Judikát 33 Cdo 153/2025
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:31.03.2026
Spisová značka:33 Cdo 153/2025
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:33.CDO.153.2025.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D 33 Cdo 153/2025-205
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Mondi Štětí a. s., se sídlem ve Štětí, Litoměřická 272, identifikační číslo osoby 26161516, zastoupené Mgr. Jiřím Sixtou, advokátem se sídlem v Praze 1, Husova 240/5, za účasti ČEZ Distribuce, a. s., se sídlem v Děčíně, Teplická 874/8, identifikační číslo osoby 24729035, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, o žalobě podle části páté o. s. ř., vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 15 C 400/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 6. 2024, č. j. 17 Co 24/2023-152, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Radka Pokorného, advokáta. Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou ze dne 1. 11. 2021 domáhala zaplacení sporné částky jako bezdůvodného obohacení, které získala účastnice, neboť žalobkyně jí hradila v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 (dále též „rozhodné období“) složku ceny za distribuci elektřiny na úhradu nákladů spojených s podporovanými zdroji energie podle zákona č. 165/2012 Sb. (dále jen „příspěvek POZE“) i z elektřiny, která byla spotřebována bez využití distribuční/přenosové soustavy žalobkyní nebo jejími zákazníky; povinnost k takové platbě nebyla žalobkyni stanovena výslovně zákonem.
Žalobkyně je provozovatelkou výrobny elektřiny a lokální distribuční soustavy. Účastnice je provozovatelkou regionální distribuční soustavy. Mezi účastnicemi řízení byla uzavřena smlouva o distribuci č. 12_VVN_3_04506220, jejímž předmětem je závazek účastnice poskytnout žalobkyni distribuci elektřiny a zajistit systémové služby, oproti závazku žalobkyně hradit účastnici řádně a včas cenu distribučních služeb a související platby určené cenovým rozhodnutím Energetického regulačního úřadu (dále jen „ERÚ“).
Účastnice za období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 vystavila žalobkyni faktury na částky, jejichž součástí byl také příspěvek POZE (276.479.008 Kč), který žalobkyně zaplatila. Jeho výše je dána součinem lokální spotřeby žalobkyně (391.929,757 MWh) a sazby poplatku POZE stanovené bodem 5.1 Cenového rozhodnutí 5/2012 ERÚ (583 Kč/MWh), k němuž je připočtena DPH ve výši 21 %. Rozhodnutím ERÚ ze dne 20. 11. 2020, č. j. 12206-25/2019-ERU, byl návrh navrhovatelky (žalobkyně), aby účastnici (žalované) byla uložena povinnost zaplatit jí částku 276 479 008 Kč s příslušenstvím, zamítnut.
Proti rozhodnutí podala žalobkyně rozklad, o kterém rozhodla Rada ERÚ ze dne 1. 9. 2021, č. j. 12206-32/2019-ERU, tak, že rozklad zamítla a rozhodnutí potvrdila. Okresní soud v Děčíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 10. 2022, č. j.
15 C 400/2021-75, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby účastnici byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 276 479 008 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení s tím, že tímto rozsudkem se nahrazují rozhodnutí ERÚ ze dne 20. 11. 2020, č. j. 12206-25/2019-ERU, a rozhodnutí Rady ERÚ ze dne 1. 9. 2021, č. j. 12206-32/2019-ERU, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vzal za svá skutková zjištění správního orgánu v situaci, kdy skutečnosti rozhodné pro posouzení věci byly mezi účastnicemi řízení nesporné.
Podle soudu prvního stupně otázku, zda ze zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 (dále jen „zákon o POZE“), vyplývala povinnost provozovatele regionální distribuční soustavy zatížit složkou ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů také lokální spotřebu výrobců v areálu výroben připojených k distribuční soustavě, vyřešil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3744/2017.
V něm uzavřel, že v režimu právní úpravy účinné v době od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 byl provozovatel regionální distribuční soustavy povinen hradit operátorovi trhu s elektřinou náklady spojené s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů též z lokální spotřeby výrobců v areálu výroben připojených k distribuční soustavě. V období do 31. 12. 2012 vyplácel podporu a měl právo na úhradu příspěvku POZE přímo provozovatel distribuční soustavy, v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 podporu vyplácel a nárok na úhradu příspěvku měl operátor trhu prostřednictvím provozovatele regionální distribuční nebo přenosové soustavy, který měl povinnost příspěvek pro operátora trhu vybrat.
Soud prvního stupně nepřisvědčil námitce žalobkyně, že účastnice byla oprávněna účtovat příspěvek POZE pouze za poskytnutou službu distribuce elektřiny. V době od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 povinnost platit sporný příspěvek vyplývala přímo ze zákona, jak dovodil Nejvyšší soud ve shora zmiňovaném rozsudku ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3744/2017, přičemž šlo o povinnost veřejnoprávní povahy; nešlo o protiplnění za distribuované množství elektřiny nebo za jiné služby poskytované distributorem. Právo na účtování příspěvku nelze spojovat pouze s elektřinou, u níž je přítomna složka distribuce elektřiny, ale vztahuje se též k lokální spotřebě výrobců v areálu výroben připojených k distribuční soustavě.
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 6. 2024, č. j. 17 Co 24/2023-152, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vystihl, že předmětem sporu je oprávněnost účtování příspěvku POZE ve vztahu k elektřině, kterou žalobkyně vyrobila a sama spotřebovala v rámci své lokální distribuční soustavy v období od 1. 1. do 1. 10. 2013. V souvislosti s odkazem soudu prvního stupně na závěry vyjádřené v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 26.
8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3744/2012, a ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3635/2018, považoval odůvodnění jeho rozhodnutí za vyčerpávající, a s jeho závěry se zcela ztotožnil, přičemž neshledal žádné důvody k jeho doplnění.
Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí podle jejího přesvědčení závisí na vyřešení otázky, zda ze zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie, ve znění účinném v rozhodném období, vyplývala povinnost žalobkyně platit účastnici, jako provozovatelce regionální distribuční soustavy, příspěvek POZE také za lokální spotřebu výrobce (žalobkyně). Tato otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak, než jak byla vyřešena v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 26.
8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3744/2017, a ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3635/2018, a případných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu. Soudům nižších stupňů vytýká, že nesprávně vyložily zákon č. 165/2012 Sb., který v rozhodném období expressis verbis nezakládal povinnost platit příspěvek POZE z lokální spotřeby výrobce. Dovolatelka je přesvědčena, že v rozhodném období nebyla zatížena sporným poplatkem, jestliže elektřina neprošla přenosovou či regionální distribuční soustavou; v případě vlastní spotřeby výrobce totiž k distribuci elektřiny prostřednictvím účastnice nedochází.
Žalovaná navrhla dovolání s podrobným odůvodněním jako nepřípustné odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout. Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti. Skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem je dovolací soud vázán (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, dostupné, stejně jako další uváděná rozhodnutí tohoto soudu, na webových stránkách www.nsoud.cz). Žalobkyně se domáhá přehodnocení (jiného řešení) otázky, zda v režimu úpravy účinné v době od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 existovala povinnost hradit náklady spojené s POZE z lokální spotřeby výrobců v areálu výroben připojených k přenosové nebo distribuční soustavě, která byla vyřešena kladně v dovolatelkou označených rozsudcích Nejvyššího soudu z 26. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3744/2017, a z 29.
4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3635/2018. Soud by měl uplatnit princip in dubio mitius a ve smyslu závěrů Ústavního soudu přijmout výklad právní normy (umožňující dvojí výklad), který je pro žalobkyni příznivější, tedy že v rozhodném období povinnost odvádět příspěvek neměla. Příspěvek na POZE je materiálně daní (čímž se soudy nezabývaly) a subjekt platby a předmět zpoplatnění je v rozsudku Nejvyššího soudu dovozován jen z účelu zákona o POZE. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že v režimu právní úpravy účinné v období od 1.
1. 2013 do 1. 10. 2013 vyplývala ze zákona 165/2012 Sb. o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů (dále opět jen „zákon o POZE“), ve spojení s § 22 odst. 1 a § 50 odst. 6 větou první zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), povinnost provozovatele regionální distribuční soustavy zatížit složkou ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů také lokální spotřebu výrobců elektřiny v areálu výroben připojených k distribuční soustavě (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17.
4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3400/2022, ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2215/2023, ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3744/2017, a ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3635/2018).V rozsudku ze dne 21. 11. 2024, sp. zn. 23 Cdo 271/2024, pak Nejvyšší soud ke shora uvedenému závěru dodal, že povinnost provozovatele přenosové soustavy zatížit složkou ceny za přenos elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů také lokální spotřebu výrobců v areálu výroben připojených k přenosové soustavě, jakož i tu část lokální spotřeby výrobců zahrnující elektřinu spotřebovanou jiným účastníkem trhu s elektřinou bez použití přenosové soustavy, a to za podmínky existence smluvního závazkového vztahu mezi provozovatelem přenosové soustavy a výrobcem elektřiny, který umožňoval účtovat příspěvek na podporu elektřiny a tepla z obnovitelných zdrojů energie jako jednu ze složek ceny za přenos elektřiny.
Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že účelem zákona o POZE je podpora využití obnovitelných zdrojů v zájmu ochrany klimatu a ochrany životního prostředí, jež je realizována (resp. financována) prostřednictvím příspěvku na POZE. Ze zákona o POZE vyplývající povinnost spotřebitelů elektřiny hradit příspěvek na POZE a tomu odpovídající oprávnění a povinnost provozovatele příslušné soustavy a operátora trhu jej od povinných subjektů vybrat tak v konečném důsledku sledují tentýž účel ochrany klimatu a životního prostředí, a souvisí se spotřebou elektřiny a na to navázanou potřebou její další výroby, přičemž postihuje osoby podílející se na změnách klimatu a potenciálním poškození životního prostředí (je tak jistým odvodem či „sankcí“ za spotřebovanou elektřinu), nikoliv s tím, zda a jakým způsobem dochází k jejímu přenosu.
Na účelu platby příspěvku na POZE a na rozsahu elektřiny touto platbou zatížené přitom nemůže nic změnit skutečnost, zda k výběru příspěvku na POZE z lokální spotřeby výrobců elektřiny v areálu výroben dochází prostřednictvím „složky ceny za distribuci elektřiny“, nebo prostřednictvím „složky ceny za přenos elektřiny“. Ze způsobu konstrukce platby příspěvku na POZE jako složky ceny za přenos elektřiny (§ 13 odst. 1 věta první a § 28 odst. 1 věta druhá zákona o POZE) je zřejmé, že k jejímu placení mělo docházet prostřednictvím ceny za přenos a související služby (§ 50 odst. 4 věta první energetického zákona), a náklady na financování podpory obnovitelných zdrojů tudíž v konečném důsledku rovněž nesli příjemci služeb přenosu elektřiny zajišťovaných provozovatelem přenosové soustavy, což svědčí o souvislosti povinnosti k úhradě příspěvku na POZE se spotřebou elektřiny jako takovou.
Jestliže v případech týkajících se distribuce elektřiny není podle dosavadní judikatury dán důvod rozlišovat mezi tím, zda je spotřebovávaná elektřina dodávána distribuční soustavou či zda ke spotřebě dochází bez jejího použití v areálu výroben elektřiny (viz bod 47 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3400/2022), nemůže být ani v poměrech přenosu elektřiny z hlediska rozsahu spotřeby zatížené příspěvkem na POZE rozlišováno mezi tím, zda je spotřebovávaná elektřina dodávána přenosovou soustavou, nebo zda k její spotřebě dochází v areálu výroben elektřiny bez použití přenosové soustavy, neboť povinnost hradit příspěvek na POZE souvisí se samotnou spotřebou elektřiny, nikoliv s tím, zda dochází k její distribuci či přenosu, přičemž ani konstrukce platby příspěvku na POZE jako složky ceny za přenos elektřiny neznamená, že by taková platba měla být protiplněním za poskytnuté služby přenosu elektřiny, neboť jde toliko o legislativní určení mechanismu jejího výběru; cena za přenos elektřiny – stejně jako cena za distribuci elektřiny – tak plní ve vztahu k příspěvku na POZE funkci jakéhosi „nosiče“ (v poměrech distribuce elektřiny srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.
8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3744/2017).
Z hlediska výběru příspěvku na POZE od povinných subjektů je – soudě podle rozsahu práv a povinností stanovených zákonem o POZE – právní postavení provozovatele přenosové soustavy a provozovatele distribuční soustavy shodné, o čemž ostatně svědčí i jejich společná úprava právě ve vztahu k příspěvku na POZE, a to na úrovni zákonných i podzákonných právních předpisů. Z hlediska platby příspěvku na POZE není důvod k odlišné interpretaci dotčených ustanovení zákona o POZE ve vztahu ke „složce ceny za přenos elektřiny“ a „složce ceny za distribuci elektřiny“.
I ve vztahu k povinnosti hradit příspěvek na POZE z lokální spotřeby výrobců v areálu výroben připojených k přenosové soustavě se musí uplatnit závěr, že se podle zákonodárcem zvoleného mechanismu výběru úhrada příspěvku na POZE mezi výrobcem elektřiny a provozovatelem přenosové soustavy mohla uskutečňovat v rozhodném období pouze v rámci příslušného soukromoprávního vztahu, který umožňoval účtovat takový příspěvek na POZE jako jednu ze složek ceny za přenos elektřiny, neboť mechanismus jeho výběru byl na takový smluvní závazkový vztah navázán (srov. obdobně také rozsudky Nejvyššího soudu z 17.
4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3400/2022, a z 30. 5. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2215/2023). Lze uzavřít, že odvolací soud vycházel z výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu, přičemž rozhodující tříčlenný senát Nejvyššího soudu 33 Cdo není oprávněn ke změně dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soud a nevidí důvod přes rozsáhlou argumentaci žalobkyně věc předložit podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“), tzv. velkému senátu [srov. k tomu např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10.
3. 2010, sp. zn. 31 Cdo 4291/2009, uveřejněný pod číslem 96/2010 Sbírky rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu]. Dovolatelkou předestřená otázka tak přípustnost dovolání nezakládá. V části, ve které dovolání směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o.
s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 31. 3. 2026 JUDr. Václav Duda předseda senátu