 104 o. s. ř.) platí, že náleží-li věc do věcné příslušnosti soudu, který rozhoduje podle zvláštního zákona věci správního soudnictví, soud řízení zastaví.
V usnesení o zastavení řízení musí být navrhovatel rovněž poučen o možnosti podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve správním soudnictví (odstavec 1).
Ustanovení odstavce 1 neplatí, domáhá-li se navrhovatel podle zvláštního zákona ochrany proti nečinnosti orgánu moci výkonné, orgánu územního samosprávného celku, jakož i právnické (fyzické) osoby nebo jiného orgánu, jimž bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy, ochrany před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením orgánu moci výkonné, orgánu územního samosprávného celku, jakož i právnické (fyzické) osoby nebo jiného orgánu, jimž bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy, rozhodnutí ve věcech politických stran a politických hnutí nebo rozhodnutí o kompetenční žalobě.
V uvedených případech soud vysloví, že není věcně příslušný, a rozhodne o postoupení věci věcně příslušnému soudu, který rozhoduje věci správního soudnictví. Právní účinky spojené s podáním návrhu na zahájení řízení zůstávají zachovány (odstavec 2). Soudy obou stupňů dospěly ke správnému závěru, že žalobcem podaný návrh patří mezi věci, které projednávají a rozhodují krajské soudy jako soudy rozhodující věci správního soudnictví (vůči tomuto právnímu posouzení dovolatel, jehož dovoláním je Nejvyšší soud striktně vázán – srov. § 242 odst. 3 o.
s. ř., žádné výhrady v dovolání relevantně neuplatnil), přičemž zákon v § 104b odst. 1 o. s. ř. jako základní pravidlo stanoví, že v takovém případě (civilní) soud řízení pouze zastaví (a poučí žalobce o tom, jak může své právo uplatnit). Výjimka z uvedeného pravidla vtělená do druhého odstavce téhož ustanovení spojuje povinnost vedle zastavení řízení též postoupit věc příslušnému soudu, to ovšem jen pro případ, že předmětem řízení je ochrana proti nečinnosti, před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením.
O žádný z těchto taxativně vymezených případů v poměrech projednávané věci nejde, jelikož dovolatelem podaná žaloba směřuje ke zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci o uložení kázeňského opatření. Otázka tvrzené nepřezkoumatelnosti usnesení odvolacího soudu přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. rovněž nezakládá. K problematice nepřezkoumatelnosti Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyložil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody.
I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. V rozsudku ze dne 25. 11.
2015, sp. zn.
32 Cdo 4096/2013, Nejvyšší soud dále upozornil, že povinnost soudu uvést důvody pro své rozhodnutí nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument (srov. také usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a z rozhodnutí Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 5197/2009, usnesení ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3189/2013, či rozsudek ze dne 13. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2051/2013). V projednávané věci jsou sice rozhodnutí soudů obou stupňů stručnější, to však nejde na vrub jejich srozumitelnosti.
Soud prvního stupně odkázal na jím aplikované zákonné ustanovení, přičemž odvolací soud v dostatečném rozsahu reagoval na odvolací námitky žalobce. Zákon stanoví, že odůvodnění rozsudku má být pokud možno stručné (srov. § 157 odst. 2 o. s. ř.), kterýžto požadavek nepochybně platí i pro rozhodování ve formě usnesení (viz § 167 odst. 2 o. s. ř.). Odhlédnuto od toho, že převážnou část odvolání žalobce proti rozhodnutí okresního soudu tvořila prakticky bezcenná polemika s údajně nesprávným postupem téhož soudu ve zcela jiné věci, nosný argument odvolání (stejně jako nynějšího dovolání) stál výhradně na tom, že po zastavení řízení měl soud prvého stupně sám věc postoupit krajskému soudu, coby soudu správnímu.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací sice expressis verbis v důvodech nyní přezkoumávaného rozhodnutí neuvedl, proč nebylo povinností soudu prvého stupně po zastavení řízení věc postoupit příslušnému správnímu soudu, nicméně z odůvodnění napadeného rozhodnutí je seznatelné, že přisvědčil argumentům soudu prvního stupně, který důvody pro to, aby sám věc postoupil, (správně) neshledal. Lze doplnit, že Ústavní soud opakovaně vysvětlil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12.
2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). V posuzované věci napadené rozhodnutí zjevně netrpí v dovolání akcentovanou nepřezkoumatelností, neboť z něj plynou důvody, pro které odvolací soud (resp. soud prvního stupně) ke svému závěru dospěl. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak není nepřezkoumatelné, neboť se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením § 211 a § 157 odst. 2 o. s. ř.
nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti právního posouzení věci soudem prvního stupně (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011). Dovolání napadající usnesení odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o.
s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 1. 4. 2026 JUDr. David Vláčil předseda senátu