33 Cdo 1841/2020-143
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobců a) M. K. a b) V. K., bytem XY, zastoupených JUDr. Markem Görgesem,
advokátem se sídlem v Plzni, Žižkova 1737/52, proti žalovanému M. K., bytem XY,
zastoupenému JUDr. Martinou Hřebenovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, V
Holešovičkách 94/41, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu
Plzeň - město pod sp. zn. 20 C 460/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 18. prosince 2019, č. j. 18 Co 222/2019-111,
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 12. 2019, č. j. 18 Co 222/2019-111,
se ruší a věc se Krajskému soudu v Plzni vrací k dalšímu řízení.
Žalobci se domáhali určení vlastnického práva k nemovitostem, které v minulosti
darovali žalovanému. Uváděli, že pro nevděk obdarovaného dar odvolali. Okresní soud Plzeň - město (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. 6. 2019,
č. j. 20 C 460/2018-77, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 7. 2019, č. j. 20 C 460/2018-94, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že ode dne
11. 8. 2017 jsou vlastníky, v režimu společného jmění manželů, pozemku par. č. XY, v katastrálním území XY, jehož součástí je stavba č. p. XY a pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY; žalobcům uložil zaplatit žalovanému na náhradě
nákladů řízení 10.200 Kč. Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 18. 12. 2019, č. j. 18 Co
222/2019-111, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze zjištění soudu prvního stupně, že smlouvou ze dne 18. 10. 2013 žalobci žalovanému (svému vnukovi) darovali v žalobě specifikované
nemovitosti a že přípisem (e-mailem) z 11. 8. 2017 odstoupili pro nevděk
obdarovaného od darovací smlouvy a vyzvali ho k vrácení (vydání) daru; nevděk,
resp. zjevné porušení dobrých mravů přitom spatřovali v tom, že žalovaný o ně
ztratil zájem a od července 2016 s nimi není v kontaktu. Protože skutky, pro
které žalobci odstoupili od darovací smlouvy (odvolali dar pro nevděk
žalovaného) se udály po 1. 1. 2014, odvolací soud na rozdíl od soudu prvního
stupně poměřoval věc zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, ve znění
účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“). Dovodil, že chování obdarovaného
nepředstavuje se zřetelem k jeho intenzitě úmyslné nebo hrubě nedbalostní
porušení dobrých mravů, resp. nenaplňuje skutkovou podstatu ustanovení § 2072
o. z. Žalobci spatřují přípustnost dovolání v tom, že právní otázka „zda absolutní
dlouhodobý nezájem obdarovaného o dárce naplňuje předpoklady pro uplatnění
práva dárce na odvolání (vrácení) daru ve smyslu ust. § 2075 zákona č. 89/2012
Sb., občanského zákoníku“, na které dovoláním napadené rozhodnutí závisí,
nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Prosazují, že v řízení
zjištěné chování žalovaného vůči nim naplňuje znaky zjevného porušení dobrých
mravů, které jim umožňuje od darovací smlouvy odstoupit. Provádějí komparaci
ustanovení upravujících vrácení daru podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (tj. § 630), a zákona č. 89/2012
Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (tj. § 2072), a
vyjadřují přesvědčení, že právní úprava účinná od 1. 1. 2014 vyžaduje co do
intenzity závadnosti chování obdarovaného mírnější stupeň, než tomu bylo za
úpravy účinné do 31. 12. 2013. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí
odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud shledal dovolání žalobců přípustným, neboť odvolací soud zjištěný
skutkový stav věci poměřoval nesprávnou právní normou, resp. odchýlil se od
ustálené judikatury Nejvyššího soudu při aplikaci přechodných ustanovení zákona
č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, resp. při řešení otázky který z právních
předpisů použít v případě, kdy darovací smlouva byla uzavřena za účinnosti
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a
jednání obdarovaného, pro které se dárci domáhají vrácení daru, se událo za
účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Nejvyšší soud v rozsudcích ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2339/2019, ze dne
22. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 124/2020, ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo
2132/2019, ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 33 Cdo 437/2020, ze dne 27. 5. 2020, sp.
zn. 33 Cdo 3771/2019, přijal a odůvodnil závěr, že, byla-li darovací smlouva
uzavřena před 1. 1. 2014, je nutné nárok na vrácení daru vždy poměřovat zákonem
č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen
„obč. zák.“), i když k „nemravnému“ chování obdarovaného, pro které dárce žádá
vrácení daru, došlo až po 1. 1. 2014. Právo dárce žádat obdarovaného o vrácení
daru je totiž úzce spjato se samotnou darovací smlouvou; pokud by tato uzavřena
nebyla, resp. pokud by dárce obdarovanému dar neposkytl, nemohlo by mu -
logicky vzato - nikdy vzniknout ani právo požadovat jeho vrácení. Právo dárce
na vrácení daru a tomu odpovídající povinnost obdarovaného dar vrátit tedy
nevznikají samy o sobě (nejde o typické právo a povinnost sui generis), ale již
při uzavření darovací smlouvy. Zákonem nastavené podmínky pro vrácení daru jsou
součástí okolností, za kterých se darovací smlouva uzavírá, a nemohou proto být
později bez ohledu na vůli smluvních stran měněny novou právní úpravou mající
dopad na právní poměr založený darovací smlouvou. Za situace, kdy ke vzniku
právního poměru účastníků z darovací smlouvy došlo před 1. lednem 2014, vzniklo
legitimní očekávání, že dárce může žádat dar nazpět jen tehdy, zachová-li se (v
budoucnu) obdarovaný k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě poruší
dobré mravy (§ 630 obč. zák.). Akceptací jiného názoru by došlo k nepřiměřenému
narušení zásady ochrany nabytých práv účastníků, kteří při založení právního
poměru (darování) vycházeli z určitého legitimního očekávání a nemohli jakkoli
ovlivnit či předvídat, že dojde ke změně právní úpravy ve vztahu k vrácení
daru. Nelze vyloučit, že v případě, že by právní úprava odvolání daru podle
ustanovení § 2068 a násl. o. z. platila již v době, kdy byla darovací smlouva
sjednána, neměla by některá ze stran na darovací smlouvě zájem (například
obdarovaný by neměl zájem dar přijmout, mohl-li by předpokládat, že dárce může
dar odvolat pro nouzi), a smlouva by proto uzavřena vůbec nebyla.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud poměřoval zjištěný skutkový stav věci
ustanovením § 2072 o. z., posoudil věc podle právní normy, která na skutkový
stav nedopadá, a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl již proto
uplatněn opodstatněně. Nejvyšší soud proto – aniž se zabýval dalšími námitkami
dovolatelů – napadené rozhodnutí podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil.
Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta
první, § 226 odst. 1 o. s. ř.). O nákladech řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 7. 2020
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu