30 Nd 210/2021-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců
JUDr. Jana Kolby a JUDr. Davida Vláčila v právní věci oprávněného D. B., nar.
XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Vladimírem Kubátem, advokátem se sídlem v
Praze 5, Radlická 42, proti povinným 1) K. A., nar. XY, naposledy bytem XY, 2)
J. S., nar. XY, bytem XY, o pověření k provedení exekuce, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 14 EXE 647/2021, o určení místně příslušného
soudu, takto:
Věc vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 14 EXE 647/2021 projedná
a rozhodne Obvodní soud pro Prahu 9.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „procesní soud“) usnesením ze dne 25. 3. 2021, č. j. 14 EXE 647/2021-18, vyslovil svou místní nepříslušnost (výrok I) a
rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení věc předloží Nejvyššímu soudu k
určení, který soud věc projedná a rozhodne (výrok II). Procesní soud v odůvodnění usnesení uvedl, že oprávněný podal prostřednictvím
soudního exekutora návrh na nařízení exekuce a pověření exekutora jejím
provedením, přičemž příslušnost exekučního soudu dovozoval z bydliště prvního
povinného. První povinný neprochází registrem obyvatel, registrem cizinecké
policie pro pobyt cizinců, ani registrem osob podnikajících dle živnostenského
zákona. Soudu není znám ani případný majetek prvního povinného umístěný v jeho
obvodu. Podle procesního soudu tak chybějí podmínky pro určení místní
příslušnosti a je na Nejvyšším soudu, aby v souladu s § 11 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), určil, který soud věc projedná a rozhodne. Podle § 45 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti
(exekuční řád), ve znění účinném od 1. 1. 2013, (dále „exekuční řád“), je
místně příslušným soudem soud, v jehož obvodu má povinný, je-li fyzickou
osobou, místo svého trvalého pobytu, popřípadě místo pobytu na území České
republiky podle druhu pobytu cizince. Nemá-li povinný, který je fyzickou
osobou, v České republice místo trvalého pobytu nebo místo pobytu podle
předchozí věty, je místně příslušným soud, v jehož obvodu má povinný majetek
(odstavec 2). Je-li podle odstavce 2 místně příslušných několik soudů, je
místně příslušným ten soud, jehož název je první v abecedním, případně číselném
pořadí (odstavec 3). Podle § 52 odst. 1 exekučního řádu platí, že nestanoví-li exekuční řád jinak,
použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Podle § 105 odst. 2 o. s. ř., vysloví-li soud, že není příslušný, postoupí věc
po právní moci tohoto usnesení příslušnému soudu nebo ji za podmínek § 11 odst. 3 o. s. ř. předloží Nejvyššímu soudu. Podle § 11 odst. 3 o. s. ř., jde-li o věc, která patří do pravomoci soudů České
republiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, určí
Nejvyšší soud, který soud věc projedná a rozhodne. Již dříve Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je-li mu věc předložena k postupu
podle § 11 odst. 3 o. s. ř. procesním soudem, který vyslovil svou místní
nepříslušnost, pak Nejvyšší soud „určí místně příslušný soud, aniž zkoumá (aniž
je oprávněn zkoumat), zda je dána pravomoc českých soudů k projednání a
rozhodnutí věci.“ Otázku, zda je dána pravomoc českého soudu, má posoudit a
náležitě odůvodnit soud, který věc Nejvyššímu soudu předkládá (usnesení velkého
senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Nd 316/2013, uveřejněné pod číslem 11/2015 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). V dané věci se sice z odůvodnění usnesení procesního soudu, jímž vyslovil svou
místní nepříslušnost a věc předložil Nejvyššímu soudu k rozhodnutí podle § 11
odst. 3 o. s.
ř., nepodává, jak posoudil pravomoc soudů České republiky k
projednání a rozhodnutí věci, Nejvyšší soud však předpokládá, že se touto
otázkou nepochybně zabýval a dospěl k závěru, že pravomoc soudů České republiky
je dána. Nejvyššímu soudu již nepřísluší, aby se touto otázkou (znovu) zabýval. Z obsahu procesního spisu dále vyplývá, že se procesnímu soudu nepodařilo
zjistit místo pobytu prvního povinného na území České republiky (§ 45 odst. 2
věta prvá exekučního řádu). Stejnou okolnost ve vztahu k druhému povinnému
procesní soud alespoň podle obsahu odůvodnění svého usnesení zjevně
neposuzoval. Skutečnost, zda má první povinný ve smyslu § 45 odst. 2 věty druhé
exekučního řádu exekučně postižitelný majetek na území České republiky, který
by mohl být po nařízení exekuce soudním exekutorem zajištěn a zpeněžen, vyjde
najevo až při činnosti soudem pověřeného soudního exekutora v rámci provádění
exekuce. Exekuční soud proto před nařízením exekuce a pověřením exekutora jejím
provedením nezjišťuje existenci majetku povinného (srov. usnesení velkého
senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Nd 200/2012, uveřejněné pod číslem 4/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Současně ale Nejvyšší soud nepřehlédl, že se z obsahu procesního spisu rovněž
podává (viz potvrzení o provedené lustraci v informačním systému základních
registrů ze dne 23. 3. 2021, č. l. 16), že druhý povinný měl ke dni zahájení
exekučního řízení evidován trvalý pobyt na území České republiky, a to na
adrese XY. V případě více povinných může být místně příslušným soudem obecný soud
kteréhokoliv povinného, nebyl-li některý z povinných za účastníka řízení
označen toliko účelově (srov. obdobně, v případě více žalovaných, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5761/2016), aniž je
podstatné, v jakém pořadí byli v návrhu na zahájení exekučního řízení uvedeni,
přičemž určení místně příslušného soudu se v takovém případě řídí podle § 45
odst. 3 exekučního řádu. Na tomto základě dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
místně příslušným soudem by v daném případě, kdy kritéria pro určení místně
příslušného soudu ve vztahu k prvnímu povinnému zcela chybí, měl být ve smyslu
výše citovaného § 45 odst. 2 exekučního řádu soud, v jehož obvodu má druhý
povinný evidován trvalý pobyt, a tím je Obvodní soud pro Prahu 9 (podle Přílohy
č. 4 k zákonu č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších
předpisů). Z tohoto důvodu by bylo možno dospět k závěru, že předpoklady pro postup podle
§ 11 odst. 3 o. s. ř. nejsou dány, neboť podmínky místní příslušnosti v daném
případě nechybějí a lze je (alespoň ve vztahu k druhému povinnému) zjistit. Procesní soud tudíž neměl věc předkládat Nejvyššímu soudu k postupu podle § 11
odst. 3 o. s. ř., nýbrž po právní moci usnesení, jímž vyslovil svoji místní
nepříslušnost, měl věc postoupit Obvodnímu soudu pro Prahu 9 jako soudu místně
příslušnému. Nejvyšší soud však na podkladě níže uvedené argumentace uzavřel, že ani v
takovém případě mu nezbývá nic jiného, než určit soud, který věc projedná a
rozhodne.
Na tomto místě je třeba uvést, že Nejvyšší soud v minulosti řešil obdobné
procesní situace různě. Tak například usnesením ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. 20
Nd 92/2005, bylo Nejvyšším soudem zrušeno usnesení procesního soudu, jímž byla
vyslovena jeho místní nepříslušnost a věc byla předložena Nejvyššímu soudu k
postupu podle § 11 odst. 3 o. s. ř., a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení
(obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo
148/2018). V jiných případech Nejvyšší soud rozhodl tak, že se neurčuje, který
soud věc projedná a rozhodne (např. usnesení ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 20 Nd
34/2002, usnesení ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 30 Nd 165/2014 nebo usnesení ze
dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Nd 317/2014). Přestože jsou v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu obdobné procesní situace
řešeny různě, tříčlenný senát, jenž byl v předmětné věci určen k rozhodnutí
podle § 11 odst. 3 o. s. ř. na základě rozvrhu práce Nejvyššího soudu platného
v okamžiku, kdy mu byla věc postoupena procesním soudem, dospěl k závěru, že
řešená procesní otázka nemá po právní stránce zásadní význam, tudíž podle § 20
odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších
předpisů, nebyly splněny podmínky pro postoupení věci velkému senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu. Řešení dané procesní
otázky se týká výhradně postupu Nejvyššího soudu při rozhodování podle § 11
odst. 3 o. s. ř., nemá proto přesah do činnosti jiných soudů či orgánů veřejné
moci. Nejedná se ani o řešení otázky, která by se přímo dotýkala základních
práv a svobod účastníků řízení, zvláště pak jejich práva na rovný přístup k
soudům či jejich rovného procesního postavení (srov. nález Ústavního soudu ze
dne 16. 11. 2004, sp. zn. I. ÚS 31/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu pod č. 171/2004). Jak blíže vyplývá z důvodů dále uvedených,
řešení dané procesní otázky nezasahuje ani do práva účastníků na zákonného
soudce. V nynější věci pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ani jeden z výše uvedených
postupů není příslušnými ustanoveními procesního práva předpokládán. I Nejvyšší
soud jako orgán státní moci musí postupovat jen v mezích stanovených zákonem
(čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a
svobod). Z ustanovení § 11 odst. 3 ve spojení s § 105 o. s. ř. nevyplývá, že by
Nejvyšší soud byl oprávněn přezkoumávat správnost usnesení o místní
nepříslušnosti a jakkoliv deklarovat jeho nesprávnost či jej dokonce zrušit,
neboť není ani soudem odvolacím, ani soudem nadřízeným ve smyslu § 105 odst. 3
o. s. ř. Proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že má-li podle § 11 odst. 3 o. s. ř. určit
soud, který věc projedná a rozhodne, a to na základě rozhodnutí, jímž procesní
soud vyslovil svou místní nepříslušnost a rozhodl o předložení věci Nejvyššímu
soudu, pak takový soud určí, aniž zkoumá (aniž je oprávněn zkoumat), zda
chybějí podmínky místní příslušnosti nebo zda je lze či nelze zjistit. Vyšel
přitom obdobně z důvodů výše citovaného R 11/2015, v němž bylo výslovně
uvedeno, že „ustanovení § 105 odst. 2 o. s. ř.
… odkazem na splnění podmínek §
11 odst. 3 o. s. ř. předpokládá, že se otázkou pravomoci českých soudů, jakož i
tím, že podmínky pro určení místně příslušného soudu chybějí, dostatečně a s
kladným závěrem zabýval předkládající soud.“
Dalším důvodem, proč by Nejvyšší soud měl určit soud, který věc projedná a
rozhodne i v případě, kdy nebyly splněny materiální podmínky pro postup podle §
11 odst. 3 o. s. ř., je naplnění zásady hospodárnosti řízení, aby již na
počátku řízení nedocházelo k dalšímu zbytečnému zdržení v souvislosti s řešením
problematiky určení soudu, u něhož bude věc projednána a rozhodnuta, a to
začasté bez jakékoliv procesní aktivity samotných účastníků řízení. Jinými
slovy řečeno určující rozhodnutí Nejvyššího soudu tak i v tomto případě odvrátí
již na samém počátku řízení existující procesní komplikace spojené s nejistotu
o tom, který soud má ve věci dále postupovat a rozhodnout. V této souvislosti nelze pominout, že § 11 odst. 3 o. s. ř. nepředpokládá
vydání rozhodnutí, kterým Nejvyšší soud určí soud místně příslušný, nýbrž
toliko soud, „který věc projedná a rozhodne“, a to právě proto, že rozhodnutí
Nejvyššího soudu podle § 11 odst. 3 o. s. ř. je zákonem předpokládaným
východiskem ze situace, kdy přestože je dána pravomoc (mezinárodní příslušnost)
tuzemských soudů, podmínky pro určení místně příslušného soudu chybí nebo je z
různých důvodů nelze zjistit. Z logiky věci pak ani v rozhodnutí podle § 11
odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud neurčuje soud místně příslušný ve smyslu
kritérií stanovených v příslušných procesních ustanoveních, nýbrž právě při
absenci těchto kritérií ustanoví soud, který bude ve věci dále postupovat a
rozhodovat. V případě tohoto procesního postupu je však nutno mít na zřeteli, že
determinace soudu, u něhož má řízení proběhnout podle předem stanovených
zákonných pravidel, je institucionálním vyjádřením práva účastníka na
spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod),
specificky pak konkretizací zásady, že nikdo nemá být odňat svému zákonnému
soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobody). Dodržení obecných
zákonných podmínek určení příslušnosti soudu je zárukou toho, že nedojde k
libovolnému určování příslušnosti soudu, jehož cílem by mohlo být ovlivnění
výsledku soudního rozhodování (nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 2853/07, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu
pod č. 83/2008). Není-li tedy Nejvyššímu soudu ani v případě, kdy podmínky pro určení místní
příslušnosti nechybějí a lze je zjistit, k dispozici jiný procesní postup než
vydání rozhodnutí podle § 11 odst. 3 o. s. ř., nesmí tím být obcházena pravidla
zajišťující účastníkům, že v jejich případě bude rozhodovat zákonný soudce. Proto je třeba trvat na tom, že není-li některému účastníkovi řízení (zpravidla
právě povinnému v exekučním řízení, ale srov. též obdobnou procesní situaci
žalovaného, je-li spolu s návrhem žalobce podle § 11 odst. 3 o. s. ř.
řízení
zahajováno u Nejvyššího soudu) doručováno usnesení soudu, jímž vyslovil svoji
místní nepříslušnost a věc předložil Nejvyššímu soudu k postupu podle § 11
odst. 3 o. s. ř., a takový účastník proto neměl možnost uplatnit relevantní
tvrzení týkající se místní příslušnosti soudu ještě před rozhodnutím Nejvyššího
soudu, není usnesení Nejvyššího soudu vydané podle § 11odst. 3 o. s. ř. překážkou pro to, aby takový účastník za podmínek § 105 odst. 1 o. s. ř. mohl
namítat, že je zde (na základě zákonných kritérií) místně příslušný soud,
odlišný od toho, jenž byl Nejvyšším soudem určen k projednání a rozhodnutí věci
samé. Nejvyšší soud dospěl tedy k závěru, že i za výše popsaných skutkových okolností
mu ve smyslu § 11 odst. 3 o. s. ř. nezbývá nic jiného, než aby určil, který
soud České republiky danou věc projedná a rozhodne. Vzhledem k tomu, že z obsahu procesního spisu (kdy je znám trvalý pobyt druhého
povinného, pobyt prvního povinného se zjistit nepodařilo a jeho majetek se v
této fázi řízení aktivně nevyhledává) se za poměrně jasných zákonných kritérií
(§ 45 exekučního řádu) podává místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 9,
Nejvyšší soud z hlediska rychlosti a hospodárnosti řízení určil, že věc vedenou
u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 14 EXE 647/2021 projedná a rozhodne
Obvodní soud pro Prahu 9.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 10. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu