33 Cdo 1396/2024-183
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudkyň JUDr. Heleny Novákové a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce T. K. T., zastoupeného Mgr. Emilem Doleželem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Strži 2102/61a, proti žalované H. T., zastoupené JUDr. Jiřím Pánkem, advokátem se sídlem České Budějovice, Riegrova 2668/6, o zaplacení 494 400 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 509/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2023, č. j. 18 Co 179/2023-139, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 826 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta Mgr. Emila Doležela.
1. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 23. 8. 2023, č. j. 18 Co 179/2023-139, potvrdil rozsudek ze dne 9. 2. 2023, č. j. 39 C 509/2021-103, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 494 400 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 500 000 Kč od 7. 10. 2021 do 14. 5. 2022 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 494 400 Kč od 15. 5.
2022 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
2. Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) dospěl k závěru, že dne 3. 8. 2021 účastníci uzavřeli nepojmenovanou smlouvu (podle § 1746 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „o. z.“) označenou jako dohoda o společném postupu při prodeji nemovitosti, v níž sjednali vypořádání jejich závazků vzniklých v souvislosti s pořízením dotyčné nemovitosti (dluhy u příbuzných a úvěr u banky), plnění ve prospěch žalobce a vzájemné vzdání se jakýchkoliv dalších nároků souvisejících s pořízením nemovitosti nebo investicemi do ní; žalované se nepodařilo uplatněnými námitkami – týkajícími se jejího jednání v omylu nebo v tísni – platnost smlouvy zpochybnit. Odvolací soud dodal, že žalovanou tvrzenou nevýhodnost smlouvy lze řešit postupem podle § 1765 o. z., k obnovení jednání o smlouvě však nedošlo.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje ve vyřešení otázky „zda v případě souběhu skutečností, svědčících jednak o neplatnosti smlouvy podle § 580 či § 583 o. z., jednak o možnosti uplatnit právo – domáhat se obnovení jednání o smlouvě dle § 1765 o. z., má některá z těchto alternativ prioritu, event., zda tato vzájemnost vylučuje některou z nich“, která – dle jejího přesvědčení – v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Argumentuje, že před uzavřením kupní smlouvy o převodu dotyčných nemovitostí se žalobce domáhal uspokojení svých pohledávek, které neuznávala, „žalobce proto zneužil § 741 odst. 1 o. z. k obstrukcím prodeje dotyčných nemovitostí s tím, že je ochoten vyslovit souhlas s prodejem pouze v případě, když vyhoví jeho požadavkům. Ocitla se tak v tísni, neboť věřitelé naléhali na okamžité zaplacení (již splatných) dluhů a další prodlení s jejich úhradou (a tím i jejich nárůstem) představovalo reálnou hrozbu insolvenčního řízení (event. exekučních řízení), v jehož důsledku by kupní cena nestačila ani k úhradě pohledávek všech věřitelů. Vzhledem k tomu uzavřela sežalobcem“ dne 3. 8. 2021 dohodu o společném postupu při prodeji nemovitosti. O tom, že ji žalobce uvedl při jednání o uzavření dohody v omyl, „svědčí celá řada důkazů (navržených, soudem neprovedených)“ jako např. listiny vyhotovené právním zástupcem žalobce (viz. příloha č. 7 - 9 podání žalované ze dne 5. 2. 2023), korespondence osvědčující stav průběhu jednání o prodeji nemovitostí. Soudům vytýká, že se „blíže nezabývaly jí uváděnými důvody“ neplatnosti smlouvy pro rozpor s dobrými mravy, odkazuje přitom na § 547, § 580 odst. 1, § 588 a 1796 o. z. a na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, sp. zn. 2 Cdon 51/96 (dovolatelka patrně míní sp. zn. 3 Cdon 51/96), a sp. zn. 2 Cdon 473/96, a na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 249/94 (dovolatelka patrně míní sp. zn. II. ÚS 249/97), sp. zn. Pl. ÚS 34/09 a sp. zn. II. ÚS 1966/16. Soudu prvního stupně vytýká, že neprovedl navržené důkazy, „které by osvědčily okolnosti důležité pro posouzení věci“, proto je řízení před soudy obou stupňů postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. „Stručnou repliku odvolacího soudu k odvolacím námitkám (bod 14 odůvodnění napadeného rozsudku)“ považuje „za nedostačující a zmatečnou“.
4. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popř. zamítl.
5. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
6. Podle § 237 o. s. ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
8. Dovolání není přípustné.
9. Napadené rozhodnutí na posouzení dovolatelkou předestřené otázky („zda v případě souběhu skutečností, svědčících jednak o neplatnosti smlouvy podle § 580, či § 583 o. z., jednak o možnosti uplatnit právo – domáhat se obnovení jednání o smlouvě dle § 1765 o. z., má některá z těchto alternativ prioritu, event., zda tato vzájemnost vylučuje některou z nich“) nezávisí již z toho důvodu, že jí tvrzené skutečnosti „svědčící o neplatnosti smlouvy“ či jednání v omylu v projednávané věci nenastaly (nebyly zjištěny, ani v řízení nevyšly najevo). Rozsudek odvolacího soudu (jakož i soudu prvního stupně) je založen na závěru, že mezi účastníky byla uzavřena platná nepojmenovaná smlouva (podle § 1746 odst. 2 o. z.) označená jako dohoda o společném postupu při prodeji nemovitosti. Naproti tomu žalovaná v dovolání opírá svůj opačný právní závěr, že smlouva je neplatná, o vlastní verzi skutkového stavu, argumentuje-li tím, že při uzavírání smlouvy byla v tísni („v důsledku jednání žalobce a jeho obstrukcím se ocitla v tísni“), že při jejím uzavírání jednala v omylu způsobeným žalobcem („žalobce způsobil její omyl při jednání o uzavření dohody ze dne 3. 8. 2021“) nebo že existovaly okolnosti svědčící pro závěr, že jednání žalobce se příčí dobrým mravům. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Neopodstatněná je výtka týkající se nedostatečného odůvodnění (že „soud se jí uváděnými důvody se blíže nezabýval“) k namítané neplatnosti smlouvy pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o. z.), ve vztahu k níž žalovaná neuvedla tvrzení, která by – v případě jejich prokázání – takový závěr mohla odůvodnit. Ve vyjádření k žalobě – vedle namítané neplatnosti smlouvy z důvodu jednání v omylu (k níž uvedla konkrétní tvrzení) – toliko obecně uvedla, že smlouva je neplatná i z důvodu, že se jednání žalobce příčí dobrým mravům (srov. bod 5 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
10. Z toho, že žalovaná v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá vlastní verzi skutku, že žalobce při uzavírání smlouvy zneužil její tísně (v níž „se ocitla, neboť věřitelé naléhali na okamžité zaplacení již splatných dluhů“) a že při uzavírání smlouvy jednala v omylu způsobeným žalobcem (o čemž „svědčí celá řada důkazů – navržených, soudem neprovedených“), nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26.
9. 2005. sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje – ani předepisovat nemůže – pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav.
Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Důkazům, které byly v řízení provedeny, odpovídá žalovanou zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu (shodný se soudem prvního stupně), že mezi účastníky byla (platně) uzavřena nepojmenovaná smlouva označená jako dohoda o společném postupu při prodeji nemovitosti (žalované se nepodařilo uplatněnými námitkami – týkajícími se jejího jednání v omylu nebo v tísni – platnost smlouvy zpochybnit); není zde rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli.
Zde je vhodné poznamenat (k tvrzené tísni při uzavírání smlouvy zneužité žalobcem), že dovolatelka řádně netvrdila a neprokazovala hrubý nepoměr vzájemného plnění účastníků ve smyslu § 1796 o.
z., který měl být vyvolán žalobcem (ostatně Policie ČR, která věc šetřila, žádné trestněprávní jednání vyplývající ze smlouvy mezi účastníky nedovodila) a (k tvrzenému jednání v omylu způsobeným žalobcem) dovolatelka netvrdila žádné konkrétní skutečnosti, ze kterých by vyplývalo, že žalobcem byla při uzavírání smlouvy uvedena v omyl (či dokonce, že její jednání bylo vyvoláno lstí žalobce), a to v souvislosti s jí uvedenou povinností zaplatit daň z nabytí nemovitých věcí, zaplatit úhrady za energie a vypořádat peněžní prostředky obdržené z prodeje dotyčné nemovitosti (včetně úhrady dluhů); nadto při uzavírání smlouvy byla zastoupena advokátem, který jednal s žalobcem o jejím obsahu a (jako její zástupce) smlouvu podepsal.
Žalovaná svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV ÚS 985/15, anebo též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4288/2016), se tak v posuzovaném případě nejedná.
11. Výtkami, že soud prvního stupně neprovedl navržené důkazy, že odvolací soud napadené rozhodnutí nedostatečně odůvodnil, dovolatelka neuplatnila způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, nýbrž namítá vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž však jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) pouze, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě pak takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají.
12. Poukaz žalované na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, a rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09, a ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, není pro skutkovou i právní odlišnost porovnávaných kauz přiléhavý.
13. Napadá-li žalovaná rozhodnutí odvolacího soudu i v rozsahu jeho nákladového výroku, tak ve vztahu k němu není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
14. Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. 3. 2025
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu