32 Cdo 933/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobkyně JUDr. Lenky Vidovičové, advokátky se sídlem v Olomouci,
Zámečnická 3a, správkyně konkursní podstaty úpadkyně Feichter - CZ s.r.o.,
identifikační číslo osoby 26287595, proti žalované VÍTKOVICE HEAVY MACHINERY a.
s., se sídlem v Ostravě, Vítkovice, Ruská 2887/101, PSČ 703 00, identifikační
číslo osoby 25877950, zastoupené Mgr. Marcelem Zachvejou, Ph.D., advokátem se
sídlem v Ostravě, 28. října 1727/108, o zaplacení 564 165,12 EUR s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 4 Cm 83/2008, o
dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8.
listopadu 2012, č. j. 8 Cmo 267/2012-142, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. listopadu 2012, č. j. 8 Cmo
267/2012-142, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. února 2012, č. j.
4 Cm 83/2008-68, ve spojení s usnesením ze dne 19. dubna 2012, č. j. 4 Cm
83/2008-86, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala podanou žalobou po žalované zaplacení
kupní ceny zboží a ceny díla, které jí dodala společnost Feichter - CZ s.r.o. (dále též jen „úpadkyně“) na základě jimi uzavřených kupních smluv a smlouvy o
dílo. O tomto nároku nebylo mezi účastnicemi pochyb, spornou byla mezi nimi
otázka, zda tento nárok žalobkyně zanikl na základě jednostranného zápočtu
žalované ze dne 30. prosince 2005, o němž žalovaná v řízení tvrdila, že je
řádný a platný. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. února 2012, č. j. 4 Cm 83/2008-68,
ve spojení s usnesením ze dne 19. dubna 2012, č. j. 4 Cm 83/2008-86, uložil
žalované zaplatit žalobkyni 564 165,12 EUR spolu s příslušenstvím
specifikovaným ve výroku rozhodnutí a rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k
závěru, že zápočet ze strany žalované je neplatný, protože svou pohledávku
předtím řádně u úpadkyně neuplatnila, její výše nebyla dostatečně doložena a je
neurčitě označena i v předmětné faktuře číslo 25488093, jíž byla tvrzená škoda
žalovanou vyúčtována. K tomuto posouzení dospěl i na základě úvahy, že
důvodnost započtení je třeba posuzovat podle důvodů v něm uvedených a nikoliv
podle objektivní situace úpadkyně, což vylučuje možnost započtení podle
ustanovení § 359 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Soud prvního
stupně tak neshledal důvodnou obranu žalované založenou na argumentaci, že na
jednání dne 5. ledna 2006 předala úpadkyni fakturu číslo 25488093, v níž
vyčíslila své nároky z titulu náhrady škody, a vyzvala úpadkyni k plnění. Pokud
byl tedy její zápočet pohledávek doručen úpadkyni – jak shodně tvrdily obě
účastnice – dne 10. ledna 2006, byla v té době její pohledávka již splatná. Zápočet byl podle názoru žalované platný i proto, že úpadkyně nebyla v té době
již schopna plnit své závazky, přičemž výše škody byla prokázána zpracovaným
znaleckým posudkem. K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným rozsudkem
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud, poté co zopakoval dokazování notářským zápisem ze dne 5. ledna
2006, považoval pro možnost přezkumu správnosti právního posouzení věci soudem
prvního stupně za potřebné vyřešit na základě zjištěného skutkového stavu
důvodnost námitky započtení. Proto se zabýval otázkou, zda a kdy byly nároky
žalované vůči úpadkyni řádně uplatněny. Podle názoru odvolacího soudu není
samotná faktura číslo 25488093 řádnou výzvou k placení. Aby tomu tak bylo,
musel by být v ní nárok konkretizován co do důvodu i výše, neboť šlo o
uplatnění nároku, který nebyl do té doby úpadkyni znám. V předmětné faktuře je
však důvod jejího vystavení uveden pouze velmi obecně. Vzhledem k tomu, že mezi
úpadkyní a žalovanou byly uzavřeny dva komplexy smluv, podle nichž úpadkyně
žalované dodala a poté uvedla do provozu dvě strojní zařízení, bylo podle
odvolacího soudu k určitosti výzvy třeba uvést přinejmenším odkaz na příslušné
smlouvy.
Jestliže tomu tak nebylo, nelze podle odvolacího soudu akceptovat
tvrzení žalované, že mezi ní a úpadkyní šlo o jediný obchod, který by bylo
možné označit za investici, a úpadkyni tedy muselo být i z uvedeného textu na
faktuře zřejmé, o jaký nárok se jedná. Neurčité je rovněž podle názoru
odvolacího soudu vyčíslení nároku pouze uvedením sumy, jejíž výše není nijak
odůvodněna. Předmětná faktura by podle odvolacího soudu mohla obstát v případě,
pokud by určitost vyplývala z dalších listin, které by dala žalovaná úpadkyni k
dispozici. Tato situace však v souzené věci nenastala, neboť žádné další
listiny potřebné k tomu, aby bylo možné konkrétně zjistit důvod uplatněného
nároku a přezkoumat jeho výši, podle obsahu notářského zápisu jednateli
úpadkyně nebyly nabídnuty k převzetí. Odvolací soud zdůraznil, že byť zákon
výslovně nestanoví pro vyúčtování nároků spojených s výzvou k plnění a pro úkon
směřující k započtení zvláštní formu, je pro tyto úkony vyžadována písemná
forma podle obecných obchodních zvyklostí. Z tohoto důvodu nelze proto
považovat uvedené úkony žalované za účinné, byly-li úpadkyni pouze formálně bez
dalšího oznámeny. Odvolací soud dovodil, že byť měl jednatel úpadkyně možnost
fakturu číslo 25488093 a oznámení o zápočtu na jednání dne 5. ledna 2006
převzít a lze tak dospět k závěru, že se tyto listiny dostaly do dispozice
úpadkyně, nešlo o řádnou výzvu k placení. Za první řádnou výzvu k placení by
tak bylo možné považovat teprve následné doručení zásilky obsahující listiny
spojené s uplatněním nároku a započtením pohledávky úpadkyni poštou, pokud by
jejich součástí bylo rovněž konkrétní vyčíslení a zdůvodnění výše škody. Protože však v jedné zásilce byla doručována uvedená faktura i oznámení o
zápočtu, nemůže být podle odvolacího soudu – s ohledem na právní závěry v
rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3327/2007 – takové započtení platné. Odvolací soud tak ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že započtení ze
strany žalované je neplatné, a proto pohledávka úpadkyně, jež je předmětem
řízení, započtením nezanikla. S ohledem na obsah notářského zápisu pak
neakceptoval ani názor žalované, že za přiměřenou lhůtu k plnění lze považovat
i lhůtu „několika málo minut“, jelikož nejprve došlo k oznámení o započtení a
teprve posléze k pokusu o předání listin. Odvolací soud neshledal důvodnou ani
argumentaci žalované, že mohlo dojít i k započtení nesplatné pohledávky dle §
359 obch. zák., neboť úpadkyně již v době započtení nebyla schopna plnit své
peněžité závazky. Učinil tak na základě úvahy, že v případě započtení podle §
359 obch. zák. by muselo být z obsahu úkonu žalované směřujícího k započtení
zřejmé, že se jedná právě o takové započtení, tedy že žalovaná započítává svou
nesplatnou pohledávku vůči splatné pohledávce subjektu, který není schopen
plnit své peněžité závazky. Z dokladů, jimiž byl proveden důkaz, podle
odvolacího soudu však naopak vyplývá, že byla započítávána pohledávka, o níž
žalovaná tvrdila, že je splatná.
Odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně ve výroku věcně správným;
proto ho potvrdil, byť se zcela neztotožnil s jeho odůvodněním, zejména s
posouzením platnosti započtení z hlediska ustanovení § 37 odst. 1 občanského
zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb. – dále též jen „obč. zák.“). To však odvolací
soud nepovažoval za podstatné, a to s ohledem na svůj právní názor o
neplatnosti započtení z důvodů pochybení žalované v průběhu procesu k němu
směřujícího. Uvedl, že může-li neplatnost právního úkonu nastat z několika
různých důvodů, postačí, je-li splněn alespoň jeden z nich. Pokud se soud
prvního stupně nezabýval otázkou schopnosti úpadkyně v době započtení plnit své
peněžité závazky, nemohl toto posouzení poprvé v řízení provést až odvolací
soud. To však nic nemění na jeho právním závěru, že podle obsahu faktury číslo
25488093, obsahu oznámení o zápočtu a obsahu listiny nazvané Příloha k zápočtu
vzájemných pohledávek ve výši 16 363 609,31 Kč nešlo o započtení nesplatné
pohledávky vůči splatné pohledávce věřitele, který není schopen plnit své
peněžité závazky. Rozsudek odvolacího soudu v obou výrocích napadla žalovaná dovoláním, jehož
přípustnost opírá o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle § 237
odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Jako
dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a zatížení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci [dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přitom spatřuje v řešení několika
dosud nezodpovězených otázek ze strany Nejvyššího soudu. Předně předkládá k
řešení otázku, zda ustanovení § 359 obch. zák. ukládá při započtení povinnost
uvádět právní kvalifikaci samotného zápočtu. Podle dovolatelky tomu tak není,
přičemž z formulace ustanovení § 359 obch. zák. a ani z rozhodovací praxe
vyšších soudů takový požadavek nevyplývá. Podle dovolatelky odvolací soud při
přezkumu její procesní obrany spočívající v jednostranném zápočtu dostatečně
nezohlednil samotnou povahu započtení jakožto druhu zániku závazku, tj. že jde
o zánik závazku s uspokojením věřitele. Dále odvolacímu soudu vytýká, že
nepostupoval v souladu s konkrétní konstantní judikaturou Nejvyššího soudu,
jestliže „nepřiznal právní účinky doručení soukromoprávnímu úkonu, přestože se
doručovaná listina dostala do objektivní sféry dispozice jejího adresáta.“
Dovolatelka v této souvislosti předkládá k řešení otázku, jaké jsou účinky
opakovaného předložení totožných listin za účelem započtení. Poukazujíc na to,
že úpadkyni předložila opakovaně dokumentaci k započtení, oponuje závěru
odvolacího soudu, že byť měla úpadkyně možnost převzít předmětnou fakturu a
oznámení o zápočtu a lze tak dospět k závěru, že se tyto listiny dostaly do
dispozice úpadkyně, nešlo o řádnou výzvu k placení. Dovolatelka dále formuluje
k řešení otázku, zda je v obchodních vztazích (s ohledem na obecné obchodní
zvyklosti dle § 264 odst. 1 obch. zák.) nezbytná pro účinnost vyúčtování nároků
spojeného s výzvou k plnění, resp. pro úkon směřující k započtení písemná
forma, jak dovodil odvolací soud. Sama dovolatelka označuje požadavek písemné
formy za rozpor se zásadou bezformálnosti právních úkonů. Podle dovolatelky odvolací soud při posuzování jejího jednostranného zápočtu
pohledávek právně pochybil. Předně rozporuje jeho závěr, že výzva k náhradě
škody v rámci předmětné faktury, která hovoří „o investici, která byla uvedena
opožděně, tedy s prodlením“, nebyla dostačující. Dovolatelka zastává opačný
názor, přičemž uvádí, že v okamžiku vyhotovení faktury a jejího doručení
neevidovala vůči úpadkyni žádnou jinou pohledávku. Kromě toho poukazuje na to,
že škoda byla na předmětném jednání stran navíc vymezena i ústní formou a že
povědomost úpadkyně o její existenci vyplývá i z dalších navržených důkazů. Dospěl-li odvolací soud k závěru o neurčitosti zápočtu žalované, nepostupoval
podle dovolatelky v souladu s výkladovými pravidly projevu vůle ve smyslu § 266
obch. zák. a judikatorním trendem preference platnosti právního úkonu.
V další části dovolání se dovolatelka nesouhlasně vyjadřuje k úvahám odvolacího
soudu, na nichž založil svůj závěr o tom, že k zápočtu nedošlo jak na
předmětném osobním jednání obou stran, tak ani při následném doručení zásilky
obsahující listiny spojené s uplatněním nároku a započtením pohledávky úpadkyni
poštou. Dovolatelka rovněž kritizuje závěr odvolacího soudu, podle něhož nedošlo k
zápočtu ani podle § 359 obch. zák. Vytýká mu argumentačně nijak nepodložený
restriktivní výklad tohoto ustanovení a zdůrazňuje, že toto ustanovení požaduje
jako jedinou podmínku pro jeho aplikaci stav úpadku dlužníka. Pro úplnost
uvádí, že dostatečně tvrdila a prokázala, že úpadkyně byla insolventní a že jí
byla tato skutečnost známa. Dovolatelka je proto přesvědčena o tom, že šlo o
platný zápočet dle § 359 obch. zák. Podle dovolatelky však odvolací soud věc nejen nesprávně právně posoudil, nýbrž
se dopustil i procesních pochybení. Předně mu vytýká, že nevyhověl jejímu
návrhu na výslech svědků JUDr. K. a Ing. K., jimiž chtěla prokázat řádné
uplatnění pohledávky kromě písemné formy i v ústní formě. Zcela zásadní
nedostatek shledává ve způsobu opakování dokazování listinou – notářským
zápisem, z něhož odvolací soud vyvodil skutkové a právní závěry, jimiž se soud
prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí vůbec nezabýval. Tím došlo podle
dovolatelky k porušení zásady dvojinstančnosti řízení. Dále poukazuje na
nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně, pro niž měl odvolací soud
jeho rozhodnutí zrušit. Pokud tak neučinil a namísto toho sám rozhodl, zatížil
podle dovolatelky řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Ve vyjádření k dovolání žalobkyně s odkazem na zákon č. 182/1993 Sb., o
Ústavním soudu, upozorňuje na to, že při posuzování přípustnosti dovolání by
měl dovolací soud přihlédnout k tomu, že v době jeho podání a rozhodování o něm
byl již tvrzený předpoklad přípustnosti zrušen. Pokud by dovolací soud dospěl k
závěru o přípustnosti dovolání, připouští žalobkyně, že ani jí není známo, za
jakých podmínek lze v souladu s § 359 obch. zák. využít výjimky ze zákazu
započtení nesplatné pohledávky. Podle žalobkyně nemají však dovolatelkou
formulované otázky význam pro rozhodnutí ve věci, které odvolací soud postavil
na závěru, že uplatnění pohledávky na náhradu škody neobsahovalo konkretizaci
nároku, zejména co do jeho důvodu, a že samotná faktura nebyla k zamýšlenému
účelu způsobilá. Žalobkyně rovněž nesouhlasí s tvrzenými důvody dovolání,
přičemž reaguje na některé z dovolacích námitek. Má za to, že odvolací soud věc
správně posoudil a že se nedopustil ani vytýkaných vad řízení. Argumentaci o
existenci jediného nároku ze strany žalované označuje za účelovou a nesprávnou,
neboť podle žalobkyně byla v rozhodné době uzavřena mezi úpadkyní a žalovanou
ještě další smlouva o dílo, s jehož zhotovením a předáním se úpadkyně dostala
rovněž do prodlení. Žalobkyně navrhuje dovolání odmítnout, případně ho
zamítnout.
Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení – v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád
ve znění účinném do 31. prosince 2012. Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §
237 odst. 3 o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a dovolací
soud spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v řešení níže
vymezených a dovolatelkou předestřených otázek, při němž se odvolací soud
odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Podle § 264 odst. 1 obch. zák. při určení práv a povinností ze závazkového
vztahu se přihlíží i k obchodním zvyklostem zachovávaným obecně v příslušném
obchodním odvětví, pokud nejsou v rozporu s obsahem smlouvy nebo se zákonem. Podle odvolacího soudu je, jak uvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí, mimo
jakoukoli diskuzi, „že jak vyúčtování nároků spojené s výzvou k plnění, tak
úkon směřující k započtení jsou podle obecných obchodních zvyklostí (§ 264
odst. 1 obch. zák.) úkony prováděnými v písemné formě, byť pro ně zákon
výslovně zvláštní formu nestanoví, a nelze je tedy shledat za účinné, byly-li
úpadci pouze formálně bez dalšího oznámeny.“ Tento závěr odvolacího soudu není
správný. Připouští-li zákon ústní formu právního úkonu (zde výzvy k plnění a projevu
směřujícímu k započtení pohledávek) a s právním úkonem učiněným v této formě
spojuje právní účinky, nemůže tento důsledek vyloučit skutečnost, že obchodní
zvyklostí zachovávanou v určitém obchodním odvětví je písemná forma těchto
právních úkonů. Takový výklad odvětvových obchodních zvyklostí a jejich účinků,
jak jej zastává odvolací soud, by totiž znamenal rozpor obchodních zvyklostí se
zákonem ve smyslu cit. ustanovení obchodního zákoníku (srov. např. právní
závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. března 2011, sp. zn. 32 Cdo
4932/2009, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2012, pod
číslem 102). Na právní úkony výzvy k plnění (§ 340 odst. 2 obch. zák.) a projevu směřujícímu
k započtení (srov. § 580 obč. zák.) klade odvolací soud požadavky (konkretizace
pohledávky co do důvodu a výše), které nemají oporu v hmotném právu. Požadavek
určitosti těchto právních úkonů ve vyjádření konkrétních pohledávek,
spočívající především v jejich nezaměnitelnosti s pohledávkami jinými, může být
naplněn i jinými údaji, resp. tím, že ve vztahu mezi účastníky jde o jedinou
pohledávku co do druhu plnění (srov. shodně např. právní závěr v usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2006, sp. zn. 29 Odo 775/2006, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2006, pod číslem 171, dále jeho
usnesení ze dne 28. června 2006, sp. zn. 29 Odo 776/2004 a rozsudek ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1489/2006, jež jsou veřejnosti k dispozici in
www.nsoud.cz). Výzva k plnění ve smyslu § 340 odst. 2 obch. zák.
má pro účely započtení
pohledávek jako způsobu zániku závazku význam pouze v tom, že se od ní odvíjí
splatnost započítávaných pohledávek, jde-li o kompenzaci pohledávek splatných a
není-li jejich splatnost dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v
rozhodnutí. Pro započtení pohledávky, která ještě není splatná a jejíž zápočet
zákon připouští (např. § 359 obch. zák.), je výzva k plnění (vyúčtování
pohledávky) bez významu. Podle odvolacího soudu „důvodnost započtení je třeba posuzovat podle důvodů v
něm uvedených a nikoliv podle objektivní situace úpadce, což vylučuje možnost
započtení podle ustanovení § 359 obch. zák.“ Dále dovodil, „že mělo-li by totiž
k započtení dojít za podmínek ustanovení § 359 obch. zák., muselo by být z
obsahu úkonu žalovaného směřujícího k započtení zřejmé, že se jedná právě o
takové započtení, tedy že žalovaný započítává svou nesplatnou pohledávku vůči
splatné pohledávce subjektu, který není s to plnit své peněžité závazky.“
Rovněž tento názor odvolacího soudu nemá jakoukoli oporu v hmotném právu. Žádné
ustanovení občanského či obchodního zákoníku kompenzujícímu neukládá, aby ve
svém kompenzačním projevu uvedl předpoklady přípustnosti (dovolenosti), resp. další předpoklady platnosti a účinnosti zápočtu. Při řešení otázky, zdali jsou
naplněny hmotně-právní předpoklady pro zánik závazku započtením, vychází soud
ze svých skutkových zjištění, nikoli pouze z obsahu projevu vůle směřujícího k
započtení. To platí jak pro posouzení splatnosti započítávaných pohledávek, tak
pro posouzení, zda jde ve smyslu § 359 obch. zák. o dlužníka, který není
schopen plnit své peněžité závazky. S ohledem na výše uvedená právní pochybení odvolacího soudu Nejvyšší soud
uzavřel, že právní závěr odvolacího soudu o neplatnosti jednostranného zápočtu
žalované a o tom, že pohledávka úpadkyně, jež je předmětem řízení, započtením
nezanikla, nemůže obstát a že dovolací důvod nesprávného právního posouzení
věci dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl naplněn. Vzhledem k právním
závěrům, které dovolací soud v této věci zaujal, se již nemusel zabývat dalšími
dovolacími námitkami včetně tvrzených vad řízení, které bude moci dovolatelka
uplatnit v dalším řízení. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé (včetně
závislých výroků o nákladech řízení) zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za
středníkem o. s. ř.); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší
soud i jej (včetně doplňujícího usnesení) ve vyhovujícím výroku ve věci samé (a
v souvisejících výrocích o nákladech řízení) a věc vrátil soudu prvního stupně
k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. května 2014
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu