32 Cdo 3817/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobce Ing. A. Š., zastoupeného Mgr. Markétou Tótovou, advokátkou
se sídlem v Praze 1, Opletalova 1417/25, proti žalovanému J. K. H.,
zastoupenému Mgr. Marianem Francem, advokátem se sídlem v Plzni, Škroupova
796/10, o zaplacení 89 389 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň
- město pod sp. zn. 14 C 348/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 20. února 2013, č. j. 25 Co 188/2012-207, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. února 2013, č. j. 25 Co
188/2012-207, a rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 21. července
2011, č. j. 14 C 348/2009-159, v zamítavém výroku ve věci samé a ve výroku o
nákladech řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Podle obsahu spisu se žalobce domáhal podanou žalobou po žalovaném náhrady
nákladů vynaložených na odstranění vad díla ve výši 11 389 Kč a dále smluvní
pokuty ve výši 78 000 Kč za prodlení s odstraňováním nedodělků. Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 21. července 2011, č. j. 14 C
348/2009-159, zamítl žalobu o zaplacení částky 89 389 Kč se zákonným úrokem z
prodlení od 22. ledna 2009 do zaplacení (bod I. výroku), zastavil řízení ve
zbývajícím rozsahu návrhu na zaplacení úroku z prodlení (bod II. výroku) a
rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (bod III. výroku). K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni ve výroku označeným rozsudkem potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně v napadených bodech I. a III. výroku (výrok I.) a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi účastníky (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil s posouzením soudu prvního stupně, že smlouva o dílo
ze dne 14. října 2008, kterou opakoval dokazování a o níž žalobce opíral svůj
nárok na zaplacení sjednané smluvní pokuty, je neplatná pro rozpor se zákonem
podle § 39 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb. – dále jen „obč. zák.“),
a to z důvodu absence vymezení předmětu díla jako podstatné náležitosti smlouvy
o dílo podle § 536 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Učinil tak na
základě zjištění, že předmětná smlouva o dílo obsahuje pouze pojmové označení
prací, které mají být provedeny, aniž by byl vymezen rozsah prací. Skutečnost,
že předmět díla je ve smlouvě neurčitě vymezen, nebyla podle odvolacího soudu
odstraněna ani na základě doplnění dokazování fakturou č. 16/2008, kterou
žalovaný vystavil za zhotovení sádrokartonových konstrukcí dle výkresové
dokumentace a předmětné smlouvy o dílo. Podle zjištění odvolacího soudu bylo
mezi účastníky ujednáno, že veškeré změny a doplňky smlouvy vyžadují písemnou
formu a souhlas obou smluvních stran a že přílohy a listiny, které jsou či se
stanou součástí předmětné smlouvy, musí být podepsány oběma smluvními stranami;
to se týká i projektové dokumentace. Pokud by tedy projektová dokumentace měla
sloužit k odstranění pochybností o určitosti předmětu plnění, muselo by být na
ni ve smlouvě odkazováno a musela by být řádně označena. Tak tomu však nebylo,
když ve smlouvě jakýkoliv odkaz na projektovou dokumentaci chybí. Na faktuře č. 16/2008 se sice odkazuje na výkresovou dokumentaci, ale tato není blíže
označena, takže není zřejmé, o jakou dokumentaci se mělo jednat. Nebyla-li mezi účastníky platně uzavřena smlouva o dílo, není podle názoru
odvolacího soudu platné ani ujednání v jejím článku IX. odst. 2 o smluvní
pokutě pro případ prodlení ze strany zhotovitele s odstraněním vad a nedodělků
a žalobní nárok na uplatněnou smluvní pokutu není dán. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně ohledně zamítnutí
nároku žalobce na náhradu nákladů spojených s odstraněním vad díla. Konstatoval, že obchodní zákoník neumožňuje, aby objednatel bez dohody se
zhotovitelem sám odstranil nebo nechal odstranit vady díla.
Takový postup by
přicházel v úvahu pouze tehdy, pokud by součástí uzavřené smlouvy o dílo mezi
účastníky bylo i ujednání o tom, že v případě neodstranění vad díla
zhotovitelem je oprávněn objednatel odstranit vady díla sám nebo
prostřednictvím třetí osoby a náklady vyúčtovat zhotoviteli. Pakliže ve smlouvě
o dílo předložené žalobcem, i kdyby byla posouzena jako platná, takové ujednání
není, není nárok žalobce na náhradu nákladů na odstranění vad díla dán. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost opírá o
ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a tvrdí, že
odvolací soud se při řešení určující právní otázky odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní
posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatel nesouhlasí se závěrem
odvolacího soudu o neplatnosti předmětné smlouvy o dílo a poukazuje na
ustálenou rozhodovací praxi, která připouští částečné ústní a částečné písemné
uzavření smlouvy, příp. oddělené písemné pokutové ujednání vedle hlavního
ústního závazku. Podle jeho názoru odvolací soud pochybil i odmítnutím jeho
náhradového nároku a dopustil se i procesního pochybení spočívajícího v
nepřezkoumatelnosti, zda navržený listinný důkaz byl řádně proveden a zda byl
brán při rozhodování v potaz. Dovolatel zastává a obhajuje názor, že předmět díla včetně rozsahu prací byl
vymezen zcela určitým způsobem, když za součást smlouvy jako její přílohy by
měly být považovány cenová nabídka žalovaného ze dne 6. října 2008 a projektová
dokumentace, z níž zcela určitým způsobem vyplývá jak skladba stropů (a tedy i
umístění sádrokartonových konstrukcí v jednotlivých místnostech), tak i jejich
plošná výměra. Podle dovolatele i faktura žalovaného č. 16/2008 s textem
„zhotovení SDK dle výkresové dokumentace a smlouvy o dílo“ potvrzuje, že
žalovaný měl projektovou dokumentaci skutečně k dispozici, že bylo při plnění
smlouvy v daném rozsahu prací skutečně postupováno a že mezi stranami nebyly od
počátku žádné pochyby ohledně předmětu díla. Dovolatel poukazuje na povinnost soudu odstranit pochybnosti o obsahu právního
úkonu za použití výkladových pravidel, kdy vedle jazykového vyjádření právního
úkonu vyjádřeného slovně podrobí zkoumání i vůli jednajících osob v okamžiku
uzavírání smlouvy. Existence zcela určité dohody o povinných náležitostech
smlouvy o dílo již v okamžiku podpisu písemného formuláře ze dne 14. října 2008
svědčí podle dovolatele o existenci hlavního závazkového vztahu mezi žalobcem a
žalovaným. Podle jeho mínění bylo možné dovodit z provedených důkazů taková
skutková zjištění a provést právní posouzení se závěrem, že šlo o platnou
písemnou smlouvu o dílo ze dne 14. října 2008. V každém případě však nelze
podle dovolatele pochybovat o tom, že mezi účastníky došlo k témuž okamžiku
přinejmenším k platnému uzavření smlouvy o dílo ústní formou. Dovolatel tvrdí,
že dostatečně určitá dohoda byla mezi účastníky již dříve a že podpisem
formuláře se pouze naplnila písemná forma. Dovolatel považuje za podstatné, že
podpisem smluvního formuláře byly v písemné formě platně zřízeny zajišťovací
instituty (ujednání o smluvních pokutách) a že se tak stalo při nepochybné
existenci hlavního smluvního vztahu, a to bez ohledu na jeho ústní či písemnou
formu. Dospěl-li proto soud k závěru o nemožnosti nárokovat sjednanou smluvní
pokutu, nemůže toto jeho právní posouzení podle dovolatele obstát. Dovolatel dále nesouhlasí s posouzením odvolacího soudu, že smlouva neodkazuje
na projektovou dokumentaci a že tato dokumentace není řádně označena. Podle
dovolatele nemá takový závěr oporu v provedeném dokazování.
Na písemném
formuláři smlouvy sice není na dokumentaci odkazováno, nicméně odkaz obsahuje
ústní část smlouvy, což potvrzuje i údaj na faktuře žalovaného, že se dílo
provádí dle dokumentace, a tato skutečnost byla potvrzena i svědecky. Dovolatel
rozporuje i úvahu odvolacího soudu ohledně nedostatečného označení projektové
dokumentace. Poukazuje na to, že mezi účastníky nebyly jakékoli pochybnosti
ohledně jejího ztotožnění, její označení bylo dostatečné a jinou dokumentaci
neměly strany k dispozici. Dovolatel oponuje i názoru odvolacího soudu, že
projektová dokumentace nemohla být součástí smlouvy i pro absenci jejího
podpisu smluvními stranami. Podle dovolatele není jakéhokoli důvodu k tomu,
proč by projektová dokumentace neměla být vyhodnocena jako příloha smlouvy,
která dostatečně specifikuje rozsah plnění žalovaného. Procesní pochybení soudu
dovolatel spatřuje v nepřezkoumatelnosti, zda byl projektovou dokumentací řádně
proveden důkaz, když z odůvodnění rozsudku prvního stupně není patrné, zda a
jak se soud s tímto důkazním návrhem vypořádal. Dovolatel rovněž poukazuje na možnost alternativního právního posouzení jeho
podání ze dne 17. prosince 2008 podle jeho skutečného obsahu jako částečné
odstoupení od smlouvy a odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval možností
přiznat mu nárok z jiného právního důvodu. Dovolatel uzavírá, že soudy obou stupňů postupovaly formalisticky a v rozporu s
judikaturou Nejvyššího soudu, dospěly-li k závěru o neuzavření smlouvy mezi
účastníky. Přitom s odkazem i na judikaturu Ústavního soudu poukazuje na
prioritu výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem,
který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že
žalovanému uloží zaplatit žalobci požadovanou částku 89 389 Kč s příslušenstvím
nebo aby zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve vyjádření k dovolání se žalovaný s právními závěry odvolacího soudu
ztotožňuje a navrhuje dovolání odmítnout s tím, že mu bude přiznána náhrada
nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II
přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního
řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013. Dovolatel vymezil v dovolání několik otázek, z nichž většina (až na jednu) není
způsobilá otevřít přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Podle ustanovení § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v
projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné. Tvrzení, podle kterého napadené
rozhodnutí řeší otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, může být způsobilým
vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem
odchyluje, resp. je-li tvrzeno, že tato otázka je dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, musí být z dovolání zřejmé, v kterých rozhodnutích byla tato otázka
dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho
usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, ze dne 27. srpna
2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo
2488/2013, a ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, jež jsou –
stejně jako níže uvedená rozhodnutí – veřejnosti k dispozici na webových
stránkách Nejvyššího soudu). Označil-li dovolatel otázky „Domnělá neplatnost smlouvy o dílo pro absenci
určitého vymezení smluveného díla“ a „Předmět díla byl vymezen zcela určitým
způsobem“ a spatřoval tak přípustnost dovolání při řešení otázky určitosti
předmětu díla ve smlouvě o dílo v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, pak nijak nevymezil, od které ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu se při řešení této otázky odchýlil. V případě otázky „Zpochybnění projektové dokumentace jakožto přílohy smlouvy
(součásti smluvních ujednání) a její identifikace“ dovolatel staví kritiku
jejího řešení odvolacím soudem na skutečnosti, že závěr soudu o tom, že
smlouva neodkazuje na dokumentaci, nemá oporu v provedeném dokazování. Tím však
dovolatel ve skutečnosti nezpochybňuje právní posouzení věci, nýbrž vznáší
výhrady proti skutkovým zjištěním soudů v nalézacím řízení. Dovolatel tak
patrně přehlédl, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před
soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném
od 1. ledna 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je
ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř.
vyhrazen výlučně otázkám právním, ke
zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k
dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou
založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne
23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Předestřel-li dovolatel k řešení otázku „Procesní pochybení spočívající v
nepřezkoumatelnosti, zda navržený důkazní prostředek byl řádně proveden jako
listinný důkaz a jak jej nalézací soud vyhodnotil,“ nejde o formulaci žádné
otázky procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §
237 o. s. ř., nýbrž o námitku vady řízení. Tvrzení dovolatele o procesním
pochybení soudu je irelevantní, protože podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání
lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Označil-li dovolatel v dovolání otázku „Možnost alternativního právního
posouzení úkonů žalobce podle jejich skutečného obsahu jako částečného
odstoupení od smlouvy“, není tato otázka způsobilá otevřít přípustnost dovolání
podle § 237 o. s. ř. již z toho důvodu, že na řešení této otázky odvolací soud
napadené rozhodnutí nezaložil. Dovolatel tak zřejmě přehlédl, že jedním z
předpokladů přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání
vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení
závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR
53/2013). Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. však otevírá dovolatelem označená
otázka „Smlouva částečně písemná a částečně ústní“, neboť odvolací soud se při
řešení otázky vzniku smlouvy o dílo v návaznosti na účastníky zvolenou formu
tohoto právního úkonu odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda
řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b)
a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3
větu druhou o. s. ř.). Tyto vady dovolací soud z obsahu spisu neshledal. Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci
zpochybňovaného dovolatelem (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.). Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) právní normy, jež vede k
závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu
sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Posoudit správnost napadeného rozhodnutí znamená z pohledu dovolacích námitek
přezkoumat právní závěr odvolacího soudu o neplatném uzavření smlouvy o dílo
podle § 536 a násl. obch. zák.
pro nedostatečné vymezení určitosti díla. Podle ustanovení § 272 odst. 1 obch. zák., které má kogentní charakter (srov. §
263 odst. 1 obch. zák.), smlouva vyžaduje k platnosti písemnou formu pouze v
případech stanovených v tomto zákoně nebo když alespoň jedna strana při jednání
o uzavření smlouvy projeví vůli, aby smlouva byla uzavřena v písemné formě. Obchodní zákoník vyžaduje pro určité smlouvy v obchodních závazkových vztazích
písemnou formu jako podmínku platnosti smlouvy. Pokud obchodní zákoník písemnou
formu jako podmínku platnosti stanovuje, obsahuje tento požadavek vždy právní
norma označená jako základní ustanovení u příslušného typu smlouvy (např. § 289
pro smlouvu o budoucí smlouvě, § 476 pro smlouvu o prodeji podniku, § 488b pro
smlouvu o nájmu podniku, atd.). Tak tomu však není v případě smlouvy o dílo,
neboť ustanovení § 536 obch. zák. označené jako základní ustanovení, písemnou
formu smlouvy o dílo nevyžaduje. Skutečnost, že k platnosti smlouvy o dílo zákon nevyžaduje písemnou formu,
Nejvyšší soud deklaroval výslovně například v rozsudku ze dne 14. října 2008,
sp. zn. 28 Cdo 828/2008, v němž uvedl, že smlouvu o dílo lze uzavřít v jakékoli
formě. V rozsudku ze dne 28. srpna 2001, sp. zn. 29 Odo 14/2001, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2001, pod číslem 139, pak Nejvyšší
soud vysvětlil, že není-li předepsána nebo některým z účastníků požadována (§
272 odst. 1 obch. zák.) písemná forma smlouvy, není vyloučeno, aby ji účastníci
uzavřeli zčásti písemně a zčásti ústně. Pro hodnocení jednání účastníků je
rozhodující jejich vůle při uzavírání smlouvy. V rozsudku ze dne 30. dubna 2009, sp. zn. 23 Cdo 3192/2007, Nejvyšší soud
formuloval a odůvodnil právní závěr, že uzavření smlouvy v písemné formě je (z
technického hlediska) procesem, který nemusí spočívat jen v předložení
písemného návrhu a v jeho písemném přijetí; zejména v obchodním styku bude
zpravidla předcházet smluvní vyjednávání, často osobní. Není přitom vyloučeno,
aby smlouva, pro jejíž uzavření není zákonem vyžadována písemná forma, byla
uzavřena ústně (strany se shodly na jejím obsahu a souhlasně projevily vůli
být jím vázány) a podle dohody smluvních stran měla být dodatečně vyjádřena též
v písemné formě. Odvolací soud však v otázce vzniku smlouvy o dílo mezi účastníky ve světle
uvedených závěrů Nejvyššího soudu nepostupoval. Odůvodnil-li závěr o
neexistenci (neplatnosti) smlouvy o dílo pouze tím, že smlouva v písemné formě
neobsahuje určité vymezení předmětu díla, je toto jeho právní posouzení neúplné
a tím i nesprávné, neboť pomíjí posouzení, zda tato podstatná část (náležitost)
smlouvy o dílo (v souladu s požadavkem určitosti právního úkonu) nebyla
stranami sjednána ústní formou. Za této situace nemůže závěr odvolacího soudu o
neplatném uzavření smlouvy o dílo mezi účastníky obstát a dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelem
uplatněn právem. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), zrušil rozsudek odvolacího soudu (včetně závislých výroků o nákladech
řízení); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu,
platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej v
zamítavém výroku ve věci samé (a v souvisejícím výroku o nákladech řízení) a
věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. srpna 2015
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda
senátu