30 Cdo 918/2017-469
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobců a) K. S., b) M. P., c) V. V., d) J. B., e) M. Z., a f) L. Š.,
zastoupených JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní
138/10, proti žalované České republice – České národní bance, se sídlem v Praze
1, Na Příkopě 864/28, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod
sp. zn. 17 C 250/2009, o dovolání žalobců a žalované proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 27. 1. 2015, č. j. 35 Co 469/2014-407, takto:
I. Dovolání žalované a dovolání žalobců se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se prostřednictvím původně samostatně podaných žalob, které byly
spojeny ke společnému řízení, domáhali nároků na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Ta jim měla být způsobena nesprávným
úředním postupem Ministerstva financí při povolení vzniku investiční
společnosti Futurum, a. s. (dále jen „ISF“), při výkonu dohledu nad činností
této společnosti, jež spravovala podílový fond FUTURUM AURUM (dále jen „PFFA“)
a při výkonu dohledu nad likvidací této společnosti. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 4. 2014,
č. j. 17 C 250/2009-349, zamítl žalobu žalobkyně a) na zaplacení 30 455,42 Kč s
příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu žalobkyně b) na zaplacení 319 781,91 Kč
s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu žalobce c) na zaplacení 76 138,55 Kč
s příslušenstvím (výrok III), zamítl žalobu žalobkyně d) na zaplacení 152
277,10 Kč s příslušenstvím (výrok IV), zamítl žalobu žalobce e) na zaplacení 2
558 255,28 Kč s příslušenstvím (výrok V), zamítl žalobu žalobkyně f) na
zaplacení 182 732,52 Kč s příslušenstvím (výrok VI), rozhodl, že se žalované
vůči žalobcům nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (výrok VII) a že ve
vztahu mezi žalobci a) až f) a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na
náhradu nákladů tohoto řízení (výrok VIII). Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. 1. 2015, č. j. 35
Co 469/2014-407, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I co do
částky 23 486,42 Kč s příslušenstvím, ve výroku II co do částky 246 607,41 Kč s
příslušenstvím, ve výroku III co do částky 58 716,05 Kč s příslušenstvím, ve
výroku VI co do částky 117 432,10 Kč s příslušenstvím, ve výroku V co do částky
1 972 859,28 Kč s příslušenstvím a ve výroku VI co do částky 140 918,52 Kč s
příslušenstvím, jinak rozsudek soudu prvního stupně v těchto výrocích a ve
výrocích o nákladech řízení VII a VIII zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobci napadli rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v jakém byl odvolacím
soudem potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, dovoláním. Rozsudek odvolacího
soudu napadla dovoláním také žalovaná, a to v rozsahu výroku, kterým byl
rozsudek soudu prvního stupně zrušen, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013
Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými podle
§ 241 odst. 1 a § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolání splňují zákonem
vyžadované náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a Nejvyšší soud se proto dále
zabýval otázkou jejich přípustnosti.
Žalovaná dovozuje přípustnost jí podaného dovolání z toho, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně. Poté podrobně rozebírá rozhodovací praxi nalézacích a
odvolacích soudů, Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a vyjadřuje se k dovoláním
napadenému rozsudku tak, že se nezabýval jejími argumenty a předloženými
důkazy. Má za to, že dovoláním napadené rozhodnutí trpí vadami spočívajícími v
jeho nepřezkoumatelnosti a nesprávným posouzením a otázka zásadního právního
významu podle jejího názoru spočívá v tom, zda skutečností nezbytně vedoucí k
přijetí opatření ze strany Ministerstva financí bylo předložení „zprávy o
hospodaření investiční společnosti FUTURUM dne 30. 9. 1995“. K dovolání žalované se prostřednictvím svého zástupce vyjádřili žalobci, kteří
navrhují, aby dovolací soud toto dovolání buď jako nepřípustné nebo jako trpící
vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat, odmítl a přiznal
žalobcům náhradu nákladů řízení. Pokud žalovaná namítá nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu, dovolací
soud konstatuje, že žalovaná namítá vady řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. K těm však dovolací soud přihlédne, jen je-li
dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve
smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. (tj. o otázky, na jejichž vyřešení napadené
rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázky případné existence či neexistence vad
řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014,
proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze
dne 7. 7. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3292/14). Dovolací soud ani neshledává, že by rozhodnutí soudů nižších stupňů
byla nepřezkoumatelná, neboť (posuzováno vzhledem k obsahu dovolání) případné
nedostatky v odůvodnění napadeného rozhodnutí na újmu uplatnění práv dovolatelů
nebyly (k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Žalovaná v souvislosti s namítanou
nepřezkoumatelností uvádí čtyři body své vlastní argumentace, s nimiž se
odvolací soud dle jejího mínění nevypořádal. Zmíněné body otázku hmotného či
procesního práva neobsahují, neboť představují polemiku se skutkovými závěry
soudů nižších stupňů, popř. námitky vad dokazování a odůvodnění rozhodnutí,
které rovněž nejsou ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. způsobilým dovolacím
důvodem. Nelze souhlasit rovněž s názorem žalované, podle kterého soudy neměly
přihlížet k rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo
82/2013, ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 509/2013, a ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 344/2013, neboť dle názoru žalované byly vydány v rozporu s
občanským soudním řádem a ustanovením § 20 zákona č.
6/2002 Sb., o soudech,
soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů
(zákon o soudech a soudcích). V této souvislosti dovolací soud poukazuje na své
usnesení ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4681/2015, v němž odmítl stejný
argument stejné žalované, a to již vzhledem k okolnosti, že žalovaná tímto
způsobem zpochybňuje závěry meritorně vyřešené v rozsudcích dovolacího soudu
pro tvrzený rozpor s usneseními téhož soudu, jimiž byla dovolání odmítnuta. Ústavní soud však v usnesení ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 1383/17,
potvrdil závěr, že pokud dovolání nebylo přípustné, nemohl z usnesení
dovolacího soudu plynout meritorní právní názor, který by mohl zakládat
judikatorní rozpor ve smyslu zákona o soudech a soudcích (k tomu srov. rovněž
usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 31 Cdo 519/2017). Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalované podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl. Dovolací soud se dále zabýval dovoláním žalobců. Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem
bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o
vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v
§ 120 odst. 2 o. s. ř.; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Přípustnost dovolání je přitom nutno zkoumat ve vztahu ke každému z žalobců
zvlášť, neboť žalobci netvoří nerozlučné procesní společenství. Je proto
nerozhodné, že součet nároků všech žalobců hranici hodnotového omezení
přípustnosti dovolání přesahuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, nebo ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo
2003/2010). V předmětné věci žalobkyně a) napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu,
kterým bylo rozhodnuto o částce ve výši 23 486,42 Kč s příslušenstvím. Protože
dovolání žalobkyně a) směřuje proti rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, je přípustnost v této části dovolání
vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Vzhledem ke znění tohoto
ustanovení, jak je shora citováno, není z hlediska přípustnosti dovolání proti
rozhodnutí odvolacího soudu významnou otázka, zda v řízení byla uplatněna pouze
část nároku, jehož celková výše přesahuje 50 000 Kč, nebo zda mezi účastníky
jsou či se vedou další spory o peněžité plnění ze stejného či obdobného
právního důvodu, nýbrž rozhodující je výše peněžitého plnění, o níž bylo
odvolacím soudem rozhodnuto a do níž směřuje dovolání. Otázka nepřiznání nároku na ušlý zisk z důvodu neunesení důkazního břemene
žalobci přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní
nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v
judikatuře Nejvyššího soudu. V žalobci odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 25. 2. 2014, sp. zn.
30 Cdo 82/2013, dovolací soud uzavřel, že „odpovědnost
státu za škodu v podobě ušlého zisku jako výnosu z úroků z peněz, který by byl
na účet poškozeného za normálních okolností připsán, by mohla přicházet do
úvahy jen tehdy, pokud by žalobci (poškozenému) v důsledku nezákonného
rozhodnutí nebylo umožněno po určitou dobu disponovat se svými penězi a mohl mu
tak ujít zisk, jehož by při běžném nakládání s těmito finančními prostředky za
normálního běhu okolností dosáhl; to však jen za předpokladu, bylo-li by
prokázáno, že na základě např. smlouvy o běžném či vkladovém účtu měl mít tyto
peníze úročeny u některé z bank, tedy že takový zisk mohl důvodně očekávat s
ohledem na pravidelný běh věcí“. Odvolací soud se však ztotožnil se soudem
prvního stupně, když uvedl, že žaloba byla založena jen na obecných tvrzeních,
že žalobci nemohli jako podílníci uvedeného podílového fondu po určitou dobu
vložené finanční prostředky zhodnocovat a na abstraktním výpočtu ušlého zisku. Žalobci sice polemizují se skutkovými závěry, z nichž napadené rozhodnutí
vychází, tím ovšem nemohou založit přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř.,
neboť v dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní
posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze (§ 241a odst. 6 o. s. ř.).
Nejvyšší soud nevyhověl požadavku žalobců, aby uvedenou otázku vyřešil jinak,
neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobců podle § 243c odst. 1
o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když po odmítnutí všech ve věci
podaných dovolání nevzniká žádné ze stran právo na jejich náhradu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 9. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu