33 Cdo 1195/2024-630
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Česká pošta Security s.r.o., se sídlem v Praze 3, Olšanská 38/9, identifikační číslo osoby 27772683, zastoupené Mgr. Lukášem Zdvihalem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dušní 907/10, proti žalované ALKOM Security, a. s., se sídlem v Praze 8, V Holešovičkách 1446/10, identifikační číslo osoby 261 84 672, zastoupené JUDr. Mgr. Marcelem Petráskem, M.B.A., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Palackého 715/15, o zaplacení 2 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 275/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2023, č. j. 53 Co 268/2023-596, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně po žalované požaduje zaplacení 2 000 000 Kč (s příslušenstvím) z titulu čtyř smluvních pokut po 500 000 Kč za čtvero porušení smluvní povinnosti mlčenlivosti sjednané ve smlouvě o zajištění služeb dohledového centra uzavřené 21. 6. 2013. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 30. 5. 2023, č. j. 27 C 275/2016-559, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 2 000 000 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky za dobu od 17. 8. 2016 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 11. 2023, č. j. 53 Co 268/2023-596, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Soudy vyšly ze zjištění, že účastnice uzavřely dne 21. 6. 2013 „smlouvu o zajištění služeb dohledového centra“, jejímž předmětem bylo poskytování služeb monitoringu poboček České pošty s. p. (dále jen „Smlouva“). Žalovaná se ve Smlouvě mimo jiné zavázala zachovávat mlčenlivost ohledně veškerých skutečností a informací souvisejících se Smlouvou; tato povinnost byla utvrzena smluvní pokutou ve výši 500 000 Kč. Žalovaná tuto povinnost ve čtyřech případech porušila, když a) dne 21.
8. 2015 byl na internetovém portálu deník.cz publikován článek citující předsedu představenstva žalované, který sdělil informace o ceně za služby poskytované žalovanou podle Smlouvy a informace o neplacení za tyto služby; b) dne 24. 3. 2016 zaslala žalovaná ministerstvu vnitra dopis, v němž kromě výslovného odkazu na Smlouvu uvedla počet objektů, nad kterými prováděla monitoring, podala informaci o ukončení monitoringu těchto objektů a datum tohoto ukončení a informovala o tom, že objekty nejsou jinak zabezpečeny; c) dne 4.
5. 2016 byl na internetovém portálu ctidoma.cz publikován článek, v němž byl citován předseda představenstva žalované, který informoval o odpojování objektů České pošty s. p. z monitoringu a byl zde uveden graf znázorňující statistiku loupežných přepadení, včetně údajů o počtu případů řešených žalovanou podle Smlouvy; d) dne 26. 7. 2016 bylo proti žalované zahájeno insolvenční řízení na návrh společnosti Vrika LDT, jíž žalovaná 17. 5 2016 postoupila pohledávky, které jí vznikly v souvislosti s plněním Smlouvy, kterou tímto způsobem zpřístupnila.
Uvedeným způsobem žalovaná porušila povinnost mlčenlivosti o poskytování bezpečnostních služeb, které měly chránit majetek, život a zdraví osob (a to nejen zaměstnanců pošty, ale i klientů pošty). Dopisem z 27. 4. 2016 žalobkyně Smlouvu vypověděla a dopisem z 9. 8. 2016 žalovanou vyzvala k zaplacení smluvních pokut za čtvero porušení smluvní povinnosti. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalovaná porušila povinnost, která byla utvrzena smluvními pokutami. Konstatoval, že bezpečnostním službám, včetně těch, které podle Smlouvy poskytovala žalovaná, je vlastní zachovávání mlčenlivosti o skutečnostech, které by mohly bezpečnost narušit.
Bez dodržování těchto zásad je poskytování bezpečnostních služeb bezcenné a tomuto významu odpovídá výše sankce, kterou si strany Smlouvy o své vůli a při vědomí významu utvrzované povinnosti sjednaly. Nebylo složité závazku zachovávat mlčenlivost o důvěrných informací dostát, stačilo o nich mlčet. Informace, ohledně nichž žalovaná porušila mlčenlivost, shledal odvolací soud důvěrnými ve smyslu smluvního ujednání, v němž jsou jakožto důvěrné označeny veškeré skutečnosti související se smluvními stranami a všechny informace, o nichž se tyto dozví v souvislosti se Smlouvou; akcentoval, že důvěrnost nebyla Smlouvou jakkoli vázána na její původ, resp. nemuselo jít jen o informace, které žalobkyně žalované sdělila coby objednatel dodavateli.
S odkazem na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu shledal výši smluvní pokuty přiměřenou té které utvrzené smluvní povinnosti. Odvolací soud nepřisvědčil žalované, že rozhodnutí soudu prvního stupně je překvapivé a že byla porušena zásada koncentrace řízení; svou úvahu podpořil odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (která se v záhlaví podání nesprávně označuje jako „žalobce“) dovolání, neboť je přesvědčena, že odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu „vyhodnotil její tvrzení v odlišném rozsahu, než jak je přednesla, pochybil v hodnocení skutkových okolností a dostatečně, tj. v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu se nevypořádal s navrženými a provedenými důkazy, naopak bez dalšího přijal nepravdivá tvrzení žalobkyně“.
Zásadní pochybení odvolacího soudu spatřuje v tom, že „nehodnotil, bagatelizoval či zcela opomenul tvrzení a důkazní návrhy učiněná v rámci vedeného řízení, a že své rozhodnutí odůvodnil žalobcem tvrzenými nepravdivými skutečnostmi“; všemi těmito pochybeními učinil napadené rozhodnutí nesprávným a nepřezkoumatelným a porušil ustanovení § 6, § 18, § 41 odst. 2 a § 157 odst. 2 o. s. ř. i povinnost uloženou mu v § 232 o. s. ř. v kombinaci s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Oproti odvolacímu soudu žalovaná prosazuje, že svou povinnost mlčenlivosti o důvěrných informacích v soudy posuzovaných situacích (které velmi podrobně popisuje a analyzuje) ani jindy neporušila.
Pokud by dovolací soud přisvědčil závěru odvolacího soudu, že povinnost utvrzenou smluvní pokutou porušila, žádá o aplikaci § 301 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, tedy o použití práva moderace, neboť žalobkyni nevznikla žádná škoda. Připomíná přitom, že odvolací soud se moderací smluvní pokuty nezabýval, neboť ji nesprávně posoudil jako přiměřenou. Dále má za to, že odvolací soud zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, jestliže nedoplnil dokazování jí navrženými listinami (např. dopisem generálního ředitele České pošty z 19.
5. 2015, dopisem, v němž se Česká pojišťovna dotazuje na únik informací od České pošty, dopisem žalobkyně ohledně demontáže dispečinku a fotodokumentací této demontáže a dalšími písemnostmi), nepoučil-li ji podle § 118a o. s. ř., resp. neumožnil jí, aby doplnila svá tvrzení a důkazní návrhy, ignoroval-li všechna procesní pochybení soudu prvního stupně i fakt, že soud prvního stupně nerespektoval závazné právní názory vyjádřené v rozhodnutí, jímž byl jeho v pořadí první rozsudek zrušen. Dovolatelka se podrobně vyjadřuje k důkazům, které byly v řízení provedeny, kritizuje jejich hodnocení z hlediska závažnosti i věrohodnosti a vytýká odvolacímu soudu, že v důsledku nesprávného vyhodnocení provedených důkazů dospěl k závěrům, které nemají oporu v provedeném dokazování.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř.
platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaná v dovolání sice zpochybnila právní závěr odvolacího soudu, že žalobkyni vznikl nárok na smluvní pokutu, svou argumentaci však zakládá na vlastní skutkové verzi, že se nedopustila jednání, jímž porušila povinnost mlčenlivosti ohledně skutečností a informací souvisejících se Smlouvou. Platí, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost) nelze v dovolacím řízení úspěšně zpochybnit. Vychází-li kritika právního posouzení (tak jak je tomu v posuzované věci) z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Řečeno jinak, skutkový základ
sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný, dovolací soud z něj vychází. Žalovaná zjevně uvedený předpoklad opomíjí, neboť kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem staví – jak bylo výše zmíněno – na vlastní (od odvolacího soudu odlišné) skutkové verzi.
Dovolacím důvodem uvedeným v § 241a odst. 1 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. Zákon nepředepisuje – a ani předepisovat nemůže – pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav.
Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředků přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. Z toho, že žalovaná v dovolání na podkladě vlastního hodnocení v řízení provedených důkazů prosazuje svou verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů soudy je v extrémním rozporu s jimi vyvozenými závěry (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26.
9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Závažné procesní pochybení spočívající v libovůli soudů a extrémním rozporu jejich skutkových zjištění s provedenými důkazy nelze dovodit pouze z toho, že účastník řízení se skutkovými závěry soudů nesouhlasí. Důkazům, které byly v dané věci v řízení provedeny, odpovídá žalovanou zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu, že popsaným způsobem porušila povinnost zachovávat mlčenlivost ohledně skutečností a informací souvisejících se Smlouvou.
Námitkami podpořenými odkazem na judikaturu, v níž se Nejvyšší soud vyjadřoval k hodnocení důkazů, žalovaná pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů, což samo o sobě extrémní rozpor představovat nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1606/2018, ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4325/2018, či ze dne 25. 7. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1635/2022). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř. se tak nejedná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo jeho usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15).
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že se nezabýval otázkou moderace smluvní pokuty, protože smluvní pokutu nesprávně posoudil jako přiměřenou, nespojuje s touto výtkou žádný z předpokladů přípustnosti dovolání, ani ji nekonfrontuje s dosavadní praxí dovolacího soudu. K takové výtce by proto mohlo být přihlíženo jen jako k namítané vadě řízení v případě přípustného dovolání. Jen pro úplnost dovolací soud připomíná, že již ve svém rozsudku ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 400/2004, přijal a odůvodnil závěr, že rozhodnutí soudu o použití moderačního práva ve smyslu § 301 obch. zák. je výsledkem určitého procesu rozhodování, který zahrnuje tři postupné fáze; v první fázi posouzení, zda byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, v druhé fázi posouzení, zda soud nepřiměřeně vysokou pokutu sníží a využije tak svého moderačního práva a v třetí fázi posouzení, v jakém rozsahu nepřiměřeně vysokou pokutu sníží.
Protože odvolací soud shledal výši smluvní pokuty přiměřenou (fáze první), nepřicházely v úvahu fáze druhá a třetí. O rozpor s hmotným právem (konkrétně s § 301 obch. zák.), kterého se žalovaná dovolává, by mohlo jít v případě, že by soud snižoval smluvní pokutu nikoli nepřiměřenou, nebo za situace, že by smluvní pokutu snížil bez přihlédnutí k hodnotě a významu zajišťované povinnosti nebo až za hranici škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26.
5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 485/2009, nebo ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 81/2010), což odvolací soud neučinil. Dovolací soud považuje dále za vhodné připomenout, že závěr o (ne)přiměřenosti smluvní pokuty je věcí volného uvážení soudu, neboť § 301 obch. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.
10. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2757/2019). Ani v dané věci tedy nebyly nalézací soudy při posuzování přiměřenosti smluvní pokuty vázány zákonnými kritérii, posouzení záviselo na jejich volné úvaze, která není zjevně nepřiměřená.
Přípustnost dovolání nejsou s to založit výtky žalované, že soudy neprovedly všechny jí navržené důkazy, že ji odvolací soud nepoučil podle § 118a o. s. ř. a že ignoroval procesní pochybení soudu prvního stupně i fakt, že tento soud nerespektoval závazné právní názory vyjádřené v rozhodnutí, jímž byl jeho v pořadí první rozsudek zrušen, ani výhrady ke kvalitě odůvodnění napadeného rozhodnutí (dovolatelka má napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné). Žalovaná jejich prostřednictvím nezpochybňuje žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž odvolací soud viní – jak ostatně sama připouští – z toho, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.
2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). K vadám řízení – jsou-li skutečně dány – však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že požadavkům kladeným na kvalitu odůvodnění soudního rozhodnutí nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. II. ÚS 1457/13, ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1895/14, či ze dne 10.
3. 2020, sp. zn. II. ÚS 4029/19, odvolací soud vyhověl; jeho rozhodnutí není nepřezkoumatelné, neboť je z něho zřejmé, jakými úvahami ke svým závěrům dospěl. I judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu [srov. rozsudky ESLP ve věcech Van de Hurk versus Nizozemsko ze dne 19.
4. 1994 (stížnost č. 16034/90), Ruiz Torija versus Španělsko ze dne 9. 12. 1994 (stížnost č. 18390/91), Higgins versus Francie ze dne 19. 2. 1998 (stížnost č. 20124/92, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-1) a Hirvisaari versus Finsko ze dne 27. 9. 2001 (stížnost č. 49684/99)]. Odvolací soud se tak v případě, že nevyhoví odvolání, v principu může omezit na převzetí odůvodnění rozhodnutí nižšího soudu [viz rozsudek ESLP ve věci Helle versus Finsko ze dne 19. 12. 1997 (stížnost č. 20772/92)]. Shodně judikuje i Ústavní soud (např. odůvodnění nálezu ze dne 11.
5. 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03). Nejvyšší soud rovněž připomíná, že soudy nejsou povinny provádět všechny účastníky navržené důkazy, musí pouze řádně zdůvodnit, proč další důkazy nepřipustily. Není-li napadené rozhodnutí založeno (a dovolatelka nic takového netvrdí) na závěru, že ve sporu neuspěla proto, že neunesla břemeno tvrzení či břemeno důkazní – tedy že nesplnila svou procesní povinnost vylíčit řádně všechny rozhodné skutečnosti potřebné k prokázání obranného tvrzení, nebyl důvod k postupu podle § 118a o.
s. ř.
Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Dovolání proti nákladovému výroku napadeného rozhodnutí není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 1. 2025
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu