30 Cdo 844/2024-126
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně I. N., zastoupené Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1922/3, proti žalované České republice – Ministerstvu zdravotnictví, se sídlem v Praze 2, Palackého náměstí 375/4, o omluvu a zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 C 45/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2023, č. j. 17 Co 250/2023-91, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2023, č. j. 17 Co 250/2023-91, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 3. 2023, č. j. 45 C 45/2022-62, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonnými opatřeními Ministerstva zdravotnictví, v jejichž důsledku se musela po dobu 5 dnů (od 29. 8. 2021 do 3. 9. 2021) podrobit nezákonné izolaci po svém návratu z Řecka. Povinnost samoizolace byla nařízena ochranným opatřením ze dne 30. 7. 2021, č. j. MZDR/20599/2020-104/MIN/KAN, jež bylo s účinností od 23. 8. 2021 zrušeno a nahrazeno ochranným opatřením ze dne 17. 8. 2021, č. j. MZDR 20599/2020-109/MIN/KAN, které bylo zrušeno a nahrazeno ochranným opatřením ze dne 30.
8. 2021, č. j. MZDR 20599/2020-114/MIN/KAN, jež bylo posléze zrušeno a nahrazeno ochranným opatřením ze dne 10. 9. 2021, č. j. MZDR 20599/2020-116/MIN/KAN, v němž bylo s účinností od 11. 9. 2021 od 00:00 hod. v čl. I., bodu 4. nařízeno „všem osobám, které pobývaly déle než 12 hodin v posledních 14 dnech na území států, které jsou na seznamu zemí s vysokým rizikem výskytu onemocnění COVID-19 dle bodu III.1,v bodu d) nejdříve 5. den, nejpozději však 14. den od vstupu na území České republiky se podrobit RT-PCR testu na stanovení přítomnosti viru SARS-CoV-2, a to, pokud orgán ochrany veřejného zdraví zcela výjimečně v individuálních případech osob nerozhodl o jiných karanténních opatřeních v souladu se zákonem č.258/2000 Sb. a o délce těchto opatření, a dále v bodu e) podrobit se do doby výsledku RT-PCR testu na stanovení přítomnosti viru SARS-CoV-2 dle písmene d) a samoizolaci podle bodu III.10.“ [tzn. omezení volného pohybu na nezbytně nutné minimum s výjimkou: a) cest nezbytně nutných k obstarávání základních životních potřeb a k zajištění péče o děti, b) cest nezbytně nutných k obstarávání k zajištění péče o zvířata, využívání nezbytných finančních a poštovních služeb, doplnění pohonných hmot; to neplatí pro osoby podle bodu I.8, c) akutních cest do zdravotnických zařízení, d) cest do zařízení sociálních služeb; to neplatí pro osoby podle bodu I.8, e) cest za účelem vyřízení neodkladných úředních záležitostí; to neplatí pro osoby podle bodu I.8, f) pohřbů; to neplatí pro osoby podle bodu I.8.
Dále tato omezení neplatí dle bodu I.5 bod I.4 neplatí pro osoby uvedené v bodě I.10, není-li dále stanoveno jinak, a bod I.4 písm. b), d) a e) dále neplatí pro: a) očkované osoby s národním certifikátem o provedeném očkování podle bodu III.5, b) očkované osoby s národním certifikátem o dokončeném očkování podle bodu III.6 a c) osoby, které prodělaly onemocnění COVID-19 dle bodu III.9]. Žalobkyně napadla u správního soudu již první uvedené ochranné opatření, správní soud poté umožnil změnu žaloby tak, aby směřovala proti novému, prakticky identickému opatření, jež bylo soudem v části týkající se „samoizolace“ shledáno nezákonným [ochranné opatření ze dne 10.
9. 2021, č. j. MZDR 20599/2020-116/MIN/KAN, v části I. 4, písm. d) ve slovech „nejdříve 5. den“ a v části I. 4, písm. e)] rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2021, č. j. 3 A 91/2021-149. Žalobkyně požadovala omluvu a zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím; svůj nárok uplatnila u žalované dne 8. 11. 2021, která však tomuto nároku nevyhověla.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 3. 2023, č. j. 45 C 45/2022-62, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).
4. Soud prvního stupně po skutkové stránce uvedl, že žalobkyně odcestovala dne 29. 7. 2021 do Řecka, poté začalo platit ochranné opatření žalované ze dne 30. 7. 2021, č. j. MZDR-20599/2020-104/MIN/KAN, které mimo jiné nařizovalo povinnost samoizolace osobám, které se vrací ze zemí s vysokým výskytem rizika onemocnění COVID-19. Mezi těmito zeměmi bylo dle seznamu č. j. MZDR 20599/2020-104/MIN/KAN i Řecko. Žalobkyně napadla ochranné opatření u správního soudu svým návrhem dne 3. 8. 2021 (řízení bylo následně vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 A 91/2021). Poté bylo ochranné opatření ze dne 30. 7. 2021 nahrazeno s účinností od 23. 8. 2021 ochranným opatřením ze dne 17. 8. 2021, č. j. MZDR-20599/2020-109/MIN/KAN, které nařizovalo totožné povinnosti osobám vracejícím se ze zemí s vysokým výskytem rizika onemocnění COVID-19. Žalobkyně se vrátila do České republiky 29. 8. 2021, kde téhož dne podstoupila test na stanovení přítomnosti viru SARS-CoV-2, který vyšel negativní. Výsledky tohoto testu žalobkyně obdržela 30. 8. 2021. Rovněž test RT-PCR, který žalobkyně absolvovala dne 3. 9. 2021, byl negativní. Městský soud v Praze následně rozsudkem ze dne 20. 10. 2021, č. j. 3 A 91/2021-149, zrušil ochranné opatření žalované ze dne 10. 9. 2021, č. j. MZDR 20599/2020-116/MIN/KAN, v části I. 4, písm. d) ve slovech „nejdříve 5. den“ a v části I. 4, písm. e) – viz výše.
5. Soud prvního stupně posoudil nárok žalobkyně podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“, a dospěl k závěru, že mimořádná opatření přijatá žalovanou nemají povahu individuálního rozhodnutí, tj. rozhodnutí, kterým orgán veřejné moci v konkrétním případě autoritativně upravuje právní poměry individuálně určených účastníků řízení, stojících mimo organizační strukturu veřejné správy. Mimořádná opatření byla vydána Ministerstvem zdravotnictví podle § 69 odst. 1 písm. i) a odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o ochraně veřejného zdraví“, a to z moci úřední v beznávrhovém řízení (viz § 171 zákona č. 500/200, správního řádu – dále jen „s. ř.“), které nemá účastníky řízení, a ve kterém není rozhodováno o právech a povinnostech konkrétních osob.
6. Dále soud prvního stupně uvedl, že žaloba vykazuje nedostatky, které však byly odstranitelné přímo při ústním jednání postupem dle ust. § 118a o. s. ř. Ze žaloby nebylo zřejmé, zda se žalobkyně domáhá nároku na nemajetkovou újmu způsobenou jí z rozhodnutí ze dne 30. 7. 2021 nebo rozhodnutí ze dne 17. 8. 2021 (tedy rozhodnutí/mimořádného opatření platného v době návratu žalobkyně do ČR) či ze všech na ně navazujících rozhodnutí, která byla následně předmětem přezkumu u správního soudu. Rovněž nebyla doložena žalobkyní tvrzená nemajetková újma, když tato byla tvrzena spíše obecně. Tyto nejasnosti však nemohly být při ústním jednání odstraněny, když žalobkyně se k prvnímu jednání ve věci nedostavila.
7. I kdyby však byly shledány všechny podmínky pro odpovědnost státu za škodu, resp. nemajetkovou újmu, jejíhož odškodnění se žalobkyně domáhá, nebylo by možné vycházet z porovnání s případy, z nichž vycházela žalobkyně při stanovení výše svého nároku, resp. nebylo by možné přiznat žalobkyní požadovanou částku, neboť žalobkyně analogicky poukázala na případy poškozených, kteří byli nezákonně trestně stíháni, případně vzati do vazby a samoizolace žalobkyně po dobu 5 dnů je s těmito případy naprosto nesrovnatelná.
8. Na závěr soud prvního stupně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 414/2023, s tím, že jeho závěry nemají na rozhodnutí v dané věci vliv, neboť jakkoli toto rozhodnutí vyvrací úvahu soudu, co do absence odpovědnostního titulu, není tím dotčen další z důvodů zamítnutí žaloby.
9. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v dané věci nebylo zřejmé, jakými z řady opatření vydaných žalovanou měla být žalobkyni dle žalobních tvrzení způsobena újma. Z textu žaloby (zejména odstavce 19.) je nepochybné, že žalobkyně za „odpovědnostní titul“ považuje ta opatření, na jejichž základě se podrobila samoizolaci, tzn. opatření ze dne 17. 8. 2021, č.j. MZDR 20599/2020-109/MIN/KAN (účinné v době návratu žalobkyně z Řecka do ČR) a opatření ze dne 30. 8. 2021 č.j. MZDR 20599/2020-114/MIN/KAN (na jehož základě samoizolace žalobkyně pokračovala). Ostatní opatření (buď časově předcházející nebo naopak následující) byla v žalobě zmiňována v rámci vysvětlení, že v roce 2021 bylo v rychlém časovém sledu postupně vydáno několik obsahově stejných opatření, žalobkyně se žalobou bránila již prvnímu z nich (opatření ze dne 30. 7. 2021 a žalobu poté měnila v závislosti na nahrazování tohoto opatření opatřeními dalšími, a domohla se až částečného zrušení opatření ze dne 10. 9. 2021). Odvolací soud proto neurčitost žaloby, a tedy ani důvody pro postup dle § 43 o. s. ř., neshledal.
10. Pokud jde o otázku nezákonnosti uvedených opatření, odvolací soud nepřehlédl, že opatření, jehož část byla rozhodnutím správního soudu zrušena, bylo opatření ze dne 10. 9. 2021, jež nabylo účinnosti až po období samoizolace žalobkyně. Naproti tomu opatření ze dne 17. 8. 2021 a 30. 8. 2021 nebyla pro nezákonnost zrušena soudem, ale zanikla tím, že byla nahrazena opatřeními pozdějšími. Ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2023, sp. zn. III. ÚS 3319/22 (dle nějž jednotlivec, jemuž je v příčinné souvislosti s nezákonným opatřením obecné povahy způsobena újma, může uplatnit ústavně garantovaný nárok na náhradu škody či přiměřené zadostiučinění postupem dle OdpŠk výjimečně i tehdy, nebylo-li dané opatření obecné povahy pro nezákonnost příslušným orgánem zrušeno nebo změněno) však odvolací soud považuje za nezákonná rozhodnutí ve smyslu OdpŠk i opatření ze dne 17. 8. 2021 a 30. 8. 2021, neboť obsahují obsahově totožná ustanovení týkající se samoizolace, jako ta část opatření ze dne 10. 9. 2021, jež byla zrušena rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2021 sp. zn. 3A 91/2021. Závěry správního soudu o nezákonnosti části opatření ze dne 10. 9. 2021 lze proto nepochybně vztáhnout i na korespondující části opatření ze dne 17. 8. 2021 a ze dne 30. 8. 2021. I předchozí opatření vydaná žalovanou přitom žalobkyně napadla návrhem na jejich částečné zrušení, a důvodem, proč nedošlo ke zrušení opatření dřívějších (a proč žalobkyně svůj návrh měnila) bylo opakované nahrazování starších opatření opatřeními novějšími, které neumožnilo správnímu soudu rozhodnout o návrhu žalobkyně ještě v době platnosti opatření původního.
11. Dále odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně sice správně vycházel z toho, že v dané věci přichází v úvahu odpovědnost státu dle OdpŠk, ale jeho závěr, že opatření obecné povahy vydané Ministerstvem zdravotnictví nelze považovat za rozhodnutí ve smyslu § 5 písm. a) OdpŠk, neobstojí v kontextu aktuální judikatury Nejvyššího soudu (zejména rozsudku ze dne 21. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 414/2023) ani Ústavního soudu (nález ze dne 22. 5. 2023, sp. zn. III. ÚS 3319/22). V daném případě bylo prokázáno, že se žalobkyně proti opatřením Ministerstva zdravotnictví, na jejichž základě byla povinna se podrobit samoizolaci, bránila návrhem na zrušení části opatření dle § 101a odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního – dále jen „s. ř. s.“, podaným ke správnímu soudu a návrh byl podán ve lhůtě 1 roku dle § 101b s. ř. s. Z této skutečnosti vyplývá, že žalobkyni je třeba považovat ve vztahu k těmto opatřením za účastníka řízení ve smyslu § 7 OdpŠk, a že žalobkyně má aktivní věcnou legitimaci domáhat se náhrady újmy způsobené těmito opatřeními.
12. I odvolací soud však, ve shodě se soudem prvního stupně, dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala žádné specifické okolnosti týkající se dopadu nezákonného opatření do své osobnostní sféry, přičemž platí, že nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle § 118a o. s. ř. proto, že se účastník nedostavil k jednání, není oprávněn a povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání. Účastník, který se jednání neúčastnil, dobrodiní poučení podle § 118a o. s. ř. ztrácí. V dané věci se žalobkyně z jednání soudu prvního stupně omluvila a souhlasila s tím, aby soud jednal v její nepřítomnosti i v nepřítomnosti jejího právního zástupce, a i jednání odvolacího soudu proběhlo bez její přítomnosti a bez přítomnosti jejího právního zástupce.
13. Odvolací soud v této souvislosti (i vzhledem k tomu, že se žalobkyně dovolávala analogie svého případu s újmou způsobenou nezákonným trestním stíháním) porovnal možné zásahy samoizolace do práv žalobkyně se zásahy způsobenými nezákonným trestním stíháním a nezákonným výkonem vazby a uzavřel, že dovozování analogie v tomto směru je zcela nepřípadné. S ohledem na výše uvedené odvolací soud uzavřel, že žaloba není ani zčásti důvodná.
II. Dovolání a vyjádření k němu
14. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I napadla žalobkyně včasným dovoláním.
15. Žalobkyně má za to, že „v případě zásahu do jejích práv spočívajícím v tom, že byla nucena po návratu ze zahraničí strávit 5 dní doma omezena ve svobodě pohybu institutem ‚samoizolace’ ve smyslu např. ochranného opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 30. 7. 2021 se jedná o takový zásah do práv žalobkyně, který je způsobilý přivodit vznik nemajetkové újmy na straně žalobkyně, přičemž není potřeba vznik nemajetkové újmy prokazovat, neboť je zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoli osoba, která by byla danou skutečností postižena.“ Dospěl-li odvolací soud k opačnému závěru, nerespektoval ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010, a ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010.
16. Žalobkyně je přesvědčena, že omezení osobní svobody po dobu 5 dnů je závažným zásahem do práva na svobodu pohybu i do práva na respektování soukromého života, což dovozuje i judikatura správních soudů, když dotčenost žalobkyně na jejích právech nařízením samoizolace potvrdil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 9. 2021, č. j. 4 As 273/2021-54.
17. Dle žalobkyně je závěr odvolacího soudu o tom, že dostatečně nespecifikovala způsobenou újmu a tato nebyla dostatečně prokázána, příliš restriktivní, neboť každá osoba by 5ti denní omezení svobody pohybu, kterému byla žalobkyně vystavena, vnímala natolik negativně, že je na místě takový zásah shledat jako způsobilý přivodit vznik nemajetkové újmy.
18. Soudy obou stupňů pochybily, když nerozhodly o návrhu žalobkyně na doplnění dokazování učiněného v rámci jejího podání ze dne 9. 3. 2023 a když nezohlednily žalobkyní poukazovaný případ a nezabývaly se srovnáním projednávané věci s újmou za nezákonný trest domácího vězení.
19. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
20. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že má za to, že dovolání žalobkyně není přípustné ani důvodné, neboť rozsudek odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Dále ve svém podání konkretizuje pravidla vydávání mimořádných opatření a postup státu v krizových situacích. Dle žalované v dané věci absentuje akt individuální aplikace práva ve smyslu OdpŠk a též aktivní věcné legitimace žalobkyně. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
22. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. a § 241a odst. 2 o. s. ř.
23. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
24. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
25. Dovolání je přípustné pro řešení otázky, zda v případě zásahu do práv žalobkyně spočívajícím v tom, že byla nucena po návratu ze zahraničí strávit 5 dní doma omezena ve svobodě pohybu institutem „samoizolace“ ve smyslu ochranného opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 30. 7. 2021, vydaného dle podle § 69 odst. 1 písm. i) a odst. 2 zákona o ochraně veřejného zdraví, se jedná o takový zásah do práv žalobkyně, který je způsobilý přivodit vznik nemajetkové újmy na straně žalobkyně, přičemž není potřeba vznik nemajetkové újmy v jejím základu prokazovat, neboť je zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoli osoba, která by byla danou skutečností postižena, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání 26. Dovolání je důvodné, neboť odvolací soud sice při právním posouzení skutkového stavu v zásadě správně identifikoval rozhodnutí zobrazující rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, ale neaplikoval je důsledně. 27. Dovolací soud se ztotožňuje s konstatováním odvolacího soudu, že ze samotné podstaty nemajetkové újmy plyne, že nemajetková újma spočívá v oprávněně úkorném pocitu poškozeného, do jehož práv bylo zasaženo (např. v duševních útrapách). Zatímco v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení se vychází z vyvratitelné domněnky vzniku nemajetkové újmy, mimo oblast újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení není třeba vznik nemajetkové újmy dokazovat v situacích, kdy je zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoli osoba, která by byla danou skutečností postižena. Kromě této výjimky musí poškozený vznik újmy nejen tvrdit, ale i prokázat. Vznik nemajetkové újmy se zpravidla dovodí tehdy, jestliže by jakákoliv osoba ve stejném postavení jako poškozený mohla výkon veřejné moci (nebo jeho absenci) a jeho následky vnímat úkorně. Za nemajetkovou újmu je třeba považovat utrpění na těch nehmotných hodnotách, které se dotýkají morální integrity poškozené osoby (zejména její důstojnost, čest, dobrá pověst, ale i jiné hodnoty, které se zpravidla promítají i v niterném životě člověka – svoboda pohybu, rodinný život apod.). Dospěje-li soud v konkrétním případě k závěru, že žádná z těchto složek nemohla být významným způsobem v důsledku nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu negativně dotčena, je namístě závěr o tom, že nedošlo ke způsobení nemajetkové újmy, kterou by bylo na místě odškodnit (srov. Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 20216, sp. zn. 30 Cdo 520/2014, ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010, či ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3274/2021). 28. Zásah do práva na svobodu pohybu, k němuž došlo rozhodnutím, jež bylo posléze pro nezákonnost zrušeno, je zásahem do práva garantovaného ústavním pořádkem, zakotveného v čl. 14 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, přičemž se jedná o jednu z nejvlastnějších, nejniternějších a nejintimnějších sfér lidské osoby, jejíž dotčení zvenčí je zásahem postiženou fyzickou osobou velmi často pociťováno se značně nepříznivou intenzitou (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3723/2015, a ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1410/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2712/14). Z uvedeného plyne, že situace, kdy žalobkyně byla na základě nezákonného opatření nucena strávit 5 dní v samoizolaci, je natolik zásadním porušením jejího individuálního práva, že bez dalšího vede k úsudku, že újma způsobená tímto zásahem není zcela bagatelní. 29. V daném případě je po skutkové stránce bez pochyb, že žalobkyně byla po svém návratu ze zahraničí nucena strávit pět dní v samoizolaci, a to na základě mimořádného opatření (viz výše), které bylo odvolacím soudem posouzeno jako nezákonné ve smyslu § 8 OdpŠk (tento právní závěr s ohledem na obsah dovolání není předmětem posouzení ze strany Nejvyššího soudu). Tento fakt sám o sobě by každý člověk posuzoval jako újmu, která sice není svojí intenzitou srovnatelná s výkonem vazby, trestu odnětí svobody či trestu domácího vězení (neobsahuje difamující složku), ale přesto je natolik citelná, že ji nelze pokládat za zcela bagatelní. Je tedy na místě uzavřít, že na straně žalobkyně vznikla taková nemajetková újma, jež by nastala u kteréhokoliv člověka, jenž je po dobu pěti dnů omezen tak, že musí setrvávat, byť s výjimkami v opatření uvedenými, ve svém obydlí. Pokud dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyni žádná újma nevznikla, je jeho právní posouzení nesprávné. Není však vyloučeno, že vznik majetkové újmy způsobené zásahem do práva na svobodu pohybu v důsledku pětidenní samoizolace, byť ji zde zásadně dovolací soud vidí, může být vyvrácen či bagatelizován na základě konkrétních okolností případu. Žádné takové však žalovaná dosud netvrdila ani neprokazovala, ani v řízení jinak nevyšly najevo. 30. Protože je dovolání přípustné, zkoumal Nejvyšší soud vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Takovou vadou je částečná neurčitost žaloby v rozsahu požadavku na omluvu. 31. Dovolatelka svůj požadavek na poskytnutí omluvy formulovala tak, že žádá omluvu ve znění: “Vážená paní doktorko, v důsledku nezákonného ochranného opatření Ministerstva zdravotnictví jste byla po dobu 5 dnů (od 29. 8. 2021 do 3. 9. 2021) vystavena nezákonně samoizolaci a byla zejména omezena Vaše svoboda pohybu, jakož i další práva. Za nezákonný zásah do Vašich práv se Vám tímto omlouváme, Ministr zdravotnictví“. Kromě konstatování, že bylo omezeno její právo týkající se svobody pohybu, tak požaduje i konstatování, že byla porušena její „další práva“, která však dále blíže nespecifikovala, přičemž ani ze strany soudu prvního stupně ani ze strany odvolacího soudu nebyla vyzvána k tomu, aby tento nedostatek žaloby odstranila a konkrétně uvedla, která její další práva měla být předmětnými ochrannými opatřeními žalované porušena. 32. Údaj o tom, čeho se žalobce žalobou domáhá (tzv. žalobní petit), musí být přesný, určitý a srozumitelný. Soud musí za řízení zcela přesně vědět, o čem má jednat a rozhodnout, neboť nesmí - s výjimkou případů uvedených v ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř. - účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány. Přesný, určitý a srozumitelný žalobní petit není jen vyjádřením formálních náležitostí žaloby, ale je zcela nezbytným předpokladem pro to, aby soudní rozhodnutí bylo určité a srozumitelné, aby tak nastaly právní účinky, které žalobce zahájením řízení sledoval (srov. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2068/2005, či ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1284/2018). 33. Z výše uvedeného plyne, že soud prvního stupně musí postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř. žalobkyni vyzvat k upřesnění části žalobního petitu, aby bylo zřejmé, jaká její „další práva“ měla být v projednávané věci podle ní porušena, a poté, co případně bude provedeno procesní dokazování ohledně upřesněných „dalších práv“, posoudit, zda tato práva porušena byla či nikoliv a zda je eventuálně na místě za porušení těchto „dalších práv“ poskytnout žalobkyni kromě omluvy i finanční satisfakci. Neurčitost žalobního petitu se týká pouze výše zmíněného tvrzení žalobkyně, že kromě omezení osobní svobody byla porušena její „další práva“. 34. Nejvyšší soud tedy z výše uvedených důvodů napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, s tím, že není vyloučeno, že vznik majetkové újmy způsobené zásahem do práva na svobodu pohybu v důsledku pětidenní samoizolace bude v dalším průběhu řízení vyvrácen či bagatelizován na základě konkrétních okolností případu, jež označí žalovaná. Protože důvody, pro které byl napadený rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu (Obvodnímu soudu pro Prahu 2) vrátil k dalšímu řízení. 35. V dalším řízení je odvolací soud i soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, ve spojení s § 226 o. s. ř.). Soud prvního stupně se přitom zachová podle instrukcí popsaných v odstavci 33 tohoto rozsudku.
36. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 12. 2024
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu