ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobce JUDr. Ing. J. H., zastoupeného JUDr. Ing. Janem Matysem, advokátem, se
sídlem v Praze 1, Spálená 10, proti žalovaným 1) PREMOT Františkovy Lázně a.
s., se sídlem ve Františkových Lázních, Chebská 72, PSČ 351 01, identifikační
číslo osoby 26374889, zastoupené Mgr. Jiřím Adamčíkem, zmocněncem, bytem v
Praze 4, Nuselská 213/122, a 2) České republice – Úřadu pro zastupování státu
ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Rašínovo nábřeží
390/42, PSČ 128 00, identifikační číslo osoby 69797111, o zaplacení částky
214.600,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53
Cm 118/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
29. září 2011, č. j. 11 Cmo 135/2011-211, takto:
I. Dovolání proti výroku pod bodem III rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 29. září 2011, č. j. 11 Cmo 135/2011-211, se zamítá.
II. Dovolání proti výroku pod bodem IV rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 29. září 2011, č. j. 11 Cmo 135/2011-211, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze shora označeným rozhodnutím rozsudek Městského soudu v
Praze ze dne 15. února 2011, č. j. 53 Cm 118/2008-165, jímž soud prvního stupně
uložil žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 214.600,- Kč s
úrokem z prodlení tam uvedeným, ve vztahu k druhé žalované co do částky
214.600,- Kč potvrdil (výrok pod bodem I), ve vztahu mezi žalobcem a druhou
žalovanou ohledně příslušenství uvedené jistiny a ohledně nákladů řízení jej
zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení
(výrok pod bodem II), ve vztahu k první žalované tento rozsudek změnil tak, že
žalobu o zaplacení částky 214.600,- Kč s příslušenstvím vůči ní zamítl (výrok
pod bodem III), a uložil žalobci povinnost nahradit první žalované náklady
řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem IV). Žalobce se žalobou podanou dne 8. dubna 1992 proti původnímu žalovanému Merkur
s. p. domáhal zaplacení částky 214.600,- Kč z důvodu vrácení složené dražební
jistoty, či, jak uvádí na jiném místě žaloby, náhrady za propadlou dražební
jistotu. V průběhu řízení pak žalobu změnil tak, že se domáhá též náhrady škody
(ušlého zisku) ve výši 5,100.000,- Kč a zaplacení částky 24.001,- Kč jako
zvláštního poplatku vyměřeného ministerstvem financí, a žalobu rozšířil též
proti Ministerstvu financí České republiky. Rozsudek Městského soudu v Praze ze
dne 20. září 2005, č. j. 53 Cm 80/2001-222, jímž byla žaloba zamítnuta, Vrchní
soud v Praze rozsudkem ze dne 9. ledna 2008, č. j. 11 Cmo 132/2007-271, v
odvoláním napadené části stran částek 214.600,- Kč a 24.001,- Kč potvrdil. Nálezem Ústavního soudu ze dne 3. prosince 2008, sp. zn. II ÚS 1161/08, byly
tyto rozsudky zrušeny, s výjimkou odvoláním nenapadeného výroku soudu prvního
stupně stran částky 5,100.000,- Kč. Další rozsudek soudu prvního stupně ze dne
4. srpna 2009, č. j. 53 Cm 118/2008-66, nabyl v odvoláním nenapadeném výroku o
zamítnutí žaloby ohledně částky 24.001,- Kč právní moci a ve výroku
přisuzujícím žalobci částku 214.600,- Kč s úrokem z prodlení byl odvolacím
soudem zrušen. Městský soud v Praze svým v pořadí třetím rozsudkem ze dne 15. února 2011, č. j. 53 Cm 118/2008-165, uložil žalovaným zaplatit žalobci
společně a nerozdílně částku 214.600,- Kč s úrokem z prodlení tam uvedeným a
žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. V rozsudku ze dne 29. září 2011, č. j. 11 Cmo 135/2011-211, odvolací soud vyšel
ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že dne 13. října 1991 žalobce
poté, co složil dražební jistotu v uvedené výši, vydražil v režimu zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické
nebo fyzické osoby, provozní jednotku „MERKUR - zvukové studio, Vodičkova
34/701, Praha 1“ podle karty provozní jednotky z téhož dne za cenu ve výši
2.146.600,- Kč a byl písemně poučen o nutnosti doplatit částku 2.186.500,- Kč
do 12. listopadu 1991. Provozní jednotka - kromě jedné místnosti vedle
hlavního vstupu (šatny), kterou užívala firma CIVAMI PERGAMON do konce října
1991, a chybějících stopek (položka DKP č. 5429), které měly být předány do 25.
října 1991 - byla žalobci předána dne 21. října 1991 a v předávacím protokolu
bylo uvedeno, že vchod a chodba jsou užívány společně s firmou CIVAMI PERGAMON. Žalobce byl schopen a ochoten cenu privatizovaného majetku zaplatit, avšak dne
12. listopadu 1991 odvolal příkaz k úhradě doplatku kupní ceny, neboť mu nebyla
předána celá vydražená jednotka a nebylo mu tak umožněno ji řádně užívat. Téhož
dne informoval Pražskou komisi pro privatizaci národního majetku o vadách
vydražené provozní jednotky a požádal o vrácení složené jistoty. Dne 28. listopadu 1991 byl přechod vlastnictví provozní jednotky na žalobce zrušen od
počátku pro nezaplacení vydražené ceny a dne 5. února 1992 žalobce na základě
sdělení Pražské privatizační komise ze dne 28. listopadu 1991 o zrušení
vlastnického práva vrátil provozní jednotku bývalému státnímu podniku, o čemž
byl učiněn zápis dne 14. února 1992; protože žalobce nesplnil podmínky dražby,
dražební jistota připadla příslušnému orgánu republiky. Odvolací soud vzal za
prokázané, že závady provozní jednotky nebyly vyznačeny v kartě provozní
jednotky a žalobce je zjistil až při jejím předání. Dopisy ze dne 4. listopadu
1991, 12. listopadu 1991, 10. ledna 1992 a 5. února 1992 se žalobce domáhal
nápravy a zdůrazňoval, že o tomto stavu nebyl informován. S právními závěry soudu prvního stupně se odvolací soud, vycházeje ze závěrů
nálezu Ústavního soudu, ztotožnil potud, že žalobce při dražbě jednal v omylu,
do něhož byl uveden tím, že nebyl seznámen s vadami dražené provozní jednotky,
a uvedenými dopisy se omylu dovolal, smlouva o dražbě je proto neplatná a
žalobce má právo na vrácení dražební jistoty. S odůvodněním, že nebylo lze po
žalobci spravedlivě požadovat, aby si sám zjišťoval příslušné informace, odmítl
námitku žalovaných, že žalobce jednal v omylu neomluvitelném. Na rozdíl od
soudu prvního stupně však s odkazem na ustanovení § 4 zákona č. 427/1990 Sb. dovodil, že za správnost údajů v kartě provozní jednotky odpovídal vůči žalobci
výhradně příslušný orgán České republiky. Argumentoval, že státní podnik
Merkur nebyl oproti žalobcově přesvědčení vlastníkem draženého majetku, nýbrž
měl k němu pouze právo hospodaření, a vyjádřil názor, že pokud tento podnik
neinformoval orgán státu o závadách dražené jednotky, pak za toto opomenutí
neodpovídal žalobci jako vydražiteli, nýbrž jednalo se o vztah mezi ním a
státním orgánem. Odvolací soud uzavřel, že první žalovaná není ve věci pasivně
legitimována, neboť to nebyl její procesní předchůdce, kdo uvedl žalobce v
omyl; „dražená jednotka“ smluvní stranou nebyla. Rozsudek odvolacího soudu ve výrocích pod body III a IV napadl žalobce
dovoláním, jež z hlediska přípustnosti opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Uplatněné dovolací
důvody, ač zastoupen advokátem, odkazem na příslušná ustanovení občanského
soudního řádu neoznačil, z obsahu dovolacích námitek lze však dovodit dovolací
důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze
namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci.
Dovolatel především zpochybnil závěr, že není dána odpovědnost právního
nástupce státního podniku MERKUR. Namítl, že je tu právní kontinuita a že
státní podnik se evidentně podstatnou měrou podílel na zmaření dražby, a to
zejména v části, kdy stát nemohl přímo ingerovat do věci. Odkázal na svá
dosavadní podání a zdůraznil, že neměl jako vydražitel možnost užívat vydražené
prostory a navíc v době od příklepu do předání byly pracovníky tohoto státního
podniku či „jinými osobami této firmy“ některé předměty uvedené v kartě
privatizované jednotky nezákonným způsobem vyňaty z podstaty předávané
provozní jednotky, kromě dalšího zabudovaný trezor a zabudovaná zrcadlová
stěna v šatně. Poukázal též na jednání státního podniku, resp. dalšího nájemce,
jenž přivedl na něho orgány policie tehdy, když hodlal vydražené prostory
užívat v plném rozsahu. Dovolatel je vzhledem k tomu přesvědčen, že je zde
evidentní zavinění státního podniku na skutečnosti, že mu nebyly předány věci a
zařízení provozovny, které mu podle karty privatizované jednotky předány být
měly, a argumentuje, že podle nálezu Ústavního soudu má být bez ohledu na znění
privatizačního předpisu zjištěno a posouzeno zavinění jednotlivých účastníků
privatizačního procesu. Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadených výrocích pod
body III a IV zrušen a věc v tomto rozsahu vrácena odvolacímu soudu k dalšímu
řízení. První žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno po 1. červenci 2009, kdy
nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009
Sb., Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12
přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a
rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. července
2009. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), při splnění podmínek povinného
zastoupení předepsaných ustanovením § 241 o. s. ř., Nejvyšší soud dovodil, že
dovolání proti výroku pod bodem III napadeného rozsudku je přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti výroku rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé. Nejvyšší soud tedy přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v tomto výroku z
hlediska uplatněných dovolacích důvodů, jsa jimi v zásadě vázán, včetně toho,
jak je dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). V
souladu se závěry svého usnesení ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo
4405/2008, uveřejněného pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, podle nichž pouhý odkaz na jiná podání učiněná v průběhu řízení
před soudy nižších stupňů nesplňuje požadavek vyplývající z ustanovení § 241a
odst. 1 o. s. ř. (tj. aby v dovolání bylo uvedeno, z jakých důvodů se
rozhodnutí napadá), přitom nebral zřetel na podání předcházející vyhlášení
napadeného rozhodnutí; ta totiž z povahy věci nemohou reagovat na závěry, na
nichž následně odvolací soud založil své rozhodnutí. Právní závěr odvolacího soudu, podle něhož smlouva uzavřená prostřednictvím
dražby byla pro omluvitelný omyl žalobce při jejím uzavření neplatná a žalobce
se této neplatnosti dovolal (šlo tudíž o neplatnost relativní), nebyl dovoláním
zpochybněn, nepodléhá tedy dovolacímu přezkumu a Nejvyšší soud z něho ve svých
úvahách vychází. Jen pro úplnost podotýká, že ke dni 13. října 1991, kdy
dovolatel provozní jednotku vydražil, platil zákon č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 1991, podle něhož omyl při uzavření
smlouvy nebyl důvodem neplatnosti smlouvy, nýbrž důvodem zakládajícím právo na
odstoupení od smlouvy (srov. jeho § 49), přičemž nebylo žalobcem tvrzeno, natož
pak dokazováním před soudy nižších stupňů zjištěno, že by dovolatel od smlouvy
odstoupil. Ustanovení § 49a, pojímající omyl jako důvod relativní neplatnosti
právního úkonu (srov. § 40a obč. zák.), bylo do občanského zákoníku vloženo až
novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. s účinností k 1. lednu 1992 (srov. obecně respektovaný a v rozhodovací praxi Ústavního soudu a Nejvyššího soudu
opakovaně zdůrazňovaný zákaz pravé retroaktivity jako jeden z atributů právního
státu). Podle ustanovení § 1 zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k
některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, ve znění účinném do 31. října 1991 (dále též jen „zákon č. 427/1990 Sb.“ či „zákon“), zákon stanoví
podmínky, za kterých se vlastnictví státu k některým věcem, k nimž měly ke dni
1. listopadu 1990 právo hospodaření státní podniky, rozpočtové a příspěvkové
organizace a národní výbory (dále jen „organizace“), převádí na dále určené
fyzické nebo právnické osoby. Podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona veřejnou dražbu organizují příslušné orgány
České republiky nebo příslušné orgány Slovenské republiky (dále jen "příslušný
orgán republiky").
Podle ustanovení § 5 zákona kdo se chce zúčastnit veřejné dražby provozní
jednotky jako zájemce (dále jen "účastník dražby"), musí prokázat složení
dražební jistoty ve výši alespoň 10% vyvolávací ceny, nejméně však 10 000 Kč
(odstavec 1). Dražební jistota se po odečtení poplatku za oprávnění účastnit se
veřejné dražby vydražiteli zúčtuje na kupní cenu, za kterou provozní jednotku
vydražil. Ostatním účastníkům dražby se po jejím ukončení složená dražební
jistota vrátí po odečtení poplatku za oprávnění účastnit se dražby (odstavec
2). Poplatek za oprávnění účastnit se dražby činí 1000 Kč (odstavec 3). Nesloží-
li vydražitel do stanovené doby cenu, za kterou provozní jednotku vydražil,
připadne dražební jistota příslušnému orgánu republiky (odstavec 4). Podle ustanovení § 11 zákona vlastnictví k věcem vydraženým příklepem
licitátora přechází na vydražitele, který je povinen do 30 dní ode dne dražby
zaplatit cenu dosaženou vydražením na zvláštní účet příslušného orgánu
republiky po odečtení zůstatku dražební jistoty (odstavec 1). Nezaplatí-li
vydražitel do stanovené doby cenu, za kterou věc vydražil, přechod vlastnictví
se od počátku ruší; dražební jistota, kterou vydražitel složil, připadne
příslušnému orgánu republiky (odstavec 2 věta první). Odvolací soud posoudil nárok uplatněný dovolatelem jako právo účastníka dražby
na vrácení dražební jistoty, vyplývající z neplatnosti smlouvy uzavřené
prostřednictvím veřejné dražby. Takový závěr odpovídá ustanovení § 5 odst. 2
zákona č. 427/1990 Sb.; nebyla-li veřejná dražba platná, pak se dovolatel
nestal vydražitelem, ustanovení § 5 odst. 4 a § 11 odst. 2 věty první zákona
postihující vydražitele propadnutím dražební jistoty (jejím připadnutím
příslušnému orgánu republiky) se na něho tudíž nevztahují a uplatní se
ustanovení § 5 odst. 2 věty druhé zákona, zakládající dovolateli jako účastníku
dražby, jenž se nestal vydražitelem (tzv. ostatnímu účastníku dražby), právo na
vrácení složené dražební jistoty po odečtení poplatku za oprávnění účastnit se
dražby. Právo na vrácení dražební jistoty lze ovšem uplatnit pouze vůči tomu, komu byla
složena (k tomu srov. § 5 odst. 2 větu první zákona stanovící zúčtování
dražební jistoty složené vydražitelem na kupní cenu a § 11 odst. 1 zákona
ukládající vydražiteli zaplatit cenu po odečtení dražební jistoty na účet
orgánu republiky) a komu by v případě platnosti dražby připadla (neboť vrátit
může pouze ten, komu bylo plněno), totiž vůči „příslušnému orgánu republiky“,
rozuměj vůči státu - České republice. Vzhledem k citované právní úpravě je tomu
tak bez dalšího, tedy též bez zřetele na to, kdo nese za neplatnost dražby
odpovědnost. V tom je úsudek odvolacího soudu ne zcela přesný, leč bez dopadu
na správnost výsledků jeho právního posouzení.
Z toho pak logicky plyne, že tentýž nárok vůči první žalované dovolatel nemá;
privatizovaný státní podnik, jehož má být první žalovaná právním nástupcem,
nebyl podle citovaného zákona subjektem, jemuž byla skládána dražební jistota a
jemuž by vznikl vůči vydražiteli nárok na zaplacení kupní ceny, na niž by se
dražební jistota zúčtovala, ani tím subjektem, jemuž by v případě nezaplacení
ceny dražební jistota připadla. Dovolatelem zpochybněný závěr odvolacího soudu
o nedostatku pasivní věcné legitimace první žalované je proto správný. Protože nárok na vrácení složené dražební jistoty (po odečtení poplatku) má
žalobce již z toho samého důvodu, že provozní jednotku (platně) nevydražil, je
bez právního významu, které osoby a jakou měrou se podílely na zmaření dražby. Závěr, jenž dovolatel podsouvá nálezu Ústavního soudu ze dne 3. prosince 2008,
sp. zn. II. ÚS 1161/08, uveřejněnému pod číslem 212/2008 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu, totiž že má být bez ohledu na znění privatizačního
předpisu zjištěno a posouzeno zavinění jednotlivých účastníků privatizačního
procesu, v tomto nálezu obsažen není. Zavinění, jímž dovolatel argumentuje, je
jedním z předpokladů obecné odpovědnosti za škodu. Náhrady škody se však
dovolatel žalobou podanou původně toliko proti první žalované (jejímu tvrzenému
právnímu předchůdci) nedomáhal; žalobní tvrzení, z nichž dovozoval uplatněný
požadavek na zaplacení peněžité částky, takový závěr neumožňují. Pro úplnost
však lze dodat, že by nebylo možno vyhovět žalobě proti první žalované ani v
tom případě, že by se dovolatel vůči ní domáhal zaplacení žalované částky z
titulu nároku na náhradu škody. Jedním z předpokladů vyhovění žalobě na náhradu škody je, že škoda již žalobci
vznikla, nejpozději ke dni rozhodnutí soudu, neboť podle ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř. je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Pokud škoda
dosud nevznikla, byl by nárok na její náhradu uplatněn předčasně, což by mělo
nutně za následek zamítnutí žaloby, tzv. „protentokrát“, aniž by bylo třeba
zabývat se splněním dalších předpokladů odpovědnosti za škodu (srov. shodně
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2003, sp. zn. 25 Cdo 803/2003,
uveřejněný pod číslem 6/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ve
světle ustálené judikatury Nejvyššího soudu by pak škoda dovolateli vznikla až
tehdy (a pouze v tom případě), až bude postaveno najisto, že jeho nárok vůči
státu na vrácení složené dražební jistoty plynoucí z ustanovení § 5 odst. 2
věty druhé zákona č. 427/1990 Sb. nebude možno uspokojit [vedle již citovaného
R 6/2007 srov. např. rozsudek ze dne 30. června 2004, sp. zn. 25 Cdo 1536/2003,
uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále
jen „Soubor“), pod číslem C 2822, rozsudek ze dne 26. února 2004, sp. zn. 25
Cdo 953/2003, uveřejněný v Souboru pod číslem C 2288, usnesení ze dne 4. listopadu 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, uveřejněné v Souboru pod číslem C
3031, usnesení ze dne 14. dubna 2006, sp. zn. 25 Cdo 1397/2004, uveřejněné v
Souboru pod číslem C 3437, a usnesení ze dne 31. května 2006, sp. zn.
33 Odo
971/2004, uveřejněné v Souboru pod číslem C 4548]. Že v souzené věci tento
předpoklad splněn není, je zřejmé již z té skutečnosti, že nárok na vrácení
dražební jistoty byl dovolateli pravomocně přisouzen a stalo se tak vůči státu,
u něhož lze očekávat, že povinnost uloženou mu vykonatelným rozhodnutím soudu
splní. Nezbývá než uzavřít, že z pohledu uplatněných dovolacích důvodů je rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé správné. Protože zmatečnosti a jiné vady řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž je povinen
přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. § 242 odst. 3 větu
druhou o. s. ř.), Nejvyšší soud ze spisu neshledal, dovolání žalovaného proti
měnícímu výroku pod bodem III napadeného rozsudku, aniž nařizoval jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty
před středníkem o. s. ř. zamítl. Jak Nejvyšší soud vysvětlil již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 4/2003
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovolání proti rozhodnutí odvolacího
soudu o nákladech řízení přípustné není. Dovolání v části směřující proti
výroku pod bodem IV napadeného rozhodnutí proto podle ustanovení § 243b odst. 5
ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.; dovolatel s ohledem na výsledek
dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů v něm vynaložených právo a ostatním
účastníkům v dovolacím řízení podle obsahu spisu náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. října 2012
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu