32 Cdo 2399/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Ing. Pavla Horáka,
Ph.D., v právní věci žalobkyně NOSRETI a.s., se sídlem v Ostravě - Mariánských
Horách, 28. října 2020/231, PSČ 709 00, identifikační číslo osoby 45193304,
zastoupené JUDr. Miroslavem Gajdziokem, advokátem se sídlem v Ostravě –
Moravské Ostravě, Vítkovická 3276/2a, proti žalované TITAN - PLASTIMEX s.r.o.,
se sídlem v Tanvaldu, Raisova 212, PSČ 468 41, identifikační číslo osoby
47287489, zastoupené JUDr. Miroslavem Dongresem, advokátem se sídlem v Jablonci
nad Nisou, Dolní náměstí 679/5, o 55 104,40 Kč s příslušenstvím a o vzájemné
žalobě o 626 632 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad
Nisou pod sp. zn. 9 C 107/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 10. dubna 2013, č. j. 35 Co
432/2011-223, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 10. dubna
2013, č. j. 35 Co 432/2011-223, v prvním výroku v měnící části a v další části
prvního výroku, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s
doplňujícím rozsudkem ve vyhovujícím výroku ve věci samé, a dále ve třetím,
čtvrtém a pátém výroku o nákladech řízení, a rozsudek Okresního soudu v
Jablonci nad Nisou ze dne 29. dubna 2011, č. j. 9 C 107/2005-168, ve spojení s
doplňujícím rozsudkem ze dne 16. července 2012, č. j. 9 C 107/2005-202, ve
vyhovujícím výroku ve věci samé a ve výrocích o nákladech řízení (vyjma výroku
o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek za podaný vzájemný návrh), se
zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 29. dubna 2011, č. j. 9 C
107/2005-168, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 16. července 2012, č. j. 9 C 107/2005-202, uložil žalobkyni zaplatit žalované z titulu vzájemného
návrhu 200 000 Kč a zamítl ve zbývajícím rozsahu vzájemný návrh na zaplacení
426 632 Kč s příslušenstvím. Dále zastavil řízení o žalobě na zaplacení 3%
úroku z prodlení p. a. z částky 35 700 Kč od 23. října 2004 do zaplacení,
rozhodl o nákladech řízení mezi účastnicemi a o jejich povinnosti nahradit
náklady řízení České republice. Soud prvního stupně rozhodoval poté, co Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka
v Liberci usnesením ze dne 2. dubna 2008, č. j. 35 Co 148/2008-81, na základě
odvolání žalované zrušil jeho předchozí rozsudek ze dne 15. března 2006, č. j. 9 C 107/2005-39 (vyjma jeho zamítavého výroku pod bodem II.) a věc mu v tomto
rozsahu vrátil k dalšímu řízení, a kdy usnesením Okresního soudu v Jablonci nad
Nisou ze dne 20. října 2009, č. j. 9 C 107/2005-132, bylo řízení na základě
částečného zpětvzetí žaloby v rozsahu částky 35 700 Kč zastaveno. Předmětem řízení u soudu prvního stupně tak poté (co bylo pravomocně rozhodnuto
o nároku žalobkyně na zaplacení přepravného za provedení přepravy lodi pro
žalovanou z Gdyně do Jablonce nad Nisou, jakož i nákladů vynaložených
žalobkyní za jeřábové práce v souvislosti s přepravou) zůstal vzájemný návrh
žalované na zaplacení 626 632 Kč jako náhrady škody představující náklady za
opravu lodi v souvislosti s jejím pádem z návěsu vozidla při provádění přepravy. Soud prvního stupně, jsa vázán právním názorem odvolacího soudu ve zrušujícím
usnesení o tom, že vzájemný návrh žalované na náhradu škody způsobené na
přepravované zásilce není promlčen, dovodil, že příčinou pádu plavidla z vozu
bylo jeho nesprávné uložení a zajištění, přičemž z předmětné smlouvy o přepravě
nevyvodil povinnost žalované k provedení nakládky lodi na vozidlo a její
odpovědnost za nakládku. Soud prvního stupně, vycházeje z příslušných
ustanovení vyhlášky č. 11/1975 Sb., o Úmluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní
silniční nákladní dopravě (CMR) – dále jen „Úmluva CMR“, uvedl, že za poškození
lodi odpovídala žalobkyně jako dopravce, a to až do okamžiku jejího vydání,
přičemž žalobkyně ničím neprokázala své tvrzení, že příčinou pádu lodi bylo
rozpojení kovových spárů na podstavci, který dodala žalovaná. Žalobkyně tedy
podle názoru soudu prvního stupně neprokázala, že by příčinou poškození lodi
bylo její nesprávné naložení nebo uložení odesílatelem, takže se své
odpovědnosti za škodu nezprostila a za škodu tak odpovídá. Při určení výše
škody vyšel ze znaleckého posudku, podle něhož tržní cena lodi činila před
pádem 650 000 Kč a po pádu 450 000 Kč. Podle posouzení soudu tak výše škody
dosáhla částky 200 000 Kč. Proto v tomto rozsahu vzájemnému návrhu vyhověl a ve
zbývající části ho zamítl. K odvolání obou účastnic řízení Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v
Liberci rozsudkem ze dne 10. dubna 2013, č. j.
35 Co 432/2011-223, potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím rozsudkem ve výroku,
jímž bylo žalobkyni uloženo zaplatit žalované z titulu vzájemného návrhu 200
000 Kč, změnil ho ve výroku o zamítnutí zbývající části vzájemného návrhu
žalované tak, že uložil žalobkyni zaplatit žalované 5% úrok z prodlení p. a. z
částky 200 000 Kč od 21. prosince 2005 do zaplacení a potvrdil ho ve zbývající
části tohoto výroku (výrok I.). Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku
ukládajícím žalované povinnost zaplatit České republice soudní poplatek za
podaný vzájemný návrh a doplňující rozsudek ve výroku o částečném zastavení
řízení zůstaly nedotčeny (výrok II.). Odvolací soud dále uložil povinnost oběma
účastnicím nahradit náklady řízení České republice (výrok III.) a uložil
žalované povinnost zaplatit žalobkyni náklady za řízení před soudy obou stupňů
(výroky IV. a V.). Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalobkyně, že podání žalované ze dne
5. dubna 2005 je pouze odporem proti platebnímu rozkazu, a nikoli rovněž
vzájemným návrhem. Vysvětlil, že v tomto procesním úkonu označeném jako odpor
proti platebnímu rozkazu, který došel soudu 11. dubna 2005, tedy v rámci běhu
jednoroční promlčecí doby upravené v čl. 32 odst. 1 Úmluvy CMR, žalovaná
vymezila svou obranu proti žalobě. Současně uvedla, že má pohledávku proti
žalobkyni z titulu náhrady škody způsobené na jachtě v důsledku jejího pádu z
nákladního vozu během přepravy a že je připravena uplatnit tuto pohledávku vůči
žalobkyni vzájemným návrhem poté, kdy bude jachta opravena a ona bude schopna
doložit výši nákladů na opravu. Odvolací soud tak setrval na názoru, že jde
procesně o vzájemný návrh (a do výše uplatněné žalobou o námitku započtení) s
procesními účinky ke dni 11. dubna 2005, který zaujal již ve zrušujícím
usnesení. Pokud tedy žalovaná dostatečně skutkově vymezila svou pohledávku za
situace, kdy ještě nemohla znát výši škody s tím, že tak učiní, až ji bude moci
doložit, je třeba podle odvolacího soudu formulaci „jsem připraven uplatnit“ a
„uplatním vzájemný návrh“ považovat za dostačující. Odvolací soud posoudil jako neopodstatněnou i výhradu žalobkyně, že k poškození
lodi došlo v důsledku zlomení stojanu, který byl součástí zásilky a který si
dodala sama žalovaná. Soud prvního stupně proto nepochybil, dovodil-li, že
příčinou pádu lodi z vozidla byl nesprávný způsob uložení a zajištění při
nakládce na auto. Za této situace by se mohla žalobkyně zprostit své
odpovědnosti pouze tehdy, pokud by nesprávné uložení a zajištění lodi provedl
odesílatel, příjemce nebo za ně jednající osoby. Tak tomu však nebylo, neboť v
řízení bylo prokázáno, že uvedenou činnost odesílatel ani příjemce neprováděl. Loď totiž naložil polský jeřábník a nesprávné uložení lodi a její zajištění
prováděl řidič žalobkyně. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně
uzavřel, že za poškození lodi při jejím pádu z vozidla odpovídá žalobkyně,
které se odpovědnosti za škodu nepodařilo zprostit.
Odvolací soud zhodnotil jako nedůvodné i odvolací námitky žalované týkající se
výše škody, kterou soud prvního stupně, vycházeje správně ze speciálních
ustanovení Úmluvy CMR, určil na základě odborného znaleckého posouzení. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu měnící části jeho prvního výroku a dále v
té jeho části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku
ukládajícím žalobkyni povinnost zaplatit žalované z titulu vzájemného návrhu
200 000 Kč, napadla žalobkyně dovoláním. Jeho přípustnost opírá o ustanovení §
237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že se odvolací soud
při posouzení otázky procesního práva, zda podání žalované ze dne 5. dubna
2005, které došlo soudu dne 11. dubna 2005, obsahuje i vzájemný návrh ve smyslu
§ 97 a § 98 o. s. ř., odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu,
což mělo za následek i nesprávnost rozhodnutí. S odkazem na konkrétní
judikaturu Nejvyššího soudu odvolacímu soudu vytýká, že při hodnocení odporu
žalované proti platebnímu rozkazu, který vyložil i jako vzájemný návrh, dospěl
v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu k závěru, že tento úkon je třeba
vykládat nejen podle jeho jazykového vyjádření, ale také podle vůle účastníka,
k čemu tímto projevem vůle směřuje. Dovolatelka rovněž poukazuje na to, že za
protinávrh ve smyslu § 97 o. s. ř. je možné považovat jen takové podání, v němž
účastník žádá soud, aby rozhodl o právu, které je v něm určeno. Odvolací soud
však za takový úkon posoudil podání, které do řízení žalobní nárok nevzneslo. Přípustnost dovolání je však v souzené věci dána podle dovolatelky rovněž tím,
že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném vyřešení otázek hmotného práva,
které v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyly dosud vyřešeny. Podle
dovolatelky jde o otázku definice vlastní vady zásilky, pro kterou se dopravce
dle čl. 17 odst. 2 Úmluvy CMR zprošťuje své odpovědnosti, a dále o otázku
důkazních pravidel vyplývajících z čl. 18 odst. 1 a 2 Úmluvy CMR, která
spočívají na přenesení důkazní povinnosti na poškozeného v případech, kdy
důvodem vzniku škody na zásilce je některý z kvalifikovaných důvodů dle čl. 17
odst. 4 písm. a) až f) Úmluvy CMR. Dovolatelka konečně dovozuje přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. i z
nesprávného vyřešení další otázky hmotného práva, při němž se odvolací soud
odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, rozšířil-li nepřípustně okruh
osob, s nimiž čl. 3 Úmluvy CMR spojuje odpovědnost dopravce. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že právně pochybil, dospěl-li k závěru, že
žalovaná uplatnila vzájemný návrh včas, tj. před uplynutím jednoroční promlčecí
doby upravené v čl. 32 odst. 1 Úmluvy CMR. Nesprávný právní závěr o nepromlčení
nároku žalované na náhradu škody je podle dovolatelky důsledkem nesprávného
posouzení odporu žalované, který došel soudu dne 11. dubna 2005, i jako
vzájemného návrhu, kterým mělo dojít ke stavení běhu promlčecí doby škodního
nároku. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu s ustanovením § 41
odst. 2 o. s. ř.
posoudil jednoznačný úkon odporu proti platebnímu rozkazu též
jako úkon vzájemného návrhu, ačkoliv takový návrh obsahem podaného odporu není
a i samotné znění podání (a to zejména použité výrazy „jsem připraven uplatnit“
a „uplatním“) takový záměr vylučuje. K závěru, že byl v určitém podání
účastníka nárok uplatněn (v souzené věci v odporu proti platebnímu rozkazu),
nelze podle dovolatelky dojít ani v situaci, pokud v něm byly popsány skutkově
důvody, ze kterých by bylo možné nárok dovodit. Nesprávnosti se však podle dovolatelky dopustil odvolací soud i svým závěrem,
že podání žalované označené jako vzájemný návrh, které došlo soudu dne 21. prosince 2005, je „pouze“ úkonem, kterým žalovaná odstranila vady odporu, a to
s účinky ke dni 11. dubna 2005, neboť tímto úkonem žalovaná vlastní aktivitou
napravila chybu soudu, který ji měl k takovému úkonu vyzvat. Poukazuje na to,
že procesní úkony žalované učiněné podáními ze dne 11. dubna 2005 a ze dne 21. prosince 2005 nemají, s výjimkou společného rámce, žádnou procesní souvislost,
a závěr odvolacího soudu, že tato souvislost je založena tím, že soud nesplnil
vůči žalované povinnost dle § 43 odst. 1 o. s. ř., nemůže obstát. Tvrdí, že o
situaci upravenou v § 43 odst. 1 o. s. ř. nešlo, neboť odpor proti platebnímu
rozkazu žádnými vadami netrpěl a účelem stanovení lhůty dle uvedeného
ustanovení je poskytnutí lhůty k odstranění vad podání, a nikoliv doby k
získání chybějících důkazů. Dovolatelka proto uzavírá, že podání žalované ze
dne 21. prosince 2005 není doplněním podaného odporu proti platebnímu rozkazu,
tj. úkonem, který by mohl mít zpětné účinky ke dni podání odporu, jak nesprávně
posoudil odvolací soud. Právního pochybení se však podle dovolatelky dopustil odvolací soud i svým
závěrem o její odpovědnosti za vzniklou škodu žalované. Tvrdí, že soudy obou
stupňů pochybily, uzavřely-li, že se jí nepodařilo prokázat žádný liberační
důvod, pro který by se své odpovědnosti dopravce dle čl. 17 odst. 1 Úmluvy CMR
zprostila. Vytýká jim, že na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikovaly čl. 17
odst. 2 a odst. 4 písm. c) a d) a dále čl. 18 odst. 1 a 2 Úmluvy CMR. Zdůrazňuje, že v řízení tvrdila a prokázala kvalifikovaný důvod (zlomení
stojanu), pro který se své odpovědnosti za škodu zprostila. Za tohoto stavu
došlo k přenesení důkazní povinnosti na žalovanou, jejíž povinností bylo dle
čl. 18 odst. 2 Úmluvy CMR prokázat, že k pádu lodi z vozidla nedošlo ani zcela,
ani zčásti z důvodu zlomení stojanu, ve kterém byla loď umístěna a který spolu
s lodí tvořil přepravovanou zásilku. Žalovaná však této povinnosti nijak
nedostála, když za takový důkaz nelze považovat znalecký posudek Ing. Krejcara,
který dovolatelka označuje za účelový a jehož závěry rozporuje. V závěru
dovolání dovolatelka akcentuje, že za vzniklou škodu neodpovídá i s ohledem na
čl. 17 odst. 4 písm. c) Úmluvy CMR, neboť se k činnostem spočívajícím v
manipulaci, nakládce, uložení nebo vyložení, samotnou přepravní smlouvou ani
jinak nezavázala, a v řízení bylo prokázáno, že nakládku přepravované zásilky,
tj. stojanu a lodi zajišťovala sama žalovaná za pomoci svých známých.
Zaujal-li
odvolací soud názor, dle kterého nebezpečí škody na zásilce z manipulace,
naložení nebo uložení nenesla žalovaná, ale dovolatelka, neboť samotnou
nakládku lodi na ložnou plochu vozidla prováděl polský jeřábník, jde podle
dovolatelky o nesprávný názor, který spočívá na nesprávném výkladu uvedeného
ustanovení, které dopadá i na situaci, kdy nakládku zásilky neprovádí sám
odesílatel, ale i jiné osoby, které jednají v jeho prospěch a v jeho zájmu, a
které k nakládce využil na základě vlastního vztahu k těmto osobám, tj. mimo
rámec přepravní smlouvy nebo jiného ujednání s dopravcem, jak tomu bylo v
souzené věci. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu v jeho
potvrzující části tak, že se vzájemný návrh do částky 200 000 Kč zamítá. Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení
– v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II
přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva – konkrétně otázky, zda
podání žalované ze dne 5. dubna 2005, které došlo soudu dne 11. dubna 2005
(odpor žalované proti platebnímu rozkazu), obsahuje i vzájemný návrh žalované,
kterou odvolací soud řešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu, a je i důvodné. Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho,
jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci
zpochybňovaného dovolatelkou [dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.]. Ve spisu na č.l. 16 se nachází podání žalované ze dne 5. dubna 2005, které
žalovaná označila na jeho první straně jako věc o 55 104,40 Kč s přísl., odpor
proti platebnímu rozkazu. V úvodu tohoto podání žalovaná sděluje, že jí byl
doručen platební rozkaz, co jí bylo tímto platebním rozkazem uloženo a že
žalobkyní uplatněný nárok neuznává z důvodu, že má za ní pohledávku, která
několikanásobně převyšuje žalovanou částku. Z důvodů, které níže v podání
specifikuje, proto podává odpor. Žalovaná dále popisuje, jakého nároku se
žalobkyně v řízení domáhá, přičemž poukazuje na to, že se žalobkyně v žalobě
nezmínila o pádu jachty při přepravě a o jejím poškození. Tvrdí, že za tuto
škodu jí podle čl. 17 odst. 1 Úmluvy CMR odpovídá žalobkyně, která jachtu
přepravovala, neboť škoda na jachtě vznikla v důsledku jejího nesprávného
uložení a zajištění na návěsu nákladního automobilu. Jako důkaz navrhuje
znalecký posudek Ing. Jaroslava Krejcara ze dne 10. března 2005. V dalším
odstavci je uvedeno, že „žalovaný je připraven uplatnit v tomto řízení svoji
pohledávku z titulu náhrady škody vůči žalobci k započtení vzájemným návrhem
podle § 98 o. s. ř. poté, kdy bude jachta opravena a žalovaný bude soudu
schopen předložit doklady prokazující výši nákladů, které na opravu vynaložil. Žalovaný si objednal opravu jachty …. Termín dokončení opravy byl stanoven na
30.6.2005. Po tomto datu bude žalovaný schopen soudu doložit skutečnou škodu,
která mu na jachtě vznikla a za kterou žalobce odpovídá a uplatní vzájemný
návrh tak, aby bylo možné vyčíslit výši soudního poplatku.“
Podle ustanovení § 97 o. s. ř. žalovaný může za řízení uplatnit svá práva proti
žalobci i vzájemným návrhem (odstavec 1). Vzájemný návrh může soud vyloučit k
samostatnému řízení, jestliže by tu nebyly podmínky pro spojení věcí (odstavec
2). Na vzájemný návrh se použije přiměřeně ustanovení o návrhu na zahájení
řízení, jeho změně a vzetí zpět (odstavec 3). Podle ustanovení § 98 o. s. ř. vzájemným návrhem je i projev žalovaného, jímž
proti žalobci uplatňuje svou pohledávku k započtení, avšak jen pokud navrhuje,
aby bylo přisouzeno více, než co uplatnil žalobce. Jinak soud posuzuje takový
projev jen jako obranu proti návrhu.
Vzájemným návrhem (žalobou) se rozumí procesní úkon, jímž žalovaný za řízení (v
probíhajícím řízení zahájeném žalobcem o jiné věci) uplatňuje svůj hmotněprávní
nárok vůči žalobci se záměrem, aby byl projednán a bylo o něm rozhodnuto ve
stejném řízení jako o žalobě podané žalobcem. Protože vzájemná žaloba je rovněž žalobou, platí pro ni vše, co občanský soudní
řád spojuje s tímto procesním úkonem (srov. zejména § 79 až 83 a komentář k
nim). S podáním vzájemné žaloby jsou proto spojeny také hmotněprávní účinky
zahájení řízení, včetně stavení běhu promlčecích a prekluzívních lhůt, ledaže
by zákon stanovil jinak (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád
I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck. 2009, 637 s.). Řízení o vzájemné žalobě je řízení sporné, pro něž – stejně jako pro řízení o
žalobě – platí v plném rozsahu zásada dispoziční a zásada projednací. Z toho
vyplývá, že v řízení o vzájemné žalobě mají iniciativu a procesní odpovědnost
účastníci řízení a je vyžadováno, aby účastníci řízení (žalovaní) uvedli, čeho
se po žalobci domáhají a rovněž tak označili důkazy, jimiž chtějí prokázat
oprávněnost svých tvrzení (k tomu srov. § 79 odst. 1 o. s. ř.). Podle ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř. každý úkon posuzuje soud podle jeho
obsahu, i když je úkon nesprávně označen. Ze zásady bezformálnosti procesních úkonů vyplývá, že je soud posuzuje podle
jejich obsahu. Pro posouzení procesních úkonů proto není významné, jak je
účastník označil nebo že vůbec nebyly označeny, a ani to, jaký obsah jim
účastník přisuzuje. Soud vždy uváží obsah (smysl) projevu vůle účastníka a
uzavře, o jaký úkon se z tohoto hlediska jedná. Posouzení procesního úkonu
podle obsahu soudu neumožňuje, aby určitému a srozumitelnému úkonu přikládal
jiný než účastníkem sledovaný smysl a aby "domýšlel" obsah úkonu nebo z obsahu
úkonu činil závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají (srov. Drápal, L.,
Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck. 2009, 261 s., dále například usnesení Nejvyššího soudu
uveřejněné pod číslem 11/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále
jeho usnesení ze dne 30. června 2004, sp. zn. 30 Cdo 721/2003, ze dne 27. července 2007, sp. zn. 21 Cdo 2704/2006, a ze dne 26. ledna 2011, sp. zn. 23
Cdo 87/2011, rozsudky ze dne 22. listopadu 2012, sp. zn. 26 Cdo 4165/2011, a ze
dne 29. ledna 2013, sp. zn. 33 Cdo 2748/2011, a usnesení ze dne 30. dubna 2013,
sp. zn. 33 Cdo 1560/2012, jež jsou veřejnosti dostupné na webových stránkách
Nejvyššího soudu). V již uvedeném usnesení sp. zn. 21 Cdo 2704/2006 Nejvyšší
soud rovněž vysvětlil, že zásada posuzování procesních úkonů účastníků podle
jejich obsahu vyjádřená v ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř.
platí ovšem jen
tehdy, jestliže je úkon účastníka určitý a srozumitelný nebo jestliže má –
jde-li o podání – všechny potřebné náležitosti; neumožňuje-li úkon jednoznačný
závěr o tom, co jím účastník vyjádřil, je třeba nejprve účastníka vyzvat, aby
úkon náležitě formuloval (neurčitý nebo nesrozumitelný úkon učiněný při jednání
nebo jiném soudním roku nemá žádné právní následky, a proto není možné k němu
přihlížet) nebo aby odstranil vady podání (srov. § 43 o. s. ř.); teprve poté
lze úkon posuzovat podle jeho obsahu. Procesní postup upravený v ustanovení § 43 o. s. ř. je tak vyhrazen jen pro
případ neúplného, nesrozumitelného nebo neurčitého podání, a nelze ho
rozšiřovat na další situace. Z výše uvedeného vyplývá, že ze žaloby či vzájemného návrhu musí být zřejmé, že
tímto podáním účastník řízení žádá soud, aby o právu, které je v něm vymezeno,
rozhodl. V souzené věci odvolací soud (i soud prvního stupně) založil napadené
rozhodnutí shodně se svým předchozím právním názorem (vyjádřeným ve zrušujícím
usnesení ze dne 2. dubna 2008, č. j. 35 Co 148/2008-81) na závěru, že podání
žalované ze dne 5. dubna 2005, které bylo doručeno soudu prvního stupně dne 11. dubna 2005, obsahuje vedle odporu proti vydanému platebnímu rozkazu i vzájemný
návrh ve smyslu ustanovení 97 o. s. ř. S tímto posouzením odvolacího soudu se
dovolací soud neztotožňuje. Dovolatelce je třeba dát za pravdu, namítá-li, že
odvolací soud v rozporu s projevem vůle žalované v podání ze dne 5. dubna 2005
a jeho obsahem vyložil tento její procesní úkon nejen jako odpor proti vydanému
platebnímu rozkazu, ale rovněž jako vzájemný návrh, byť takový projev vůle její
úkon neobsahoval. Žalovaná v uvedeném podání zcela jasně vyjádřila, že po 30. červnu 2005, kdy bude schopna soudu doložit skutečnou škodu, která jí na jachtě
vznikla a za kterou žalobkyně odpovídá, uplatní vzájemný návrh. Šlo o jasný a
srozumitelný úkon, jemuž odvolací soud přiložil jiný než žalovanou sledovaný
smysl. Žalovaná v podání ze dne 5. dubna 2005 totiž v žádném případě nežádá
soud, aby o jejím právu na náhradu škody vůči žalobkyni rozhodl, nýbrž ho pouze
informuje o tom, že vzájemný návrh teprve (v budoucnu) uplatní. Dovolací soud
proto uzavřel, že podání žalované ze dne 5. dubna 2005 vzájemný návrh žalované
na náhradu škody neobsahuje. Dospěl-li odvolací soud k závěru opačnému, řešil
tuto otázku spojenou s následným posouzením otázky promlčení práva na náhradu
škody vzniklé při přepravě nesprávně a v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího
soudu, od níž nemá Nejvyšší soud jakéhokoli důvodu se odchýlit. Lze tedy
uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem. Vzhledem k právnímu závěru, který dovolací soud v této věci zaujal ohledně
podání žalované ze dne 5. dubna 2005, se již nemusel zabývat ostatními
dovolacími námitkami, které bude moci dovolatelka uplatnit v dalším řízení. Za situace, kdy Nejvyšší soud neshledal, že by řízení trpělo vadami uvedenými v
§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s.
ř., ani jinými
vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 druhou větu o. s. ř.), bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.) zrušil rozsudek odvolacího soudu v měnící části prvního
výroku a v další části prvního výroku, v níž byl potvrzen výrok rozsudku soudu
prvního stupně o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované z titulu vzájemného
návrhu 200 000 Kč (včetně závislých výroků o nákladech řízení); jelikož důvody,
pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek
soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej ve vyhovujícím výroku ve
věci samé (a v souvisejících výrocích o nákladech řízení, vyjma výroku o
povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek za podaný vzájemný návrh) a věc v
tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2
o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. ledna 2015
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu