32 Cdo 974/2020-443
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Hany Gajdziokové ve věci
žalobkyně SKD TRADE, a. s., se sídlem v Praze 9, Kolbenova 917/5d,
identifikační číslo osoby 15269507, zastoupené Mgr. Vlastislavem Kusákem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 58/32, proti žalované RUDOS RUŽOMBEROK,
s. r. o., se sídlem ve Štiavničce 190, Slovenská republika, identifikační číslo
osoby 36002968, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1,
Na Florenci 2116/15, o dodání náhradního plnění, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 9 pod sp. zn. 52 C 248/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 20. 11. 2019, č. j. 39 Co 329/2019-411, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 33 444 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
zástupce žalobkyně.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 25. 6. 2019, č. j. 52 C 248/2014-373
(v pořadí druhým ve věci), uložil žalované povinnost dodat do 30 dnů od právní
moci rozsudku žalobkyni 102 kusů kompletních ojnic, číslo ID 2 – 4 V – 8120 –
004, číslo katalogu 24 V 8120004, zabalených do beden, a to včetně atestů –
inspekčních certifikátů 3.1 dle ČSN N 10204, atestů materiálu – chemického
složení, atestů – ultrazvukovou zkouškou a protokolu o měření (výrok I), a
zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 725 510,90 Kč (výrok II). Městský soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, ve výroku II jej změnil tak, že výše
nákladů řízení činí 47 741,50 Kč, jinak jej i v tomto výroku potvrdil (první
výrok); a rozhodl o povinnosti žalované k náhradě nákladů odvolacího řízení
žalobkyni ve výši 4 356 Kč (druhý výrok). Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém jeho rozsahu, podala žalovaná
včasné dovolání, v němž co do přípustnosti uvádí, že napadené rozhodnutí závisí
na vyřešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, a které dosud nebyly dovolacím soudem
vyřešeny. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, včetně
rozsudku soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Současně navrhuje odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku do
doby rozhodnutí o dovolání. Žalobkyně navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné. Má za to, že žalovaná v
dovolání přichází s vlastní skutkovou verzí zpochybňující hodnocení provedených
důkazů a skutková zjištění soudů a „uměle konstruuje“ otázku, kterou soudy
nehodnotily. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud
projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1 čl. II přechodných
ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb.,
o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další
zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od
30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatelka s poukazem na to, že odvolací soud v napadeném rozsudku uvedl, že
se vztah mezi účastnicemi řídí Úmluvou OSN o smlouvách o mezinárodní koupi
zboží (vyhlášenou pod č.
160/1991 Sb., dále jen „Vídeňská úmluva“) a právem
Slovenské republiky, tvrdí, že odvolací soud formuloval a následně aplikoval
hmotněprávní domněnku: „Pokud si strany kupní smlouvy mezi sebou neujednaly, že
předmětem kupní smlouvy mělo být zboží použité, má se za to, že předmětem kupní
smlouvy mělo být zboží nové“, aniž by při její aplikaci zjišťoval obsah
slovenského práva. Je přesvědčena, že tato hmotněprávní domněnka v právu
Slovenské republiky nemá žádný základ, a má za to, že se odvolací soud při
řešení otázky „zjištění a aplikace cizozemského práva“ odchýlil od jí
citovaných usnesení Nejvyššího soudu. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je to, že
otázku vymezenou v dovolání odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím
řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR
53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, nebo ze dne 12. 8. 2014,
sp. zn. 32 Cdo 777/2014, jež jsou veřejnosti dostupná, stejně jako dále
citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na http://www.nsoud.cz). Na řešení otázky
„zjištění a aplikace cizozemského práva“ ve vztahu k citované „hmotněprávní
domněnce“ však napadené rozhodnutí nezáviselo. Odvolací soud vztah účastníků
posuzoval podle Vídeňské úmluvy, jež je součástí právního řádu České republiky. Slovenské právo považoval za rozhodné a aplikoval jej pouze pro otázku
promlčení, kterou Vídeňská úmluva neřeší (srov. odstavce 18 a 19 napadeného
rozsudku). Svůj závěr, že v dané věci bylo předmětem smlouvy dodání nových
(nikoliv použitých) ojnic nezaložil na „hmotněprávní domněnce“, jejíž existenci
měl podle dovolatelky zjišťovat ve slovenském právu, nýbrž na výkladu uzavřené
kupní smlouvy založeném na skutkových zjištěních, že „ve smlouvě není uvedeno,
že by mělo jít o zboží použité“ a že „se v následných zápisech v souvislosti s
dodáním náhradního plnění mluví o nových ojnicích“, přičemž opačný závěr (o
sjednání dodávky použitých ojnic) podle odvolacího soudu nevyplynul ani ze
svědecké výpovědi jednatele žalované. Ve světle výše uvedeného nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. ani navazující otázka „zda je při aplikaci Vídeňské úmluvy přípustné
uplatnit hmotněprávní domněnku bez zjištění obsahu cizího práva, kterým se
hmotněprávní domněnka řídí“, kterou má dovolatelka za dosud neřešenou v
rozhodovací praxi dovolacího soudu, neboť ani na jejím řešení rozhodnutí
odvolacího soudu nezáviselo. Namítá-li dovolatelka v souvislosti s touto
otázkou, že z provedeného dokazování nevyplývá sjednání dodávky nových ojnic,
patrně přehlíží, že dovolací přezkum je v § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen
výlučně otázkám právním. Skutkový stav věci nemůže být v dovolacím řízení
úspěšně zpochybněn a ani hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o
zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř., nelze
úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Námitky takové povahy tudíž nemohou přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání
(srov.
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo
843/2014, a ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014). Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil možnost dohodnout
se dodatečně na reklamaci zboží (ojnic) v situaci, kdy jí nebyly vady zboží
včas oznámeny podle čl. 39 odst. 1 Vídeňské úmluvy a právo žalobkyně z vad
zboží proto zaniklo. Domnívá se, že otázka, „zda může dojít k obnově
prekludovaného práva z vad zboží dle čl. 39 Vídeňské úmluvy“, dosud nebyla
dovolacím soudem vyřešena. Ani pro řešení této otázky není dovolání přípustné, neboť odvolací soud závěr o
tom, že žalobkyně je oprávněna požadovat práva z vad zboží, ačkoliv je včas
neoznámila, založil na více samostatných (vzájemně nezávislých) právních
důvodech. Primárně dovodil, že nelze dovozovat, že by právo žalobkyně zaniklo
podle čl. 39 odst. 1 Vídeňské úmluvy, neboť podle jejího čl. 40 se žalovaná
nemůže dovolávat ustanovení článků 38 a 39 této úmluvy v situaci, kdy bylo
sjednáno dodání ojnic nových (nepoužitých), žalovaná dodala ojnice použité, a
musela tak vědět, že dodává zboží, které neodpovídá smlouvě. K tomu doplnil, že
ani neuplynula dvouletá lhůta pro oznámení vad zboží podle čl. 39 odst. 2
Vídeňské úmluvy. Poté odkázal na dispozitivní charakter uvedených ustanovení
Vídeňské úmluvy a zdůraznil, že i v těchto vztazích má smluvní volnost
účastníků přednost a je tak možná dodatečná dohoda o reklamaci, i když by byla
jinak nedůvodná (podle dalších závěrů odvolacího soudu byla dne 26. 3. 2012
uzavřena platná dohoda účastnic o způsobu vyřešení reklamace). V situaci, kdy
první z citovaných důvodů (aplikace čl. 40 Vídeňské úmluvy a neuplynutí lhůty
podle jejího čl. 39 odst. 2) nebyl dovoláním relevantně zpochybněn, nemůže být
dovolání přípustné pro řešení správnosti druhého z nich, zpochybněného v
dovolání prostřednictvím dovolatelkou předložené otázky. Zpochybnění jen
některého z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně
založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a
jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatelky,
neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) souběžně zastávaný právní
závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného
rozhodnutí odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, a ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016).
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i tu část
jeho prvního výroku a druhý výrok, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení.
Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti
výrokům o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), dovolání odmítl pro nepřípustnost (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty
první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť
dovolání žalované bylo odmítnuto a žalovaná tak je povinna nahradit žalobkyni
její účelně vynaložené náklady. Ty sestávají (podle § 137 o. s. ř.) z
mimosmluvní odměny za zastupování advokátem ve výši 27 340 Kč za jeden úkon
právní služby (vyjádření k dovolání) určené podle § 1 odst. 2 věty první, § 6
odst. 1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996
Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů – předmětem sporu bylo
nepeněžité plnění (závazek žalované), jehož hodnotu lze vyjádřit v penězích
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 38/2001)
částkou 4 759 699,92 Kč, tj. ekvivalentem částky 185 094,30 EUR (smluvně
sjednané ceny 102 kusů ojnic) podle kurzu (1 EUR = 25,715 Kč) vyhlášeného
Českou národní bankou ke dni 10. 3. 2020 (podání vyjádření k dovolání) – dále z
paušální náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (§
13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 5
804,40 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), neboť advokát žalobkyně je plátcem této
daně. Náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 33 444 Kč je žalovaná
povinna zaplatit žalobkyni ve lhůtě stanovené podle § 160 odst. 1 věty před
středníkem o. s. ř. k rukám jejího advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Se zřetelem k tomu, že bylo dovolání v přiměřené lhůtě odmítnuto, dovolací soud
již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad právní moci
napadeného rozhodnutí, který je návrhem akcesorickým ve vztahu k dovolání a
rozhodnutím o dovolání se stal bezpředmětným.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může
se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 4. 2020
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu