U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců
JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Slovácké
strojírny, akciová společnost, se sídlem v Uherském Brodě, Nivnická 1763, okres
Uherské Hradiště, identifikační číslo osoby 00008702, zastoupené Mgr. Pavlem
Drumevem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Palackého 715/15, PSČ 110 00, proti
žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská
15, PSČ 118 10, identifikační číslo osoby 0006947, o zaplacení částky
65,035.030,92 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn.
2 Cm 139/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 9. března 2011, č. j. 2 Cmo 334/2010-172, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád
ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“). Dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v
Praze potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. září 2010, č. j. 2
Cm 139/2008-149, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 65,035.030,92
Kč s úrokem z prodlení, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b)
o. s. ř., jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny
(rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí zrušené odvolacím
soudem, kterým by tento soud rozhodl ve věci samé jinak). Dovolání nebylo
shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11,
ke dni 31. prosince 2012), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v
potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se
nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací
soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil,
popřípadě jejichž řešení zpochybnil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní význam rozhodnutí
po právní stránce může přitom založit jen taková právní otázka, která je pro
toto rozhodnutí určující (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí
Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti k dispozici na jeho webových
stránkách). Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelka prostřednictvím svých námitek
neformulovala žádnou právní otázku ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., pro jejíž
řešení odvolacím soudem by mohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním
právním významu napadeného rozhodnutí. Dovolatelkou výslovně formulovaná otázka, „zda zákon č. 224/1994 Sb., kterým
byl s účinností od 6. prosince 1994 novelizován zákon č. 92/1991 Sb., opět nově
založil ručení České republiky (tj. Fondu národního majetku ČR, resp. Ministerstva financí ČR) za všechny závazky přešlé v důsledku privatizace na
subjekty odlišné od České republiky vzniklé přede dnem 13. srpna 1993“, závěr o
zásadním významu napadeného rozhodnutí nezakládá. Především se dovolatelka mýlí
v názoru, že se jedná o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou.
Nejvyšší soud
ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, že zákonem č. 224/1994 Sb., kterým
se mění a doplňuje zákon č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na
jiné osoby, bylo modifikováno (tedy nikoliv znovu založeno) zákonné ručení F. n. m. (dále též jen „F.“) pro závazky vzniklé před 13. srpnem 1993 (kdy nabyl
účinnosti zákon č. 210/1993 Sb., jenž z § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. vypustil text o ručení F.), a to v tom ohledu, že vznik splatnosti těch
pohledávek věřitelů vůči ručiteli, jejichž splatnost nenastala před účinností
zákona č. 224/1994 Sb., tj. před 9. prosincem 1994, vázal na další podmínky,
totiž na vyčerpání všech právních prostředků vůči nabyvateli privatizovaného
majetku (srov. např. rozsudek ze dne 14. října 1998, sp. zn. 1 Odon 144/97,
rozsudek ze dne 8. prosince 1998, sp. zn. 1 Odon 129/97, uveřejněný v časopise
Obchodní právo č. 2, ročník 1999, a rozsudek ze dne 16. října 1996, sp. zn. 1
Odon 20/96). Z tohoto názoru vychází též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. října 1999, sp. zn. 32 Cdo 156/99, ze dne 21. února 2007, sp. zn. 32 Odo
199/2005 [uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod číslem C 4929], a ze dne 5. května 2010, sp. zn. 32 Cdo 5254/2008, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 14. září 1999, sp. zn. II. ÚS 401/97, veřejnosti dostupný na webových stránkách
Ústavního soudu. S posouzením, že zákonem č. 224/1994 Sb. byly modifikovány
předpoklady splatnosti těch pohledávek věřitelů vůči F. jako ručiteli, které
vznikly před 13. srpnem 1993, leč nestaly se k 9. prosinci 1994 splatnými, se
názor prosazovaný dovolatelkou zcela zřejmě neslučuje. Nejvyšší soud vycházel z uvedeného účelu zákona č. 224/1994 Sb. při řešení
jiných právních otázek jako z nepochybné, zcela evidentní skutečnosti, proto se
zdůvodněním jeho posouzení blíže nezabýval a ani otázku, zda tento zákon znovu
zakládá ručení F. či nikoliv, neřešil explicite. Považuje proto v souzené věci
za vhodné připomenout, že rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně
významným otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní praxi
výkladové těžkosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna
2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, ze dne 30. května 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005,
ze dne 24. května 2007, sp. zn. 29 Cdo 48/2007, a ze dne 9. prosince 2009, 29
Cdo 5295/2008). Tento závěr se vztahuje též na otázku položenou v souzené věci
dovolatelkou. Otázka zásadního právního významu není zahrnuta ani v obsahovém vymezení
uplatněných dovolacích důvodů. Dovolatelka zřejmě přehlédla, že dovolání je opravný prostředek proti
rozhodnutí odvolacího soudu; její výhrady upínající se toliko k rozhodnutí
soudu prvního stupně jsou bezpředmětné, včetně námitky nesprávného posouzení
otázky promlčení, na jejímž řešení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. K otázce vzniku ručení F. se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 21. února
2007, sp. zn. 32 Odo 199/2005, uveřejněném v Souboru pod číslem C 4929. Vyložil, že rozhodující je, kdy byla mezi F.
a nabyvatelem uzavřena smlouva o
převodu privatizovaného majetku, protože spolu s tímto majetkem přecházejí na
nabyvatele též závazky s ním související a současně – oproti názoru dovolatelky
- vzniká ze zákona (tj. bez dalšího) i ručení F. za tyto závazky. Otázka, kdy
nastala splatnost pohledávky věřitele vůči ručiteli, je v intencích shora
citovaných judikatorních závěrů právně významná toliko z toho pohledu, zda
nastala do 6. prosince 1994 či nikoliv a zda se tedy na ni vztahují zvláštní
předpoklady stanovené zákonem č. 92/1991 Sb. ve znění novely provedené zákonem
č. 224/1994 Sb. Jinak je – podle závěrů přijatých v již citovaném rozsudku sp. zn. 32 Odo 199/2005 - pro aplikaci toho či onoho znění ustanovení § 15 odst. 3
zákona č. 92/1991 Sb. rozhodný okamžik uzavření smlouvy o převodu
privatizovaného majetku. Dovolatelkou zpochybňované právní posouzení odvolacího
soudu je s těmito judikatorními závěry v souladu.
V argumentaci, na jejímž základě dovozuje, že napadené rozhodnutí vychází z
výkonu práva neslučitelného s ústavním pořádkem, pak dovolatelka opomíjí, že k
uzavření smlouvy o převodu privatizovaného majetku došlo v souzené věci dne 1.
července 1993, kdy již platilo (od 8. prosince 1992) ustanovení § 15 odst. 3
zákona č. 92/1991 Sb. ve znění novely provedené zákonem č. 544/1992 Sb., tj. ve
znění „K přechodu závazku se nevyžaduje souhlas věřitele, fond však ručí až do
výše získané hodnoty privatizovaného majetku svým majetkem za splnění závazku
nabyvatelem privatizovaného majetku, a to po dobu jednoho roku od okamžiku
přechodu závazku na nabyvatele privatizovaného majetku“. V tomto znění odvolací
soud zákon aplikoval (a zamítavé rozhodnutí založil na závěru, že právo
dovolatelky jako věřitele na plnění vůči F. jako ručiteli zaniklo marným
uplynutím roční prekluzivní lhůty). Změny tohoto ustanovení, na něž dovolatelka
poukazuje, se jejího právního postavení v žádném ohledu nedotkly. Námitkou,
jejímž prostřednictvím vytýká státu, že jako účastník soukromoprávního vztahu
zneužil své moci a postupnými legislativními zásahy do uvedeného ustanovení
postupně měnil své právní postavení coby ručitele vůči věřitelům v jejich
neprospěch, čímž narušil rovnost účastníků právních vztahů, tak dovolatelka
otevírá otázku, na níž napadené rozhodnutí nespočívá, neboť odvolací soud ji
neřešil a oproti přesvědčení dovolatelky neměl důvod řešit. Pro úplnost lze
poznamenat, že dovolatelka přehlédla též to, že předmětem privatizace byl sice
majetek státu (§ 1 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb.), avšak závazky, které s
vlastnickým právem přecházely na nabyvatele, nebyly závazky státu, nýbrž
závazky privatizovaného státního podniku, popř. jiné státní organizace, za něž
stát až na zákonem stanovené výjimky neodpovídal (srov. zejména § 5 odst. 1, 2
zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku, ve znění účinném do 13. července
1995).
Stejně tak odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na závěru, že vypuštění
ustanovení § 15 odst. 3 ze zákona č. 91/1992 Sb. novelou provedenou zákonem č.
179/2005 Sb. lze chápat jako zrušení dříve vzniklých ručitelských závazků.
Výtka, že rozhodnutí odvolacího soudu je pro nedostatek důvodů
nepřezkoumatelné, je námitkou vady řízení nezahrnující otázku právního významu.
K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem stanoveným v § 241a odst. 2 písm. a)
o. s. ř. se při zkoumání přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. nepřihlíží (srov. § 237 odst. 3, část věty za středníkem, o.
s. ř.).
V situaci, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek
nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v
potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že
dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto, aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle
ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; žalované, která
by měla na jejich náhradu právo, podle obsahu spisu takové náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. července 2013
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu