33 Cdo 1828/2021-1347
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců
JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce Sdružení Vereniging
Participanten „in het Sazava Project“, se sídlem Walmolenerf 131, 2807 DA
Gouda, Nizozemské království, registrační číslo 40538595, zastoupeného JUDr.
Janem Podhorským, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 102, proti
žalované R. H., bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem Zíkou, advokátem se sídlem v
Benešově, Masarykovo náměstí 225, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u
Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 5 C 221/2018, o dovolání žalobce proti
usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2020, č. j. 17 Co 396/2019-985, t
a k t o:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
vykonatelnosti tohoto rozhodčího nálezu a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 8. 6. 2020, č.
j. 17 Co 396/2019-985, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc postoupil
Městskému soudu v Praze jako soudu věcně a místně příslušnému k dalšímu
projednání a rozhodnutí.
Odvolací soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny podmínky řízení (§ 103
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) a zda ve
věci rozhodoval v prvním stupni věcně příslušný soud. Věcná příslušnost k
projednání a rozhodnutí žaloby o zrušení rozhodčího nálezu je určena zákonem č.
216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném
od 30. 9. 2017 (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“), který představuje lex
specialis k obecné úpravě občanského soudního řádu. Podle § 41 zákona o
rozhodčím řízení je dána výlučná věcná příslušnost krajských soudů jako soudů
prvního stupně k řízení o neplatnosti rozhodčí smlouvy a k řízení o zrušení
rozhodčího nálezu. Pokud v dané věci jednal a rozhodl jako soud prvního stupně
Okresní soud v Benešově, u něhož byla podána žaloba žalobcem v červenci 2018,
pak tento soud postupoval nesprávně. Jelikož jde o vadu, kterou není možné v
odvolacím řízení odstranit, odvolací soud napadený rozsudek podle § 219a odst.
1 písm. a) o. s. ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že rozhodčí řízení proběhlo před
Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České
republiky v Praze, určil odvolací soud v souladu s § 43 zákona o rozhodčím
řízení jako místně příslušný k projednání a rozhodnutí uvedené věci Městský
soud v Praze, kterému věc postoupil.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání,
které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť má za to, že rozhodnutí
závisí na řešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena. Odvolací soud podle dovolatele nesprávně aplikoval
ustanovení § 41 zákona o rozhodčím řízení, jestliže určil jako věcně a místně
příslušný soud k projednání věci Městský soud v Praze. Prosazuje názor, že ve
věci je věcně (a místně) příslušný Okresní soud v Benešově. Připouští, že
řízení ve věci bylo zahájeno dne 22. 4. 2018. S odkazem na ustanovení § 11
odst. 1 o. s. ř. je tento okresní soud (z důvodu dříve zahájeného řízení)
soudem „stále příslušným.“ Má za to, že řízení o zrušení rozhodčího nálezu není
novým řízením a „mělo být považováno za pokračování (…) řízení zahájeného u
Okresního soudu v Benešově dne 22. 4. 2015 (věc vedená pod sp. zn. 412 C
25/2015).“
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel
vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k
projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho
části). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat
jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným
dovolacím důvodem (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena, a zda je tedy dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat
jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Ve věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 412 C 25/2015 ve sporu
mezi týmiž účastníky o zaplacení částky 134.811,1 EUR s příslušenstvím bylo
řízení zastaveno usnesením ze dne 11. 8. 2015, č. j. 412 C 25/2015-113, podle §
106 odst. 1 o. s. ř., neboť soud zjistil, že spor účastníků má podle rozhodčí
doložky ve smlouvě rozhodovat rozhodce. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno
usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2015, č. j. 25 Co
440/2015-143, které nabylo právní moci dne 18. 1. 2016.
Rozhodčím nálezem
Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České
republiky ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. Rsp 992/15, byla žaloba o zaplacení částky
2.999.999,- Kč zamítnuta. Žalobu na zrušení rozhodčího nálezu podal žalobce dne
23. 7. 2018, přičemž řízení o zrušení rozhodčího nálezu bylo zahájeno za
účinnosti zákona o rozhodčím řízení ve znění od 30. 9. 2017. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 33 Cdo 384/2015,
publikovaném pod R 41/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek zdůraznil,
že „ustanovení § 34 zákona o rozhodčím řízení upravuje další postup v případě,
že soud vyhoví návrhu na zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 zákona o
rozhodčím řízení. Tento další postup (podle odst. 1 nebo odst. 2) je závislý na
důvodech, pro které byl rozhodčí nález zrušen. V případě § 34 odst. 1 zákona o
rozhodčím řízení soud projedná a ve věci samé rozhodne spor dříve meritorně
projednaný před rozhodci pouze k návrhu některé ze stran (slovy zákona
„pokračuje v jednání ve věci samé a tuto věc rozhodne“). Označení, že soud k
návrhu některé ze stran „pokračuje“ v jednání ve věci samé, neznamená, že by
bylo pokračováno v řízení zahájeném před rozhodcem, nýbrž dochází ke kombinaci
dvou odlišných typů řízení; na soukromoprávní řízení vedené před rozhodcem
navazuje veřejnoprávní řízení podle občanského soudního řádu, které má
charakter samostatného - na předchozím rozhodčím řízení nezávislého - řízení. Návrh na „zahájení“ (podle zákona „pokračování“) takového řízení je třeba
koncipovat analogicky jako běžný návrh na zahájení řízení (§ 79 odst. 1 o. s. ř.), formálně však dochází k pokračování v řízení o zrušení rozhodčího nálezu. Proto je návrh na „pokračování“ v jednání ve věci samé podáván u soudu, který
rozhodoval o zrušení rozhodčího nálezu; u tohoto soudu se totiž nachází
dosavadní spisový materiál a tento soud má - logicky vzato - minimálně rámcové
informace o projednávané věci z předchozího řízení o zrušení rozhodčího nálezu
(srovnej Bělohlávek Alexander J., Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu
rozhodčích nálezů: komentář, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1185
-1187). Tamtéž Nejvyšší soud odmítl dovolací argumentaci, „že by soud
rozhodoval v jakémsi režimu zákona o rozhodčím řízení; soudy již od podání
žaloby na zrušení rozhodčího nálezu rozhodují v rámci standardního
občanskoprávního řízení podle zásad a podmínek civilního řízení zakotvených v
občanském soudním řádu. Zákon o rozhodčím řízení sice určuje, ve kterých
záležitostech souvisejících s rozhodčím řízením rozhodují obecné soudy, a nutně
musí obsahovat ustanovení, která budují přemostění mezi soukromoprávním řízením
před rozhodci a veřejnoprávním řízením před obecným soudem, avšak v žádném
případě nestanoví podmínky řízení před obecnými soudy (v daném případě místní,
popř. věcnou příslušnost).“
Se zřetelem k tomu, co je řečeno shora, kdy je nutno rozlišovat mezi
soukromoprávním řízením před rozhodci a veřejnoprávním řízením před soudem, a
ke znění ustanovení § 41 zákona o rozhodčím řízení, ve znění účinném od 30. 9.
2017, které je jednoznačné a nepůsobí výkladové potíže, nemůže být dovolání
žalobce přípustné podle § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůraznil (srov. např. usnesení ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, a ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014), že přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže
založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona. Obdobně Nejvyšší soud při
posuzování zásadního právního významu napadeného rozhodnutí v procesním režimu
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 vyložil (srov. rozsudek ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3931/2011, a předtím například
usnesení ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005, a ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 29 Cdo 48/2007), že rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně
významným otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a nečiní v soudní praxi
výkladové těžkosti. Tento závěr lze plně vztáhnout i na právní úpravu
dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo
803/2019). Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního
práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší
soud jeho dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalované v této
fázi řízení podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by
jinak měla proti žalobci právo (§ 243c odst. 3 věta prvá, § 224 odst. 1, § 151
odst. 1 a § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.