32 Cdo 162/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní
věci žalobkyně VIA ALTA a. s., se sídlem v Třebíči, Okružní 963/5,
identifikační číslo osoby 26906741, zastoupené JUDr. Evou Hrbáčkovou,
advokátkou se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 764/50, proti žalované České
republice - Úřadu práce České republiky se sídlem v Praze 7, Dobrovského
1278/25, identifikační číslo osoby 72496991, krajské pobočce v Českých
Budějovicích, se sídlem v Českých Budějovicích, Klavíkova 1570/7, o zaplacení
částky 309 272,37 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých
Budějovicích pod sp. zn. 15 C 230/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 8. 2016, č. j. 22 Co
1070/2016-329, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil
rozsudek ze dne 21. 3. 2016, č. j. 15 C 230/2014-293, kterým Okresní soud v
Českých Budějovicích zamítl žalobu o zaplacení částky 309 272,37 Kč s
příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.), a dále
rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v plném rozsahu, podala žalobkyně
dovolání, v němž co do přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), majíc za to, že odvolací soud se „při
řešení otázky odchýlil od dosud praktikovaného názoru a tedy ustálené praxe
vyšších a tedy i dovolacího soudu“. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje dovolání
odmítnout.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje,
v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., je
dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje
za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn.
29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2014,
pod číslem 116, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Dovolatelka namítá, že odvolací soud se při řešení otázky dodržování smluvních
podmínek žalobkyní a uplatnění sankcí za jejich údajné nedodržení v podobě
krácení dohodnuté ceny ze strany žalované odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe, a to od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 32 Cdo
4303/2014, který je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu,
veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách. Nesprávné právní posouzení
věci spatřuje v nezohlednění praxe, kterou strany mezi sebou zavedly podle
ustanovení § 266 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen
„obch. zák.“). V dovolatelkou citovaném rozhodnutí se Nejvyšší soud vyslovil k
pravidlům pro výklad projevu vůle. Dovolatelka přehlíží, že odvolací soud neměl
pochybnosti o obsahu smlouvy o realizaci veřejné zakázky „Máme na to v
Jihočeském kraji“, jejím výkladem podle ustanovení § 266 obch. zák. se
nezabýval a stran této otázky neučinil žádný závěr, který by mohl být
přezkoumán v dovolacím řízení. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne
18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle
ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti
předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na
níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Odkazuje-li dovolatelka na rozsudek Nejvyššího správního soudu (nesprávně
uvádí, že jde o rozhodnutí „Nejvyššího soudu“) ze dne 30. 4. 2014, č. j. 4 Ads
109/2013-28, in www.nssoud.cz, pak toto rozhodnutí není ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení § 237 o. s. ř. Pro úplnost
Nejvyšší soud uvádí, že Nejvyšší správní soud se v uvedeném rozhodnutí
dovolatelkou předloženou otázkou nezabýval.
Jak vyplývá z obsahu dovolání, žalobkyně staví svou dovolací argumentaci na
polemice se skutkovými závěry o její komunikaci s klienty a o důvodech absencí
klientů na rekvalifikačních kurzech, a namítá, že žalovaná neprokázala „údajně
špatné výkaznictví prováděné komunikace“. Dovolatelka pomíjí, že správnost
skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím
řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2014 zpochybnit nelze.
Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně
otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž
dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky
nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29
Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je
právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí
vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových
závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje
sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10.
2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn.
29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, či jeho
rozsudku ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
Dovolání žalobkyně výslovně směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v celém
rozsahu, tedy i proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou
byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení,
a proti druhému výroku, kterým odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. V tomto směru však dovolání postrádá jakoukoliv argumentaci.
Chybí i údaj, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání, tj. které z hledisek stanovených v § 237 o. s. ř. považuje za
splněné, a v čem shledává nesprávnost rozhodnutí o nákladech řízení. Vytčený
nedostatek obligatorních náležitostí dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta
pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu
první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v
dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v tomto
rozsahu posoudit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §
243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 7. 6. 2017
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu