U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně Seco GROUP a. s., se sídlem v Praze 8, Šaldova 408/30, PSČ 186 00,
identifikační číslo osoby 60193450, zastoupené Mgr. Ing. Markem Švehlíkem,
advokátem, se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Purkyňova 74/2, proti žalovaným
1) České republice – Ministerstvu dopravy, se sídlem v Praze 1 – Novém Městě,
nábř. Ludvíka Svobody 12, identifikační číslo osoby 66003008, zastoupené JUDr.
Jiřím Hartmannem, advokátem, se sídlem v Praze – Karlíně, Sokolovská 5/49, a 2)
Středočeskému kraji, se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Zborovská 11,
identifikační číslo osoby 70891095, o zaplacení částky 3.651.481,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 329/2004,
o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu
2010, č. j. 12 Co 329/2009-436, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V souzené věci se žalobkyně domáhala po žalovaných zaplacení částky 3.651.481,-
Kč s úrokem z prodlení z titulu nároku na úhradu prokazatelné ztráty při plnění
závazku veřejné služby ve veřejné linkové osobní dopravě podle ustanovení § 19
zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, které na základě smlouvy uzavřené s
žalovanými dne 22. ledna 2003 poskytla v době od 1. ledna 2003 do 31. října
2003.
Poté, co Vrchní soud v Praze určil usnesením ze dne 5. října 2004, č. j. Ncp
2140/2004-33, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni příslušné
okresní soudy, byla věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 5, jenž usnesením
ze dne 21. listopadu 2005, č. j. 18 C 329/2004-94, rozhodl o zastavení řízení
pro nedostatek pravomoci soudů a o postoupení věci Krajskému úřadu
Středočeského kraje. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze toto rozhodnutí
usnesením ze dne 28. února 2006, č. j. 25 Co 65/2006-116, změnil tak, že řízení
se nezastavuje. Soud prvního stupně poté, jsa vázán právním názorem odvolacího
soudu, že právní vztah mezi účastníky je vztahem soukromoprávním, který je
třeba posuzovat podle obchodního zákoníku a projednání sporu je tedy v
pravomoci soudů, věc projednal a rozsudkem ze dne 14. dubna 2009, č. j. 18 C
329/2004-375, žalobě vyhověl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. listopadu 2010,
č. j. 12 Co 329/2009-436, k odvolání žalovaných rozsudek soudu prvního stupně
zrušil, řízení ve věci zastavil s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude
věc postoupena Ministerstvu vnitra České republiky k dalšímu řízení, a rozhodl
o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud konstatoval, že rozhodovací praxe soudů v otázce charakteru
smlouvy uzavřené podle ustanovení § 19 zákona č. 111/1994 Sb. nebyla jednotná a
ustálila se až později, „jednak v souvislosti s tím, že soudy zaujaly jednotné
výkladové stanovisko k ustanovení § 182 odst. 2 správního řádu platného od 1.
ledna 2006“. Poukázal na to, že zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002
Sb. postavil svým rozhodnutím ze dne 21. května 2008, sp. zn. Konf. 31/2007, na
jisto, že uvedená smlouva je smlouvou veřejnoprávního charakteru a orgánem
příslušným k rozhodnutí o sporných otázkách z ní plynoucích je proto správní
orgán. S přihlédnutím k tomuto rozhodnutí posoudil smlouvu uzavřenou mezi
účastníky jako veřejnoprávní a uzavřel, že pravomoc soudu k projednání sporných
otázek z ní plynoucích není dána. Vzhledem k ustanovení § 169 odst. 1 písm. d)
správního řádu shledal orgánem příslušným k rozhodnutí Ministerstvo vnitra
České republiky jako orgán nadřízený orgánu, jenž je účastníkem smlouvy.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání namítajíc, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)]. Dovolatelka odvolacímu soudu vytkla především to, že nesprávně posoudil otázku
vázanosti soudu rozhodnutím zvláštního senátu „spočívajícím v nesprávném
výkladu práva“, že předmětnou smlouvu, uzavřenou podle ustanovení § 269 odst. 2
a § 261 odst. 2 obchodního zákoníku, chybně kvalifikoval jako veřejnoprávní, že
aplikací správního řádu z roku 2004 porušil zákaz retroaktivity a že napadeným
rozhodnutím rozhodl naprosto odlišně od svého předchozího rozhodnutí. Navrhla,
aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. První žalovaná ve svém vyjádření označila napadené rozhodnutí za správné a
navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto jako zjevně bezdůvodné. Rovněž druhý žalovaný se s napadeným rozhodnutím (jež zjevným omylem označil
jako rozsudek) ztotožnil a navrhl, aby bylo „jako věcně správné potvrzeno“. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo
dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovodil, že
dovolání v této věci je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a to bez dalšího, neboť podmínku formulovanou návěstím označeného
ustanovení (aby napadené rozhodnutí mělo po právní stránce zásadní význam) má
za obsoletní z důvodů vyložených v díle Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský
soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1903-1904, a důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2011, sp. zn. 29
Cdo 3013/2010, uveřejněné pod číslem 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Nejvyšší soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jsa přitom
v zásadě vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatelka
obsahově vymezila (§ 242 odst. 2 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že dovolání není
důvodné. Podle ustanovení § 7 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a
rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních,
pracovních, rodinných a z obchodních vztahů, pokud je podle zákona
neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (odstavec 1). Spory a jiné
právní věci uvedené v odstavci 1, o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než
soudy, soudy v občanském soudní řízení projednávají a rozhodují za podmínek
uvedených v části páté tohoto zákona (odstavec 2). Jiné věci projednávají a
rozhodují soudy v občanském soudním řízení jen, stanoví-li to zákon (odstavec
3). Podle ustanovení § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda
jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). Podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky
řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví.
Nespadá-li věc do pravomoci
soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci
usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním
žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány. Podle ustanovení § 19 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění
účinném od 1. ledna 2003 do 30. dubna 2004 (dále jen „zákon o silniční
dopravě“) závazkem veřejné služby v silniční dopravě pro cizí potřeby (dále jen
„závazek veřejné služby“) se rozumí závazek, který dopravce přijal ve veřejném
zájmu a který by jinak pro jeho ekonomickou nevýhodnost nepřijal nebo by jej
přijal pouze zčásti. Závazek veřejné služby sjednává s dopravcem stát a hradí
dopravci prokazatelnou ztrátu vzniklou jeho plněním (odstavec 1). Závazek
veřejné služby spočívá v a) závazku provozu, kterým je závazek dopravce
zajistit provozování veřejné linkové dopravy plynule a pravidelně podle
schváleného jízdního řádu, včetně provozování doplňkových přepravních služeb,
b) závazku přepravy, kterým je závazek dopravce přepravit cestující za
speciální cenu při splnění zvláštních podmínek, c) závazku tarifním, kterým je
závazek dopravce přepravit cestující nebo věci za regulovanou cenu podle
cenových předpisů, která je nižší, než ekonomické jízdné nebo dovozné (odstavec
2). Závazek veřejné služby ve veřejné linkové dopravě vzniká na základě písemné
smlouvy uzavřené mezi dopravním úřadem, nebo jedná-li se o mezinárodní veřejnou
linkovou dopravu, Ministerstvem dopravy a spojů a dopravcem (odstavec 3). Podle ustanovení § 182 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,
ustanoveními tohoto zákona se řídí i veřejnoprávní smlouvy vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona; vznik těchto smluv, jakož i nároky z nich
vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle
dosavadních právních předpisů. Podle ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je závazné pro
strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž tento spor vznikl, jakož i
pro všechny orgány moci výkonné, orgány územního samosprávného celku, jakož i
fyzické nebo právnické osoby nebo jiné orgány, pokud jim bylo svěřeno
rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti
veřejné správy, a soudy. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že se řídil právním názorem vysloveným
v rozhodnutí zvláštního senátu, pak zjevně přehlédla citované ustanovení § 5
odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb., z něhož vyplývá, že pravomocné rozhodnutí
zvláštního senátu je závazné nejen pro ty soudy, jež jsou stranami příslušného
kompetenčního sporu, nýbrž pro všechny soudy. V této otázce Ústavní soud
dovodil v nálezu ze dne 23. listopadu 2010, sp. zn. IV. ÚS 1743/10, in
www.usoud.cz, že rozhodnutí zvláštního senátu má právní účinky inter partes i
erga omnes, zavazuje tedy nejen strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v
němž tento spor vznikl, nýbrž i precedenčně dopadá na všechny obdobné případy.
Ústavní soud zdůraznil, že závěr, dle něhož by rozhodnutí ve věcech
kompetenčních sporů měla právní účinky toliko inter partes, by vedl k absurdním
důsledkům. Vedl by totiž ke stavu, v němž by orgány rozhodující takové spory
opakovaně judikovaly v obdobných případech identická stanoviska, vedl by ke
stavu ohrožení právní jistoty při uplatňování pravomoci ze strany orgánů soudní
moci a orgánů veřejné správy, vedl by k neúměrnému prodlužování soudního
řízení, vedl by k chaosu a entropii. Je-li rozhodnutí zvláštního senátu závazné pro soudy, pak není pochyb, že je
závazné též pro soud dovolací. Dovolací přezkum napadeného rozhodnutí se tak v
souzené věci zužuje na zvážení, zda se v ní skutečně jedná o tutéž právní
problematiku, k níž se vztahují závěry zvláštního senátu. Zvláštní senát v usnesení ze dne 21. května 2008, sp. zn. Konf. 31/2007,
uveřejněném pod číslem 1675/2008 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
uzavřel, že smlouva o závazku veřejné služby ve veřejné linkové dopravě podle
ustanovení § 19 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, je veřejnoprávní
smlouvou, neboť zakládá práva a povinnosti v oblasti veřejného práva ve smyslu
§ 159 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád; jde přitom o smlouvu
subordinační podle ustanovení § 161 odst. 1 správního řádu z roku 2004, a
vztahy jí spravované tak mohou být upraveny i autoritativním rozhodnutím
správního orgánu [čl. 1 odst. 5 nařízení Rady (EHS) č. 1191/69 o postupu
členských států ohledně závazků vyplývajících z pojmu veřejné služby v dopravě
po železnici, silnici a vnitrozemských vodních cestách]. Spory z této smlouvy
přísluší podle ustanovení § 169 odst. 1 písm. d) správního řádu z roku 2004
rozhodovat správnímu orgánu. Lze též poukázat na judikaturu Nejvyššího soudu, např. na jeho rozsudky
ze dne 1. prosince 2010, sp. zn. 23 Cdo 318/2009, a ze dne 10. prosince 2010,
sp. zn. 23 Cdo 2987/2008, oba in www.nsoud.cz, jimiž zrušil rozhodnutí soudů
nižších stupňů a řízení zastavil pro nedostatek pravomoci soudů s tím, že věc
bude po právní moci rozsudku postoupena Ministerstvu vnitra České republiky,
neboť neshledal důvodu nevztáhnout závěry citovaného rozhodnutí zvláštního
senátu i na souzené věci, v nichž šlo též o spor ze smlouvy o závazku veřejné
služby při provozování osobní veřejné linkové dopravy uzavírané mezi krajem a
dopravcem za účelem zajištění dopravní obslužnosti územního obvodu kraje. Na
základě toho dovodil, že smlouva o závazku veřejné služby podle ustanovení § 19
zákona o silniční dopravě je smlouvou veřejnoprávní zakládající práva a
povinnosti v oblasti veřejného práva, v souzených věcech tudíž nejde o spor
vyplývající z občanskoprávního vztahu účastníků, a uzavřel, že pravomoc soudu
rozhodovat ve věcech závazků veřejné služby podle citovaného ustanovení
nevyplývá z ustanovení § 7 odst. 1 o. s. ř. a není založena ani zákonem ve
smyslu ustanovení § 7 odst. 3 o. s. ř., příslušným vydat rozhodnutí ve věci
sporu ze smlouvy o závazku veřejné služby je tedy správní orgán (srov. v té
souvislosti též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2008, č. j.
33 Odo
926/2006, uveřejněný pod číslem 50/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, týkající se aplikace § 19 zákona o silniční dopravě ve znění
účinném do 31. 3. 1998). Nejvyšší soud neshledal důvod, proč nevztáhnout závěry citovaného rozhodnutí
zvláštního senátu a navazující judikatury Nejvyššího soudu též na projednávanou
věc, neboť i v ní, tak jako v těchto rozhodnutích, jde o spor ze smlouvy o
závazku veřejné služby při provozování osobní veřejné linkové dopravy, uzavřené
podle ustanovení § 19 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění
účinném od 1. ledna 2003 do 30. dubna 2004, a před účinností zákona č. 500/2004
Sb., správní řád, obsahujícího v části páté hmotněprávní úpravu veřejnoprávních
smluv. Výtka dovolatelky založená na argumentu, že nelze při posuzování sporu
ze smlouvy z roku 2003 aplikovat judikaturu vyjadřující se k normě, která se
stala účinnou až po uzavření smlouvy, tedy zcela zjevně postrádá opodstatnění. Prostřednictvím ostatních dílčích dovolacích námitek pak dovolatelka
zpochybňuje nejen právní posouzení, na němž je založeno napadené rozhodnutí
odvolacího soudu, nýbrž též (a především) správnost úvah, z nichž vychází
závazné právní posouzení pravomoci obsažené v citovaném rozhodnutí zvláštního
senátu. Protože Nejvyšší soud se od závěrů zvláštního senátu odchýlit nehodlá,
a ostatně odchýlit ani nemůže, postačí odkázat v podrobnostech na odůvodnění
citovaného rozhodnutí zvláštního senátu, jakož i na odůvodnění navazujících
rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Skutečnost, že v souzené věci právní vztah založený smlouvou o závazku veřejné
služby nejen vznikl, nýbrž též zanikl ještě předtím, než (dnem 1. ledna 2006)
nabyl účinnosti zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, opodstatňuje sice závěr, že
– vzhledem k přechodnému ustanovení § 182 odst. 2 tohoto zákona – nelze tento
zákon (ustanovení jeho části páté upravující veřejnoprávní smlouvy) na
předmětnou smlouvu aplikovat (v tom je třeba dovolatelce přisvědčit), tím však
průmět této skutečnosti v poměrech souzené věci končí. Nic se jí totiž nemění
na závěrech zvláštního senátu, že s veřejnoprávními smlouvami počítala i
předchozí právní úprava, byť nesystematicky a roztříštěně, že pro posouzení
dříve uzavřených smluv jako veřejnoprávních není rozhodné, zda byly takto
označeny, nýbrž jaký byl jejich obsah, a že smlouva o závazku veřejné služby
podle ustanovení § 19 zákona o silniční dopravě (ve znění účinném do 30. června
2010) byla smlouvou veřejnoprávní. Platí tedy i v souzené věci, že jejím
předmětem není vztah soukromého práva a pravomoc soudu věc projednat a
rozhodnout tudíž z ustanovení § 7 odst. 1 o. s. ř. nevyplývá. Protože pak
pravomoc soudu není založena ani zákonem ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 o. s.
ř., nepřichází v úvahu jiný závěr než ten, k němuž dospěl odvolací soud, totiž
že rozhodnutí sporu náleží do pravomoci správních orgánů.
Z téhož důvodu je pro posouzení pravomoci k projednání a rozhodnutí souzené
věci nevýznamná skutečnost, že řízení před soudem bylo zahájeno před účinností
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád.
Nebylo-li projednání a rozhodování sporů ze smlouvy o závazku veřejné služby ve
veřejné linkové osobní dopravě v pravomoci soudů ani v době před účinností
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, pak lze odvolacímu soudu vytknout toliko
nepřesnost v argumentaci, nikoliv však porušení zákazu retroaktivity. Nestalo
se totiž, jak se chybně domnívá dovolatelka, že „aplikací správního řádu,
platného a účinného až po uzavření smlouvy, byl spor odňat z pravomoci
nezávislého soudu“.
Vzhledem k tomu, že otázka pravomoci soudu byla žalovanými otevřena již v
řízení před soudem prvního stupně, který ostatně ve svém prvním rozhodnutí
shledal jejich námitky důvodnými, se jeví lichou též námitka, že odvolací soud
porušil též zásadu předvídatelnosti rozhodnutí soudu; dovolatelka nemohla být
napadeným rozhodnutím odvolacího soudu zaskočena v tom ohledu, že by byla
zbavena možnosti odpovídající skutkové a právní argumentace.
Vytýká-li dovolatelka soudům nižších stupňů, že se v situaci, kdy nebyla
rozhodovací praxe soudů v otázce povahy smlouvy o závazku veřejné služby
jednotná, neobrátily na zvláštní senát, pak zřejmě nepostřehla, že zvláštní
senát je povolán odstraňovat pochybnosti o pravomoci či věcné příslušnosti
pouze za předpokladu, že dojde ke kompetenčnímu sporu, ať již kladnému, ve
kterém si jedna strana osobuje pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci
individuálně určených účastníků, o níž bylo druhou stranou vydáno pravomocné
rozhodnutí, či zápornému, ve kterém jeho strany popírají svou pravomoc vydat
rozhodnutí v totožné věci individuálně určených účastníků (srov. § 1 zákona č.
131/2002 Sb.). Skutečnost, že věc případně nebyla projednána bez zbytečných
průtahů a došlo tudíž k porušení práva zakotveného v článku 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod, nemůže založit pravomoc soudu tam, kde není, ani
nemůže být důvodem, jenž by soud zbavil povinnosti vyplývající z ustanovení §
103 a § 104 odst. 1 o. s. ř. přihlédnout k neodstranitelnému nedostatku
podmínky řízení, jakmile jej - kdykoli za řízení, bez zřetele na jeho stádium a
dobu jeho trvání – zjistí. Stejně tak nelze tyto důsledky dovodit z právní
nejistoty, jež panovala v otázce povahy předmětné smlouvy, ani z případné dobré
víry smluvní strany, že se může obrátit na soud. Totéž platí i o námitce
vytýkající soudům nižších stupňů, že oproti svým předchozím rozhodnutím v této
věci v rozporu s principy právní jistoty změnily právní názor. Není ostatně v
rozhodovací praxi soudů žádných pochyb o tom, že soudy mohou změnit svůj právní
názor, a tím spíše tak mohou učinit, opodstatňuje-li změnu právního názoru
vývoj judikatury vyšších soudů (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 24. října 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, uveřejněný pod číslem 80/2008
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a shodně usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. dubna 2012, sp. zn. 32 Cdo 3985/2010, in www.nsoud.cz).
Nezbývá tedy než uzavřít, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je z pohledu
uplatněných dovolacích námitek správné.
Novými argumenty, které dovolatelka uplatnila v rámci repliky k vyjádření
žalovaných, došlé Nejvyššímu soudu dne 7. září 2011, tj. po uplynutí dovolací
lhůty, se Nejvyšší soud zabývat nemohl; podle ustanovení § 242 odst. 4 o. s. ř.
mohou účastníci měnit dovolací důvody jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Jen
pro úplnost lze poznamenat, že dovolává-li se dovolatelka při posouzení
charakteru předmětné smlouvy změn, k nimž došlo v právní úpravě této otázky v
letech 2007- 2010 a jejichž podstatou je odklon od veřejnoprávního pojetí
zabezpečování veřejné dopravy a pojetí smlouvy o veřejných službách v přepravě
cestujících jako smlouvy soukromého práva, pak prosazuje uplatnění principu
pravé retroaktivity, jež je, což zřejmě není třeba blíže rozvádět, v každém
případě nepřípustná.
Nejvyšší soud proto aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s.
ř. zamítl.
Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142
odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka, jež v dovolacím řízení nebyla úspěšná, právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení nemá. Na straně žalovaných, kteří by na
jejich náhradu měli právo, nevznikly žádné takové náklady, jež by byly
vynaloženy účelně. Druhému žalovanému podle obsahu spisu náklady v dovolacím
řízení nevznikly vůbec. První žalované náklady vznikly, neboť byla v dovolacím
řízení zastoupena advokátem, jenž učinil jeden úkon právní pomoci (vyjádřil se
k dovolání). Z pohledu judikatury Ústavního soudu (srov. např. nálezy ze dne
21. února 2011, sp. zn. IV. ÚS 3191/10, ze dne 9. října 2008, sp. zn. I. ÚS
2929/07, a ze dne 14. září 2010, sp. zn. III. ÚS 1180/10, vše in www.usoud.cz)
je možné státu přiznat náhradu nákladů řízení, jež mu vznikly tím, že se nechal
zastupovat advokátem, pouze v případech mimořádně složitých, jinak je třeba
předpokládat, že stát se svými dostatečně odborně vybavenými organizačními
složkami je způsobilý hájit svá práva sám. Byť problematika řešená v souzené
věci není jednoduchá a vyjádření první žalované je třeba přiznat výstižnost,
podmínka mimořádné složitosti (vzhledem k dostupné judikatuře) splněna není a
náklady první žalované na zastoupení advokátem tudíž nelze považovat za účelně
vynaložené. Nejvyšší soud proto žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení nepřiznal.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. května 2012
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu