32 Cdo 2446/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobkyně TERMONTA PRAHA a.s., se sídlem v Praze 10, Třebohostická
46/11, PSČ 100 00, identifikační číslo osoby 47116234, zastoupené JUDr. Markem
Pavlovským, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 5, Plzeňská 232/4, proti
žalované PROTOM Strakonice, s.r.o., se sídlem ve Strakonicích I, Písecká 290,
PSČ 386 01, identifikační číslo osoby 43841252, zastoupené Mgr. Janem Hoškem,
advokátem se sídlem ve Strakonicích, Sokolovská 980, o zaplacení 1 000 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 7 C
144/2014, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 3. 2. 2015, č. j. 22 Co 2269/2014-114, takto:
Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 2. 2015, č. j. 22 Co
2269/2014-114, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení částky 1 000 000 Kč s
příslušenstvím představující část ceny díla a smluvní pokuty, na něž žalobkyni
vznikl nárok na základě smlouvy o dílo uzavřené mezi žalobkyní jako
zhotovitelkou a žalovanou jako objednatelkou dne 24. 1. 2012. Žalobkyně
tvrdila, že dílo řádně provedla a dne 9. 5. 2012 je předala do užívání
žalované, která je tentýž den předala do užívání společnosti Pražská
teplárenská a.s. (dále též jen „Pražská teplárenská“). Téhož dne bylo odborem
výstavby Městské části Praha 11 vydáno předčasné povolení k užívání díla
„předávací stanice tepla“ v bytovém domě Z. Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 23. 9. 2014, č. j. 7 C
144/2014-79, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení mezi
účastnicemi (výrok II.). Soud prvního stupně vzal za prokázané, že účastníci uzavřeli dne 24. 1. 2012
smlouvu o dílo č. V/90/0013/12 podle ustanovení § 536 a násl. obchodního
zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), na jejímž základě se žalobkyně zavázala
zhotovit pro žalovanou dílo – „Technologická část předávací stanice v ulici Z“. Soud prvního stupně vzal rovněž za prokázané, že generálním investorem
předávací stanice byla společnost B.D.S. spol. s r.o. (dále též jen „BDS“), pro
kterou stavbu realizovala společnost Pátá stavební CZ, a.s. (dále též jen „PÁTÁ
STAVEBNÍ“), pro niž dílo realizovala žalovaná prostřednictvím žalobkyně. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ve shora uvedené smlouvě o dílo
sjednali účastníci okamžik vzniku práva na zaplacení kupní ceny díla nikoli ve
vazbě na provedení díla, nýbrž ve vazbě na předání předmětu díla (čl. 5.1.1
této smlouvy). Ze skutkových zjištění podle soudu prvního stupně vyplynulo, že
dílo nebylo řádně předáno a převzato, neboť za žalovanou dílo nepřevzala osoba,
jež by k tomu byla oprávněna. Žalobkyni tedy nevznikl nárok na zaplacení ceny
díla, neboť nenastala splatnost ceny díla. Protože žalovaná neporušila svou
povinnost zaplatit cenu díla, nedostala se do prodlení a nevznikla jí ani
povinnost zaplatit smluvní pokutu. Žalobkyně podala proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání. Krajský soud v
Českých Budějovicích v záhlaví uvedeným usnesením zrušil rozsudek soudu prvního
stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně neodůvodnil rozsudek
v souladu s požadavky vyplývajícími z ustanovení § 157 (dále též jen „o. s. ř.“), neboť se nevypořádal s námitkou žalobkyně, že „žalovaná předala dne 9. 5. 2012 dílo do užívání společnosti Pražská teplárenská a.s., resp. svým smluvním
partnerům bez výhrad.“ Soud prvního stupně tak řízení zatížil vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a proto odvolací soud
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalovaná dovoláním, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 237 občanského soudního řádu, majíc za to, že
dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního
práva, „při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly
řešeny či byly posouzeny jinak.“
Podle dovolatelky se jedná o následující otázky: Je soud prvního stupně povinen
poučovat účastníka řízení ohledně břemene tvrzení a břemene důkazního ve smyslu
ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. i k právně irelevantním aspektům sporu? Je odvolací soud oprávněn i přes zásadu koncentrace řízení vyjádřenou v
ustanoveních § 119a a § 205a o. s. ř. vydat zrušující rozhodnutí za situace,
kdy je účastník pasivní ohledně svého břemene tvrzení a břemene důkazního? Je
osobou oprávněnou k převzetí díla ve smyslu ustanovení § 554 odst. 1 obch. zák. osoba odlišná od objednatele, se kterým je zhotovitel ve smluvním vztahu ze
smlouvy o dílo, aniž by zároveň tato osoba byla objednatelem k tomuto právnímu
jednání zplnomocněna? Může fyzická osoba, která není oprávněna k platnému
převzetí díla od zhotovitele za objednatele – právnickou osobu, za tutéž
právnickou osobu v pozici zhotovitele platně totéž dílo předat dalšímu subjektu
jako objednateli? Je odvolací soud povinen v rámci zrušujícího rozhodnutí
respektovat kritéria pro odůvodnění rozsudku uvedená v ustanovení § 157 odst. 2
o. s. ř.? Je odvolací soud oprávněn přistoupit ke zrušujícímu rozhodnutí i za
situace, kdy pro to nejsou zákonem splněné podmínky? Rozhodnutí odvolacího soudu podle dovolatelky spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, uvažoval-li odvolací soud o předání díla žalovanou Pražské
teplárenské. Podle ustanovení § 554 odst. 1 obch. zák. musí zhotovitel mj. předat dílo objednateli. Žalovaná však nebyla ve smluvním vztahu ze smlouvy o
dílo ani s Pražskou teplárenskou, ani s jinými osobami s výjimkou PÁTÉ
STAVEBNÍ, která se ovšem žádného přejímacího řízení neúčastnila, což vyplývá i
z provedených listinných důkazů. Odvolací soud pominul, že žalobkyně opak
netvrdila a nenavrhovala k prokázání opaku žádné důkazy, a nepřihlédl ani k
výpovědi A. Č. před soudem prvního stupně, z níž podle dovolatelky plyne, že
Pražská teplárenská dílo vůbec nepřevzala, a to ani od svého smluvního partnera
– B.D.S. Dovolatelka rovněž nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu o tom, že rozsudek
soudu prvního stupně nesplňuje požadavky uvedené v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., a měla za to, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nejen věcně správné,
nýbrž i řádně odůvodněné. Další námitky dovolatelka směřovala proti závěru odvolacího soudu, že soud
prvního stupně bude muset v dalším řízení posoudit chování žalobkyně (správně
mělo být v usnesení odvolacího soudu uvedeno žalované) při předání díla svému
dalšímu objednateli. Podle dovolatelky nebyl soud prvního stupně povinen poučit
žalobkyni podle ustanovení § 118a o. s.
ř., že má navrhovat důkazy k tvrzení o
předání díla PátÉ stavební, neboť žalobkyně takové tvrzení nepřednesla. Soud
prvního stupně nebyl povinen poučit žalobkyni ani o tom, že má navrhovat důkazy
k tvrzení o předání díla B.D.S. či Pražské teplárenské. Odvolací soud podle dovolatelky též pochybil, pokud sám dovodil, že dokazování
má být vedeno k otázce předání díla žalovanou B.D.S., i když žalobkyně žádné
takové důkazní návrhy nečinila. Soud prvního stupně přitom podle dovolatelky
nebyl povinen zabývat se tvrzením žalobkyně o předání díla B.D.S. (se kterou
dovolatelka nebyla v žádném smluvním vztahu), neboť jediným kdo mohl od
dovolatelky dílo převzít byla PÁTÁ STAVEBNÍ. Odvolací soud také pominul, že při
přejímacím řízení dne 9. 5. 2012 nebyla dovolatelka řádně zastoupena osobou
oprávněnou za ni dílo převzít a z provedeného dokazování vyplynulo, že v místě,
kde bylo dílo prováděno, se žádná další osoba oprávněná jednat za dovolatelku
nenacházela. Dovolatelka dále polemizovala se závěrem odvolacího soudu o
případném zániku závazku dovolatelky ze shora uvedené smlouvy o dílo pro
nemožnost plnění a odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vytkla, že nesplňuje
kritéria uvedená v ustanovení § 157 o. s. ř. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve vyjádření k dovolání se žalobkyně s rozhodnutím odvolacího soudu zcela
ztotožnila a nesouhlasila ani s argumentací dovolatelky týkající se posouzení
předání díla a vad napadeného rozhodnutí. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud
dovolání odmítl, případně zamítl. Vzhledem k datu vydání usnesení odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení
– v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II
přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby
dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř.
(jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit,
které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání
dovolání nepostačuje pouhý odkaz na ustanovení § 237 o. s. ř. nebo citace textu
tohoto ustanovení (či jeho části). Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému
(textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu
ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací
důvod (srov. např. usnesení ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze
dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR
55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne
30. 1. 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014, která jsou veřejnosti dostupná, stejně
jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, však není naplněn ani tehdy, vymezí-li dovolatel v
dovolání pro řešení určité právní otázky více předpokladů přípustnosti, které
si vzájemně konkurují (vzájemně se vylučují), jak tomu bylo i v této věci. I v
takovém případě tedy dovolání trpí vadou, neboť neobsahuje náležitosti podle
ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 31. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4283/2014, či ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 32
Cdo 3883/2015). Těmto požadavkům dovolatelka nedostála, neboť v rámci údaje o tom, v čem
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, nejprve mechanicky citovala celý
obsah ustanovení § 237 o. s. ř. a následně uvedla více předpokladů
přípustnosti, které si vzájemně konkurují. Právní otázky dovolatelka v dovolání
sice vymezila, avšak bez jakékoli vazby na jednotlivé předpoklady přípustnosti. Není tedy zřejmé, které z předpokladů přípustnosti uvedených v citovaném
ustanovení se mají vztahovat k jednotlivým právním otázkám vymezeným
dovolatelkou. Z obsahu argumentace dovolatelky se však podává, že stran otázky provedení
(předání) díla předpoklad přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, když uzavřel, že pro posouzení převzetí
díla žalovanou je zásadní, že „žalovaná předala dne 9. 5. 2012 dílo do užívání
společnosti Pražská teplárenská a.s., resp. svým smluvním partnerům bez
výhrad.“ Pro řešení této otázky je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při jejím řešení otázky odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, a je proto i důvodné. Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho,
jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s.
ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci
zpochybňovaného dovolatelkou (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 548 odst. 1 obch. zák. objednatel je povinen zaplatit
zhotoviteli cenu v době sjednané ve smlouvě. Pokud ze smlouvy nebo tohoto
zákona nevyplývá něco jiného, vzniká nárok na cenu provedením díla.
Určení doby vzniku nároku zhotovitele a povinnosti objednatele k úhradě ceny
díla svěřuje ustanovení § 548 odst. 1 obch. zák. v prvé řadě smlouvě. Teprve
tehdy, nevyplývá-li ze smlouvy nebo obchodního zákoníku něco jiného, vzniká
nárok na cenu provedením díla.
Podle ustanovení § 554 odst. 1 věty první obch. zák. zhotovitel splní svou
povinnost provést dílo jeho řádným ukončením a předáním předmětu díla
objednateli v dohodnutém místě, jinak v místě stanoveném tímto zákonem.
Ve smlouvě o dílo č. V/90/0013/12 uzavřené dne 24. 1. 2012 účastníci vázali
vznik práva na zaplacení ceny díla na předání předmětu díla objednateli (čl.
5.1.1 této smlouvy). K provedení díla podle § 554 odst. 1 obch. zák., a to
včetně jeho předání, s účinky vyplývajícími ze zákonné úpravy, však může dojít
pouze mezi zhotovitelem a objednatelem, ledaže by třetí osoba, jíž je dílo
zhotovitelem předáno, byla oprávněna dílo převzít jménem objednatele. Ke
shodnému závěru dospěl Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 14. 2. 2007, sp. zn.
32 Odo 251/2005, v němž uvedl, že „dílo na základě smlouvy o dílo podle § 536 a
násl. obch. zák. musí být objednateli předáno […] a [b]ylo-li dílo předáno
třetí osobě, která nebyla oprávněna jednat jménem objednatele nebo za
objednatele, nebylo dílo provedeno (splněno).“ Tento závěr Nejvyšší soud
aproboval i v usnesení ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 737/2005, a dovolací
soud nemá důvod se od něj odchýlit ani v nyní projednávané věci.
Skutečnost, že objednatel, aniž převzal dílo od svého zhotovitele, „předal dílo
do užívání“ třetí osobě, je pro posouzení otázky, zdali zhotovitel splnil
povinnost dílo provést (včetně předání díla objednateli) dle § 544 odst. 1
obch. zák., nerozhodná. Splnění povinnosti předat dílo podle citovaného
ustanovení obchodního zákoníku totiž nelze dovozovat ze skutečnosti, že k
převzetí díla došlo mezi dalšími účastníky dodavatelského řetězce, resp. že
dílo užívá třetí osoba. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší v rozsudku ze dne
25. 2. 2009, sp. zn. 32 Cdo 5187/2007, v němž konstatoval, že „ke splnění
povinnosti zhotovitele provést dílo (§ 554 odst. 1 obch. zák). nemůže dojít
konkludentně tím, že toto dílo převezme další objednatel, pokud nebylo
provedeno způsobem a postupem sjednanými účastníky ve smlouvě.“
V tomto směru byl dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a
odst. 1 o. s. ř. uplatněn právem.
Jinými otázkami a námitkami, které dovolatelka formulovala, se dovolací soud
vzhledem ke shora uvedenému závěru nezabýval, neboť tyto otázky se odvíjejí od
nesprávného závěru odvolacího soudu v otázce provedení (předání) díla.
S ohledem na uvedená právní pochybení odvolacího soudu Nejvyšší soud, aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil usnesení
odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1
a 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část
první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení odvolací soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 4. 2016
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu