33 Cdo 1616/2025-163
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. T., zastoupeného JUDr. Richardem Tomankem, advokátem se sídlem Brno, Hlinky 57/142, proti žalovanému Michalu Potičnému, s místem podnikání Ivančice, Okružní 1, identifikační číslo osoby 74591983, zastoupenému JUDr. Františkem Štouračem, advokátem, se sídlem Brno, Pražákova 1008/69, o zaplacení 30 000 Kč, vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 11 C 285/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2024, č. j. 38 Co 90/2024-125, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 327,50 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta JUDr. Františka Štourače.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Okresní soud Brno – venkov (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 10. 10. 2023, č. j. 11 C 285/2022-89, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 30 000 Kč a rozhodl o nákladech řízení.
2. Krajský soud v Brně (odvolací soud) v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že žalobu o zaplacení 30 000 Kč zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, které odůvodňuje tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném řešení několika právních otázek. Především odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně, aniž by zopakoval dokazování, pokud (na rozdíl od soudu prvního stupně) dospěl k závěru, že žalobce byl informován o skutečném stavu pozemku. Odvolací soud nejen, že neprovedl vlastní dokazování, ale opomenul hodnotit důkaz spisem Okresního soudu Brno – venkov sp. zn. 5 C 135/2022. Takový postup je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dále namítá extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním ohledně poskytnutí veškerých podkladů a zjištěním, že nesoulad obsahu smlouvy o rezervaci a smlouvy kupní se skutečným stavem pozemku zapříčinil žalobce. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že ujednání rezervační smlouvy, že nemovitost bude prosta nedořešených právních vztahů, kdy použití budoucího času vypovídá o nutnosti řešení určitých právních vztahů v budoucnu, vyložil rozporu s úmyslem jednajících stran, dovodil-li, že „kupující je srozuměn s tím, že předmět koupě je zatížen nedořešenými právními vztahy (aniž by bylo označeno jakými), a tedy nelze klást žalovanému k tíži, že byť předložil stranám kupní smlouvu, která formálně obsahovala vymíněné smluvní ustanovení, toto ustanovení nebylo ke dni uzavření kupní smlouvy pravdivé“. Tím se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce výkladu právních jednání. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Žalovaný navrhl dovolání odmítnout jako nepřípustné.
5. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
6. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
9. Výtka, že odvolací soud vyšel při posouzení věci z odlišných skutkových zjištění než soud prvního stupně, aniž zopakoval důkazy, není důvodná. Zjištění, z nichž odvolací soud vycházel (uvedená v odstavci 8 napadeného rozsudku) nejsou odlišná od toho, co zjistil soud prvního stupně. Navíc žalobce v dovolání konfrontuje (staví proti sobě) zcela nesourodá skutková zjištění či závěry, prosazuje-li, že zjištění o tom, že „žalobce byl o problému s přípojkami informován a bylo mu sděleno, že si to budou muset ošetřit“ je zjištěním opačným vůči závěru, že „problém s přípojkami nastal v důsledku jednání žalobce, který požadoval jiné umístění příjezdové cesty“.
10. Výtka, že závěr odvolacího soudu o nesouladu obsahu smlouvy o rezervaci a smlouvy kupní zapříčinil svým požadavkem na změnu dispozice žalobce, odporuje výsledku dokazování provedenému soudem prvního stupně, není způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Nesouhlas dovolatele se zjištěním odvolacího soudu ohledně předání veškerých podkladů týkajících se předmětného pozemku, je námitkou skutkové povahy, která přípustnost dovolání bez dalšího založit nemůže. Samotné hodnocení důkazů nelze se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v § 132 o.
s. ř. úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4250/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 664/2016, ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4293/2013, nebo ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2948/2017). Zákon nepředepisuje (a předepisovat ani nemůže) pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav.
Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Hodnotící úvahy odvolacího soudu v nyní posuzované věci nejsou nelogické. Z toho, že žalobce na základě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů prosazuje svou verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými skutkovými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26.
9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, nebo usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo jeho usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se v posuzovaném případě nejedná.
11. Námitka vůči správnosti výkladu ujednání rezervační smlouvy odvolacím soudem přípustnost dovolání nezakládá. Dovolatel jejím prostřednictvím brojí proti správnosti závěru odvolacího soudu, že byl dotyčným ujednáním srozuměn s tím, že předmět koupě je zatížen nedořešenými právními vztahy, pročež nelze klást žalovanému k tíži, že předložil smlouvu s nepravdivým prohlášením. Takový závěr však odvolací soud neučinil. Neučinil ani další dovolatelem zpochybňovaný závěr, že prohlášení zájemce v rezervační smlouvě o tom, že se seznámil s právním i faktickým stavem nemovitostí, zbavuje realitního zprostředkovatele odpovědnosti za poskytování nepravdivých informací o předmětu koupě zájemci. I proto je lichá námitka, že se odvolací soud odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2641/2012. Argumentace žalobce se míjí s tím, jak věc po právní stránce posoudil odvolací soud, pro který bylo určující zjištění, že předmětem rezervační smlouvy byl zájem a úmysl žalobce nabýt vlastnické právo k pozemku o výměře 700 m2, který měl teprve vzniknout (z parcel č. 531/76 a 531/75 v kat. území a obci Nesovice), a že potřeba dořešení situace s přípojkami nastala v důsledku požadavku žalobce na změnu příjezdové cesty, nikoliv jako důsledek porušení smluvní povinnosti žalovaným.
12. Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba v posuzovaném případě zdůvodňovat (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu í ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. 10. 2025
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu