32 Cdo 4847/2015-274
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně Home Care Services & Supplies, s. r. o., se sídlem v Praze 6 –
Břevnově, Patočkova 1471/77, PSČ 169 00, identifikační číslo osoby 25610619,
zastoupené JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem, se sídlem v Hradci Králové,
Orlická 163/18, PSČ 500 03, proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České
republiky, se sídlem v Praze – Vinohradech, Orlická 2020/4, PSČ 130 00,
identifikační číslo osoby 41197518, zastoupené Mgr. Ondřejem Trnkou, advokátem,
se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Záhřebská 154/30, PSČ 120 00, o určení
trvání smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 1 pod sp. zn. 28 C 140/2010, o dovolání žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2015, č. j. 15 Co 18/2015-247, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 3 388 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
jejího advokáta.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení - v souladu s bodem 1. článku II, části první, přechodných
ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s
bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Žalovaná spatřuje předpoklad přípustnosti dovolání ve skutečnosti, že napadený
rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
a je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Existence takové právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která je zároveň dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, z logiky věci nepřichází vůbec v úvahu; rozhodovací praxe
dovolacího soudu v řešení určité otázky nemůže být zároveň ustálená a zároveň
rozporná. Otázku, která by měla naplňovat oba takto kumulative vymezené
předpoklady přípustnosti, ostatně dovolatelka nevymezila. Vymezení otázky, která by měla být dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a
označení příslušné rozporné judikatury Nejvyššího soudu nelze nalézt ani v
dalším obsahu dovolání. Stejně tak v něm nelze nalézt žádnou otázku procesního
práva. Žalovaná v něm však namítá, zaměňujíc, ač zastoupena advokátem,
předpoklad přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) za dovolací důvod (§ 241a
odst. 1 o. s. ř.), že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu při posouzení otázky existence naléhavého právního zájmu na
žalobkyní požadovaném určení, dospěl-li k závěru, že požadovaným určením se
vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků a předejde se tak
případným dalším žalobám na plnění.
Tento závěr dovolatelka zpochybňuje
argumentem, že rozhodnutí o určení, že smluvní vztah mezi žalobkyní a
žalovanou na území hlavního města Prahy trvá, nemůže ve smyslu konstantní
judikatury vytvořit pevný právní základ pro právní vztahy účastníků a
nepředejde se tak případným dalším žalobám na plnění, jestliže v jiném řízení
byla na základě týchž důkazů soudem konstatována oprávněnost výpovědi smlouvy o
poskytování a úhradě zdravotní péče uzavřené pro Středočeský kraj. Argumentace dovolatelky je z pohledu ustálené judikatury, jejímž
prostřednictvím Nejvyšší soud vyložil ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř.,
bezcenná. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dovodil, že žaloba na určení podle § 80
písm. c) o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na
splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o. s. ř., tento předpoklad
však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby
bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na
splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou – při
možnosti žaloby na plnění – lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by
nesloužila potřebám praktického života, nýbrž by vedla jen ke zbytečnému
rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či
není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde
se tak žalobě o plnění), nebo jestliže žaloba na plnění neřeší a ani nemůže
řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva, je určovací
žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti (srov. např. rozsudky ze dne 14. března 2003, sp. zn. 21 Cdo 1419/2002, ze dne 21. června 2005, sp. zn. 32 Odo 57/2005, ze dne 31. března 2008, sp. zn. 33 Odo
693/2006, a ze dne 24. května 2011, sp. zn. 32 Cdo 273/2010, které jsou, stejně
jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na
http://www.nsoud.cz). Odvolací soud se v právním posouzení otázky naléhavého právního zájmu na
požadovaném určení od těchto judikatorních závěrů neodchýlil. Právě v situaci,
o niž jde v souzené věci, totiž v případě sporu o trvání závazkového vztahu
založeného smlouvou o poskytování a úhradě zdravotní péče, jde o typický
případ, kdy se určením, zda závazkový vztah založený smlouvou trvá či nikoliv,
vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu a kdy žaloba na
určení slouží potřebám praktického života lépe, než žaloba na plnění. Další „dovolací důvod dle § 237 o. s. ř.“ dovolatelka shledává v otázce v
rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, „zda je při existenci
několika smluvních vztahů uzavřených mezi stejnými účastníky možné posuzovat
odděleně pouze některé skutečnosti a de facto tak porušování smluvních
povinností ze strany žalobkyně teritoriálně omezovat“. Protože takto formulovaná otázka smysl nedává, je na něj třeba usuzovat ze
související argumentace.
Dovolatelka tu zřejmě vytýká soudům nižších stupňů, že
při posouzení, zda vypověděla důvodně smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní
péče uzavřenou pro hlavní město Praha (určení jejíhož trvání se žalobkyně v
souzené věci domáhá), měly zohlednit též její tvrzení a důkazní návrhy týkající
se porušování povinností žalobkyně z jiných smluv o poskytování a úhradě
zdravotní péče uzavřených pro jiné kraje České republiky. Nejvyššímu soudu není známo, že by kdy ve své rozhodovací praxi řešil otázku,
je-li při posouzení, zda se smluvní strana dopustila porušení závazku ze
smlouvy, jež by naplnilo ve smlouvě sjednaný výpovědní důvod, právně významnou
skutečností, zda tato smluvní strana porušila povinnost z jiné smlouvy uzavřené
mezi těmito stranami. Že porušení závazku ze smlouvy o poskytování a úhradě
zdravotní péče, uzavřené pro určité území, nemůže být důvodem pro výpověď jiné
smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče, uzavřené mezi týmiž účastníky
pro jiné území (ledaže by to snad bylo výslovně sjednáno), je však do té míry
zřejmé, že tato otázka ve skutečnosti neotevírá žádné výkladové problémy (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. června 2014, sp. zn. 23 Cdo
4184/2013), nelze v ní tudíž spatřovat právní otázku, na jejímž řešení závisí
napadené rozhodnutí, ve smyslu § 237 o. s. ř. a není proto splněno jedno ze
základních kritérií stanovených v § 237 o. s. ř. (srov. mutatis mutandis např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2014, sp. zn. 29 Cdo 2058/2014, a
ze dne 26. srpna 2015, sp. zn. 32 Cdo 1312/2015).
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně „v plném rozsahu“, tedy
též ve výroku pod bodem II, jímž odvolací soud uložil žalované zaplatit
žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 11 299 Kč. Dovolání proti tomuto
výroku není vzhledem k § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť směřuje
proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč,
přičemž nejde o žádný z případů, jež by v intencích § 238 odst. 1 písm. d) o.
s. ř. vylučovaly aplikaci takto nastaveného omezení. Na tom nemůže nic
změnit ani poučení odvolacího soudu, že dovolání je – za splnění
předpokladů stanovených v § 237 o. s. ř. - přípustné, neboť nesprávné poučení
odvolacího soudu o možnosti podat dovolání přípustnost dovolání nezakládá
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo
523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo
425/2002, uveřejněné pod číslem 51/2003 tamtéž).
Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 16. prosince 2015
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu