32 Cdo 5169/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně Privatklinik LLC s. r. o., se sídlem v Ostravě, Moravská Ostrava,
Velká 3051/17, PSČ 702 00, identifikační číslo osoby 28619111, zastoupené JUDr.
Vladimírem Zonkem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Sadová 553/8, PSČ 702 00,
proti žalované Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a
stavebnictví, se sídlem v Praze 4, Roškotova 1225/1, PSČ 140 00, identifikační
číslo osoby 47114321, o zaplacení částky 66 529 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 198/2014, o dovolání žalované
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2015, č. j. 35 Co
198/2015-104, takto:
Dovolání se odmítá.
Dovolání žalované proti v záhlaví označenému usnesení, jímž Městský soud v
Praze zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 2. 2015, č. j. 18
C 198/2014-60, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, není
přípustné. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v řešení otázky
procesního práva, „jakým způsobem je žalovaná povinna v soudním řízení prokázat
tvrzenou skutečnost, když nemá a ani nemůže mít k dispozici přímý důkaz“, při
němž se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího
soudu. Odvolací soud se měl odchýlit o od závěrů přijatých v rozsudku ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013 (který je, stejně jako ostatní rozhodnutí
Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na http://www.nsoud.cz), podle nichž
skutečnost prokazovanou pouze nepřímými důkazy lze mít za prokázanou, jestliže
na základě výsledků hodnocení těchto důkazů lze bez rozumných pochybností nabýt
jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala (že je
pravdivá), a od rozsudku ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 26 Cdo 2966/2007, podle
něhož existenci písemné smlouvy, která se nedochovala, lze prokázat i nepřímými
důkazy, přičemž je třeba přihlížet také k chování účastníků po uzavření tvrzené
smlouvy. Dovolatelka zřejmě přehlédla, že kasační rozhodnutí soudu nespočívá jen na
řešení této jedné otázky. V pořadí prvním z důvodů, pro něž odvolací soud
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení
a z nichž by každý obstál sám o sobě, je závěr, že soud prvního stupně vycházel
z nesprávného právního názoru, že konkrétní forma přechodu předmětného závazku
z MUDr. I. J., Ph.D., na žalobkyni je nepodstatná, proto v tomto směru
neprováděl žádné dokazování. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že spočívá-li rozhodnutí,
jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více
právních otázek (na více závěrech), z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí
návrhu, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení
některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z
těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř.
(srov. již usnesení ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, a shodně např. usnesení ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3986/2013, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3812/2015). Není-li
totiž řešení jedné z takových právních otázek otevřeno dovolacímu přezkumu, pak
věcný přezkum ostatních otázek nemůže výsledek dovolacího řízení nikterak
ovlivnit (tj. přivodit takové rozhodnutí dovolacího soudu, jež bude pro
dovolatele příznivější) a dovolání je tudíž nepřípustné jako celek (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97,
uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003,
uveřejněné pod číslem 48/2006 tamtéž). Není tu pak žádného důvodu, proč by se tyto závěry neměly v plné míře vztahovat
též na případ, kdy je dovoláním napadeno kasační rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud z uvedených důvodů, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.), dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle § 243c odst. 1
o. s. ř. odmítl. Nad rámec uvedeného (toliko coby obiter dictum) lze poznamenat, že skutková
zjištění, jak vyplývá z citovaných judikatorních závěrů, lze založit i na
nepřímých důkazech, přičemž charakteristickým znakem nepřímého důkazu je právě
ta vlastnost, že nepotvrzuje nebo nevyvrací přímo dokazovanou skutečnost, nýbrž
takovou skutečnost, ze které je možné usuzovat, zda se stala či nestala
skutečnost, která je předmětem dokazování; objasňuje tedy dokazovanou
skutečnost pomocí jiné skutečnosti, která má k dokazované skutečnosti jen
nepřímý vztah. Pro nepřímý důkaz je tedy signifikantní právě to, že z něho
nevyplývá přímo („výslovně“) poznatek o prokazované právně významné
skutečnosti, nýbrž vztah mezi ním a skutečností, která je předmětem dokazování,
je nepřímý, zprostředkovaný (srov. v bližším citované usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, a shodně např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 831/2014). Pochyby nelze mít ani o tom, že existenci písemné smlouvy lze prokázat i jiným
způsobem než provedením důkazu příslušnou listinou. To, že došlo k uzavření
smlouvy v písemné formě, ovšem musí z nepřímých důkazů (způsobem nevzbuzujícím
pochybnosti) vyplývat. Bez skutkových zjištění umožňujících závěr, jaká smlouva byla uzavřena (smlouva
jakého typu, popřípadě zda šlo o smlouvou nepojmenovanou a co bylo jejím
obsahem, srov. § 269 odst. 1, 2 obch. zák.), lze jen stěží posoudit, zda se
smlouva vztahovala též na předmětný závazek a zda – zejména z hlediska
požadavků na formální a obsahové náležitosti takové smlouvy – vyvolala
zamýšlené právní účinky. O nákladech dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení
končí (§ 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 5. 2016
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu