33 Cdo 1390/2022-116
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně KŘIVOKLÁTSKÁ MEDOVINA s.r.o., se sídlem v Rakovníku, Otýlie Beníškové 2598, identifikační číslo 07393237, zastoupené Mgr. Ivo Kroužkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kroftova 3370/20, proti žalovanému PATRIOT CZ, z. s. se sídlem v Praze 10, Chudenická 1059/30, identifikační číslo 27000494, zastoupenému Mgr. Annou Jirotkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Moravská 924/6, o zaplacení 114.081,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 58/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2021, č. j. 68 Co 183/2021-68, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.260,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ivo Kroužka, advokáta.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem pro uznání ze dne 7. 10. 2020, č. j. 21 C 58/2020-19, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 114.081,- Kč s blíže určeným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení. Požadavek žalobkyně vycházel z tvrzení, podle něhož žalovanému dodala na základě jednotlivých objednávek zboží (medovinu) v jí požadované kvalitě a množství za částku 129.081,- Kč, avšak žalovaný kromě částky 15.000,- Kč zbývající kupní cenu (tj. 114.081,- Kč) dosud neuhradil. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 6. 2021,
č. j. 68 Co 183/2021-68, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že žalovaný sice ve věci podal vyjádření, které však podle obsahu nelze označit za řádné ve smyslu § 114b odst. 1 o. s. ř. Nevylíčil v něm žádné skutečnosti, jimiž by odporoval žalobním tvrzením žalobkyně (tzn. co do vymezení skutku), fakticky je ani nevyvracel, a nic k nim neuvedl; tvrzení o vzniku škody na jeho straně nesměřuje k (proti) žalobnímu požadavku žalobkyně.
Při respektování závěrů obsažených v nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3207/20, podle nichž rozhodnutí formou rozsudku pro uznání na základě tzv. fikce je vyhrazeno pouze případům, kdy žalovaný na výzvu soudu nereaguje buď vůbec, nebo v reakci neuvede žádný věcný argument na svou obranu (nestačí pouhé tvrzení, že uplatněný nárok neuznává), odvolací soud dospěl k závěru (viz str. 4 odůvodnění), že vyjádření žalované je neúplné (není „kvalifikované“ ve smyslu § 114b odst. 1 o.
s. ř.), a jako takové nebrání vydání rozsudku pro uznání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále jen „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť podle jeho přesvědčení rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázek procesního práva, při němž se tento soud dílem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu představované nálezy ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 2693/16, a nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 31.
5. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15, a dílem jde o otázku v rozhodovací činnosti dovolacího soudu dosud neřešenou. Za rozporný se závěry ustálené judikatury Ústavního soudu považuje závěr odvolacího soudu, že je projevem procesní pasivity žalovaného jeho vyjádření, že rozhodně žalobkyni nic nedluží a nárok neuznává. Dovolatel považuje takové vyjádření za dostatečné (kvalifikované) podle § 114b odst. 1 a 5 o. s. ř. Podle jeho přesvědčení v souvislosti s takovým vyjádřením nastává situace, kdy musí žalobce prokázat v řádném důkazním řízení existenci svého nároku, přičemž v průběhu takového řízení bude mít možnost vyjadřovat se k jednotlivým provedeným důkazům a navrhovat provádění jiných důkazů.
Dovolatel prosazuje názor, že nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, neboť se ve věci včas a řádně vyjádřil. S tímto odůvodněním navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2021, č. j. 68 Co 183/2021-68, jakož i rozsudek pro uznání Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 10. 2020, č. j. 21 C 58/2020-19, a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení. Žalobkyně navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout, popř. jako nedůvodné zamítnout.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále opět jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání není přípustné. Namítá-li dovolatel, že ho (nezastoupeného advokátem) odvolací soud „nad rámec standardního poučení“ opětovně nepoučil, aby pochopil, že jeho vyjádření k žalobě je nedostatečné a může mít za následek vydání rozsudku pro uznání, nečiní nic jiného, než že mu vytýká, že zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Přehlíží přitom, že k vadám řízení
(jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; vady řízení samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Z obsahu spisu se podává, že elektronickým platebním rozkazem (dále jen „EPR“) ze dne 4. 8. 2020, č. j. EPR 180235/2020-6, Obvodní soud pro Prahu 10 uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni do 15 dnů ode dne doručení EPR 114.081,- Kč s blíže určenými úroky z prodlení nebo proti němu podala odpor do 15 dnů ode dne jeho doručení u Obvodního soudu pro Prahu 10.
Zároveň byla žalovanému uložena povinnost, pro případ, že podá odpor proti EPR, aby se ve lhůtě 30 dnů ode dne uplynutí lhůty k podání odporu proti EPR písemně v listinné nebo v elektronické podobě vyjádřil ve věci samé k žalobě (…) s tím, že ve vyjádření je povinen uvést, zda nárok uplatněný v žalobě uznává, popřípadě zda nárok uznává jen z části nebo co do základu (... ) jestliže nárok (…) zcela neuznává, je povinen ve vyjádření vylíčit rozhodující skutečnosti o věci samé, na nichž staví svoji obranu proti žalobě, a označit důkazy k prokázání svých tvrzení.
K vyjádření musí připojit listiny, na něž se ve svém vyjádření odvolává (…) Podá- li žalovaný proti EPR včas odpor, a jestliže se bez vážného důvodu ve věci včas písemně nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný mu v tom brání, bude mít soud za to, že nárok, který je žalobou uplatňován, uznává. Soud proto ve věci samé rozhodne rozsudkem pro uznání (§ 153a odst. 3 o. s. ř.). Dne 14. 8. 2020 žalovaný doručil soudu prvního stupně odpor proti vydanému EPR a dne 2. 9. 2020 jeho odůvodnění, podle něhož „žalobkyni rozhodně nic nedluží a pohledávku neuznává.“ Současně v tomto podání uvádí, že „žalobkyně svévolně a jednostranně ukončila obchodní vztah, který trval více než 12 let.
Pokud se žalobkyně domnívá, že je možné ukončit obchodní spolupráci minutovým telefonátem, tak se hluboce plete. Toto zcela účelové a šikanózní jednání musí žalovaný zcela jednoznačně odmítnout a začít uplatňovat škodu, která mu jednáním žalobkyně vznikla a stále se prohlubuje. Průběžná škoda je v současné době vyčíslena hodnotou 250.000 Kč. V průběhu nalézacího řízení bude dostatek prostoru, aby se provedlo řádné dokazování a vyčíslení vzniklé škody.“ Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že uznání nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o.
s. ř. nastává, jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle § 114b odst. 1 o. s. ř. včas nevyjádří ve věci a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání.
Žalovaný se přitom kvalifikovaně vyjádří (a zabrání tak fikci uznání nároku a vydání rozsudku pro uznání), jestliže z jeho včasného písemného vyjádření vyplývá, že nárok, který byl proti němu uplatněn žalobou, zcela neuznává, a jestliže alespoň v základních obrysech vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu proti žalobě (aby soud mohl stanovit okruh sporných skutečností, které budou předmětem dokazování). Žalovaný tedy nemusí svoji procesní obranu rozvádět do všech podrobností, musí však uvést přinejmenším takové skutečnosti, které, budou-li také prokázány, mohou vést k tomu, že bude (může) mít ve sporu alespoň částečný úspěch (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8.
3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21/2006, a ze dne 16. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1981/2016, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52/2018). Pouhý nesouhlas s žalobou nelze považovat za kvalifikované vyjádření způsobilé zabránit následkům předvídaným v ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, v ústavní rovině srovnej bod 24. nálezu Ústavního soudu ze dne 12.
1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3207/20). Fikcí uznání nároku uplatněného žalobou vedoucí k vydání rozsudku pro uznání je sankcionována pasivita žalovaného, kdy je buď zcela pasivní a na kvalifikovanou výzvu soudu se nevyjádří vůbec, anebo je aktivní jen minimálně a přistoupí toliko k vyjádření pouhého nesouhlasu se žalobou, bez jakéhokoli bližšího odůvodnění svého postoje, tudíž v obou případech je zřejmé, že nemá zájem (zřetelně jej nevyjádří) aktivně se podílet na včasném projednání věci a vyřešení sporu.
Uvedená právní úprava sleduje legitimní cíl – projednání věci bez zbytečných průtahů –, který posiluje zásadu rovnosti účastníků řízení (čl. 38 odst. 2, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), v souladu s nímž není možnost žalovaného pouhou svou pasivitou prodlužovat řízení. Stručné sdělení žalovaného v odporu proti vydanému elektronickému platebnímu rozkazu ze dne 4. 8. 2020, č. j. EPR 180235/2020-6, správně soudy posoudily jako lhostejnou či obstrukční pasivitu v intencích rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. například nálezy ze dne 1.
8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15, a ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3207/20). Také Nejvyšší soud ve své judikatuře (i ve vazbě na zmíněné nálezy Ústavního soudu) zdůraznil, že pouhý nesouhlas s žalobou bez jakéhokoli bližšího odůvodnění postoje (vylíčení rozhodných skutečností, na nichž staví svoji obranu alespoň v základních obrysech) nelze považovat za kvalifikované vyjádření způsobilé zabránit následkům předvídaným § 114b odst. 5 o. s. ř. (srov. například rozsudky ze dne 28.
6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2883/2015, a ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2632/2018, nebo usnesení ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2885/2021, a ze dne 26. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1082/2022).
Rozhodnutí odvolacího soudu tak není v rozporu se shora uvedenými judikatorními závěry, jež by zakládal přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Ačkoliv žalovaný ohlašuje přípustnost dovolání pro řešení právních otázek dosud v rozhodovací činnosti dovolacího soudu nevyřešených, žádné takové neoznačil. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).