ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců
a) A. H., a b) V. H., zastoupených Mgr. Vítem Bavorem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Novomlýnská 1238/2, proti žalovanému M. B., zastoupenému JUDr. Milošem
Červinkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Haštalská 760/27, o určení
vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod
sp. zn. 34 C 50/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 28. 11. 2012, č.j. 13 Co 454/2012-131, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2012, č.j. 13 Co 454/2012-131,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. 5. 2012, č.j. 34 C
50/2011-86, se ruší a věc se Obvodnímu soudu pro Prahu 10 vrací k dalšímu
řízení.
Rozsudkem ze dne 23. 5. 2012, č.j. 34 C 50/2011-86, Obvodní soud pro
Prahu 10 určil, že žalobci jsou v rozsahu ? z celku v rámci společného jmění
manželů spoluvlastníci budovy postavené na pozemku parc. č. 2313, zapsané na
listu vlastnictví 472 pro katastrální území V.; ve zbývající části, tj. ohledně
pozemku st. parc. 2313 (zastavěná plocha a nádvoří), garáže (bez č.p./č.e.)
stojící na pozemku parc. č. 2314/2, pozemků parc. č. 2314/2 (zastavěná plocha a
nádvoří) a 2314/1 (zahrada) zapsaných na listu vlastnictví 472 pro katastrální
území V., žalobu o určení spoluvlastnického práva v rámci společného jmění
manželů v rozsahu ? z celku zamítl. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 11. 2012, č.j. 13 Co
454/2012-131, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku
věci samé a v zamítavém výroku věci samé je změnil tak, že určil, že žalobci
jsou v rozsahu ? z celku v rámci společného jmění manželů spoluvlastníci
pozemku st. parc. 2313 (zastavěná plocha a nádvoří), garáže (bez č.p./č.e.)
stojící na pozemku parc. č. 2314/2, pozemků parc. č. 2314/2 (zastavěná plocha a
nádvoří) a 2314/1 (zahrada) zapsaných na listu vlastnictví 472 pro katastrální
území V. Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a
ztotožnil se i s jeho právním posouzením chování žalovaného k dárcům (žalobcům)
a člence jejich rodiny (R. P.) jako hrubě porušujícího dobré mravy [§ 630
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013
(viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.)]. Na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel,
že žaloba z 28. 2. 2011, jíž se žalobci domáhali určení vlastnictví ke všem
darovaným nemovitostem (řádně specifikovaným), byla doručena žalovanému 19. 4. 2011; tím zanikl darovací vztah i vůči nemovitostem, které žalobci – na rozdíl
od budovy – výslovně nepožadovali výzvou ze 17. 10. 2010. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalovaný v celém rozsahu dovoláním,
jímž uplatnil dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též
jen „o.s.ř.“). V intencích prvního z dovolacích důvodů namítá, že jednání,
které měl odvolací soud za prokázané (dvakrát uhodil svou sestru R. P., hrubě
ji urážel, neposkytl pomoc, když se v domě ucpala kanalizace, dožadoval se, aby
mu žalobci převedli zbývající podíl nemovitostí a opakovaně se o nich urážlivě
vyjadřoval), nelze posoudit jako chování zakládající právo domáhat se vrácení
daru ve smyslu § 630 obč. zák. Nesprávný je podle žalovaného také právní závěr
odvolacího soudu, že výzva k vrácení daru (mimo domu ) byla obsažena v žalobě;
ta totiž nesplňuje hmotněprávní předpoklady takového jednostranného právního
úkonu. Druhý dovolací důvod představuje argumentace, podle níž soudy
nepřihlédly k tomu, co bylo v řízení prokázáno svědeckou výpovědí E. B.,
účastnickou výpovědí žalovaného (že žalobci a R. P. stěžovali užívání bytu a
slovně hrubě napadali žalovaného a jeho manželku), dopisem R. P. nadepsaným
„vážená blbko“ adresovaným E.
B., ve kterém manželku žalovaného vulgárně
urážela, fotografií schránky s nápisem „nevhazovat poštu pro B.“ a fotografií
pošty vyhozené do popelnice. Závěrem dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil
rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Žalobci se ztotožnili se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu
a navrhli dovolání zamítnout, resp. odmítnout. Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 31. 12. 2012 (srov. část první, čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012
Sb., dále opět jen „o.s.ř.“). Proti výroku, kterým odvolací soud změnil ve věci samé rozsudek soudu
prvního stupně, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.,
proti výroku, jímž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé
potvrdil, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.
Důvodnost dovolání proti oběma výrokům napadeného rozsudku se zakládá na tom,
že prokázané skutečnosti odvolací soud po právní stránce nesprávně posoudil,
resp. že otázku hrubého porušení dobrých mravů posoudil v rozporu s judikaturou
Nejvyššího soudu (srov. rozhodnutí citovaná níže).
Právní posouzení je ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nesprávné,
jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný
skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 630 obč. zák. se může dárce domáhat vrácení daru,
jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě
porušuje dobré mravy.
Odvolací soud po skutkové stránce vyšel z toho, že v období rozhodném
pro posouzení splnění předpokladů vrácení daru (2. 7. - 17. 10. 2010) bydleli v
domě R. P. (sestra žalovaného a dcera žalobců) s přítelem P. H. (přízemí domu),
žalobci (byt v prvním nadzemním podlaží) a žalovaný (syn žalobkyně) se svou
manželkou E. B. a dítětem (byt v druhém nadzemním podlaží). Žalovaný se poté,
co obdržel darem podíly předmětných nemovitostí, dožadoval, aby mu žalobci
převedli i jejich zbývající podíl, což vyústilo v srpnu 2010 v konflikt, při
kterém žalovaný napadl R. P., i když věděl, že je těhotná (dal jí facku). O
žalobcích se opakovaně vyjadřoval hrubě („senilní dědek“, „bláznivá bába“). Při
havárii odpadu v domě 26. 9. 2010 E. B. vulgárně nadávala („do krav“) R. P.,
která se snažila zabránit pronikání odpadu do bytu a vyčistit odpadní jímku.
Žalovaný a jeho manželka přitom neposkytli těhotné R. P. pomoc, navodili
konfliktní situaci plnou výhrůžek a nadávek. Ve vypjaté chvíli R. P. hodila po
E. B. odpad, který při čištění jímky držela v ruce, a strčila do žalovaného,
který jí dal facku. Žalobci vyzvali 17. 10. 2010 žalovaného k vrácení daru
(podílu budovy), žalobou z 28. 2. 2011 se domáhali vydání podílu ostatních
nemovitostí.
Odborná literatura i soudní praxe je zajedno v tom, že k zániku
darovacího vztahu, tj. obnově vlastnictví dárce k věci, dojde na základě dvou
právních skutečností, a to hrubého porušení dobrých mravů obdarovaným vůči
dárci nebo členům jeho rodiny a jednostranného právního úkonu dárce
adresovaného obdarovanému směřujícího k vrácení daru.
Ustanovení § 630 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou
(abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena
přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení
v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého,
předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda jednání účastníka
občanskoprávního vztahu je v souladu či v rozporu s dobrými mravy, zákon
výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy
právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí
o tom, zda jsou splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 630 obč. zák., je
vždy třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny
rozhodné okolnosti případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002,
sp. zn. 21 Cdo 486/2002).
Výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“, který je významný z hlediska
aplikace ustanovení § 630 obč. zák., podal Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích
již opakovaně (např. rozsudek ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5, roč. 2001,
rozsudek ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 228/2000, rozsudek ze dne 25. 10.
2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003). Konstatoval, že jimi lze rozumět souhrn
společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují
jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny
rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Uvedený výklad je
konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp.
zn. II. ÚS 249/97, uveřejněném pod č. 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu, roč. 1998, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně
zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i
právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními
zásadami demokratické společnosti.
Předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce je jen takové chování
obdarovaného, které lze s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu
kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Obvykle jde o porušení značného
rozsahu a intenzity nebo o porušování soustavné (tj. opakované a časově
související porušování dobrých mravů, které svědčí o hlubokém narušení vztahu
mezi dárcem a obdarovaným, přičemž jednotlivá jednání obdarovaného sama o sobě
nedosahují intenzity hrubě porušující dobré mravy), a to ať už fyzickým
násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Ne každé
chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného
chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje skutkovou podstatu § 630
obč. zák.; předpokladem aplikace tohoto ustanovení je (při zohlednění
vzájemného jednání dotčených subjektů) kvalifikované porušení morálních
pravidel konkrétním chováním obdarovaného, jehož stupeň závažnosti je hodnocen
podle objektivních kriterií, nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce
(srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98,
ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 4375/2007, ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 33
Cdo 3012/2009, ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, ze dne 30. 5. 2013,
sp. zn. 33 Cdo 942/2012).
Se závěrem odvolacího soudu, že v řízení zjištěné chování žalovaného
naplňuje znaky hrubého porušení dobrých mravů ve výše uvedeném smyslu, se
dovolací soud neztotožňuje. Není pochyb o tom, že si žalovaný nepočínal slušně,
když se hrubě vyjadřoval o žalobcích, že konflikt se sestrou v srpnu 2010, při
kterém ji uhodil, vyústil činem, jenž byl nemravný; vztahy v rodině však byly
silně narušeny a konfliktní jednání - jak konstatoval odvolací soud -
vyvolávaly obě strany sporu, resp. nejen žalovaný, ale i R. P. To se projevilo
v události následující po havárii odpadu v domě, která měla podle žalobců
završit proces opakovaného porušování dobrých mravů žalovaným. Zjištění průběhu
konfliktu 26. 9. 2009 v řízení před soudy obou stupňů, rozbor akcí a reakcí
žalovaného, jeho manželky a R. P. vede k závěru, že také jednání sestry
žalovaného bylo nemravné. Jinak řečeno, skutková podstata pro vrácení daru
naplněna nebyla, a to ani z hlediska intenzity jednotlivých útoků žalovaného,
ani z hlediska „soustavnosti“ jeho jednání.
Odlišné právní posouzení předpokladu hrubého porušení dobrých mravů,
které v dané věci uplatnil odvolací soud, je tedy nesprávné, a proto nemůže být
správné ani rozhodnutí, které na něm spočívá; v důsledku toho Nejvyšší soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem,
o.s.ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu,
platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jeho
rozhodnutí a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta
druhá, o.s.ř.).
Nebylo-li právní posouzení vymezené otázky (viz shora) správné, shledal
dovolací soud nadbytečným zabývat se námitkou absence hmotněprávního úkonu
výzvy k vrácení daru v žalobě a přezkoumat napadené rozhodnutí v rovině
skutkové zpochybněné žalovaným prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §
241a odst. 3 o.s.ř.
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§
243d odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí odvolací soud (soud prvního stupně) rozhodne nejen o
nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i
dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. ledna 2014
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu