32 Cdo 1452/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně KONSTRUKTIVA KONSIT a.s., se sídlem v Praze 6 – Vokovicích, Půlkruhová ul. 20/786, PSČ 160 05, identifikační číslo osoby 18630197, zastoupené Mgr. Adamem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Půlkruhová 786/20, proti žalované Majetkové, správní a delimitační unii odborových svazů, se sídlem v Praze 3, náměstí Winstona Churchilla 1800/2, identifikační číslo osoby 00469483, zastoupené Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem se sídlem v Praze 2, Chodská 30, o 537 019,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 128/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2010, č. j. 62 Co 380/2010-179, ve znění usnesení ze dne 1. prosince 2010, č. j. 62 Co 360/2010-182, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce Mgr. Adama Dvořáčka.
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 27. ledna 2010, č. j. 12 C 128/2008-159, v napadených výrocích, jimiž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 282 550 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně za prokázané, že mezi žalobkyní jako zhotovitelkou a žalovanou jako objednatelkou byla dne 23. června 2005 uzavřena smlouva o dílo, jejímž předmětem bylo zhotovení komplexního interiéru vzorového pokoje v hotelu Olšanka za dohodnutou cenu 500 000 Kč bez daně z přidané hodnoty (dále též jen „DPH“).
Tato sjednaná cena měla být podle ujednání v článku II. bodu 2. smlouvy žalovanou uhrazena na základě konečné faktury, kterou bude celé dílo vyúčtováno zhotovitelkou po převzetí a po oznámení nejpozději do 30. srpna 2005, že zhotovitelka neuspěla v konečném výběrovém řízení na zhotovení interiérů hotelu I.. V opačném případě, tedy pokud by bylo zhotovitelce oznámeno, že byla vybrána jako zhotovitelka v konečném výběrovém řízení, neměla být uvedená cena samostatně fakturována, nýbrž se měla stát součástí celkové ceny kontraktu na dodávku interiéru hotelu Imperial.
Podle shodného posouzení soudů, opírajícího se o výklad pojmu „komplexní interíér“ za pomoci interpretačních pravidel projevu vůle upravených v § 266 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), bylo předmětem smlouvy dodání pouze komplexního interiéru. Stavební práce, které žalobkyně provedla nad rámec interiérových dodávek, představují ve smyslu § 451 a násl. občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) bezdůvodné obohacení na straně žalované spočívající v tom, že v důsledku stavebních prací, o jejichž provedení nebylo mezi účastnicemi sporu, se nemovitost žalované zhodnotila.
Odvolací soud nepřisvědčil námitce odvolatelky (žalované), že uhradila žalobkyni celou výši zhodnocení svého majetku včetně stavebních prací, neboť znalec Ing. Š., z jehož posudku soud prvního stupně při určení výše bezdůvodného obohacení vycházel, ohodnotil zhodnocení majetku žalované (stavební práce, které nebyly součástí dodávek interiéru) částkou 282 550 Kč, zatímco žalovaná uhradila žalobkyni dohodnutou cenu díla ve výši 595 000 Kč včetně daně z přidané hodnoty. Je proto zcela nerozhodné, že majetek žalované byl zhodnocen v důsledku veškerých prací prováděných žalobkyní pouze o 443 343,64 Kč. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně rovněž nepochybil, posoudil-li jako nedůvodnou námitku promlčení uplatněného nároku, kterou vznesla žalovaná.
Odvolací soud, vycházeje z ujednání o splatnosti sjednané ceny díla v článku II bodu 2 smlouvy a dále ze zjištění, že žalovaná oznámila žalobkyni výsledek výběrového řízení až dne 21. září 2005 (pokud jde o stavební část soutěže), resp. 13. března 2006 (pokud jde o interiérovou část soutěže), dovodil, že dvouletá subjektivní promlčecí doba podle § 107 odst. 1 obč. zák. počala žalobkyni běžet nejdříve od 21.
září 2005, kdy jí bylo známo, že cena díla nebude součástí celkové ceny kontraktu na dodávku interiéru hotelu I. Podala-li proto žalobkyně žalobu na vydání bezdůvodného obohacení dne 31. srpna 2007, učinila tak včas. Názor žalované o počátku běhu promlčecí doby dnem 19. srpna 2005, kdy jí žalobkyně předala zhotovený vzorový pokoj a kdy podle závěru soudu prvního stupně počala běžet tříletá objektivní promlčecí doba, označil odvolací soud za nesprávný a nelogický, neboť tento den žalobkyně o bezdůvodném obohacení na straně žalované ještě nemohla vědět.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka, odkazujíc na své námitky v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, soudům obou stupňů vytýká nesprávnost skutkových a právních závěrů týkajících se rozsahu díla, resp. otázky, zda tzv. stavební práce byly či nebyly součástí sjednaného rozsahu díla.
Přiznaly-li žalobkyni nárok na náhradu bezdůvodného obohacení, rozhodly podle dovolatelky v přímém rozporu s konstantní soudní judikaturou, konkrétně s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne
21. října 2009, sp. zn. 23 Cdo 2856/2009. Podle mínění dovolatelky soudy nerespektovaly sjednocující judikaturu Nejvyššího soudu ani při určení výše bezdůvodného obohacení. Odvolávajíc se na závěr Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 30. září 2008, sp. zn. 32 Cdo 389/2008, podle něhož majetkovým vyjádřením bezdůvodného obohacení není částka, která odpovídá částce vynaložené na zhotovení díla, ale peněžitá náhrada odpovídající skutečnému majetkovému prospěchu objednatele díla, soudům vytýká, že stanovily výši bezdůvodného obohacení jako obvyklou cenu prací provedených údajně nad rámec smlouvy.
Podle dovolatelky znalec sice správně určil její celkový majetkový prospěch provedením všech prací ve výši 443 343,64 Kč, neodpověděl však již na otázku, kolik z uvedené částky připadá na interiérové práce a jaká část na stavební práce. Poukazuje na to, že jí soudy uložily uhradit částku 282 550 Kč, kterou však znalec na dvou místech posudku označuje jako cenu stavebních prací, a nikoli jako výši jejího majetkového prospěchu. Dovolatelka rovněž oponuje shodnému závěru soudů obou stupňů o nepromlčení žalobního nároku.
Tvrdí, že oba soudy stanovily chybně počátek běhu subjektivní promlčecí doby, určily-li ho na den 13. března 2006, kdy se žalobkyně dozvěděla, že neuspěla ve výběrovém řízení na dodavatele interiéru. Zastává názor, že tento okamžik nemá k souzené věci žádný vztah, neboť předmětem řízení není úhrada ceny díla, jejíž splatnost byla navázána na okamžik oznámení neúspěchu ve výběrovém řízení, nýbrž vydání bezdůvodného obohacení. Podle dovolatelky začala běžet subjektivní promlčecí doba dnem 19. srpna 2005, kdy jí žalobkyně předala zhotovený vzorový pokoj v hotelu O., což zahrnovalo jak interiérovou, tak stavební část.
Tvrdí-li žalobkyně, že měla podle smlouvy zhotovit pouze interiérovou část, musela podle dovolatelky již od zahájení díla vědět, že bezesmluvně provádí i stavební část a že se tedy žalovaná začíná na její úkor obohacovat, jehož rozsah byl jasný nejpozději v den předání zhotoveného pokoje. Podala-li proto žalobkyně žalobu až dne 31. srpna 2007, učinila tak až po 19. srpnu 2007, kdy jí promlčecí doba uplynula. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání má žalobkyně za to, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam. Poukazuje na to, že dovolatelka bez bližší konkretizace soudům obou stupňů vytýká, že rozhodly v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu. Přitom přehlíží, že jeho rozsudek sp. zn. 23 Cdo 2856/2009 se týká jiné problematiky a že rozsudek sp. zn. 32 Cdo 389/2008 soudy plně respektovaly, uzavřely-li, že stavebními pracemi, které nebyly součástí dodávek interiéru, se zhodnotil majetek žalované o 282 550 Kč. Postrádá-li dovolatelka v posudku znalce rozdělení celkové výše majetkového prospěchu na interiérové práce a na stavební práce a zaujímá-li odlišný názor ohledně počátku běhu promlčecí doby, jde podle žalobkyně o námitky skutkové, které nejsou při zvažování přípustnosti dle § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. relevantní. Žalobkyně navrhuje dovolání odmítnout s tím, že jí bude přiznána náhradu nákladů dovolacího řízení. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání žalované není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), a oproti očekávání dovolatelky dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. (které bylo zrušeno uplynutím 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší- li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila, případně jejichž řešení zpochybnila.
Nejvyšší soud nedospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ani v jedné ze čtyř otázek vymezených dovolatelkou. Otázku výkladu předmětu a rozsahu díla vymezeného ve smlouvě o dílo řešil odvolací soud v souladu s výkladovými pravidly projevu vůle upravenými v ustanovení § 266 obch. zák., dovodil-li, že stavební práce nebyly součástí dohodnutého předmětu díla, jímž bylo zhotovení komplexního interiéru vzorového pokoje v hotelu O. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.
listopadu 2002, sp. zn. 29 Odo 512/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod číslem 215, dále rozsudky téhož soudu ze dne 6. srpna 2008, sp. zn. 32 Cdo 1487/2007 a ze dne 27. ledna 2009, sp. zn. 23 Cdo 3846/2008). Otázku, zda stavebními pracemi provedenými žalobkyní pro žalovanou získala žalovaná bezdůvodné obohacení dle § 451 a násl. obč. zák. nebo pouze hodnotu víceprací dle § 549 obch. zák., řešil odvolací soud rovněž v souladu s výkladem těchto ustanovení, jak se podává v konstantní soudní judikatuře.
Ze skutkových zjištění odvolacího soudu nebylo možné dovodit, že provedení stavebních prací žalobkyní mělo být posuzováno jako provedení víceprací dle ustanovení § 549 odst. 2 obch. zák. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2006, sp. zn. 32 Odo 728/2005, ze dne 26. září 2006, sp. zn. 32 Odo 735/2004 a ze dne 29. srpna 2011, sp. zn. 32 Cdo 1818/2011) a nikoli jako samostatné dílo. Odvolací soud se neodchýlil od správného výkladu ustanovení § 451 a násl. obč. zák. podávaného v soudní judikatuře ani v otázce výše bezdůvodného obohacení, pokud správně zjišťoval nikoli to, jaké náklady žalobkyně na stavební práce vynaložila, nýbrž to, oč se zvýšila (zhodnotila) hodnota majetku žalované v důsledku provedení stavebních prací (srov. shodně právní závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.
září 2008, sp. zn. 32 Cdo 389/2008). V otázce počátku běhu promlčecí doby u práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení by námitka dovolatelky o tom, že odvolací soud vázal nesprávně počátek běhu této promlčecí doby na splatnost ceny díla, byla oprávněná, ovšem za předpokladu, že promlčení tohoto práva se řídí občanským zákoníkem. Tento předpoklad však není dán, neboť – jak se podává z judikatury Nejvyššího soudu – promlčení práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení získaného jedním z účastníků obchodně právního vztahu se řídí obchodním zákoníkem (srov. právní závěr v rozsudku velkého senátu obchodního kolegia uveřejněném pod číslem 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též například rozsudek uvedeného soudu ze dne 21.
srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2003, pod číslem 198, či jeho rozsudky ze dne 14. ledna 2004, sp. zn. 32 Odo 805/2003 a ze dne 14. prosince 2010, sp. zn. 28 Cdo 4437/2010). S ohledem na čtyřletou promlčecí dobu (§ 397 obch. zák.) by k promlčení tohoto práva žalobkyně nemohlo dojít, a proto řešení této otázky není z hlediska správnosti rozhodnutí odvolacího soudu určující.
Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinna nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10 000 Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 7. srpna 2012
JUDr. Miroslav Gallus předseda senátu