31 Cdo 1966/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve velkém senátě občanskoprávního kolegia
složeném z předsedy velkého senátu JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Ivy
Brožové, JUDr. Ljubomíra Drápala, Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., JUDr.
Vladimíra Kůrky, JUDr. Karla Podolky, JUDr. Mojmíra Putny, JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc. a JUDr. Marty Škárové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného T.
a.s., proti povinnému A. V., pro 6.076,30 Kč s příslušenstvím prodejem movitých
věcí povinného, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 91 E 1/2000, o
dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. února
2004 č.j. 9 Co 115/2004-32, takto:
Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. února
2003 č.j. 91 E 1/2000-11 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Ostravě k
dalšímu řízení.
Na návrh oprávněného, podaný u soudu dne 31.12.1999, Okresní soud v Ostravě
usnesením ze dne 9.3.2000 č.j. 91 E 1/2000-8 nařídil podle vykonatelného
rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR - Českého telekomunikačního úřadu ze
dne 15.7.1999 č.j. 251951/1999-6381-II.výpr k uspokojení pohledávky oprávněného
ve výši 6.076,30 Kč s 15% úrokem od 3.5.1999 do zaplacení výkon rozhodnutí
prodejem movitých věcí povinného a rozhodl, že povinný je povinen zaplatit
oprávněnému na náhradě nákladů nařízení výkonu rozhodnutí 300,- Kč.
Okresní soud v Ostravě poté usnesením ze dne 20.2.2003 č.j. 91 E 1/2000-11
výkon rozhodnutí, nařízený usnesením ze dne 9.3.2000 č.j. 91 E 1/2000-8,
zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o
zastavení výkonu rozhodnutí. Zjistil, že rozhodnutí Ministerstva dopravy a
spojů ČR - Českého telekomunikačního úřadu ze dne 15.7.1999 č.j.
251951/1999-6381-II.výpr nabylo právní moci dnem 5.8.1999 a stalo se
vykonatelným dnem 20.8.1999. Protože rozhodnutí správního orgánu lze vykonat
jen ve lhůtě uvedené v ustanovení § 71 odst.3 zákona č. 71/1967 Sb. (tj. do tří
let po uplynutí lhůty stanovené pro splnění uložené povinnosti) a protože výkon
rozhodnutí nebyl v této lhůtě proveden, soud prvního stupně dospěl k závěru, že
musí být podle ustanovení § 268 odst.1 písm.b) o.s.ř. zastaven.
K odvolání oprávněného Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 27.2.2004 č.j. 9
Co 115/2004-32 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Poté, co dovodil, že
rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR - Českého telekomunikačního úřadu ze
dne 15.7.1999 č.j. 251951/1999-6381-II.výpr o uložení povinnosti \"účastníku
mobilní telefonní stanice\" zaplatit \"dlužné telekomunikační úhrady\", které
nabylo právní moci dnem 5.8.1999 a stalo se vykonatelným dnem 20.8.1999, bylo
vydáno ve smyslu ustanovení § 21 odst.1 zákona č. 110/1964 Sb. podle správního
řádu a že zákon č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích (zrušený s účinností od
1.7.2000 zákonem č. 151/2000 Sb. a ani vyhláška č. 111/1964 Sb., kterou se
provádí zákon o telekomunikacích, nebo vyhláška č. 108/1982 Sb., kterou se
vydává Telefonní řád [zrušené zákonem (správně vyhláškou) č. 203/2000 Sb.]
neobsahovaly \"žádnou speciální úpravu promlčení nároku na úhradu za
telekomunikační služby\", dospěl k závěru, že podle ustanovení § 71 odst.3
zákona č. 71/1967 Sb. lze uvedené rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR -
Českého telekomunikačního úřadu vykonat nejpozději do tří let po uplynutí lhůty
stanovené pro splnění uložené povinnosti, tedy nejpozději do dne 20.8.2002.
Podle názoru odvolacího soudu je třeba stále \"vycházet ze závěrů konstantní
judikatury (R 19/73)\", podle níž \"rozhodnutí vydaná ve správním řízení
(včetně smírů schválených správním orgánem nebo výkazy nedoplatků jím
sestavených) lze soudním výkonem rozhodnutí vykonat jen ve lhůtě uvedené v ust.
§ 71 odst.3 správního řádu s tím, že tato lhůta je prekluzívní, a proto musí
během ní být soudní řízení o výkon rozhodnutí nejen zahájeno, ale taktéž
skončeno\". Uplynutí \"zákonem stanovené tříleté prekluzívní lhůty\" mělo za
následek \"nejenom ztrátu vykonatelnosti podkladového rozhodnutí, ale v
konečném důsledku rovněž prekluzi samotného subjektivního práva oprávněného, na
jehož základě bylo vykonávané rozhodnutí vydáno\"; případné \"průtahy soudu při
provádění exekuce jsou z hlediska rozhodování o zastavení výkonu rozhodnutí
zcela irelevantní\".
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal oprávněný dovolání. Namítá v první
řadě, že právo na zaplacení \"telekomunikačních úhrad\" je soukromým
subjektivním právem, neboť závazkový vztah o poskytování telekomunikačních
služeb se neřídí \"hmotnými veřejnoprávními předpisy\", ale \"hmotnými předpisy
soukromého práva\", a na základě dohody oprávněného a povinného obchodním
zákoníkem. Obchodní zákoník upravuje \"problematiku běhu promlčecí doby\" v
ustanoveních § 387 až 408 a ustanovení § 71 odst.3 správního řádu nemůže být
podle názoru dovolatele \"v soudním výkonu rozhodnutí aplikováno v případě, kdy
vykonávané správní rozhodnutí přiznává právo, jehož promlčecí doba je upravena
zvláštním právním předpisem\". Účelem ustanovení § 71 odst.3 správního řádu je
totiž \"poskytnout povinnému právní jistotu, že povinnost uložená správním
rozhodnutím nebude moci být vykonána kdykoliv po vydání správního rozhodnutí
zcela bez časového omezení\", v případech, kdy \"zvláštní právní předpis
upravuje promlčecí dobu práva přiznaného správním rozhodnutím\", je však
uvedený účel \"nepochybně naplněn tím, že po uplynutí promlčecí lhůty má
dlužník možnost bránit se proti výkonu rozhodnutí námitkou promlčení\".
Aplikace ustanovení § 71 odst.3 správního řádu v takových případech by měla za
následek, že oprávněný \"by právo na telekomunikační úhrady nemohl vymoci,
ačkoliv toto právo doposud nebylo promlčeno\". Oprávněný dále namítá, že
uplynutí lhůty uvedené v ustanovení § 71 odst.3 správního řádu nemá za následek
\"prekluzi práva jako takového\"; s uplynutím této lhůty je spojen \"pouze
zánik možnosti právo vymoci cestou výkonu rozhodnutí či cestou exekuce\" a
věřitel se bezdůvodně neobohatí, splnil-li dlužník svou povinnost až po
uplynutí lhůty uvedené v ustanovení § 71 odst.3 správního řádu. Skutečnost, že
uplynutím lhůty podle ustanovení § 71 odst.3 správního řádu, podle názoru
dovolatele \"ještě zvýrazňuje nekompatibilitu aplikace tohoto ustanovení s
úpravou promlčení obsaženou v obchodním zákoníku, jelikož důsledky této
aplikace je zcela obdobné, jako by měly být důsledky uplynutí promlčecí doby, a
rozdílem je pouze to, že ustanovení § 71 odst.3 správního řádu aplikující orgán
aplikuje i bez žádosti povinného\". Oprávněný dále poukazuje na Část pátou
občanského soudního řádu, podle které \"účastník správního řízení, jehož
předmětem je rozhodování o soukromém právu, má možnost napadnout konečné
správní rozhodnutí žalobou\", a upozorňuje, že by \"nepochybně mohlo dojít k
situaci, že by správní rozhodnutí přiznávající určité soukromé právo bylo možné
vykonat pouze ve lhůtě dle ustanovení § 71 odst.3 správního řádu, zatímco zcela
totožné soukromé právo, přiznané soudním rozhodnutím, by bylo možno vykonat v
delší lhůtě dle pravidel obsažených v obchodním zákoníku\". Přípustnost
dovolání oprávněný dovozuje \"z ustanovení § 238a ve spojení s ustanovením §
237 odst.1 písm.c) a 237 odst.3 o.s.ř.\" a navrhuje, aby dovolací soud usnesení
soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
rozhodnuto ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, jsou obsaženy v ustanovení §
238a odst.1 písm.d), § 238a odst.2 a v § 237 odst.1 a 3 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci zastavení
výkonu rozhodnutí [§ 238a odst.1 písm.d), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.a)
o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl ve věci zastavení výkonu rozhodnutí jinak než v
dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější usnesení zrušil [§ 238a odst.1 písm.d), § 238a odst.2 a § 237 odst.1
písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně,
kterým bylo rozhodnuto ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, jestliže dovolání
není přípustné podle ustanovení § 238a odst.1 písm.d), § 238a odst.2 a § 237
odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení
odvolacího soudu má v rozhodnutí ve věci zastavení výkonu rozhodnutí po právní
stránce zásadní význam [§ 238a odst.1 písm.d), § 238a odst.2 a § 237 odst.1
písm.c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 238a odst.1 písm.d), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem
[238a odst.1 písm.d), § 238a odst.2 a § 237 odst.3 o.s.ř.].
Oprávněný dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo
potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci
zastavení výkonu rozhodnutí. Podle ustanovení § 238a odst.1 písm.d), § 238a
odst.2 a § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto,
že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno usnesení ve věci zastavení
výkonu rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání oprávněného
proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění
předpokladů uvedených v ustanovení § 238a odst.1 písm.d), § 238a odst.2 a § 237
odst.1 písm.c) o.s.ř.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení 238a odst.1 písm.d), § 238a odst.2 a § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci
samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní
otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení 238a odst.1 písm.d), § 238a odst.2 a §
237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití
hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení 238a odst.1 písm.d), § 238a odst.2 a
§ 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu v
rozhodnutí ve věci zastavení výkonu rozhodnutí po právní stránce zásadní význam
skutečně má.
V projednávané věci odvolací soud řešil právní otázku užití ustanovení § 71
odst.3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění
pozdějších předpisů (dále též jen \"správního řádu\") při soudním výkonu
vykonatelných rozhodnutí správních úřadů. Vyšel přitom z právního názoru,
uvedeného v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28.2.1972 sp. zn. 11 Co
84/72, který byl uveřejněn pod č. 19 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1973, podle něhož \"rozhodnutí správního orgánu lze i soudním
výkonem rozhodnutí vykonat jen ve lhůtě uvedené v ustanovení § 71 odst.3 zákona
č. 71/1967 Sb.\", a dovodil, že ustanovení § 71 odst.3 správního řádu je třeba
použít i při výkonu rozhodnutí správního úřadu, kterým byla \"telefonnímu
účastníku\" uložena povinnost k úhradě \"dlužné telekomunikační úhrady\", neboť
zákon č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích (zrušený s účinností od 1.7.2000
zákonem č. 151/2000 Sb.) a ani vyhláška č. 111/1964 Sb., kterou se provádí
zákon o telekomunikacích, nebo vyhláška č. 108/1982 Sb., kterou se vydává
Telefonní řád [zrušené vyhláškou č. 203/2000 Sb.] neobsahovaly \"žádnou
speciální úpravu promlčení nároku na úhradu za telekomunikační služby\". V
podstatě shodný právní názor zaujal o této právní otázce při rozhodování o
dovolání v obdobných věcech senát 20 Cdo Nejvyššího soudu ČR (například v
usnesení ze dne 25.9.2003 sp. zn. 20 Cdo 2294/2002, v usnesení ze dne 28.4.2004
sp. zn. 20 Cdo 1959/2003, v usnesení ze dne 27.5.2004 sp. zn. 20 Cdo 628/2004
nebo v usnesení ze dne 28.7.2004 sp. zn. 20 Cdo 1033/2004) s tím, že jej
vyjadřuje \"i současná judikatura\" a že \"tříletá prekluzívní lhůta podle
ustanovení § 71 odst.3 zákona č. 71/1967 Sb. ve znění pozdějších předpisů, v
níž lze rozhodnutí vykonat nejpozději, se uplatní i pro vymožení
soukromoprávního nároku provozovatele telekomunikačního zařízení v řízení o
výkon rozhodnutí podle části šesté občanského soudního řádu\". Vzhledem k tomu,
že senát 21 Cdo Nejvyššího soudu ČR, jenž měl podle rozvrhu práce Nejvyššího
soudu ČR dovolání v této věci projednat a rozhodnout o něm, dospěl k odlišnému
právnímu názoru, než jaký byl zaujat při rozhodování senátu 20 Cdo v obdobných
věcech, a že uvedená právní otázka je v rozhodování odvolacích soudů posuzována
rozdílně, dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání proti usnesení odvolacího
soudu je přípustné podle ustanovení § 238a odst.1 písm.d), § 238a odst.2 a §
237 odst.1 písm.c) o.s.ř. a že dovolání proti tomuto usnesení přísluší
projednat a rozhodnout o něm ve smyslu ustanovení § 20 odst.1 zákona č. 6/2002
Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých
dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů
velkému senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), velký senát
občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR dospěl k závěru, že dovolání je
důvodné.
Podle ustanovení § 71 odst.1 správního řádu nesplní-li účastník řízení ve
stanovené lhůtě dobrovolně povinnost uloženou mu rozhodnutím, které je
vykonatelné (§ 52 odst.2), nebo smírem schváleným správním orgánem nebo výkazem
nedoplatků jím sestaveným (dále jen \"rozhodnutí\"), jejich výkon se provede.
Nebyla-li stanovena v rozhodnutí lhůta k plnění, určí ji orgán, který provádí
výkon rozhodnutí; lhůta nesmí být kratší, než stanoví zvláštní právní předpis.
Podle ustanovení § 71 odst.2 správního řádu výkaz nedoplatků lze vykonat,
byl-li sestaven na základě vykonatelného rozhodnutí nebo na základě dlužníkovy
povinnosti stanovené právním předpisem zaplatit bez vydání zvláštního
rozhodnutí.
Podle ustanovení § 71 odst.3 správního řádu rozhodnutí lze vykonat nejpozději
do tří let po uplynutí lhůty stanovené pro splnění uložené povinnosti (odstavec
1).
V rozhodovací činnosti soudů byl přijat a nadále je považován za správný právní
názor, uvedený v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28.2.1972 sp. zn. 11
Co 84/72, který byl uveřejněn pod č. 19 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1973, podle něhož \"rozhodnutí správního orgánu lze i soudním
výkonem rozhodnutí vykonat jen ve lhůtě uvedené v ustanovení § 71 odst.3 zákona
č. 71/1967 Sb.\". Uplynutím lhůty uvedené v ustanovení § 71 odst.3 správního
řádu nedochází - jak se mylně domnívá odvolací soud - k \"prekluzi samotného
subjektivního práva oprávněného\". Uvedené ustanovení - jak je zřejmé již z
jeho znění - stanoví jen lhůtu, po kterou lze rozhodnutí vykonat, a nijak se
nedotýká osudu práva, které jím bylo přiznáno; jejím uplynutím tedy právo
nezaniká, avšak není možné je úspěšně vymáhat cestou výkonu tímto způsobem
\"prekludovaného\" rozhodnutí.
Povinnost platit stanovené úhrady, popřípadě poplatky za používání
telekomunikačních zařízení byla zákonem č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích,
který nabyl účinnosti dnem 1.7.1964, stanovena každému, kdo používá jednotné
telekomunikační sítě nebo telekomunikačních výkonů nebo jemuž organizace spojů
zřizují, svěřují k užívání, popřípadě udržují telekomunikační zařízení (srov. §
8 odst.1 tohoto zákona). Rozhodování o této povinnosti, vyplývající přímo ze
zákona, bylo svěřeno organizacím spojů, které přitom postupovaly podle
\"předpisů o správním řízení\" (srov. § 21 tohoto zákona). Úhrady a poplatky za
užívání telekomunikačních zařízení se stanovily podle tarifů nebo jiných
cenových opatření a uživatelé byli povinni je platit bez vydání zvláštního
rozhodnutí (srov. § 7 odst.1 vyhlášky č. 111/1964 Sb., kterou se provádí zákon
o telekomunikacích, ve znění vyhlášky č. 148/1984 Sb.). Telefonní řád
(naposledy vydaný vyhláškou č. 108/1982 Sb., doplněnou vyhláškou č. 40/1988
Sb.) současně stanovil, že dlužné úhrady je účastník povinen zaplatit bez
vydání zvláštního rozhodnutí a že nezaplacené úhrady vymáhají organizace spojů
na základě výkazu dlužných telekomunikačních poplatků (srov. § 31 odst. 10 a 12
vyhlášky č. 108/1982 Sb.).
Z uvedeného vyplývá, že povinnost platit úhradu a poplatky za používání
telekomunikačních zařízení vyplývala přímo ze zákona každému jejich uživateli a
že dlužné úhrady a poplatky vymáhaly organizace spojů na základě výkazu
dlužných telekomunikačních poplatků; organizace spojů přitom vystupovaly jak v
roli organizace, jejichž hospodářský výsledek závisel na platbách za používání
telekomunikačních zařízení, tak i jako orgán státní správy, který byl pověřen
plnění povinností uložených uživatelům telekomunikačních zařízení zákonem
vymáhat. Při vymáhání dlužných úhrad a poplatků za používání telekomunikačních
zařízení cestou soudního výkonu rozhodnutí byl v rozhodovací činnosti soudů
přijat názor, že výkaz dlužných telekomunikačních poplatků lze vykonat jen ve
lhůtě tří let od splatnosti jednotlivých úhrad (na základě povinnosti dlužníka
stanovené právním předpisem), které jsou uvedeny v tomto výkaze sestaveném
příslušným orgánem spojů (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne
27.3.1987 sp. zn. 4 Cz 26/87, který byl uveřejněn pod č. 6 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 1989).
Dnem 24.4.1992 nabyl účinnosti zákon č. 150/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje
zákon č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích. Uvedený zákon nadále zachoval
povinnost uživatelů platit přímo ze zákona úhrady a poplatky za používání
telekomunikačních zařízení, zrušil však oprávnění organizací spojů vymáhat
dlužné úhrady a poplatky pomocí výkazu dlužných telekomunikačních poplatků;
současně založil příslušnost k rozhodování o těchto otázkách pro federální
ministerstvo spojů a \"orgány státní správy telekomunikací, které stanoví
zákony národních rad\" s tím, že při rozhodování o právech a povinnostech
fyzických a právnických osob se postupuje podle obecných předpisů o správním
řízení (srov. § 21 odst.1 a 2 zákona č. 110/1964 Sb. ve znění zákona č.
150/1992 Sb.). Po zániku ČSFR přešla uvedená kompetence na Ministerstvo
hospodářství a od 1.11.1996 na Ministerstvo dopravy a spojů (fakticky ji ovšem
vykonávala jejich organizační složka Český telekomunikační úřad). Dnem 1.7.2000
nabyl účinnosti zákon č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších
zákonů, který svěřil rozhodování nově zřízenému Českému telekomunikačnímu úřadu.
Po účinnosti zákona č. 150/1992 Sb. došlo rovněž ke změnám v oblasti spojů,
neboť došlo k institucionálnímu oddělení činností telekomunikačních od
poštovních a posléze k odstátnění a privatizaci úseku telekomunikací; tyto
změny vyústily ve stav, že telekomunikační služby začaly místo organizací spojů
poskytovat a nadále poskytují právnické osoby, a to na základě smluv
uzavíraných s uživateli těchto služeb. Právní vztah mezi poskytovatelem a
uživatelem telekomunikačních služeb tedy přestal být - oproti právní úpravě
účinné do 24.4.1992 - vztahem \"veřejnoprávním\" a stal se vztahem ze
\"soukromého práva\". Nezaplatil-li uživatel úhradu za použité telekomunikační
služby řádně a včas, nebylo nadále možné ji vymáhat bez rozhodnutí na základě
výkazu dlužných telekomunikačních poplatků, ale jen podle vykonatelného
rozhodnutí vydaného Federálním ministerstvem spojů a po 1.1.1993 Ministerstvem
hospodářství, Ministerstvem dopravy a spojů a posléze Českým telekomunikačním
úřadem podle právních předpisů o správním řízení (§ 21 odst.1 zákona č.
110/1964 Sb. ve znění zákona č. 150/1992 Sb., § 102 odst.1 zákona č. 151/2000
Sb.). Závěry judikatury soudů založené na právní úpravě v oblasti
telekomunikací účinné do 24.4.1992 proto nadále nelze použít.
Z hlediska projednávané věci je významné, že oprávněný poskytl povinnému
telekomunikační službu na základě smlouvy (tedy \"soukromoprávního vztahu\") a
že o povinnosti povinného zaplatit mu za tuto službu úhradu rozhodl v souladu
se zákonem správní úřad (Ministerstvo dopravy a spojů) rozhodnutím vydaným
podle právních předpisů o správním řízení (podle správního řádu). Při úvaze,
zda i na výkon takového rozhodnutí dopadá ustanovení § 71 odst.3 správního
řádu, je třeba v první řadě přihlédnout k povaze právního vztahu mezi účastníky.
Bez ohledu na to, vznikl-li mezi účastníky na základě smlouvy obchodní
závazkový vztah nebo občanskoprávní vztah, je nepochybné, že právo na úhradu za
poskytnuté telekomunikační služby podléhá promlčení (srov. § 387 odst.2
obchodního zákoníku, § 100 odst.2 občanského zákoníku). Jde-li o vztah
občanskoprávní, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být
vykonáno poprvé (§ 101 občanského zákoníku); bylo-li právo přiznáno pravomocným
rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy
mělo být podle rozhodnutí plněno (§ 110 odst.1 věta první občanského zákoníku).
Uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo jiného příslušného
orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění
po dobu řízení neběží; to platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro
které byl u soudu nebo jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí (§
112 občanského zákoníku). Jedná-li se mezi účastníky o obchodní závazkový
vztah, platí, že promlčecí doba činí čtyři roky (§ 397 obchodního zákoníku), že
promlčecí doba běží ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato
s jeho plněním (§ 392 odst.1 věta první obchodního zákoníku) a že promlčecí
doba přestává běžet, když věřitel za účelem uspokojení nebo určení svého práva
učiní jakýkoli právní úkon, který se považuje podle předpisu upravujícího
soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva v již zahájeném řízení
nebo jestliže věřitel zahájí na základě platné rozhodčí smlouvy rozhodčí řízení
způsobem stanoveným v rozhodčí smlouvě nebo v pravidlech, jimiž se rozhodčí
řízení řídí (§ 402, § 403 odst.1 obchodního zákoníku). Právní úprava promlčení
obsažená v obchodním zákoníku výslovně uvažuje - jak vyplývá z jeho ustanovení
§ 387 a násl. - jen s uplatněním práva v soudním nebo rozhodčím řízení.
Vzhledem k tomu, že práva z obchodně závazkových vztahů se podle zákona
uplatňují i u jiných orgánů (například správních úřadů), platí uvedená
ustanovení analogicky i pro případ, že věřitel zahájil v souladu se zákonem za
účelem uspokojení nebo určení svého práva řízení před jiným příslušným orgánem.
Okolnost, že zákon č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích (zrušený s účinností od
1.7.2000 zákonem č. 151/2000 Sb. a ani vyhláška č. 111/1964 Sb., kterou se
provádí zákon o telekomunikacích, nebo vyhláška č. 108/1982 Sb., kterou se
vydává Telefonní řád [zrušené vyhláškou č. 203/2000 Sb.] neobsahovaly - jak
uvedl odvolací soud - \"žádnou speciální úpravu promlčení nároku na úhradu za
telekomunikační služby\", je proto nerozhodná, neboť promlčení práva na úhradu
za poskytnuté telekomunikačních služeb vyplývá z občanského nebo obchodního
zákoníku, a to podle toho, o jaký právní vztah v konkrétním případě jde.
Promlčení práva z občanskoprávního nebo obchodního závazkového vztahu je
imanentní obsahu těchto právních vztahů. Bylo-li právo z občanskoprávního nebo
obchodního závazkového vztahu v souladu se zákonem přiznáno vykonatelným
rozhodnutím vydaným příslušným správním úřadem podle právních předpisů
upravujících správní řízení (správního řádu), nelze z hlediska způsobilosti
takového rozhodnutí k výkonu pominout, že uplatněním práva (včetně práva
pravomocně přiznaného) u příslušného orgánu přestává (podle občanského a
obchodního zákoníku) běžet promlčecí doba a že pravomocným přiznáním práva se
nesmí (ve srovnání se stavem, jaký tu byl před zahájením řízení u příslušného
orgánu) zhoršit právní postavení věřitele ve vymahatelnosti jeho práva. Ve
vztahu k témuž právu nelze za této situace dobře uvažovat o tom, že by správní
rozhodnutí nebylo možné vykonat z důvodu uplynutí lhůty uvedené v ustanovení §
71 odst.3 správního řádu (a běh této lhůty nestaví ani zahájení řízení o výkon
rozhodnutí), zatímco promlčecí doba u práva, které bylo tímto rozhodnutím
přiznáno, ještě neuplynula (a z důvodu stavení promlčecí doby během řízení ani
uplynout nemůže, pokračuje-li věřitel řádně v řízení), že by tedy právní
postavení věřitele bylo po pravomocném přiznání jeho práva obtížnější než
dříve. Přihlédne-li se současně k tomu, že rozhodnutí správního úřadu vytváří
pro uplatnění téhož práva v novém správním řízení (z něhož by případně mohlo
vyjít nové rozhodnutí o tomtéž právu) překážku věci pravomocně rozhodnuté, mohl
by - jak správně upozorňuje dovolatel - nastat stav, kdy sice právo není
promlčené (a z tohoto pohledu je lze úspěšně vymáhat), avšak z důvodu uplynutí
lhůty uvedené v ustanovení § 71 odst.3 správního řádu rozhodnutí právo
přiznávající nelze vykonat (a není tedy možné vynutit splnění práva proti vůli
povinného). Takovýto závěr by ve svých důsledcích vedl podle názoru dovolacího
soudu až k odepření spravedlnosti (denegationis iustitiae) věřiteli, který by
se nemohl domoci svého práva, ačkoliv při jeho uplatňování (vymáhání)
postupoval v souladu se zákonem.
V této souvislosti nelze nepřihlédnout též k tomu, že ve věci zaplacení úhrady
za poskytnuté telekomunikační služby, o níž bylo pravomocně rozhodnuto
příslušným správním úřadem, může účastník správního řízení (věřitel nebo
dlužník), který tvrdí, že byl dotčen na svých právech rozhodnutím správního
úřadu, kterým byla jeho práva nebo povinnosti založena, změněna, zrušena,
určena nebo zamítnuta, podat od 1.1.2003 u soudu žalobu, jíž bude požadovat,
aby o téže věci rozhodl soud (srov. § 244 a násl. o.s.ř.); v řízení o této
žalobě soud o věci znovu rozhodne, dospěje-li k závěru, že správní úřad o ní
nerozhodl správně, přičemž jeho rozsudek nahradí rozhodnutí správního úřadu v
takovém rozsahu, v jakém je jím dotčeno (srov. § 250j o.s.ř.). Ohledně práva na
úhradu za poskytnuté telekomunikační služby tedy může dojít k tomu, že bude
přiznáno buď rozhodnutím správního úřadu nebo rozsudkem soudu a že v závislosti
na tom bude (by mohlo být) odlišně uplatňováno ve vykonávacím řízení, neboť na
rozsudek soudu o tomto právu ustanovení § 71 odst.3 správního řádu nepochybně
nedopadá. Rozlišování ve vymahatelnosti přiznaného práva jen podle toho, zda
stejné právo bylo přiznáno rozhodnutím správního úřadu nebo přisouzeno
rozsudkem soudu, by založilo nerovnost v právním postavení účastníků, která je
v právním státě nepřijatelná.
Z uvedených důvodů dospěl dovolací soud k závěru, že ustanovení § 71 odst.3
správního řádu se neuplatní při soudním výkonu rozhodnutí správního úřadu,
jestliže jím bylo přiznáno právo, které podléhá podle hmotného práva je
upravující promlčení. Právo na úhradu za poskytnuté telekomunikační služby
podléhá promlčení, a proto nelze použít ustanovení § 71 odst.3 správního řádu
při soudním výkonu rozhodnutí správního úřadu, jímž bylo právo přiznáno.
Ve prospěch opačného názoru nelze úspěšně argumentovat tím, že ustanovení § 71
odst.3 správního řádu (a ani jiné zákonné ustanovení) uvedená práva z jeho
uplatnění výslovně nevylučuje. Právní předpisy nelze vykládat jen podle jejich
jazykového vyjádření, ale také (a především) systematickým a logickým výkladem.
Kdyby jazykový výklad ustanovení § 71 odst.3 správního řádu při soudním výkonu
rozhodnutí správních orgánů o právech soukromoprávní povahy, jež podléhají
promlčení, měl vést (mohl vést) - jak uvedeno výše - až k porušení základních
práv fyzických a právnických osob a pravidel spravedlivého procesu, nelze
takový závěr připustit; za pomocí systematického a logického výkladu
(provedeným ústavně konformním způsobem) je třeba naopak dovodit, že aplikace
ustanovení § 71 odst.3 správního řádu nemůže při soudním výkonu rozhodnutí
přinášet újmu právům oprávněného, vyplývajícím z občanského nebo obchodního
zákoníku. Aplikace ustanovení § 71 odst.3 správního řádu má své místo jen při
výkonu rozhodnutí správních úřadů, kterými byla přiznána práva, pro jejichž
uplatnění zákon promlčecí a ani jinou dobu nestanoví, a u nichž je třeba dobu
jejich výkonu v zájmu právní jistoty povinného určitým časem omezit.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné, neboť spočívá
na nesprávném právním posouzení věci; Nejvyšší soud České republiky je proto
zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Protože důvody, pro
které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí také na usnesení soudu
prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc
vrátil Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá
o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. února 2005
JUDr. Ing. Jan Hušek, v. r.
předseda velkého senátu