30 Cdo 958/2023-184
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně CASPER UNION s.r.o., IČO 24830801, se sídlem v Praze 6, náměstí Borise Němcova 510/3, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Koliště 259/55, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 102 823 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 44 C 37/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2022, č. j. 39 Co 232/2022-151, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 485,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky Mgr. Soni Bernardové.
Žalobkyně se vůči žalované domáhala zaplacení částky 102 823 Kč s příslušenstvím odpovídající náhradě škody, jež jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem bývalého soudního exekutora Mgr. Ivo Nedbálka, Exekutorský úřad Ostrava, v exekuci vedené pod sp. zn. 053 EX 1996/06, v níž se jako oprávněná domáhala proti povinnému D. K. vymožení své přisouzené pohledávky ve výši 153 640,50 Kč s příslušenstvím. Ačkoliv jmenovaný soudní exekutor z uvedené pohledávky vymohl v době od 14. 1. 2008 do 9.
11. 2015 částku 102 823 Kč, žalobkyni ji nikdy nevyplatil, čímž jí způsobil zmíněnou škodu. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 3. 2022, č. j. 44 C 37/2021-121, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 98 483 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky za dobu od 10. 7. 2021 do zaplacení (výrok I), přičemž ve vztahu ke zbývající částce 4 340 Kč s příslušenstvím, jakož i ve vztahu k úroku z prodlení z přiznané částky 98 483 Kč připadajícím na den 9.
7. 2021 žalobu zamítl (výrok II) a žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení (výrok III). Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem zmíněný rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího
soudu) a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu, a to ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v zamítavém výroku o věci samé, napadla žalovaná včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka, zda v posuzovaném případě došlo na straně žalobkyně ke vzniku tvrzené škody jakožto jednoho ze zákonných předpokladů vzniku odpovědnosti žalované za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem soudního exekutora ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, a zda tato škoda již existovala v okamžiku vyhlášení napadeného rozsudku (tedy ke dni 14.
9. 2022), tj. otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud dle názoru žalované odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, následkem čehož měl věc nesprávně právně posoudit, přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Z napadeného rozsudku je totiž patrné nejen to, že odvolací soud nezbytnost kumulativního naplnění všech tří předpokladů odpovědnosti státu za tvrzenou škodu (představovaných nesprávným úředním postupem soudního exekutora, vznikem škody a vztahem příčinné souvislosti mezi zmíněným postupem soudního exekutora a touto škodou) plně respektoval, čímž postupoval v souladu se závěry vyslovenými např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23.
10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1249/2014, nebo ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5087/2015, ale i to, že se při řešení otázky okamžiku vzniku a existence škody, kterou žalobkyně utrpěla, neodchýlil od závěrů, které Nejvyšší soud zformuloval v rozsudku ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2082/2015, jenž byl publikován pod č. 90/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále v rozsudku ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5087/2015, a ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4389/2016, jakož i v rozsudku ze dne 17.
1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3359/2022. Ve shodě s nimi totiž odvolací soud uzavřel, že za situace, kdy soudní exekutor v rozporu s § 46 odst. 4 zákona č.
120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (ve znění účinném po 1. 11. 2009 – pozn. dovolacího soudu), žalobkyni nevyplatil částečné plnění, které na povinném v exekuci vymohl a jež převyšovalo částku 1 000 Kč, a to do 30 dnů od doby, kdy toto plnění obdržel, způsobil jí tím bez ohledu na to, z jakých důvodů se tak stalo, po marném uplynutí zmíněné třicetidenní lhůty škodu, za níž žalovaná žalobkyni odpovídá. Poukazuje-li žalovaná v souvislosti s otázkou vzniku tvrzené škody také na „střet povinností“ soudního exekutora vyplývajících z § 46 odst. 4 exekučního řádu na straně jedné a z § 46 odst. 7 exekučního řádu, v nyní účinném znění, na straně druhé (podle něhož je exekutor povinen bez zbytečného odkladu po rozhodnutí o úpadku povinného vydat vymožené plnění příslušnému insolvenčnímu správci), v této části svou dovolací argumentaci, jež vychází z akcentace posledně zmíněného § 46 odst. 7 exekučního řádu, zakládá na jiné konstrukci skutkového stavu věci, než z jaké vyšel odvolací soud. Dle jeho skutkových zjištění totiž k úpadku povinného došlo až v roce 2020, tj. dlouho poté, co si bývalý soudní exekutor Mgr.
Ivo Nedbálek částku, kterou pro žalobkyni vymohl, ponechal s tím, že ji nevyplatil nejen žalobkyni, ale následně ani svému zástupci, jímž byl ustanoven soudní exekutor Mgr. Jaroslav Kocinec, LL.M., pročež tento zastupující soudní exekutor, který předmětnou exekuci nyní provádí, žádným plněním vymoženým pro žalobkyni nedisponuje a ani v roce 2020 nedisponoval. V této části svého dovolání tudíž žalovaná uplatnila nepřípustný dovolací důvod, neboť závěr o skutkovém stavu věci, z něhož odvolací soud při svém rozhodování vycházel, nelze v dovolacím řízení zpochybnit ani korigovat (srov. a contrario § 241a odst. 1 o.
s. ř.). Při řešení otázky existence vztahu příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem bývalého soudního exekutora a vzniklou škodou se odvolací soud rovněž od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, dospěl-li k závěru, že na odpovědnosti státu za škodu, která činností bývalého soudního exekutora žalobkyni vznikla, nic nemění skutečnost, že se žalobkyně náhrady škody po dotčeném soudním exekutorovi následně nedomáhala, a to ani poté, co tento soudní exekutor v roce 2015 pozbyl svého úřadu a co proti němu bylo zahájeno insolvenční řízení, v němž byl zjištěn jeho úpadek (kromě již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10.
5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2082/2015, jenž byl publikován pod č. 90/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku ze dne 17. 1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3359/2022, srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2712/2019, a ze dne 3. 11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1931/2021). Argumentuje-li žalovaná v této souvislosti usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1363/22, přehlíží, že toto rozhodnutí zmíněnou otázku neřeší. Ústavní stížnost tamní stěžovatelky (totožné se stávající žalobkyní – pozn.
dovolacího soudu) byla tímto rozhodnutím odmítnuta jako zjevně neopodstatněná proto, že nebylo shledáno žádné porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod, neboť soud ve stížností napadeném rozhodnutí pečlivě posoudil, zda jsou splněny podmínky odpovědnosti státu za tvrzenou škodu a naplnil požadavky na srozumitelné odůvodnění svého rozhodnutí, když vysvětlil, proč doposud stěžovatelce škoda nevznikla (proti čemuž stěžovatelka nebrojila). Ani tato otázka tedy přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř. nezakládá. Přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nelze dovodit ani z procesněprávní otázky týkající se náležitostí odůvodnění napadeného rozhodnutí a s tím související otázky jeho přezkoumatelnosti. Z tohoto pohledu totiž napadené rozhodnutí vyhovuje nejen nálezové judikatuře Ústavního soudu, na kterou žalovaná poukazuje, ale i ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž měřítkem toho, zda rozhodnutí odvolacího soudu je či není přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v dovolání proti tomuto rozhodnutí dovolací důvody.
I když toto rozhodnutí nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, nenízpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3342/2016, a ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4704/2018). Nedostatky, které má zmíněná judikatura Nejvyššího soudu na mysli, však odůvodnění napadeného rozhodnutí netrpí, neboť je způsobilým pramenem poznání úvah odvolacího soudu stran zjišťování skutkového stavu věci i jeho právního posouzení řešených otázek, na něž žalovaná měla možnost ve svém dovolání odpovídajícím způsobem reagovat, čehož též využila (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.
1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3312/2016). Namítá-li žalovaná překvapivost napadeného rozhodnutí, čímž se měl odvolací soud odchýlit např. od nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. I. ÚS 1768/22, pak ani ve vztahu k této otázce nelze přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. dovodit. V této souvislosti je třeba uvést, že za překvapivé (nepředvídatelné) je považováno takové rozhodnutí, které z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12.
6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/07, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 300/2010, a ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014). Taková situace však v dané věci zjevně nenastala, pročež se odvolací soud ani v tomto případě od ustálené judikatury Nejvyššího či Ústavního soudu neodchýlil.
Dovozuje-li žalovaná porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodnutí ze svého nenaplněného očekávání, že odvolací soud při rozhodování vyjde namísto z ustálené judikatury Nejvyššího soudu z výše zmíněného usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1363/22, z něhož se však žádné odchylné řešení rozhodných právních otázek z již rovněž výše uvedených důvodů nepodává, ani tato její argumentace ve prospěch opodstatněnosti její námitky nesvědčí. Skutečnost, že odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, který byl již dříve žalované z judikatury Nejvyššího soudu znám, s nímž však žalovaná nesouhlasí, žádné porušení jejího práva na spravedlivý proces nezakládá.
Nejvyšší soud proto ze všech uvedených důvodů podané dovolání odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovanou, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Výše této náhrady odpovídá součtu mimosmluvní odměny advokátky žalobkyně za zmíněné vyjádření ve výši 5 060 Kč [§ 7, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], paušální náhrady hotových výdajů spojených s tímto úkonem právní služby ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a částky 1 125,60 Kč připadající na 21% daň z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o.
s. ř.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.