U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobkyně CG HOLDING, s.r.o., IČ 24657344, se sídlem v Praze 2, Anny Letenské
34/7, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2,
Vinohradská 34/30, proti žalované České republice – Českému telekomunikačnímu
úřadu, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219, o zaplacení 409 998,36 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 7 C 106/2012,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. října
2014, č. j. 58 Co 297/2014-201, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se proti České republice domáhala zaplacení částky v celkové výši 409
998,36 Kč s příslušenstvím jako součtu jednotlivých náhrad (zadostiučinění) za
nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního
postupu spočívajícího v nepřiměřené délce správních řízení vedených u Českého
telekomunikačního úřadu (dále jen „ČTÚ“) pod sp. zn. ČTÚ-114 499/2010
(požadované zadostiučinění 36 666,52 Kč), a sp. zn. ČTÚ-115 545/2010, ČTÚ-115
331/2010, ČTÚ-114 501/2010, ČTÚ-115 369/2010, ČTÚ-114 475/2010, ČTÚ-113
968/2010 a ČTÚ-113 578/2010 (požadované zadostiučinění za každé jednotlivé
řízení ve výši 53 333,12 Kč).
Obvodní soud pro Prahu 9 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. května
2014, č. j. 7 C 106/2012-156, konstatoval, že nesprávným úředním postupem ČTÚ,
který o návrzích vedených u něj pod sp. zn. ČTÚ-115 545/2010, ČTÚ-115 331/2010,
ČTÚ-114 501/2010, ČTÚ-115 369/2010, ČTÚ-114 475/2010, ČTÚ-113 968/2010 a
ČTÚ-113 578/2010 nerozhodl ve lhůtě stanovené v § 129 odst. 1 zákona č.
127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících
zákonů, bylo porušeno právo žalobkyně (výrok I), zamítl žalobu na zaplacení
částky 409 998,36 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl, že se žalobkyni
právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (výrok III).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném
rozsudku výrokem I potvrdil v zamítavém výroku o věci samé (II) rozsudek soudu
prvního stupně a ve výroku o nákladech řízení (III) jej změnil tak, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve výroku II rozhodl, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním,
které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz čl. II
bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen
„o. s. ř.“, odmítl.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika
samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má
rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost
dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to
bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich
bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
srpna 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost
Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. května 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009,
proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30.
července 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy
odvolací soud rozhodoval o nárocích žalobkyně vyplývajících ze shora označených
správních řízení, za jejichž nepřiměřenou délku požaduje zadostiučinění v
penězích. Dovolání v rozsahu nároku plynoucího ze správního řízení sp. zn.
ČTÚ-114 499/2010 (zadostiučinění ve výši 36 666,52 Kč) není přípustné s ohledem
na ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť ohledně něj bylo odvolacím
soudem rozhodnuto o nároku nepřesahujícím svou výší částku 50 000 Kč.
Dále se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání v části týkající se
tvrzených nároků plynoucích ze správních řízení sp. zn. ČTÚ-115 545/2010,
ČTÚ-115 331/2010, ČTÚ-114 501/2010, ČTÚ-115 369/2010, ČTÚ-114 475/2010, ČTÚ-113
968/2010 a ČTÚ-113 578/2010.
Stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu
prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího, a proto
obecný nesouhlas s přiznanou formou či výší zadostiučinění přípustnost dovolání
nezakládá. Dovolací soud při přezkumu zvolené formy a výše zadostiučinění v
zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených
v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při
výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), dále jen „OdpŠk“, přičemž zvolenou formou a případně výší
zadostiučinění se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto
ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2013, sp. zn. 30 Cdo 1121/2013, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2013, sp. zn. 30 Cdo 2852/2013, proti
němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. října
2014, sp. zn. I. ÚS 1216/14), což s ohledem na skutková zjištění v dané věci
není případ žalobkyně.
Otázka, zda je pro žalobkyni k odčinění nemajetkové újmy postačující pouhé
konstatování porušení práva nebo zda žalobkyni náleží právo na přiměřené
zadostiučinění v penězích, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v
judikatuře Nejvyššího soudu, pokud uzavřel, že s ohledem na všechny okolnosti
dané věci je nutné považovat újmu žalobkyně za zanedbatelnou (srov. stanovisko
Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod
číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Při posuzování okolností (§ 31a odst. 3 OdpŠk), na jejichž základě odvolací
soud dospěl k závěru, že újma žalobkyně je zanedbatelná a konstatování porušení
práva je proto postačující formou zadostiučinění, se odvolací soud neodchýlil
od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Nejvyšší soud (a obdobně i
Ústavní soud) již dříve v pojmově shodné skutkové situaci a ve věci, která se
týkala týchž účastníků, konstatoval, že jednání žalobkyně nesměřovalo k ochraně
jejích práv, ale bylo vedeno s cílem obohacení žalobkyně na úkor státu (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 3190/2014,
proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze
dne 11. srpna 2015, sp. zn. I. ÚS 1231/15, usnesení Ústavního soudu ze dne 10.
února 2015, sp. zn. II. ÚS 1929/14, a usnesení Ústavního soudu ze dne 20. září
2012, sp. zn. II. ÚS 1888/12). Vedle toho nelze přehlédnout velmi nízké částky,
které byly předmětem posuzovaných řízení a které tak předurčily nízký význam
posuzovaných řízení pro žalobkyni.
Námitka žalobkyně týkající se vyřešení právní otázky, zda v dovolacím přezkumu
může obstát rozhodnutí odvolacího soudu, jehož odůvodnění je mimořádně stručné
až kusé, které se přesvědčivě a v úplnosti nevypořádává se všemi odvolacími
námitkami žalobkyně a které se nezabývá meritem věci, jež je jasně definováno v
§ 31a odst. 2 a 3 OdpŠk, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá z
toho důvodu, že ani pokud rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem
požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže
případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu
uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června
2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2015,
sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v případě dovolatelky nebyly.
Zbylé námitky žalobkyně (že soudy poměřovaly nároky a jednání žalobkyně
korektivem dobrých mravů, přičemž kritériu dobrých mravů nemůže být v tomto
kompenzačním řízení přiznána právní relevance a námitky týkající se vztahu
konstatování porušení práva a omluvy, jež však nebyla předmětem tohoto řízení)
se týkají otázek, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí, neboť
odvolací soud na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil. Jejich vyřešení
Nejvyšším soudem se proto v poměrech žalobkyně nemůže nijak projevit, což je
diskvalifikuje z možnosti založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
Ani při řešení otázky, zda lze považovat za (ne)účelně vynaložené náklady
právního zastoupení žalobkyně, která měla v kompenzačním řízení plný procesní
úspěch (žalobkyně dodává, že soud prvního stupně jí náklady řízení nepřiznal s
odkazem na § 150 o. s. ř., zatímco odvolací soud měl za to, že tyto náklady
byly neúčelné), se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu
dovolacího, když uzavřel, že náklady za právní zastoupení žalobkyně nebyly
shledány účelnými (a v daném případě odvolací soud neshledal důvody pro
aplikaci § 150 o. s. ř., výrok o nákladech řízení vyplývá z § 142 odst. 1 o. s.
ř.), byť v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud přihlédl k jiným
okolnostem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2015, sp. zn. 30
Cdo 3190/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 11. srpna 2015, sp. zn. I. ÚS 1231/15, nebo usnesení
Ústavního soudu ze dne 30. června 2015, sp. zn. II. ÚS 1287/15).
K žalobkyní namítaným vadám řízení by mohl Nejvyšší soud přihlédnout jen v
případě, pokud by bylo dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což není.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 21. října 2015
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu