33 Cdo 1643/2024-146
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a Mgr. Ivy Krejčířové ve věci žalobkyně J. Z., zastoupené Mgr. Janem Heřmanským, advokátem se sídlem Praha, Čimická 1630/60, proti žalované L J spol. s r.o. VÝROBA NÁBYTKU, se sídlem Heřmanův Městec, Nový dvůr 918, identifikační číslo 27467678, zastoupené JUDr. Josefem Aujezdským, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 1535/4, o 50 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 108 C 24/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21. 11. 2023, č. j. 22 Co 222/2023-124, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Josefa Aujezdského, advokáta.
z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 11. 2023, č. j. 22 Co 222/2023-124, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně o tom, že žalobkyně jako objednatelka a žalovaná jako zhotovitelka uzavřely dne 30. 3. 2022 v písemné formě smlouvu o dílo, jejíž součástí byly i obchodní podmínky.
V této smlouvě se žalovaná zavázela zhotovit žalobkyni nábytek v ceně 75 409 Kč včetně DPH; záloha ceny 50 000 Kč byla splatná do 7 dnů od uzavření smlouvy a doplatek ceny díla 25 409 Kč měl být zaplacen nejpozději k oznámenému dni zahájení montáže nábytku zhotovitelem. K započetí montáže nábytku mělo dojít 2– 12 týdnů od zaměření, které se mělo uskutečnit do 20 dnů od sepsání smlouvy; prostor pro zaměření musel být prázdný a čistý. Pro případ, že by z důvodů na straně objednatelky nebylo možné provést zaměření v termínu sjednaném smlouvou, mělo zaměření proběhnout až to bude možné, a pokud by ke stejné situaci došlo z důvodů na straně zhotovitele, doba započetí montáže nábytku se neprodlužovala.
Žalobkyně včas zaplatila zálohu, avšak do 20 dnů po uzavření smlouvy nevyklidila prostor, v němž mělo dojít k zaměření. K zaměření proto došlo až 18. 5. 2022, a to i přesto, že prostor stále nebyl vyklizen. Žalovaná žalobkyni nevpustila do svých výrobních prostor za účelem prohlídky rozpracovaného díla, přestože o to žádala, a termín montáže díla podmínila zaplacením doplatku ceny díla. Dne 13. 7. 2022 žalobkyně odstoupila od smlouvy o dílo s odůvodněním, že žalovaná nedodržela lhůtu k provedení zaměření, byla v prodlení se započetím montáže a dílo nedodala včas, neumožnila jí prohlídku prováděného díla a vyhrožovala jí smluvní sankcí.
Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyně porušila povinnost vyklidit prostor, do něhož měl být nábytek umístěn; žalovaná jí přesto vyšla vstříc a nevyklizený prostor 18. 5. 2022 zaměřila. Protože podle smlouvy měla žalovaná provést montáž nejpozději do 12 týdnů od zaměření, odstoupila žalobkyně od smlouvy v době, kdy tato lhůta ještě neuplynula. Žalovaná neporušila smlouvu o dílo, natož podstatným způsobem, neboť nabídla žalobkyni montáž nábytku ve lhůtě sjednané ve smlouvě o dílo (ve dnech 2.
nebo 4. 8. 2022) a nedostala se do prodlení ani se zaměřením, ani s montáží nábytku, poněvadž žalobkyně nesplnila podmínku pro řádné zaměření prostoru. Pokud se žalobkyně domáhala kontroly provádění díla ve výrobních prostorách žalované a žalovaná jí to neumožnila s poukazem na bezpečnostní důvody, nenaplňuje tato skutečnost znaky podstatného porušení smlouvy podle § 2593 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“); žalobkyně žalovanou nevyzvala s přiměřeným předstihem, aby jí prohlídku umožnila, ani netvrdila, že přístup, který zvolila žalovaná (nevpustit žalobkyni do svých výrobních prostor) vedl k podstatnému porušení smlouvy.
Porušením smlouvy (natož podstatným způsobem) není to, že žalovaná žalobkyni v e-mailové korespondenci upozornila na možnost využití smluvních sankcí. Jelikož žalobkyně od smlouvy o dílo neodstoupila dne 13. 7. 2022 oprávněně, smluvní vztah mezi účastnicemi trvá a žalovaná není povinna žalobkyni vrátit zaplacenou zálohu ceny díla.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z přesvědčení, že závisí na otázce hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně „ zda jí vzniklo právo odstoupit od smlouvy podle § 2002 odst. 1 o. z., když žalovaná byla v prodlení s plněním z důvodů v její sféře, přičemž sama prohlásila, že smlouvu nehodlá splnit dokud ona nesplní podmínku, která však nebyla ve smlouvě ujednaná, za současného vyhrožování uplatnění sankcí, které jsou vůči spotřebiteli neplatné nebo neúčinné, a za současného neumožnění kontroly provádění zhotovení díla na žádost žalobkyně“.
Prosazuje, že žalovaná zneužila svého postavení podnikatelky, jestliže vázala splnění svých smluvních povinností na podmínku, která nebyla sjednána. Nesouhlasí s odvolacím soudem, že upozornění na možnost uplatnění smluvní pokuty v případě neuhrazení doplatku ceny díla nelze považovat za porušení smlouvy o dílo podstatným způsobem. Takovým závěrem se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 32 Cdo 86/2015 (správně 32 ICdo 86/2015), nebo ze dne 28.
3. 2018, sp. zn. 33 ICdo 45/2017. Odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozsudků Nejvyššího soudu ze 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 338/2012, ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. 33 Cdo 1584/2020, a ze dne 24. 5. 2013, sp.zn. 33 Cdo 603/2012) spatřuje i v posouzení, že předpokladem zhotovení díla bylo, aby splnila povinnost vyklidit prostor, v němž mělo být provedeno zaměření. Akcentuje, že žalovaná provedla zaměření i přesto, že ona prostor nevyklidila; souhlasila tak, že zaměří dílo bez výhrad (došlo ke konkludentní změně smlouvy
o dílo v části povinnosti žalobkyně vyklidit prostor pro zaměření). Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto. Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Vzhledem k tomu, že ze skutkových zjištění nevyplývalo, že žalobkyně při uzavření smlouvy o dílo jednala v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu povolání, jedná se o vztah ze spotřebitelské smlouvy a limit uvedený v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se neuplatní. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 o.
s. ř. tím nejsou dotčena.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného či procesního práva, kterou dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud nevyřešil – a zda je tedy dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné – může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Musí přitom jít o otázky, na nichž byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, a ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2894/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3570/2015, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3540/2015, odmítl). Již z formulace otázky týkající se práva objednatele na odstoupení od smlouvy pro prodlení zhotovitele podle § 2002 odst. 1 o. z. je patrné, že ji žalobkyně zakládá na vlastní, od odvolacího soudu odlišné, skutkové verzi.
Odvolací soud totiž dospěl k závěru, že žalovaná nebyla v prodlení s plněním svých smluvních povinností (zaměření, zhotovení a předání díla), přičemž svůj závěr založil na zjištění, že žalobkyně prostor pro zaměření v rozporu se smlouvou o dílo (jejím bodem B) nevyklidila, žalované tudíž logicky vzato nevznikla povinnost zaměření provést, neboť ve smlouvě bylo sjednáno, že prostor pro zaměření musí být prázdný a čistý. Pokud žalovaná zaměření dne 18. 5. 2022 provedla i přesto, že žalobkyně prostor stále ještě nevyklidila, učinila tak ze své dobré vůle.
V době, kdy žalobkyně dne 13. 7. 2022 odstoupila od smlouvy, se žalovaná v prodlení s montáží nacházet nemohla, neboť lhůta 12 týdnů od zaměření neuplynula. Prosazuje-li dovolatelka, že mezi stranami došlo ke konkludentní změně smlouvy o dílo v části týkající se její povinnosti vyklidit prostor pro zaměření, pak tuto námitku uplatnila teprve v dovolání a jde tak o nepřípustnou novotu ve smyslu § 241a odst. 6 o. s. ř. Navíc se sluší uvést, že i v takovém případě by se žalovaná neocitla v prodlení a neporušila by smlouvu o dílo podstatným způsobem.
Závěr odvolacího soudu o tom, že upozornění žalované na možnost uplatnění smluvních sankcí obsažené v e-mailové komunikaci účastnic („…jen upozorňuji, že Vám již naskakuje penále za nevčasné uhrazení faktury, tyto náklady Vám budeme s největší pravděpodobností také účtovat“…) nelze považovat za porušení smlouvy podstatným způsobem, nekoliduje s judikaturou Nejvyššího soudu, kterou žalobkyně podpořila svou argumentaci, již proto, že v citovaných rozhodnutích Nejvyšší soud posuzoval platnost smluvní pokuty obsažené v obchodních podmínkách, nikoli porušení smlouvy podstatným způsobem.
Závěr odvolacího
soudu, že upozorněním na možnost využití smluvní sankce žalovaná neporušila smlouvu o dílo podstatným způsobem, považuje dovolací soud za správný a je irelevantní, zda by žalovaná při uplatnění „penále“ v případném soudním sporu obstála či nikoliv. Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud její dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Žalobkyně sice v dovolání výslovně uvedla, že jím napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, proti nákladovému výroku však žádné konkrétní výhrady
neuplatnila. Ostatně ve vztahu k němu není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).