32 Cdo 4428/2009-129
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně Horizont marketing – finance – logistika, s. r. o., se sídlem v
Ostravě – Slezské Ostravě, Bohumínská 788/61, PSČ 710 00, identifikační číslo
osoby 25894749, zastoupené Mgr. Gabrielou Kaprálkovou (dříve Smetanovou),
advokátkou, se sídlem ve Slezské Ostravě, Občanská 18, proti žalované OPOP
spol. s r. o., se sídlem ve Valašském Meziříčí, Zašovská 750, PSČ 757 01,
identifikační číslo osoby 47674105, zastoupené JUDr. Igorem Zmydleným,
advokátem, se sídlem ve Valašském Meziříčí, Náměstí 94, o zaplacení částky
883.456,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn.
37 Cm 54/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 28. dubna 2009, č. j. 8 Cmo 419/2007-98, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. dubna 2009, č. j. 8 Cmo
419/2007-98, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. srpna 2007, č. j. 37 Cm 54/2006-63,
uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 883.456,- Kč s úrokem z prodlení ve
výši odpovídající ročně výši reposazby stanovené Českou národní bankou a
zvýšené o sedm procentních bodů platné k prvnímu dni příslušného kalendářního
pololetí, v něž trvá prodlení dlužníka, a to od 5. října 2005 do zaplacení
(výrok pod bodem I), ve zbytku žalobu ohledně úroku z prodlení zamítl (výrok
pod bodem II) a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (výrok pod bodem
III). Doplňujícím usnesením ze dne 27. ledna 2009, č. j. 37 Cm 54/2006-89, pak
(výroky označenými jako IV a V) rozhodl nákladech vynaložených v řízení státem. Soud prvního stupně zjistil, že žalovaná jako nájemce uzavřela dne 4. května
2000 se společností První finanční a leasingová a. s. jako pronajímatelem
leasingovou smlouvu č. 1120, jejímž předmětem bylo robotizované pracoviště a
jíž se žalovaná zavázala zaplatit pronajímateli celkem 36 měsíčních
leasingových splátek ve výši 73.943,- Kč, přičemž část splátky ve výši 55.216,-
Kč bude hrazena na jeden účet a zbytek na jiný účet. První finanční a
leasingová a. s. dne 6. června 2000 postoupila pohledávku na zaplacení 36
leasingových splátek po 55.216,- Kč společnosti IPB, a. s., a dne 15. června
2000 tuto skutečnost oznámila žalované. Na základě smlouvy o prodeji podniku
uzavřené mezi IPB, a. s., a Československou obchodní bankou, a. s. (dále jen
„ČSOB, a. s.“) přešla pohledávka vůči žalované s účinností od 19. června 2000
na ČSOB, a. s. Smlouvou o prodeji části podniku získala práva a povinnosti
pronajímatele z leasingové smlouvy č. 1120 společnost BONETT CZ s. r. o., což
bylo žalované oznámeno dne 12. června 2001. Společnost BONETT CZ s. r. o. dopisem ze dne 25. září 2001 od této leasingové smlouvy odstoupila pro prodlení
žalované s placením leasingových splátek a vyzvala žalovanou k neprodlenému
vydání předmětu leasingu a současně k jednání za účelem smírného řešení. Poté,
co ČSOB, a. s., nabyla od IPB, a. s., pohledávky z leasingových smluv, snažily
se leasingové společnosti s ohledem na změnu jejich vztahů s nástupnickou
bankou přinutit leasingové nájemce k ukončení leasingových smluv, k čemuž došlo
i v tomto případě. ČSOB, a. s., si nechala vypracovat právní rozbor, na jehož
základě zaujala stanovisko, že pohledávky z leasingových smluv zrušených
dohodou, které jsou splatné do dne zrušení, je nutno vymáhat, zatímco
pohledávky, jejichž splatnost by nastala až po datu zrušení leasingové smlouvy,
zanikají. Toto stanovisko sdělila i žalované, mimo jiné též e-mailem ze dne 18. prosince 2001, v němž uvedla, že po uhrazení veškerých dlužných a již dospělých
leasingových splátek a vypořádání úroků z prodlení budou žalované vráceny
veškeré zajišťovací instrumenty, přičemž zbylou část neuhrazených pohledávek
bude ČSOB, a. s., vymáhat po leasingovém pronajímateli. Písemnou smlouvu s
žalovanou obsahující ujednání, že pohledávka z leasingové smlouvy č. 1120 vůči
ní zaniká, ČSOB, a. s., neuzavřela. Společnost BONETT CZ s. r. o. uzavřela dne
20.
prosince 2001 s žalovanou dohodu o zrušení leasingové smlouvy č. 1120 s
tím, že ke dni účinnosti této dohody zanikají veškerá práva a povinnosti
vyplývající z leasingové smlouvy č. 1120, a to zejména veškeré finanční nároky. K témuž dni žalovaná vydala předmět leasingu společnosti BONETT CZ s. r. o. ČSOB, a. s., smlouvou ze dne 26. března 2004 postoupila předmětné pohledávky
žalobkyni, což oznámila žalované dopisem ze dne 5. října 2005. Žalovaná dosud
neuhradila 16 leasingových splátek od 10. ledna 2002. Soud prvního stupně dovodil, že postoupením pohledávky na úhradu splátek
nájemného, které v době postoupení ještě nebyly dospělé, došlo ke změně
leasingové smlouvy co do počtu účastníků; vznik nároku na jednotlivé splátky je
totiž závislý i na průběhu pronájmu, neboť plnění povinností pronajímatele má
důsledky i na povinnost nájemce na úhradu nájemného, k čemuž však již právo
přísluší nikoliv pronajímateli, nýbrž postupníkovi. S ohledem na trojstrannou
povahu právního vztahu není možné, aby ujednáním pouze dvou stran byla bez
dalšího dotčena práva strany třetí. Jakékoliv dohody mezi pronajímatelem a
nájemcem, které obsahují i ujednání o zániku nároku na dosud nedospělé nájemné,
jsou pak neplatné, neboť pronajímatel nemůže disponovat pohledávkou, k níž mu
již nesvědčí právo. Totéž se týká jednostranného úkonu výpovědi leasingové
smlouvy, neboť i její právní účinky se dotýkají věřitele nájemného. Na základě
toho soud prvního stupně uzavřel, že leasingová smlouva je dosud v platnosti a
povinnost k úhradě nájemného trvá. Z tohoto důvodu neshledal důvodnou ani
námitku promlčení. Jako neopodstatněnou posoudil též námitku, že výkon práva
žalobkyně je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Zdůraznil, že
účelem jednání ČSOB, a. s., nebylo zneužívání práva na úhradu pohledávky, ale
snaha přispět k vyřešení sporné situace mezi společností BONETT CZ s. r. o. a
žalovanou, a pokud ČSOB, a. s., posléze disponovala pohledávkou, která
nezanikla, jednala v souladu s požadavkem chování řádného hospodáře. Bylo
především věcí +žalované, aby odstranila veškeré právní pochybnosti o existenci
předmětné pohledávky a navrhla právnímu předchůdci žalobkyně učinit takové
právní kroky, v jejichž důsledku by nárok na tuto pohledávku zanikl. . K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 28. dubna 2009, č. j. 8 Cmo 419/2007-98, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku pod
bodem I potvrdil „ve správném znění“, neboť upřesnil specifikaci úroku z
prodlení přiznaného soudem prvního stupně, změnil tento rozsudek ve výrocích o
nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a
ztotožnil se v zásadě i s jeho právními závěry. Dovodil, že závazek žalované
zaplatit zbytek ceny leasingu (předmětné leasingové splátky) dohodou o zrušení
leasingové smlouvy nezanikl, neboť společnost BONETT CZ s. r. o. nebyla
věřitelem předmětné pohledávky a dohoda o zrušení práv a povinností z
leasingové smlouvy, kterou uzavřela s žalovanou, se těchto leasingových splátek
nemohla týkat.
Vyjádřil názor, že dohoda o zrušení závazku k úhradě
leasingových splátek podle ustanovení § 572 odst. 2 občanského zákoníku (dále
též jen „obč. zák.“) mohla být platně uzavřena jen mezi subjekty závazkového
vztahu, o nějž se jedná, tedy mezi žalobkyní (jejími právními předchůdci) a
žalovanou. Se soudem prvního stupně se shodl též v posouzení námitky žalované
týkající se porušení zásad poctivého obchodního styku a k odůvodnění jeho
rozsudku dodal, že uplatnění nároku u soudu nelze považovat za jednání v
rozporu s dobrými mravy ani v případě, že žalobce (jeho právní předchůdce) v
průběhu obchodního případu své právní stanovisko k pohledávce změní. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a jež odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Dovolatelka především vytkla odvolacímu soudu nesprávný výklad ustanovení § 572
odst. 2 obč. zák. a zpochybnila jeho závěr, že dohoda o zrušení leasingové
smlouvy, kterou uzavřela se společností BONETT CZ s. r. o., nemohla zrušit její
závazek k zaplacení leasingových splátek. Podle jejího mínění bylo prokázáno,
že ČSOB, a. s., od ní obdržela návrh na zrušení leasingové smlouvy a kladla si
podmínky, za nichž má být tato smlouva uzavřena, načež jí dovolatelka uhradila
dlužné leasingové splátky ve výši 270.399,- Kč a ČSOB, a. s., jí vrátila
všechny zajišťující instrumenty – směnky. Z toho dovolatelka dovozuje, že
stanoviskem ze dne 18. prosince 2001 ČSOB, a. s., jako majitel pohledávky
dohodu o ukončení leasingové smlouvy písemně akceptovala, s podmínkami, které
dovolatelka splnila. Dovolatelka vyjádřila přesvědčení, že tato dohoda je
třístranným právním úkonem uzavřeným mezi majitelem pohledávky, leasingovým
pronajímatelem a leasingovým nájemcem. Dovolatelka podrobila kritice též závěry odvolacího soudu v otázce rozporu se
zásadami poctivého obchodního styku. Argumentovala, že leasingovou smlouvu byla
nucena předčasně ukončit a předmět leasingu vrátit pod tlakem ze strany První
finanční a leasingové a. s., později BONETT CZ s. r. o., a též ČSOB, a. s.,
které chtěly obchodní případ ukončit. BONETT CZ s. r. o. odstoupila od
leasingové smlouvy a chtěla vrátit předmět leasingu a jak tato společnost, tak
ČSOB, a. s., požadovaly dlužné splátky. ČSOB, a. s., nadto jednoznačně
deklarovala, že zůstatek pohledávky bude vymáhat po společnosti BONETT CZ s. r. o., po třech letech je však pohledávka vymáhána po dovolatelce v situaci, kdy
byla nucena ukončit leasingovou smlouvu, vrátila předmět leasingu a doplatila
ČSOB, a. s., požadované splátky včetně příslušenství. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání
jako nepřípustné odmítl, popřípadě aby je zamítl. Ztotožnila se s právními
závěry odvolacího soudu, k nimž dodala, že námitka žalované, že ČSOB, a.
s.,
jednala v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nemůže vůči ní
obstát, neboť nebyla účastníkem jednání, na která žalovaná odkazuje. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno po 1. červenci 2009, kdy
nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009
Sb., Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 1
přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a
rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. července
2009. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo
dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval
nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Protože rozsudek odvolacího soudu je v
dovoláním napadeném výroku rozsudkem potvrzujícím a protože rozhodnutí soudu
prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí, jímž by tento soud rozhodl jinak a jež
by bylo zrušeno odvolacím soudem, může být dovolání přípustné jen při splnění
předpokladů stanovených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. jestliže
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se
nepřihlíží. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil
(§ 242 odst. 3 o. s. ř.), proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo
451/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod
číslem 132). Otázka, zda dohoda o zrušení leasingové smlouvy v režimu obchodního zákoníku,
uzavřená mezi leasingovým pronajímatelem a leasingovým nájemcem, může přivodit
zánik pohledávky z titulu práva na zaplacení v budoucnu splatných leasingových
splátek, jež byla postoupena třetí osobě, zásadní význam napadeného rozhodnutí
po právní stránce založit nemůže, neboť byla vyřešena rozsudkem velkého senátu
Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněným
pod č. 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dovolatelkou
zpochybněné právní posouzení odvolacího soudu je shodné se závěry, které
Nejvyšší soud v této otázce přijal.
Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může založit jen taková právní
otázka, na níž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, tj. která je pro toto
rozhodnutí určující (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března
2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, in www.nsoud.cz). K závěru o zásadním právním
významu napadeného rozhodnutí tedy nemůže vést ani argumentace, že dohoda o
zrušení leasingové smlouvy je třístranným právním úkonem, jehož účastníkem byl
též postupník (jeho právní nástupce), neboť odvolací soud tuto otázku neřešil a
její řešení tedy není pro napadené rozhodnutí určující. Pro úplnost lze dodat,
že dopis ČSOB, a. s., ze dne 18. prosince 2001 rozhodně nelze posoudit jako
právní úkon ve smyslu ustanovení § 34 obč. zák., jímž tato banka projevila vůli
přistoupit k dohodě o zrušení leasingové smlouvy a o vypořádání vzájemných
nároků (v té době ostatně ještě neuzavřené) jako její další účastník.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí však zakládá dovoláním zpochybněný
závěr odvolacího soudu v otázce souladu postupu žalobkyně a jejího právního
předchůdce se zásadami poctivého obchodního styku, neboť odvolací soud při
řešení této otázky nerespektoval účel ustanovení § 265 obch. zák., jak je
vykládán v ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu.
V rozsudku ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 427/2003, uveřejněném v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále
též jen „Soubor“), svazek CD-2/2006, pod č. C 3243, Nejvyšší soud vyložil, že
ustanovení § 265 obch. zák. předpokládá, že účastník obchodněprávního vztahu
nesmí překročit meze, které vyplývají ze zásad poctivého obchodního styku při
prosazování svých zájmů, a tudíž nesmí zneužít práv, která mu podle zákona,
resp. na základě zákona vznikla (obdobně též např. rozhodnutí ze dne 1. února
2005, sp. zn. 32 Odo 731/2004, uveřejněné v Souboru, svazek CD-2/2006, pod č. C
3249, a rozhodnutí ze dne 16. února 2005, sp. zn. 32 Odo 487/2004, in
www.nsoud.cz). V rozsudku ze dne 20. ledna 2009, sp. zn. 29 Odo 359/2007,
uveřejněném v Souboru, svazek CD-9/2009, pod č. C 6969, pak Nejvyšší soud
navázal závěrem, že korektiv zásadami poctivého obchodního styku má být
poslední možností (ultima ratio), jak – ve výjimečných případech – zmírnit či
odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, ve které by se přiznání
uplatněného nároku jevilo krajně nespravedlivým, a že ustanovení § 265 obch.
zák. tak je třeba vnímat jako příkaz soudci, aby rozhodoval v souladu s
ekvitou. V rozsudku ze dne 22. listopadu 2007, sp. zn. 32 Odo 175/2006, in
www.nsoud.cz, pak dovodil, že porušení zásad poctivého obchodního styku je
třeba zkoumat ve vazbě na okolnosti jednotlivého případu.
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplývá, že žalovaná dohodu o
zrušení leasingové smlouvy uzavřela na základě ujištění tehdejšího věřitele
postoupené pohledávky, že v případě uzavření takové dohody a po úhradě dlužných
leasingových splátek a úroků z prodlení bude zbylou neuhrazenou část postoupené
pohledávky (tj. předmětné v budoucnu splatné leasingové splátky) vymáhat po
leasingovém pronajímateli. Žalovaná tedy přistoupila k uzavření dohody o
zrušení leasingové smlouvy v dobré víře, že jí bude leasingový vztah co se týče
její osoby vypořádán ve všem všudy. Jestliže - za těchto okolností - tento
věřitel poté v rozporu se svým ujištěním pohledávku postoupil žalobkyni a ta ji
vůči žalované uplatnila, jeví se postup žalobkyně a jejího právního předchůdce,
byť z hlediska formálního je po právu, i z pohledu specifické etiky
podnikatelského prostředí jako do té míry nekorektní a z hlediska zásad
poctivého obchodního styku nepřijatelný, že si – z pohledu požadavku na
prosazování principu ekvity v rozhodování soudů - poskytnutí soudní ochrany
nezaslouží.
Nemůže obstát argument, že bylo věcí žalované jednat tak, aby její úkony
směřující k zániku jejích závazků vedly k zamýšleným právním účinkům; naopak
právě od právního předchůdce žalobkyně, od banky, lze vyžadovat vysokou míru
profesionality při jejím postupu v právních vztazích. Závěr soudů nižších
stupňů o tom, že účelem jednání ČSOB, a. s., bylo přispět k vyřešení sporné
situace mezi společností BONETT CZ s. r. o. a žalovanou, se logicky pojí pouze
k postoji, který ČSOB, a. s., zaujala v e-mailu ze dne 18. prosince 2001,
nikoliv k jejímu následnému jednání. I kdyby byl tento postoj založen na chybné
orientaci v otázce právního postavení ČSOB, a. s., pro případ uskutečnění
zamýšleného právního úkonu, pak změnu tohoto postoje poté, co se podle něho
žalovaná v dobré víře zařídila a právní úkon po splnění požadavků ČSOB, a. s.,
učinila, nemůže změna v právním pohledu na věc sama o sobě ospravedlnit. Je
zřejmé, že oproti tomu, jak postup ČSOB, a. s., vnímal odvolací soud, se tu
zdaleka nejedná jen o to, že ČSOB, a. s., dodatečně změnila právní názor v
otázce existence své pohledávky a podle toho se zachovala. Nejvyššímu soudu se
jeví jako krajně nespravedlivé, kdyby nepříznivé důsledky skutečnosti, že ČSOB,
a. s., při zaujetí stanoviska k zamýšlené dohodě vycházela z nesprávného
právního názoru, měla nést nikoliv tato banka (její právní nástupce), nýbrž
žalovaná. Argumentace soudů nižších stupňů, že ČSOB, a. s., jednala v souladu s
požadavkem péče řádného hospodáře, disponovala-li s pohledávkou, která
nezanikla, pomíjí účel (smysl) ustanovení § 265 obch. zák., jak byl vyložen v
citované judikatuře. Protože v rozporu s pravidly poctivého obchodního styku
může být pouze výkon práva, tedy výkon subjektivního oprávnění, které existuje
(které vzniklo a které nezaniklo), nelze posouzení souladu jeho výkonu s
pravidly poctivého obchodního styku zakládat na argumentu, že toto právo
existuje, neboť nezaniklo.
Argument žalobkyně, že vůči ní nelze uplatnit námitky založené na jednání její
právní předchůdkyně, akceptovat nelze. Podle ustanovení § 529 odst. 1 obč.
zák. totiž námitky proti pohledávce, které dlužník mohl uplatnit v době
postoupení, zůstávají mu zachovány i po postoupení pohledávky. Dlužník má tedy
vůči postupníkovi všechny námitky, které měl vůči postupiteli, a může proto
vznášet i námitky týkající se uplatnění postoupené pohledávky, včetně námitky
rozporu takového výkonu práva s pravidly poctivého obchodního styku, založené
(zcela či zčásti) na důvodech pocházejících z původního právního vztahu. Jde o
výraz zásady, vyplývající z ustanovení § 525 odst. 1 věty druhé obč. zák., že
postoupení pohledávky nemůže vést ke zhoršení dlužníkova právního postavení.
Neřešil-li odvolací soud otázku souladu postupu žalobkyně (jejího právního
předchůdce) se zásadami poctivého obchodního styku správně, je dovolání nejen
přípustné, nýbrž též důvodné, neboť – byť jen z pohledu jedné z dovolacích
námitek - byl dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
uplatněn opodstatněně.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu, aniž nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za
středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně závislých výroků o nákladech řízení [§ 242
odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a věc podle ustanovení § 243b odst. 3, věty první,
o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst.
1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. dubna 2011
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu